Proč je Libor Rouček taky proti kvótám
Petr UhlBývalý europoslanec Libor Rouček (ČSSD) je proti kvótám. Argumentuje svou vlastní minulostí, uprchlíky označuje za ekonomické migranty a kromě chimérické ostrahy jižních unijních „hranic“ nenabízí žádné konstruktivní řešení.
Minulý týden zařadil Český rozhlas plus do svého pořadu 'Pro a proti' bývalého europoslance ČSSD Libora Roučka a současného europoslance ODS Jana Zahradila. Protože komunisté mají v Evropském parlamentu blízko k ODS a protože se k euroskeptikům konzervativního střihu v atmosféře strachu z uprchlíků a z migrantů zařadil i Jan Keller, který byl na prvním místě kandidátky ČSSD, byl tento výběr asi nejvhodnějším pro dosažení kýženého efektu — zaujmout diváka (veřejnoprávního!) rozhlasu sporem, aby zbylo co nejméně času na klidné, ale nepohodlné přemýšlení.
Europoslanci z ODS jsou nyní jen dva, před rokem 2014 jich přitom bylo devět. Jsou členy Aliance evropských konzervativců a reformistů, která v Evropské unii stojí a padá s britskými konzervativci a polskou sociálně-národní stranou Právo a spravedlnost. Tyto dvě politické strany dodaly tři čtvrtiny z celkového počtu devětatřiceti europoslanců této europoslanecké skupiny. A Zahradil je jejím předsedou.
Zahradil je v choulostivé situaci i proto, že jeho ODS se předhání s Klausem a Zemanem při lovu voličů uplatňováním nereálné představy rozpustit Unii v zóně volného obchodu. To ale nemůže otevřeně přiznat a kvůli britským konzervativcům, kteří se zmítají v brexitových rozporech, mu záleží na tom, aby se nějak oddělil od krajní nacionalistické pravice. Přiznejme, že v Evropském parlamentu sedí poslanci, kteří se projevují krajně pravicově, řekl bych postaru, fašisticky. Hlavní Zahradilův zájem je, aby si lidé jeho konzervativce s těmi fašisty nepletli, těm konzervativcům by to mohlo ubrat hlasy.
Rouček byl emigrant, ne uprchlík
Zajímavější než Zahradil byl Rouček. Je to totiž evropský federalista a říká to nahlas. Zkušenosti z potíží při přijímání migrantů, z různých kritérií při přiznávání statusu uprchlíka, z původních výhrad a požadavků Velké Británie i z nynějšího brexitu ukazují i Roučkovi potřebu většího politického sjednocování unie. Ukazují i nutnost oslabení pravomocí členských států (jejich takzvaných „národních zájmů“) a naopak žádoucí posilování působnosti Evropského parlamentu ve fungování Unie, a také Evropského soudního dvora a Evropské komise. Tuto perspektivu, podle mne jedině možnou, hájil Rouček dost dobře.
U člověka jako Rouček, který považuje, zřejmě upřímně, za klíčovou hodnotu Unie solidaritu, pak nutně zarazí, že z ní vyjímá jak solidaritu s uprchlíky, kteří hledají v Unii záchranu svých životů, tak solidaritu se státy, kde — jak mnozí v těch státech říkají — je těch uprchlíků příliš mnoho. Ze sedmadvaceti států je to dnes hlavně států pět — Německo, Švédsko a do značné míry i Rakousko, které ovšem přijaly uprchlíky a migranty z rozhodnutí svých státních orgánů, řekl bych pochvalně, že orgánů právního demokratického státu, a potom Řecko a Itálie, odkud se je nedaří přemísťovat do jiných členských států Unie.
Rouček horoval pro ostrahu unijních hranic, ale místo toho, aby vysvětlil, jak se mají unijní hranice hlídat, když je tvoří přes tři tisíce ostrovů, jejichž obvody mají celkovou délku patnáct tisíc kilometrů, a u těch „hranic“ žijí svobodomyslní mořští národové, omezil se na odmítání přerozdělovacích kvót. Přitom dobře ví, že odmítání kvót je odmítáním uprchlíků.
„Uprchlické kvóty nemohou fungovat, protože jsem to sám zažil. Sám jsem byl uprchlík a nechtěl jsem žít někde ve Finsku nebo Portugalsku. Chtěl jsem žít v zemích, které jsou kulturně blízké, kde znám jazyk. Tak uvažuje každý uprchlík. Proto byl ten systém kvót chybný,“ řekl Rouček.
Rouček přitom odešel z Československa do emigrace v roce 1977, ve svých třiadvaceti letech. Pak vystudoval politologii a sociologii ve Vídni, žil kromě Rakouska i v Austrálii, USA, dokonce i v Číně a po roce 1989 také v Anglii. I když v životopise uvádí, že do Rakouska emigroval z politických důvodů, nelze ho dobře považovat za uprchlíka. A pokud ho za uprchlíka rakouské úřady považovaly, pak jen proto, že Roučkovi jako každému Čechoslovákovi, „ilegálně“ — tedy bez úředního povolení — pobývajícímu v cizině, hrozil po návratu do země kriminál, a to až pět let. Opuštění republiky byl do roku 1989 trestný čin, a přímo se tak nazýval!
Z životopisu Roučka není ani jasné, kdy se v devadesátých letech vrátil do Československa respektive do České republiky. V letech 1998 až 2002 působil jako mluvčí menšinové sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana, pak byl poslanecem české Sněmovny.
Závazné, většinově stanovené kvóty jsou řešením
Je nesprávné argumentovat osobní zkušeností Roučka, který před čtyřiceti lety šel do ciziny za lepším, jistě nejen v materiálním smyslu toho slova. V době války v Sýrii a rozkladu mnohých arabských a dalších států, zaviněných především Evropou, její unií a jejími politiky, a to i politiky socialistickými, je to dokonce arogantní.
Lisabonská smlouva, proti které se v Evropě stavěli euroskeptici a kazimíři, nejznámější byl Václav Klaus, jasně určuje rozsah samostatné působnosti orgánů Unie i působnosti orgánů členských států Unie. Vymezuje i rozsah působnosti sdílené. Pro všechny tyto případy stanoví závazný postup, včetně možnosti blokovat nějaké rozhodnutí. V případě stanovení závazných kvót pro přerozdělování uprchlíků po Evropě se postupovalo podle této smlouvy.
Tváří v tvář arogantnímu postoji, převažujícímu ve vládách dnes bohužel reakčního visegrádského seskupení, se orgány Evropské unie bojí smluvní lisabonský mechanizmus dále používat, aby neposílily odstředivé tendence ve visegrádských zemích a nepovzbuzovaly euronegativistické menšiny v dalších evropských zemích.
Kulturně-politický rozdíl bezi Visegrádem a zbytkem unie, který však tvoří osmdesát sedm procent jejího obyvatelstva, vidím v kriminalizaci uprchlíků. Feudální či spíše totalitární pohled na trestnost „ilegálního“ pobytu v jiné zemi, než kam člověk „přísluší“, dnes ostatně uplatňuje ministr vnitra Milan Chovanec, místopředseda Roučkovy strany. Do češtiny se anglické či francouzské přídavné jméno „nepravidelný“ (v „nepravidelném postavení“) běžně překládá jako „nezákonný“, „protiprávní“ či „ilegální“.
Jak se i v médiích ukázalo při nedávném setkání čtyř visegrádských prezidentů v haličském Řešově, kteří tam ale nezastupovali vlády, jichž jsou a zároveň nejsou součástí, jsou xenofobní a nehumanistické přístupy Visegrádu nyní naštěstí narušeny evropským a demokratickým postojem slovenského prezidenta Andreje Kisky, i když je prezidentem „pouze“ protokolárním a ceremoniálním.
„Jednota“ Visegrádu se rozpadá
Blýská se asi na lepší časy. I proto, že z oněch čtyř vlád se trochu na veřejnosti osměluje zdůrazňovat příslušnost k unii především vláda česká, tradičně prounijní. Také vláda slovenská vlivem koaličního vlivu strany Most — Híd opustila ostrou protiuprchlickou rétoriku Roberta Kaliňáka, místopředsedy Ficova Smeru, i když tento slovenský Chovanec ministrem vnitra i v nové vládě zůstal.
Polská a maďarská vláda jsou pak pod silným tlakem orgánů Evropské unie, kde nejenom lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn správně hovoří o tom, že pomoc uprchlíkům a jižním evropským státům a vyrovnávací pomoc chudším státům unie prostřednictvím evropských sociálních (a norských, švýcarských atd.) fondů musejí být dvě stránky jedné a téže solidartity a že Evropská unie nikoho násilím v unii nedrží.
Možná, že existuje nějaký jiný způsob solidarity s uprchlíky a jižními evropskými státy, ale ti, kteří vystupují proti kvótám žádný jiný způsob — kromě chimérické ostrahy jižních unijních „hranic“ — nenavrhli. Ani nechtějí navrhnout, protože nechtějí ty uprchlíky, domnívajíce se, že lid je většinově nechce, a oni jsou tím lidem voleni, že. Proto ho v protiuprchlických náladách posilují. Mistrem je v tom Miloš Zeman.
Rouček a sociální demokrati se proto uchylují k demagogickým tvrzením z dílny politické pravice, že běženci nejsou uprchlíci, nýbrž migranti ekonomičtí, navíc ilegální, a že přece Unie nemůže uprchlíkovi nařizovat, v jaké zemi má žít. Je to obehraná písnička — jistě je možno — a známe to z regulace usídlení migrantů a uprchlíků uvnitř Německého spolku i uvnitř jednotlivých spolkových zemí — povolení k pobytu, k práci či ke studiu cizince, pocházejícího ze země ležící mimo unii, a tím i finanční podporu, vyplácené obcí ze státních peněz, vázat na určené místo pobytu, na konkrétní stát, zemi a město či obec, to není porušování lidských práv, děje-li se to přiměřeně. Dohodnou se na pravidlech tohoto postupu suverénní národní státy? Pochybuju. Kdo nechce přijímat žádné uprchlíky, vymyslí si nějakou absurditu.
Doufám stále, že aspoň jednotlivci ze sociálnědemokratické strany (když ta komunistická už propadla protiunijnímu a antigermánskému národovectví), kteří uznávají nutnost dalšího politického sjednocování Unie, jež je založeno na myšlence solidarity, se za myšlenku závazných kvót ještě postaví. Či lépe řečeno, uvidí, že bude výhodnější se za ni postavit.
Je to pořád lepší než lágr v Turecku nebo bombardované Aleppo, to ano. Pokud nám Libor Rouček vykládá, že nemůžeme uprchlíky nutit žít v evropské zemi, do které nechtějí, a proto je musíme deportovat do Turecka, kam chtějí ještě míň a navíc jim tam hrozí omezení základních lidských práv, ba i násilí, anebo dokonce rovnou do toho Aleppa, kde zuří válka a dávno nejsou respektovány už ani ženevské dohody, buď je pitomec on anebo dělá pitomce z nás. V porovnání s deportací z Evropy je direktivní přidělení země azylu v Evropě menší zlo, a v tomto kontextu je správné kvóty pro rozdělení žadatelů o azyl podporovat. I menší zlo je nicméně pořád zlo a součástí evropských hodnot, jak je narozdíl od Libora Roučka chápu já, je úsilí o dobro.
Co skutečně potřebujeme, je jednotný evropský azyl, azyl platný pro celý Schengenský prostor. Jako má Evropská unie agenturu pro ostrahu hranic, potřebuje, mnohem víc, společnou agenturu pro azyl. Evropská azylová agentura by měla mít pobočky v jednotlivých členských zemích a rekrutovat místní zaměstnance, ale řízena vy měla být centrálně a zaměstnancům vyplácet jednotné platy na evropské úrovni z evropského fondu pro azyl, migraci a integraci, do kterého by jednotlivé země přispívaly podle podobných pravidel jako do jiných evropských fondů.
Ostatně soudím, že Evropská unie potřebuje federální rozpočet a federální daně.
Je sice možné přidělovat azylantům místa v jednotlivých zemích, které jim zajistí ubytování a podporu pro integraci, zatímco kdyby se rozhodly odejít jinam, museli by se o sebe postarat bez další podpory sami. Praktičtější nicméně bude, když členské země Evropské unie naplní vzájemnou solidaritu naplněním společného fondu, přičemž z tohoto fondu budou hrazeny čtyři základní typy výdajů: provozní náklady evropské azylové agentury, přímá osobní podpora vyplácená azylantům a žadatelům o azyl, institucionální podpora rozdělovaná hostitelským zemím, regionům a obcím, kde se azylanti nebo žadatelé o azyl usadí, a mimořádné výdaje na řešení problémů, které se mohou objevit.
Systém evropského azylu by měl být doplněn zajištěním bezpečné cesty, tedy umožněním podat žádost o azyl nejen až po vstupu na území některého ze států EU, kterému tyto státy zároveň zuby nehty brání, ale hned na všech vstupních bodech, ať už jde o hraniční přechody, letiště nebo přístavy, a také na zastupitelských úřadech evropských zemí. Protože by bylo nepraktické a nákladné zřizovat a provozovat kanceláře evropské azylové agentury na všech letištích a ve všech přístavech po světě, odkud existuje nějaký spoj do Evropy, je nutné zrušit současné opatření, na jehož základě jsou z evropských letišť a přístavů příchozí bez platného víza deportováni bez možnosti požádat o azyl, navíc na náklady dopravce, který je přivezl — pročež žádný dopravce nikoho bez víza raději ani nenaloží, a tak se vytváří poptávka po službách převaděčů.
Samozřejmě by neměly být evropské země, které se na pomoci uprchlíkům nepodílejí a po zavedení jednotného evropského azylu by schválně vytvářely pro azylanty a žadatele tak nepříjemné podmínky, aby všechny odradily, trestány odepřením plateb z jiných evropských fondů. Nutné je, aby členské státy EU zvýšily platby do společného rozpočtu pro naplnění fondu pro azyl, migraci a integraci, a mohlo by se stát, že když nebudou tyto příspěvky do společného evropského rozpočtu dostatečně vysoké, bude v evropských fondech pro jiné účely k dispozici méně peněz než doposud.
Je nicméně pravda, že současný evropský rozpočet, když se všechny existující fondy sečtou, tvoří nepatrný zlomek celkového evropského HDP a v rámci potřebné federalizace Evropy by měl být opravdu zásadně zvýšen. Možná že stávající evropské fondy potřebují víc než jen příliv peněz, že by měly být nějak zásadně reorganizovány, aby nesloužily především k rozkrádání místními elitami a financování regionálních mafií, ale každopádně se zatím míjejí účinkem a k vyrovnání životní úrovně v jednotlivých členských státech dosud příliš nepřispěly. Asi by to federální evropský rozpočet měl řešit trochu jinak. Hodilo by se najít konečně způsob jak umožnit například Čechům vydělávat mzdy na úrovni Německa a Velké Británie i jinak než jen tím, že se do Německa nebo Británie přestěhují, a to nejen proto, že by tím zmizel hlavní zdroj živící xenofobii u nás i tam, kam podnikavější z nás odcházejí. Touto úvahou se ovšem už dostávám daleko za hranice tématu, protože rozvoj zaostalejších částí EU, například té východní, jakožto úkol pro evropskou federální rozpočtovou politiku, by sice snižoval tlak na vnitrounijní ekonomickou migraci, ale do témat, jakými by se měla zabývat evropská agentura pro azyl, migraci a integraci, už přece jenom nespadá.
EU se měla jako jednotná, reálná síla projevit právě teď, v těchto dobách -- kdy jindy?
A selhala.
Takže Angela vyjednala dohodu s Tureckem a teď vyjednává různě po Africe.
Nicméně jak navrhuje pan Uhl to fungovat nemůže.
Systém, že kdokoliv, kdo se v Libyi dostane na moře je vyzvednut, dopraven do Evropy, přidělen do nějaké země, kde je mu zajištěno ubytování a základní příjem ve výši, o jakém se lidem v Africe ani nezdá...................................
Tento názor, pokud není míněn ironicky, je ostatně v rozporu se zbytkem reakce Honzy Macháčka, která je jinak proevropská. V protiuprchlickém štvaní se tu objevuje demagogický argument, že uprchlíka nemůžeme nutit, aby se usadili například v Estonsku či České republice. To sice nemůžeme, ale existují naopak pozitivní nástroje, týkající jeho materiálního zajištění – nejen ubytování a stravování, ale i zaměstnání, sociálního a zdravotního pojištění, studia (dětí), dopravy atd. Poučit se můžeme v Německu, kde se takto uprchlíci „nutí“, aby se usadili v Pomořanech, kde je obyvatelé a úřady taky nevítají. Česká republika je prakticky jediným unijním státem, který používá (přesněji: až do nedávna bezostyšně používal) detenční zařízení, pro věznění „ilegálních migrantů“ a jejich dětí. Díky ministrům Pelikánovi a Dienstbierovi to trochu přestalo. Miloš Zeman, Andrej Babiš a Milan Chovanec štvou obyvatelstvo proti uprchlíkům, a pak se na „hlas lidu“ odvolávají jako na demokratický příkaz.
Jestli to chápu dobře, měla by ČR uprchlíkům nabídnout srovnatelné podmínky jako třeba v Německu -- ubytování, rekvalifikaci a v průměru nějakých 21.000 Kč na osobní výdaje.
A co si od toho slibuju?
Zachovávání lidské důstojnosti (to píšu i s ohledem na křesťanské, muslimské a jiné náboženské tradice), lidských práv (to je pro liberály), mezinárodní solidarity s utlačovanými (to je pro socialisty) a postupené spojování Evropské unie (to je občany EU).
Pravděpodobně se můžeme shodnout, že proevropské je trvat na volném pohybu osob a civilizovaném dodržování mezinárodních úmluv. Z toho druhého s vysokou pravděpodobností vyplývá, že nezanedbatelné procentu běženců u nás v EU zůstane a budou naši spoluobčané.
Na dlouhé cestě, na roky počítané, cestě k takovému výsledku by ovšem byli ti lidé opravdu kvótami ppřipoutáni k jednomu místu Unie -- ano, ta pouta by nebyla tak pevná, aby vůbec nešla přetrhnout, ale nebyla by nezanedbatelná. Znamenala by tak nové provizórium, resp. prohloubení prekérní situace, ve které je i přátelsky přijímaný uprchlík.
Vytloukání klínu klínem, parcelování společné evropské společnosti včetně rizika udržitelnosti Schengenu -- tedy kvóty -- přišlo do hry jen proto, že evropské státy neplnily ani ty dohody a smlouvy, které už byly dávno podepsány, nemluvě o politické neprozíravosti, se kterou ignorovaly to, co bylo po poslední integrační vlně EU třeba řešit, měla-li být ta vlna udržitelná.
Samozřejmě, kvóty jsou mnohem lepší než řešení z pozice nacionálního sobectví, manipulativně vyvolávaného strachu a urfašismu. A je potřeba je proti útokům z této strany hájit.
Ale to by z nás nemělo dělat "protievropany", pokud ukazujeme na jejich nedostatečnost a rizika.
Lepší řešení než kvóty by nejspíše byla pro ČR méně výhodné. Finančně i perspektivně. A říkám-li kvóty ne, říkám, měly bychom zaplatit solidárně to dražší. A odmítnutí kvót nás opravdu nijak nezbavuje povinnosti postarat se o důstojné přijetí těch, kteří k nám přijdou.
Kvóty ne, uprchlíky ano.
Vázáni k jedné konkrétní zemi jsou ostatně i ekonomičtí migranti. Není mi jasné, jestli právo volného pohybu po Schengenském prostoru získávají cizinci už s oprávněním k trvalému pobytu, o které u nás mohou žádat po pěti letech nepřetržitého pobytu na našem území. Hádal bych, že spíše nikoliv, že volný pohyb je skutečně výlučně pro občany; konec konců azyl má, pokud vím, s povolením k trvalému pobytu hodně společného (zatímco doplňková ochrana se podobá spíše dlouhodobému pobytovému vízu). Mate mě ovšem, že pokud je mi známo, cizinci, kteří u nás trvalý pobyt získali, po dalších pěti letech pobytu u nás, kdy mohou požádat o občanství, nijak velký zájem o naše občanství nejeví.
Každopádně jsem viděl v praxi, že kolumbijská kolegyně musela při změnách pracoviště mezi Českem a Španělskem žádat o nové doklady. Ze Španělska k nám přecházela, když jí tamní vízum tak jako tak končilo, nové místo ve Španělsku, lépe placené a tedy vhodnější k tomu, aby měla co posílat početné rodině do Kolumbie, si ovšem našla už v polovině pobytu u nás. Českou kartu mohla použít jako doklad pro cestu do Španělska a vrátit ji českým úřadům poštou odtamtud, ale k práci ve Španělsku ji opravňoval až nový doklad vystavený úřady španělskými.
Podle toho soudím, že azylanti, stejně jako zahraniční pracovníci ze zemí mimo EU, snad mohou po Schengenském prostoru cestovat jako turisté, ale usadit se a najít si zaměstnání jsou oprávněni pouze v jedné konkrétní zemi.
Kvóty by omezily pouze právo žadatelů o azyl vybrat si zemi, ke které se nechají připoutat. Přitom tuto námitku proti kvótám dále oslabují Dublinské dohody, které žadatelům o azyl právo vybrat si zemi omezují už teď na tu, v níž vstoupili na území EU; jejich žádosti sice podle Dublinských dohod může dobrovolně převzít k vyřízení i jiná země, jako Německo od Maďarska, nicméně jde o vůli té země, nikoliv těch žadatelů. Jediné, v čem podle platných smluv mají evropské státy přihlížet k zájmům žadatelů o azyl, je sjednocování rodin — tedy současná britská ostuda s dětmi v Calais, které mají v Británii legálně pobývající příbuzné, ale britská vláda je v rozporu s vlastními zákony nechává živořit a umírat v Džungli.