K výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla, připadajících právě na dnešek, vyšlo několik speciálních vydání českých médií věnovaných vzpomínkám na něj a zamyšlení nad jeho odkazem dnes. Poskytují zajímavou příležitost nahlédnout do rozpoložení a názorů určitého výseku české společnosti. Konkrétně jsem měl v ruce zvláštní vydání Respektu číslo 39, a dvě čísla Lidových novin, z pátku 30. září (s magazínem Pátek věnovaným z větší části Havlovi) a ze soboty 1. října.

V řadě vzpomínek se objevuje jakási nostalgie po lepší době, po době, kdy bylo možné mít k politikům sympatie a náklonnost. A dokonce je milovat. Toto vyslovuje asi nejsilněji (v Respektu) spisovatelka Magdaléna Platzová:

„A nakonec — nikdo nemá tu historii lásky. Domnívám se totiž, že opravdu byla doba, kdy většina obyvatel postkomunistické České republiky včetně pozdějších čtenářů Blesku Václava Havla upřímně milovala. A taková láska vždy někde zůstává a přenáší se dál z generace na generaci.“

Fotografka Gábina Fárová připojila k fotce z roku 1990, na níž se usmívajícího se Havla ze všech stran dotýkají ruce, osobní vyznání: „Václav Havel je stále přítomen. Je součástí mé rodiny, dotkl se nás všech a tak se ho dotýkají ruce, které symbolizují tento vztah.“

S Havlem by to tak daleko nedošlo

Zajímavější než podobná vyznání je podívat se na to, jak hodnotí ti, kdo na Havla vzpomínají, současné dění. Někteří jsou velice skeptičtí. Asi nejvýrazněji formulovala skeptický pohled na českou současnost filmová režisérka Agnieszka Holland. Podle ní se prostě Češi (a nejen oni) zkazili.

„Lid se unavil svobodou volby, mravním vypětím, zodpovědností, politickou korektností, která znamená respekt pro menšiny, chudé, cizince, zkrátka jinakost. Lid chce slyšet, že má právo být sobecký, zbabělý, nemyslet a nespolucítit. Že má právo pohrdat svobodou, bratrstvím a taky vzdělanými či talentovanými.“

Přímočarý, jednoduchý pohled a hodnocení, které se příliš nezabývá hledáním složitějších příčin. I na to má samozřejmě každý svaté právo. Jen je otázka, jak takovýto pohled může pomoci k tomu lépe se vyznat v problémech současnosti, neřku-li výzvách budoucnosti. A jak si poradit s demokracií, v níž má hlas zbabělého sobce stejnou váhu jako hlas ušlechtilého vzdělance.

Dlouholetý zpravodaj deníku Die Welt Hans-Jörg Schmidt, který se kvůli Václavu Havlovi v roce 1990 „přestěhoval k Vltavě“, uzavírá svou vzpomínku slovy: „Evropa možná stojí před rozpadem. S Havlem, tím jsem si jistý, by to tak daleko nedošlo.“

Tato slova jsem si musel přečíst znovu. Nechtělo se mi věřit, že by si někdo něco takového skutečně mohl myslet. Že by jeden člověk, byť celosvětově známý, který byl navíc v posledních letech života již viditelně unavený, stahoval se z českého veřejného dění a politiky a měl na ně stále menší vliv, mohl zabránit něčemu takovému jako je dnešní krize Evropské unie? Je o tom Hans-Jörg Schmidt doopravdy přesvědčen, nebo je to jen jakési zbožné přání vyslovené při pietní příležitosti?

Zakleti v bublinách

V sobotní příloze Lidovek Česká pozice vyšel kromě několika rozsáhlých textů o Václavu Havlovi také rozhovor Přemysla Houdy s americkým sociologem a politickým filosofem Rogersem Brubakerem nazvaný „Trump je teprve začátek“. Profesor sociologie z kalifornského Los Angeles v něm prezentuje podobně pochmurný výhled do budoucnosti jako většina účastníků havlovského dotazníku. I pokud Donald Trump nevyhraje tyto volby, přijdou po něm další Trumpové, kteří budou, obratněji než on, těžit ze stejného protiliberálního naladění, jež dnes v americké společnosti sílí.

Rozhovor stojí za přečtení celý, mě ale nejvíce zaujal osobní příspěvek k často (i zde na Deníku Referendum) diskutovanému tématu „bublin“, tedy tomu, že jednotlivé skupiny, části, vrstvy společnosti se od sebe někdy izolují tak dokonale, že se téměř nesetkávají. Brubaker říká, že nezná vůbec nikoho, kdo chce volit Trumpa. Vlastně ano: jednou se setkal s Trumpovým stoupencem (byl to právník). Profesor sociologie z toho byl podle svých vlastních slov šokován. Žije v bublině, jak sám konstatuje.

↗

Důležitou otázkou dneška je způsob, jak reagovat na soužití kultur a zůstat přitom věrný křesťanské tradici, kterou v českém prostředí symbolizuje právě svatý Václav. Foto youtube.com

Pak ještě dodal, že to stále není dokonalý popis bubliny, ve které žije. „Jsem sociolog a v oblasti sociálních věd na amerických univerzitách nejen nenajdete Trumpova příznivce, ale ani jediného republikána. Žiju s nimi sice v jednom státě, ale vůbec s nimi nekomunikuji. Nemám jak.“

Brubaker přiznává, že „my“ (což může znamenat univerzitní sociologové, ale i obecněji lidé z jeho bubliny) dlouho neviděli propad životní úrovně velkých skupin bílých obyvatel venkovských částí USA, nezajímali se o ně, soustředili se spíš na chudobu Afroameričanů v centrech velkoměst. Tito lidé (tedy klasicky „oni“, ti druzí, odlišní a neznámí) dnes celkem logicky nenávidí mediální elity, liberály a intelektuály, kteří podle nich mohou za jejich situaci.

To je asi správné hodnocení příčin obliby Donalda Trumpa, pozoruhodná je i kritičnost, se kterou Brubaker mluví o vlastní profesní skupině, ale z popisu oné neprostupné oddělenosti „bubliny“, navíc z úst profesora sociologie, který by zřejmě měl společnost v celé její vrstevnatosti poznat trochu i na vlastní kůži, jímá hrůza.

Jsme odsouzeni k tomu být zakleti do svých bublin, a namísto překračování jejich hranic se v časech krize ještě víc stahovat dovnitř, k tomu známému, co je nám pochopitelné, blízké a k čemu máme i citovou vazbu?

Křesťanské kořeny a pusté ostrovy

Václav Havel není jediným nositelem tohoto starobylého jména, ke kterému se v těchto dnech upínají naděje části české společnosti. Den, který je tradičně spojován s jeho úmrtím, 28. září, je již rovněž tradičně příležitostí, kdy se formulují názory těch, kteří se chtějí vracet ke svatováclavské nebo obecněji křesťanské tradici. Jejich dvěma nejvýraznějšími mluvčími jsou dnes v české společnosti kardinál Dominik Duka a prezident Miloš Zeman.

Dnešní Havlův nástupce neopomněl ani letos ve Staré Boleslavi vyzvat k návratu ke křesťanským kořenům v době, kdy Evropa čelí náporu islámského fundamentalismu. Všem, kteří to myslí s křesťanskými kořeny vážně, to prezident Zeman příliš neusnadnil o několik dní později, když přišel s myšlenkou, aby ekonomičtí uprchlíci byli z Evropy odsunuti na prázdná místa v severní Africe nebo na neobydlené řecké ostrovy.

Člověk nemusí být přímo papežem Františkem, aby poznal, že zde je jakýkoli vztah ke křesťanským kořenům hluboce problematický. Začněme takovou „maličkostí“, jakou je sám pojem „ekonomický uprchlík“. Podle Zemana jsou to lidé, kteří přímo neprchají před válkou. Co ale se zeměmi, ve kterých buď válka proběhla a zanechala ničivé stopy na samotné možnosti důstojného života, nebo ve kterých jsou násilné konflikty, které sice nelze nazvat přímo válkou, ale jejichž důsledky jsou pro lidi podobné? Co s krutými totalitními režimy typu Eritreje? Jak odpovídá návrat ke křesťanským kořenům na otázku, jak se postavit vůči lidem z těchto zemí?

Jak se postavit k názoru, že kultura muslimských uprchlíků je zásadně neslučitelná s evropskou společností a nesou s sebou zásadní riziko radikalizace evropských muslimských komunit? Mnozí křesťané a ti, kteří se hlásí ke křesťanským kořenům (což nejsou totožné skupiny) s tím zcela jistě souhlasí.

A tento názor také nelze šmahem odmítnout. Nebezpečí radikalizace tu zcela jistě je. A lze těžko popřít, že při střetání odlišných kulturních modelů — například v tom, jak se na evropské půdě stavět k sňatkům uzavřeným s nezletilými, třeba čtrnáctiletými dívkami — vznikají konflikty a obtížně řešitelné situace.

Jak ale při tom všem navazovat na křesťanské kořeny, potažmo na svatého Václava? Křesťanský pohled nikdy nemůže obejít milosrdenství a lásku k bližnímu. Nemusí a neměl by být naivní, ale rovněž nemůže být pouze pragmatický. Možná se ti, kdo považují křesťanské hodnoty za důležité a chtějí podle nich žít, musí stále pokoušet o to jít úzkou cestou mezi cynickým pragmatismem a naivním idealismem. Vědět o nebezpečích a rizicích, brát je vážně a nezlehčovat je, ale nenechat se jimi ubít a uzavřít do sebe.

Vzývání velkých postav vzdálené i nedávné minulosti může jistě pomoci k tomu uvažovat do větší hloubky o hodnotách, jako jsou na jedné straně svoboda a demokracie, na druhé straně křesťanské kořeny a co by z nich mělo vyrůstat. O hodnotách, které je jednodušší obecně proklamovat než do hloubky popsat, natož žít. Tyto hodnoty totiž nejsou nic hotového, připraveného ihned k použití.

Trosečníci na vnitřních ostrovech

Zřejmě se ti, kteří dnes vidí současnost velice pesimisticky, cítí tak trochu jako uvržení na pusté ostrovy. Už nepoznávají svou domovinu, nevidí ve svých spoluobčanech sobě blízké bytosti sdílející stejné hodnoty. Cítí se odcizeně, snad osaměle, zklamaně. Možná se o to víc upínají k pozitivními emocemi nabitým symbolům lepší minulosti, jakým je pro ně Václav Havel.

Těmi asi nejnehostinnějším z vnitřních ostrovů jsou ty, jejichž obyvatelé věří různým teoriím spiknutí. Dost špatné je ale také svádět vinu za všechno zlo na jednu skupinu obyvatel, jednu světovou velmoc, ideologii či cokoli a kohokoli jiného. Příliš vyhraněný, jednoduchý a jednorozměrný pohled na svět je také druhem vnitřního ostrova, bubliny či vězení.

Tak trochu jako trosečník se musí cítit ten, kdo nepřijímá lidi s odlišnými názory a cítí se jimi ohrožen. Stará křesťanská moudrost říká, že nemáme odsuzovat hříšníka, ale hřích. Převedeno na rovinu názorů to znamená, že nemáme odsuzovat člověka za názory, které zastává. To samozřejmě neznamená, že je potřeba se vším souhlasit, proti ničemu neprotestovat a všemu se přizpůsobit.

Ale ve společnosti, kde se různé názory, formulace hodnot, různé vnímání nebezpečí vždy budou setkávat a narážet na sebe, nezbývá nic jiného, než být k těm názorově „jiným“ otevření.

Nejen o nich vědět, tak trochu se skřípěním zubů si připustit jejich existenci, ale aktivně se pokoušet k nim přibližovat a lépe je poznávat. I když je to nepohodlné, i když je to někdy šokující, i když to narušuje náš obraz o světě, o tom, jaký si přejeme, aby byl.

Snadněji se to říká, než udělá, a každý musí především začít sám u sebe. Ale jinak se ze zajetí svých bublin, ze svých pustých ostrovů asi nikdy nevysvobodíme.