Na pustých ostrovech
Filip OutrataPřipomínají se nedožité osmdesátiny Václava Havla a slavil se svátek svatého knížete Václava. Hodnotí se pochmurná přítomnost, připomínají křesťanské kořeny. A to vše tak trochu z pozice trosečníků na pustých ostrovech.
K výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla, připadajících právě na dnešek, vyšlo několik speciálních vydání českých médií věnovaných vzpomínkám na něj a zamyšlení nad jeho odkazem dnes. Poskytují zajímavou příležitost nahlédnout do rozpoložení a názorů určitého výseku české společnosti. Konkrétně jsem měl v ruce zvláštní vydání Respektu číslo 39, a dvě čísla Lidových novin, z pátku 30. září (s magazínem Pátek věnovaným z větší části Havlovi) a ze soboty 1. října.
V řadě vzpomínek se objevuje jakási nostalgie po lepší době, po době, kdy bylo možné mít k politikům sympatie a náklonnost. A dokonce je milovat. Toto vyslovuje asi nejsilněji (v Respektu) spisovatelka Magdaléna Platzová:
„A nakonec — nikdo nemá tu historii lásky. Domnívám se totiž, že opravdu byla doba, kdy většina obyvatel postkomunistické České republiky včetně pozdějších čtenářů Blesku Václava Havla upřímně milovala. A taková láska vždy někde zůstává a přenáší se dál z generace na generaci.“
Fotografka Gábina Fárová připojila k fotce z roku 1990, na níž se usmívajícího se Havla ze všech stran dotýkají ruce, osobní vyznání: „Václav Havel je stále přítomen. Je součástí mé rodiny, dotkl se nás všech a tak se ho dotýkají ruce, které symbolizují tento vztah.“
S Havlem by to tak daleko nedošlo
Zajímavější než podobná vyznání je podívat se na to, jak hodnotí ti, kdo na Havla vzpomínají, současné dění. Někteří jsou velice skeptičtí. Asi nejvýrazněji formulovala skeptický pohled na českou současnost filmová režisérka Agnieszka Holland. Podle ní se prostě Češi (a nejen oni) zkazili.
„Lid se unavil svobodou volby, mravním vypětím, zodpovědností, politickou korektností, která znamená respekt pro menšiny, chudé, cizince, zkrátka jinakost. Lid chce slyšet, že má právo být sobecký, zbabělý, nemyslet a nespolucítit. Že má právo pohrdat svobodou, bratrstvím a taky vzdělanými či talentovanými.“
Přímočarý, jednoduchý pohled a hodnocení, které se příliš nezabývá hledáním složitějších příčin. I na to má samozřejmě každý svaté právo. Jen je otázka, jak takovýto pohled může pomoci k tomu lépe se vyznat v problémech současnosti, neřku-li výzvách budoucnosti. A jak si poradit s demokracií, v níž má hlas zbabělého sobce stejnou váhu jako hlas ušlechtilého vzdělance.
Dlouholetý zpravodaj deníku Die Welt Hans-Jörg Schmidt, který se kvůli Václavu Havlovi v roce 1990 „přestěhoval k Vltavě“, uzavírá svou vzpomínku slovy: „Evropa možná stojí před rozpadem. S Havlem, tím jsem si jistý, by to tak daleko nedošlo.“
Tato slova jsem si musel přečíst znovu. Nechtělo se mi věřit, že by si někdo něco takového skutečně mohl myslet. Že by jeden člověk, byť celosvětově známý, který byl navíc v posledních letech života již viditelně unavený, stahoval se z českého veřejného dění a politiky a měl na ně stále menší vliv, mohl zabránit něčemu takovému jako je dnešní krize Evropské unie? Je o tom Hans-Jörg Schmidt doopravdy přesvědčen, nebo je to jen jakési zbožné přání vyslovené při pietní příležitosti?
Týká se především církve, ale dá se to aplikovat i na společnost. Zmiňuje se v něm o tom, že v současné době končí mnohasetleté období počínaje císařem Konstantinem, kdy byla církev začleněna do struktur moci. Období, které vtisklo rozsáhlému územnímu celku jednotný kulturní ráz, tedy i jakousi (byť omezenou) jednotu v myšlení. Jednotný myšlenkový svět.
To už je pryč. V podstatě se tím do jisté míry vracíme do doby před císaře Konstantina. Zatímco až do nedávna bylo naprosto jednoduché být křesťanem - lidé se do nějaké církve už rodili (a naopak bylo těžké v žádné církvi nebýt, protože církev a společnost bylo v podstatě jedno a totéž), dnes je to naopak velmi těžké, protože si člověk musí hledat vlastní cestu.
Takže vlastně jsme takoví trosečníci bez pevniny. A kdo ví, zda kdy nějakou pevninu vůbec nalezneme. Možná ano. Musela by to být ovšem pevnina, která není utvářená mocí. Pevnina svobody.
Jinak pokud jde o konstantinovskou církev, spíš bych řekl, že to záleží hodně na místní situaci. Jsou země - dokonce i v Evropě - kde si nějaká církev udržuje velký vliv na společnost, jako třeba Polsko. Ale v řadě afrických a pokud vím i latinskoamerických zemí je katolická církev pořád vlivná a navíc roste společenský vliv a moc evangelikálních směrů, silných už dlouhodobě v USA. Prostě to není tak jednoduché, i když pro českou situaci opravdu platí, co napsal P. Pokorný.
Jednotný myšlenkový svět... to ale podle mě v Evropě neplatí už od osvícenství, ne-li ještě déle.
Podle ně nikdy nebylo jednoduché být autenticky křesťanem. V církvích to taky mělo a má své překážky, a ti, kdo se nechtěli jen povrchně vézt a přizpůsobovat, to neměli lehké nikdy a nikde...
Zvonili jsme klíči, vyhnali jsme feudální i jiné pány, pan Franc však na zámku zůstal a zámecký život a poddanství v podzámčí vesele i nevesele běží dál. Jak to změnit?
Člověk má nakonec vždycky tak trochu sklon vidět věci tak jednoduše, jak by si je přál vidět.
A máte pravdu i v tom, že skutečný křesťan by se měl aktivně podílet na přetváření světa k lepšímu. K tomu patří i to překonávání bublin. Hlavně zevnitř. To opravdu není nic jednoduchého. K tomu nestačí chodit do kostela a dodržovat to, co je předepsáno.