Podle dostupných informací Martin Konvička s hnutím, které jako pravý Vůdce pojmenoval po sobě, navázal na nedávné vyvolání paniky na Staroměstském náměstí v Praze novým veřejným vystoupením.

Tentokrát v neděli 11. září, tedy v den příhodně zvolený pro vyvolání nenávisti k muslimům, uspořádal show před budovou saúdskoarabského velvyslanectví v Korunovační ulici v Praze-Bubenči.

Experti Konvičkova hnutí zřejmě zjistili, že letos připadá toto datum na pouť do Mekky. Ta se koná jednou za rok v pevném datu podle islámského kalendáře, avšak vzhledem k rozdílu délky našeho občanského (a křesťanského) a islámského roku se posouvá každoročně o jedenáct až dvanáct dní zpátky. Letos připadá na dny 9. až 14. září.

Konvičkovská performance předstírala pouť do Mekky a roli Ka’aby (starobylé svatyně v Mekce, jež je středobodem pouti) sehrála zřejmě pronajatá mobilní toaleta. Internetové informace o rituálech v průběhu pouti četli organizátoři nepozorně a chtěli na kadibudku házet kameny.

Kameny se sice při pouti hází, ale jinam, v současnosti jsou to tři zdi v údolí Miná. Je to takřečené kamenování Satana na paměť události z života praotce Ibrahíma popsané v Koránu (a odlišné od Abrahámova podobného příběhu v Bibli).

Konvičkovci možná chtěli parodii na pouť posunout a změnit v symbolický útok na posvátnou budovu. Spíše to však budí dojem nepochopené a popletené symboliky.

Rozpor v zákonech

Policie včerejší demonstraci antiislamistů rozpustila. Podle médií bylo důvodem napadání náboženství. Uvidíme, jaká bude oficiální zpráva o zásahu, kdo shledal, že je na demonstraci porušován zákon a dal pokyn demonstraci ukončit.

V sekulární otevřené a pluralitní společnosti je možno náboženství kritizovat a je možné se mu také vysmívat. Vzpomeňme na útok fanatiků na Charlie Hebdo a na to, jak jsme se solidarizovali se zavražděnými redaktory a jak jsme soucítili s jejich kolegy a s pozůstalými.

Přitom útoky Charlie Hebdo na islám (a stejně na křesťanství, na judaismus a další náboženské, a rovněž politické směry a na různé ekonomické entity) se jeví jako ostřejší než to, na co se zmohli konvičkovci.

Náboženství nemá — též vzhledem k jeho dramatickým dějinám — v naší společnosti žádné privilegované místo. Trestní zákoník postihuje toho, kdo hanobí skupinu osob mimo jiné pro jejich vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání (§ 355) a ty, kdo podněcují k nenávisti nebo k omezování práv a svobod příslušníků náboženství (§ 356).

↗

Je třeba demaskovat boj konvičkovců za liberální hodnoty jasným ukázáním toho, jak se snaží liberální hodnoty popřít. Není však vhodné z nich dělat oběti. Foto Ondřej Mazura

Rozpor mezi po sobě následujícími paragrafy je zjevný. První z nich trestá stejně za hanobení příslušníka náboženství i za hanobení jedince bez vyznání. Druhý přichází se sankcí jen pro útok na náboženství. Podněcovat k nenávisti a k omezování práv lidí, kteří jsou bez vyznání, je zřejmě v pořádku. Na tom by zákonodárci měli ještě zapracovat. Stát ve svých zakládajících dokumentech jasně definuje svůj sekulární charakter.

Uvidí se, bude-li demonstrace a její rozpuštění mít soudní dohru a bude zajímavé, jak si v takovém případě poradí orgány činné v trestním řízení s nenáboženským rázem státu a se svobodou kritiky náboženství na jedné straně a s ochranou náboženství před nenávistí na straně druhé. Jisté však je, že bychom měli měřit všem stejně. Nelze v jednom případě ostrou kritiku náboženství podporovat a v jiném trestat.

Co tedy s tím Konvičkou?

Nutno s politováním uznat, že protest před ambasádou království Saúdské Arábie je zcela na místě. Musí být jasně řečeno, že v této zemi platí odporný, nelidský, totalitní režim, který se od takzvaného islámského státu liší nanejvýš podporou Spojených států a evropských mocností. Je to režim velmi podobný režimu severokorejskému.

Brutální tresty za banální kriminální delikty (tělesné mrzačení pachatelů), za požadování občanských svobod a za zločiny odhalené náboženskou policií se Saúdské Arábii promíjejí jen vzhledem ke špinavým petrodolarům. Občan musí mít právo proti politice této země protestovat. Musí mít právo se této zemi pro její jednání vysmívat.

Že konvičkovská propaganda jde za rámec oprávněné kritiky fundamentalismu, fanatismu, extremismu a za hranice prostého odmítnutí konkrétního náboženství nebo náboženství vůbec, je zřejmé. Že chce hájit svobodu vyznání omezením svobody vyznání pro muslimy, že prosazuje rovnost žen tím, že muslimským ženám zakazují oblékat se podle jejich přesvědčení, je jasné. 

Tento jejich dvojí metr si zaslouží kritiku a odmítnutí. Je třeba to neúnavně ozřejmovat. Musíme si však připomínat rovněž to, že i oni jsou občany a mají právo vyjádřit svůj názor, a právě v takový den a právě na takovém místě.

Oni nám chtějí vzít naše práva, včetně práva na život a osobní svobodu, to dali jasně najevo. My se musíme cítit tak silní, že jim jejích právo přiznáme a budeme s nimi polemizovat jako rovní s rovnými.

Iniciativě Martina Konvičky, jak se jmenuje teď jeho dvorní kamarila po beznadějném sériovém propadu jeho dřívějších iniciativ a hnutí, po marných pokusech o spojení s extremistickými politickými stranami, je třeba jasně ukazovat hranice. Je třeba demaskovat jejich boj za liberální hodnoty jasným ukázáním toho, jak se snaží liberální hodnoty popřít. Není však vhodné z nich dělat oběti.

Není vhodné zakazovat oprávněný protest zvláště poté, co policie měla zasáhnout proti vyvolávání paniky mezi Pražany a turisty 21. srpna, a neudělala to. Pokud se z kauzy Staroměstské náměstí policie poučila, obávám se, že se poučila chybně.