Martin Konvička se na velbloudovi za bílého dne proplétá Staroměstským náměstím. Jeho dvouhrbý sudokopytník líně kličkuje mezi segwayi, následován vojenským džípem obsazeným muži v maskáčích s přilepenými plnovousy a samopaly, kteří vezou zajatce v oranžové kombinéze. Ozývá se střelba, muži křičí Allahu Akhbar a vypouštějí živé kůzle oblečené do erotického prádla.

Zní to jako lékařský zápis Konvičkova psychoanalytika, který se odvážil vyložit vracející se sen svého pacienta a konfrontovat ho s jeho neléčenými komplexy z Orientu. Slovy Stanislawa Lema je však realita zpravidla šílenější než sen: ve skutečnosti jde o strohý popis toho, co se v neděli odpoledne odehrálo v centru hlavního města.

Konvičkova parta chtěla využít nedělní 48. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy k něčemu, co mělo být „divadelní performancí“. Akce ale daleko spíš připomínala hromadný útěk chovanců ústavu pro lidi žijící v přesvědčení, že jsou někým jiným.

Konvičkovo okupační vojsko toho dne nedalo příliš vzpomenout na traumatickou zkušenost sovětské invaze, zato úspěšně připomnělo naše traumata současná. Martin Konvička ukázal, že i postmoderna má svůj práh, za nímž se nachází neznámá propast naprostého šílenství. Konvičkova iniciativa dokázala právě přes tento práh překulit umělecký žánr tragikomiky.

„Prahu obsazuje armáda islámského státu. Vousatí bojovníci zkoušejí zavádět právo šaría a přinášejí s sebou svoje středověké zvyky. Pojďme jim ukázat, že jsou trapní a směšní! Vemte s sebou známé, manželku, nebo všechny vaše manželky, cizí manželky klidně taky, svého otroka, svou tchýni (tu možná výhodně prodáte jako otroka někomu jinému). Doporučené oblečení — plenka Pampers, přilba a neprůstřelná vesta. Jelikož dorazí i nadržení džihádisté, tak doporučujeme i neprůstřelné trenýrky,“ stálo v oficiální pozvánce na akci, která vyvolala přímo na místě a na zahrádkách okolních restaurací paniku, při níž bylo na úprku zraněno několik lidí. Akci rozpustila policie a její aktéry včetně Martina Konvičky zadržela.

Konvičkova akce mi svou koncentrovanou trapností nejprve oživila vytěsněné vzpomínky na raně středoškolskou komiku, s níž se parta neadekvátně sebevědomých puberťáků snaží v rámci kulturní soutěže v závěru lyžáku zvrátit nepříznivě se vyvíjející zálusk na skupinu populárních studentek z vedlejší třídy. Humor v podobě koktejlu trémy a nekorektnosti zpravidla nedokáže vykročit za hranice kolektivu účinkujících chlapců.

Sám Martin Konvička na velbloudu vypadal jako zbloudilý komparzista z natáčení pokračování Svěrákovy pohádky Lotrando a Zubejda. Od chvíle, kdy jsem byl konfrontován z prvními obrázky z místa, nemůžu dostat z hlavy Uhlířovu orientální melodii za zpěvu „bez legrace bez legrace, jde k vám cizí delegace, po cestě nás nohy bolí, nabídněte chléb se solí“.

Následoval mírný údiv nad prací pražské policie. Její příslušníci podle mluvčího Tomáše Hulana „zkontrolovali zbraně a neshledali na nich nic závadného“. Je tedy jen těžko pochopitelné, jak mohly přítomné tatolik vyděsit: máloco člověka uklidní tolik jako dobře fungující zbraň.

Konvičkovi vojáci můžou být nakonec rádi, že se v nastalé panice nedostala ke slovu žádná z jimi vzývaných „legálně držených zbraní“ za pasem některého z vystrašených civilistů, které lidé jako Konvička svou militantní propagandou právě pro takové případy denně houfují k „občanskému hrdinství“...

Mou třetí reakcí byl hněv. Několik zahraničních turistů, kteří se stali náhodnými svědky, křičelo směrem ke Konvičkově družině mamlasů anglicky slova nesouhlasu, ozývalo se bučení, konvičkovci byli pobouřenými českými i zahraničními kolemjdoucími označováni za xenofoby.

Nesdílím populární postoj „stydím se za Českou republiku“ — o naší politické kultuře nechovám žádné iluze, snažím se respektovat její složitou historii i současnou kondici a popravdě je mi jedno, co o našich domácích bitkách soudí někde ve Francii nebo v Norsku. Moje myšlenky však míří za českými a v českých zemích žijícími muslimy a muslimkami. Konvičkovo střídavé zesměšňování a démonizování islámu trvá už příliš dlouho. A spořádaně žijící muslimská komunita by si od politické reprezentace a výkonných složek zasloužila víc respektu k vlastní důstojnosti: Martin Konvička je přenošeným bizárem veřejného prostoru.

Stav ohrožení blbostí

V jedné z epizod americké verze seriálu The Office se dětinský manažer frenčízy papírenské společnosti Michael Scott snaží svým zaměstnancům dokázat, že deprese, nejčastější nemoc kancelářské práce, je přinejmenším stejně závažnou pracovní újmou, jako jsou ta nejvážnější zranění při práci ve skladu.

Jelikož jeho hrozby nikdo nebere vážně, rozhodne se demonstrovat nebezpečí deprese názorně: zinscenuje vlastní fiktivní pokus o sebevraždu skokem z budovy, přičemž se chystá skočit do nafukovacího hradu, který ukryl za protilehlou stěnou. Zatímco čte svoje nachystané repliky, přihlížejícím začíná pomalu docházet, co se jejich pomatený boss chystá udělat a začínají ho přemlouvat, aby si to ještě rozmyslel a neskákal: hrozí, že se zabije při pokusu předstírat, že se zabije.

Když si tedy zkouším představit, jak bych asi reagoval, kdybych byl celé frašce fyzicky přítomen, vybaví se mi právě tahle scéna… Zřejmě bych taky utíkal. Ale ne snad proto, že bych se obával skutečného teroristického útoku. Utíkal bych, protože bych důvodně očekával, že přinejmenším jeden z těch blbců toho dne nabil ostrými.