Valentýnská sobota v Brně vylákala do ulic účastníky dvou paralelních manifestací, kteří chtěli spojit své angažmá s láskou. Zatímco jedné ze skupin pojem lásky souzněl především s projevem tolerance, druhá skupina jej použila v kontextu konfrontačním.

V parku na Moravském náměstí se asi dvě stovky lidí v (možná až příliš) poklidné atmosféře účastnily ekumenické bohoslužby. Záštitu nad akcí převzaly progresivní síly brněnského magistrátu, zelení a Žít Brno. Hlavním cílem akce bylo spojit motiv lásky s hodnotami mezikulturní tolerance a svobody náboženského vyznání.

Martin Konvička a jeho kočovná crew zavítali se svými povozy až do Brna, které sám docent jihočeské přírodovědy neváhal označit jako „českou metropoli islámu“ (je tu mešita). Z jednotlivých proslovů a reakcí na ně se můžeme pokusit zase o kousek posunout v chápání antiislámského hnutí.

Řečníci: dělnický diskurs a naturalismus

Konvičkovci rádi argumentují „tím, co se děje na západě“. Pokud se tedy podíváme na západ, vidíme, že německé hnutí PEGIDA (vlastenci proti islámu a přistěhovalectví) ztratilo masivní část veřejné podpory poté, co jeho lídr koketoval s nacismem. Lídra IvČRN se zatím liberálním hnutím zdiskreditovat nepodařilo.

Děkan přírodovědecké fakulty, který by mohl celou situaci okolo Konvičky nasměrovat k tomuto (vpravdě žádoucímu) vývoji, této příležitosti nevyužil, a Konvičku se pokouší i nadále hájit. Po vzoru liberálních kritiků Miloše Zemana soustředil kritiku svého kontroverzního podřízeného pouze na „sprostou mluvu“.

Jak hnutí IvČRN roste, ukazuje se, že jeho skutečným politickým lídrem je Jana Volfová. Až pod jejím vlivem lze pozorovat určitou kultivaci Konvičkova projevu. Stále ještě klíčovým faktorem Konvičkova úspěchu je ovšem něco, co se dá nazvat filosoficky: naturalismus. Síla naturalismu spočívá v absurdním sporu mezi „tvrdými“ a „měkkými“ vědami.

↗

Demonstrující dav byl poměrně pestrý kotlík a lze ho považovat za určitý výřez středních tříd. Foto Martin Vrba 

V tomto sporu vítězí tvrdé, přírodní vědy, a objevuje se snaha jejich metodiku a želbohu i některé závěry aplikovat na společenské problémy (můžou za to geny, může za to jejich nátura). Konvička v tomto duchu vede nad pseudohumanisty díky tomu, že je docentem tvrdého oboru.

Velice zvučným prvkem jejich ideologie je rovněž něco, co bychom mohli nazvat jako dělnický diskurs. Dělnický diskurs je původem marxistický. Pokud jej však člověk vykostí o jeho antikapitalistickou kostru, může pak příčinu lopotného života pracujících personifikovat. Už Hitler tak dokázal dělnickou solidaritu nasměrovat proti bolševikům a intelektuálům.

IvČRN se pokouší o to samé a nutno konstatovat, že se jeho řečníci těší obrovským ovacím pokaždé, když označí multikulturalisty za „zbytečné intelektuály“ a „akademiky odtržené od reality“, kteří ročně inkasují „stamilionové dotace (!) z evropských fondů“: první zlo, EU, financuje druhé zlo, intelektuály, aby podporovali třetí zlo, islamizaci.

„Kolik z nich by bylo ochotno v případě ohrožení bránit naši vlast se zbraní v ruce?“, ptá se ve svém plamenném projevu podivné, ale o to zapálenější individuum jménem Jiří Barták.

„Na druhé straně barikády je, počítám, hodně studentů a absolventů tak „nepostradatelných“ oborů, že tu ještě před deseti patnácti lety nikomu nechyběly. Kolik z nich se živí normální, produktivní prací?“, pokračuje a potvrzuje tak tradiční nacistickou fascinaci viditelnou manuální prací: nedochází mu, že ti „na druhé straně barikády“ jsou ve skutečnosti příslušníky stejné třídy, že v osobních životech často živoří ze studentských přivýdělků a že jsou na rozdíl od Bartáka většinou angažovaní v řadě veřejně prospěšných aktivit.

Barták dokonce vysokoškolské demonstranty označil za „svazáky a maoisty 21. století“. Antikomunismus bývá nejzásadnějším prvkem fašismu. Pokud zůstaneme v jednoduché paralele s nacistickým Německem, je dobré si uvědomit, že Hitler se v nejsvětlejších časech své politické kariéry těšil tak obrovské podpoře, že označit jeho sympatizanty za fašisty by znamenalo označit tak takřka celé Německo.

A tak zatímco se liberálové pokoušejí osočovat z náckovství demonstrující antiislamisty, nedochází jim, že toto náckovství je přihlížejícím teprve servírováno, a to ve stále účinnější směsi. To nás přivádí k druhé straně mince — demonstrantům.

Demonstrující: měšťáci a nesmělý white-trash

Lídři IvČRN si jsou patrně moc dobře vědomi, že pokud by veřejnost nějak silněji identifikovala hnutí s nacismem či neofašismem, mohlo by to pro něho být v dlouhodobé perspektivě fatální. V hloučcích postávající pošmournou tupost vyzařující plešky v bundách Lonsdale a Everlast tedy nikomu z budovatelů hnutí příliš velkou radost činit nemohou.

Když v listopadu sedm stovek Brňáků vyhánělo stupidní asi stovkovou manifestaci DSSS pryč z Brna, provoněl celou akci entuziasmus: soupeř byl evidentní, snadno identifikovatelný a bezesporu zavrženíhodný (kysucký zájezd tupců s baseballovými pálkami schytal od většinové společnosti za uši).

Z necelé sobotní tisícovky demonstrujících proti islámu však podobný white-trash tvořil pouhá procenta. Demonstrující dav byl poměrně pestrý kotlík a lze ho považovat za určitý výřez středních tříd. Za zmínku v tomto smyslu stojí snad jen poměrně nízká účast žen.

Označovat protiislámské demonstranty za „nácky“ je nejen nepravdivé, ale v boji s nenávistnou kampaní IvČRN je to vysloveně kontraproduktivní. Pozná se to tak, že o těchto nálepkách mluví sami řečníci IvČRN.

Dávají se do souvislosti se srabáckou strategií zbytečných intelektuálů, kteří se bojí s antiislamisty názorově konfrontovat a ve své akademické povýšenosti je prostě ocejchují jako „nácky“ nebo „fašouny“. Každá zmínka o této strategii multikulturních liberálů vzbuzuje v davu oprávněné rozhořčení a jeho jednota proti pofidérnímu nepříteli od kavárenských stolů sílí.

„Ta Šabatka…“

Konvičkovi následovníci brojí proti vysoce abstraktnímu nepříteli. Většina demonstrujících přijde do styku s muslimem maximálně, když si od něj nechá ve dvě ráno strouhat kebab. Virtuální představa islámu je tak u většinové společnosti strukturována především médii, na jejichž vrub padá zásadní díl viny.

Strach plodí hněv a hněv potřebuje terč, aby se mohl ventilovat. Jak vyřeší demonstrantův mozek rozpor, že se bojí islamizace, která v jeho okolí vůbec neprobíhá? V první řadě si ji paranoidně vsugerovává, ve druhé krvavý chalífát teprve prorokuje a nakonec si najde boxovací pytel, do něhož svůj hněv ventiluje. Tím se pro hnutí IvČRN stala jednoznačně Anna Šabatová.

Neměli bychom zapomínat, že v souhře s médii předhodila Šabatovou i sama strana, která ji na post ombudsmanky nominovala, jelikož Šabatovou v nejvypjatějším období šátkové kauzy tragicky nepodpořila.

Na sobotní akci navíc rovnou vystoupil i sociálně demokratický starosta Bytrce Tomáš Kratochvíl. Boj s iniciativou IvČRN se tak definitivně přesunul na politické hřiště. Čím více se zaběhlé strany budou tématu islamofobie vyhýbat a čím více ho budou přenechávat menším hnutím a občanským iniciativám, tím bude Konvičkův projekt legitimnější.