Včerejší jistoty dnes blednou a zítřek je nejistý. Mezi přesýpavými politickými písky jsou poslední pevnou skobou čísla. Například datum 19. června. V ten den se rok co rok můžeme spolehnout na narozeniny Václava Klause. Letos byly už pětasedmdesáté. A byla by škoda aspoň opožděně nepogratulovat.

Světe, div se, je mu i za co děkovat. Politiku učinil jednoduchou, srozumitelnou, atraktivní. Jeho nástupci už pozornost tolik nepřitahují. Je také mistrem zkratky. Jeho gesta obohatila naši mimiku, pojmy (nejslavnějšími jsou opoziční smlouva, toleranční patent či sarajevský atentát) zase český jazyk, a to zdaleka ne jen v politické hantýrce.

Klaus má též podíl na obnově standardního politického spektra, v němž levice vyvažuje pravici. Jeho potíž je jen v tom, že hru na pravicovou politiku pouze předstíral. ODS od svého vzniku v roce 1991 byla především rychlovýtahem moci pro ty, co se nudili na intelektuálních trachtacích Občanského fóra.

Klaus-aktivista 

Konzervativní pravice Klause zaujala coby značka. Obsah jí už dodal vlastní. A kdo neprohlédl dřív, divil se po volbách 1998, kdy Klausova ODS podepsala opoziční smlouvu se Zemanovou ČSSD, svou úhlavní sokyní. Co je víc než ideje, zásady, principy? Jedině moc, a ta má svoji podobu politickou a ekonomickou. Občanští demokraté tudíž zůstali u moci až do roku 2002.

Tenkrát narušil idylu Vladimír Špidla. V roli předsedy ČSSD a jejího kandidáta na premiéra si v televizní diskusi na TV Nova namazal Klause na chleba. Ten s odstupem času tvrdí, že nešlo soupeřit se Špidlovou demagogií. Jenže to bylo jinak.

Václav Klaus byl zvyklý lajnovat hřiště a pak se na něm utkat se soupeři. Někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Leč Špidla na Klausovo hřiště nevyběhl, narýsoval si své vlastní, a na něm se Klaus ztratil. Do té doby totiž nepotkal autentického sociálního demokrata, který nesvádí konflikt pro konflikt, nýbrž tematizuje reálné zájmy a potřeby svých voličů.

Kdyby ale nikomu jinému, tak průkopníkům a zlatokopům éry ekonomické transformace Klaus prosperitu přinesl. A pokud někde vedle neviditelné ruky trhu zaúřadovala i nesmělá paže spravedlnosti, postaral se Klaus o „nápravu“ v novoroční amnestii roku 2013.

Ještě jeden paradox ke Klausovi patří. ODS od svého počátku byla symbolem cesty na Západ a návratu do Evropy. Nejen, že začal vyjednávat připojení České republiky k EU. Václav Klaus byl prvním českým politikem evropského střihu. Časem se pak dožadoval konce sociálních, zdravotních a environmentálních standardů a teď už zřetelně brojí za konec Evropské unie. Jen jediné dvě hrozby má za ještě vážnější — migraci a islamizaci.

Dává si ale větší pozor než Martin Konvička, který si, když před brouky upřednostní trávu, plete internet se žumpou, pročež mu Facebook blokuje xenofobní profil. Václav Klaus je mužem dokonale padnoucích obleků a drahých kravat. On ví, jak se nepocintat. Jeho volání po Alternativě pro Evropu, přestože působí jako nacionalistická parodie na internacionalismus, je promyšleným politickým názorem, ba možná i projektem.

Už to dávno není umírněná konzervativní pravice, ale má to větší grády. „Co není stopro, to mě skolí,“ bystře zpívá modrý bard Nohavica. Klaus nedělá politiku pro nějakých šest procent voličů. Chce všechno, nebo nic. Proto tak vysoká sázka.

Ostatně ODS mu radost nedělá. No považte, vznikla jako tým ambiciózních a nedočkavých manažerů ve fialových sakách, tedy protipól androšů sympatizujících s Václavem Havlem, a dnes, za humanitního intelektuála Fialy, na jejích akcích koncertují Plastic People Of The Universe.

Pravda, jde o pragmatický kalkul. S částí bývalého disentu občanské demokraty spojily boje okolo Ústavu pro studium totalitních režimů. A nyní jeden z jeho badatelů, František „Čuňas“ Stárek, kandiduje za ODS do Senátu. Aby bylo zmatení ještě větší, hraje Stárek hru na „levicovou Chartu“ v Praze a „pravicovou“ v regionech, ovšem v zápalu boje mu to dopřejme. Aspoň se ODS po létech učí, že proti předlistopadovému režimu šlo bojovat i jinak než klausovskou rezistencí na chalupách a že nelze vše měřit na branky, body, vteřiny.

O to těžší rána to ale musí být pro Václava Klause. Své ovečky to přece učil jinak. Stejně jako on ovšem mají nárok na přerod i ony.

A tak už svět není, co býval. Naruby se obrací. Novopečenému a nikým nevolenému občanskému aktivistovi Václavu Klausovi se zbláznil azimut a občanští demokraté chystají pomalu poutě k Havlovu hrobu.

Můžeme jen uzavírat sázky, jde-li o senilitu popleteného staříka (půjčuji si obrat Davida Ratha) a vzdornou pubertu patnáctileté partaje, anebo o příznak politické entropie, nad níž trůní onačejší velikáni — Andrej Babiš, Boris Johnson či Donald Trump.