Babiš – skvrn a špíny se zbavíš!

Českou republiku obchází „strašidlo“ populismu, nejnověji ztělesněné miliardářem Babišem. Čím ale toto strašidlo je a v čem se vlastně liší od demokratické politiky? Namísto pouhé kritiky populismu musí levice nabídnout svůj vlastní populismus, argumentují politologové Jan Bíba a Radek Buben.

Dr_logo

Redakce DR

26.11.2011 12:33

Související

Českou republiku obchází „strašidlo“ populismu. Neuplyne týden, abychom před ním nebyli odpovědnými politiky, prozíravými novináři a někdy i vzdělanými a kultivovanými lidmi varováni. Případ Andreje Babiše, nové hvězdičky českého populistického nebe, nám poslouží jako vhodná záminka k polemice s tímto „mainstreamovým“ stanoviskem. Domníváme se, že slovo populismus je ve veřejné debatě používáno často nesprávně a že toto nesprávné užívání až zneužívání- má závažné důsledky pro českou politiku. Podle našeho názoru je potřeba přistoupit k tomuto fenoménu způsobem, který nám umožní jej vidět v celé šířce, a nikoli jenom jako jakousi hrozbu demokracie. Zároveň se na rozboru populistického stylu Andreje Babiše pokusíme upozornit na problém, který pro levici představuje určitá forma populismu, pro niž jsme zvolili název podnikatelský populismus. Nebudeme však tvrdit, že levice by měla reagovat odmítnutím populismu, protože to v sobě obsahuje právě přitakání onomu populismu politiků, ale svým vlastním populismem.

Populismus je když…
Definovat populismus je jedním z nejobtížnějších úkolů (nejen) společenských věd. Hledání nějaké šíře akceptovatelné definice komplikuje fakt, že prakticky žádný politický aktér či směr se k této denominaci nehlásí. Populismus je skoro vždy nálepkou zvnějšku přilepenou na konkrétní politický fenomén, navíc nálepkou silně negativní. Říci o někom, že je dobrý populista, znamená všechno možné, jenom ne pochvalu. V obecném povědomí a u laické veřejnosti (třeba u novinářů) se pak pojem stal synonymem pro politické kampaně postavené na iracionální argumentaci a slibování okamžitých výhod, o jejichž nereálnosti je přesvědčen i ten, kdo takové sliby činí. Avšak pro takový politický styl se mnohem lépe hodí označení demagogie. Zatímco pro demagogii je klíčový důraz na údajně snadné splnění řady lákavých slibů, populismus, respektive populismy, se vyznačují něčím jiným.

Britská autorka Margaret Canovan vymezila sedm velkých typů populismu, rozdělených do skupin tzv. agrárního populismu (sem patří americký farmářský populismus 19. století, ruští narodnici a agrární hnutí východní Evropy z předválečného období) a populismu politického, zahrnujícího populistické diktatury (dle ní peronismus), populistické demokracie (snahy o maximální participaci), reakční populismus (Enoch Powell, Margaret Thatcher či dnešní Tea Party) a populismus politiků.

Obecně, každý populismus konstruuje určitý dobrý lid, vždy většinu dané politické komunity, vymezený v opozici proti nějaké nepřátelské skupině, vždy výrazně menšinové nebo nenáležející do příslušné komunity. Onen konstruovaný lid, jímž populisté argumentují a jehož zájmy prý hájí, bývá v zásadě homogenní a ctnostný a je nositelem těch nejlepších vlastností a tradic komunity. Nepřátelské a lidu škodící menšiny pak bývají hlavně trojího druhu: domácí elita, různě vymezená, nesdílející hodnoty lidu a jeho zdravý rozum (zkorumpovaný politický establishment, byrokraté či od lidu odříznutí intelektuálové); slabá či opovrhovaná menšina, neschopná dostát kvalit, přičítaných většině (bezdomovci, „nefachčenkové“, Romové, Židé, imigranti); a konečně nějaký zahraniční element, jehož vymezení se však do značné míry kryje s tím, jak je vykreslována elita (nadnárodní kapitál, sousední státy, velké mocnosti, „rudý“ Brusel).

Populismus stojí na neustálé konstrukci tohoto lidu, argumentaci jeho zájmy, upozorňování na odtrženost elity od jeho životní zkušenosti, či zdůrazňování přílišných výhod, jichž se dostává menšinám na úkor spořádané většiny.

Populismus je většinou spojován s mobilizací, postavenou na mobilizaci shora, v kontaktu jakéhosi vůdce s masou či na hiearchicky organizovaném hnutí. Avšak z dějin známé několik příkladů hnutí jdoucích zdola, autonomně proti elitám, přičemž tato hnutí po delší čas postrádala organizační strukturu a vedení. Nejvýraznější ukázkou takového fenoménu je americká People´s Party.

Specifickou formou populismu je populismus politiků. Ten Canovan nedefinuje prostřednictvím substantivního cíle, ale pouze jako politický styl. Populismus politiků je pak politickou strategií využívanou v různé intenzitě a za řady odlišných okolností aktéry, kteří se právě primárně skrze něj snaží realizovat své cíle. Tento populismus se vyznačuje diskursem zaměřeným proti establishmentu, praktickým pragmatismem, snahou oslovit extrémně široké spektrum voličů a taktickým využíváním rétoriky, líčící jejího uživatele jako outsidera nebo inovátora, často stojícího proti elitě, od níž se zásadním způsobem odlišuje, hájícího lid, se kterým se ztotožňuje. Podle Canovan populismus politiků do značné míry splývá s praxí současných liberálních demokracií, což je stanovisko, se kterým nemůžeme než souhlasit.

Populismus a demokracie
Skutečnost, že populismus je ohrožením demokracie, patří mezi nejběžnější poučky. Problémem takovýchto nejbanálnějších klišé je to, že jsou zřídka kdy pravdivá. Řada politologů se shodne na tom, že nalezení hranice mezi populismem a demokracií je velmi obtížné až nemožné, to jim však nebrání považovat populismus za hrozbu demokracie. Z našeho pohledu není obtížnost nalezení hranice mezi populismem a demokracií dána tolik zdůrazňovanou vágností obou pojmů, ale její faktickou neexistencí. Jinými slovy: chápání populismu jako něčeho, co je apriorně nedemokratické či demokracii ohrožující, opomíjí například to, že oba pojmy předpokládají lidovou suverenitu.

V případě populismu politiků (tj. populismu jako politického stylu) je hranice mezi běžným demokratickým provozem a populismem ještě obtížněji stanovitelná. Hlavní obtíž spočívá v tom, že klíčové charakteristiky, které spojujeme s populismem, jako jsou vágnost, ideologická a programová neurčitost, důraz na osobnost a kvality politického vůdce, komunikace mezi politiky a voliči prostřednictvím zjednodušených a emocionálně nabitých hesel, platí i pro současné demokracie.

Francouzský politolog a filozof Bernard Manin pro tento stav demokracie používá pojem demokracie publika. Demokracie publika je podle Manina logickým důsledkem dalekosáhlých transformací, kterými prošla reprezentativní demokracie v druhé polovině 20. století. Klíčovými momenty této transformace jsou jednak vznik tzv. catch-all stran, tedy takových stran, jejichž elektorát není těsně spjat s konkrétní socio-ekonomickou pozicí či zájmem, ale naopak prostupuje celou společnost. Příčinu druhé důležité transformace spatřuje Manin v nových formách medií a komunikace. Rozhlas, televize, internet atd. totiž na rozdíl od tradičních stranických tiskovin, které oslovovaly, sdělovaly a vysvětlovaly politický program primárně stoupencům daného politického směru (Venkov se sympatizanty agrárníků, České slovo národních socialistů, Rudé právo komunistů atd.), komunikují s celou veřejností, příjemci jejich zpráv nejsou primárně přesně definované segmenty populace, ale obyvatelstvo jako celek. Politici a politické strany se této nové formě komunikace samozřejmě museli přizpůsobit nejenom v obsahu svých sdělení ale i ve formě, jakou tato univerzální média sdělují informace – tedy ve zkratce, s důrazem spíše na emotivní působení atd. Poslední důležitou transformací je pak nárůst rozsahu vládní administrativy. V důsledku narůstající komplexnosti společnosti dochází nutně i k nárůstu oblastí, o kterých musí vládní politici rozhodovat nebo je aspoň kontrolovat. Důsledkem této skutečnosti je to, že politici ani nemohou v kampaních prezentovat koherentní politické programy, protože jsou každý den stavěni před nutnost činit rozhodnutí v záležitostech, o jejichž existenci nemohli mít dopředu ani ponětí. Jinými slovy: politické kampaně je pak nevhodné orientovat na detailní a ucelené programy, které jsou nakonec spíše překážkou v každodenním politickém provozu, ale měly by být orientovány na kvalitu osobností politických vůdců, kteří budou nuceni čelit nepředvídatelným okolnostem.

Pro řadu moralizujících žurnalistů a televizních politologů představují výše uvedené body tragické vyprázdnění demokracie, Maninův závěr je však překvapivě optimistický: takováto forma demokracie a demokratické komunikace je inkluzivnější než její formy zaměřené na racionální a sofistikovanou diskusi a zároveň vede k obnovení vztahu důvěry mezi voličem a reprezentantem, který je předpokladem zastupitelské demokracie. Například politická kariera Karla Schwarzenberga není závislá na jeho politických stanoviscích, které nemohou být jiná než vágní, když mu umožnila hladký přechod od strany libertinské do strany konzervativní, ale naopak je závislá na, ať již skutečných či domnělých, kvalitách jeho osobnosti. Jinými slovy: je závislá na důvěře mezi ním a jeho elektorátem.

Podnikatelský populismus
Zatímco v devadesátých letech v české kotlině kvetlo podnikatelské baroko, v současnosti jsme svědky rozmachu podnikatelského populismu. Pojmem podnikatelský populismus míníme specifickou mutaci populismu politiků, pro kterou je charakteristický průnik neoliberální logiky do veřejného prostoru. Nedávné pokusy Andreje Babiše představují jenom špičku ledovce. Do stejné skupiny řadíme mimo jiné politický projekt Věcí veřejných, TOP O9, topolánkismus v ODS atd. Tato forma populismu není samozřejmě jenom českým fenoménem a strategií české pravice ale je relativně častým jevem i mimo Evropu. Například v roce 1994 mediální podnikatel Silvio Berlusconi využil krize a rozpadu tradiční italské etatistické pravice a obav jejich bývalých voličů z toho, že „komunisté“ se pět let po pádu železné opony (sic!) chopí moci. Berlusconi v této situaci nenabídl Italům politický program, jak by se dalo očekávat, ale business plán, který měl spočívat v manažerském řízení země jako dobře prosperující, nezadlužené firmy. O sedm let později nabídl Thajcům stejný program manažerského řízení, doplněný o sociální redistribuci a rétoriku bezmála peronistickou, telekomunikační miliardář Taksin Šinavatra. Podobné představy se pokoušeli a pokoušejí realizovat různí latinskoameričtí politici jako Carlos Menem, Alberto Fujimori či Fernando Collor de Mello. Pro některé z nich se uchytil termín neoliberální populismus. A bylo by možné uvést řadu dalších - ať již úspěšných či neúspěšných - pokusů.

V následujícím se zaměříme na problematiku podnikatelského populismu v českém kontextu. Andrej Babiš je pro nás pouze symptomem mnohem hlubší transformace, kterou prochází česká pravice. Výše jsme uvedli, že podstatou populismu je konstrukce lidu prostřednictvím obrazu nepřítele. Pro náš přístup bude důležité to, že konkrétní podoba konstrukce dichotomie lidu a nepřítele u různých pravicových subjektů je založena na stejném základu a jednotlivé formy pravicového populismu lze pak chápat jako konkrétní příklady a projevy tohoto základu.

Cílem podnikatelských populistů je přeskupení politických sil a voličské podpory ve prospěch pravice. Výzva pro levici pak spočívá v tom, že toto přeskupení nabývá dimenze, která zakrývá a překrývá další štěpení v rámci společnosti. Třídní rozdíly, rozdíly v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči či ve způsobu nabytí majetku jsou učiněny irelevantními a jsou nahrazeny novým antagonismem. V čem spočívá podstata tohoto nového antagonismu? Pro její pochopení načrtněme způsob, jakým konstruují dichotomii lid versus nepřítel někteří významní představitelé podnikatelského populismu.

Například TOP 09 s podporou starostů konstruuje svoji představu dobrého lidu jako oběti zadlužování za strany nezodpovědných (rozuměj levicových) politiků a těch, co zneužívají příliš štědrého (sic!) sociálního systému. Neschopnost politických elit je poté dokládána zdravým rozumem dobrého hospodáře a strážce rodinného rozpočtu, který dobře ví, že žít na dluh není normální. Věci veřejné konstruují dobrý lid primárně jako oběť zkorumpovaných elit, které rozkradly to, co pracovití lidé vytvořili. Řešením pak má být vyšší míra represe a kontroly (agent provokatér, institut korunního svědka, návody jak udávat korupčníky atd.), které budou vystaveni nedostatečně manažerští profesionální politici a úředníci neboli tzv. dinosauři.

Případ Andreje Babiše je specifický v tom, že se snaží vnutit do prostoru, který je již do značné míry obsazen. Toto omezení manévrovacího pole se odráží i v tom, že při konstrukci dobrého lidu, toužícího po manažerské správě, akcentuje témata pro předcházející podnikatelské populismy zapovězená. Jednou z klíčových zvláštností jeho přístupu je nejednoznačný pohled na před- a polistopadové dějiny. Babiš akcentuje nejenom představu „ukradené revoluce“ ale nepřijímá ani černobílé vidění komunistického režimu. V Babišově výzvě ANO 2011 se můžeme například dočíst, že „(v) roce 1989 nemělo Československo žádné dluhy naopak, nám tzv. bratrské země dlužily desítky milionů dolarů a náš stát vlastnil obrovský majetek. Po více než dvaceti letech předpokládá rozpočet na rok 2012 další ztrátu 105 miliard korun“. Majetek státu před rokem 1989 označuje téměř kolektivisticky jako „náš původní majetek“, přičemž pro pravici velmi nezvykle opomíjí zdůrazňovat způsob, jakým tento majetek přestal být soukromým a stal se „naším“. Pochopení této zvláštnosti lze nalézt nejenom v Babišově životní dráze úspěšného normalizačního manažera, ale především v mýtu manažerského řízení, který se vine českými dějinami od první republiky až po normalizační podniky zahraničního obchodu (PZO). Babiš sám sebe neprezentuje jako politika ale jako manažera. „Nabízím, že bez nároku na odměnu budu manažerem tohoto hnutí.“

Babiš tak konstruuje lid jako oběť neschopného politického vedení (managementu) a řešení politických, sociálních a ekonomických problémů této země spatřuje ve vládě manažerů, kteří své schopnosti prokázali již v jednom autoritářském režimu. Tuto okolnost nechceme využít k primitivním antikomunistickým tirádám, které přenecháme těm, kteří jsou o nich snad ještě přesvědčeni. Autoritářskou příchuť chápeme jako symptom mnohem hlubšího autoritářství, které je v tomto případě maskováno a artikulováno neutrálním, univerzálním technokratickým slovníkem. Společnou podstatu všech forem populismu podnikatelů spatřujeme v logice konstrukce lidu a obrazu jeho nepřítele na základě dichotomie mezi ekonomicky prospěšnou a ekonomicky škodlivou částí populace. Ekonomicky škodlivou část tvoří všichni ti, kteří jsou z různých důvodů závislí na tzv. penězích druhých. Sama závislost na penězích druhých může zahrnovat a popisovat celou škálu sociálních vztahů a pozic (např. plátci daní – příjemci sociální podpory, lidé v produktivním věku – důchodci, zaměstnaní – nezaměstnaní, zdraví – nemocní, zaměstnavatelé – pracující, podnikatelé – základní výzkum, Češi – Romové….). Tato logika nachází u různých subjektů pouze jiná vyjádření neboli jiná ztělesnění těchto rolí – zodpovědní a pracovití versus nezodpovědní, dlužníci či korupčníci atd. Připomínat, že stejnou logikou jsou vedeny tzv. reformy zdravotnictví, školství, pracovního práva či sociálního a penzijního systému by bylo nošením dříví do lesa. Tato strategie se však samozřejmě neomezuje pouze na pravicové strany hlavního proudu, protože zároveň umožňuje artikulovat i politické programy subjektů, jako je DSSS s jejich konstrukcí dobrého lidu jako oběti nepřizpůsobivých. Autoritářství posledně zmíněné artikulace tak není ve své podstatě odlišné od jiných forem latentního a „jemnějšího“ autoritářství pravice.

Co (ne)dělat?
Otázkou zůstává, jakým způsobem má levice čelit nástupu podnikatelského populismu. Nikoho snad nepřekvapí, když budeme tvrdit, že vlastní formou nestoudně anti-elitářského a anti-autoritářského populismu. To má v sobě hned několik úskalí. To hlavní se skrývá v samotném pojmu populismu a jeho denunciačním charakteru, který z něj činí nepřijatelnou strategii. Náš předcházející rozbor měl naznačit, že tyto obavy jsou do značné míry liché, že populismus je něco jiného než demagogie, že populistický styl není nutně s demokracií v rozporu ba naopak, že je jedním z jejich předpokladů. Levice by se tedy měla zbavit strachu ze slova populismus, což je nálepka, která je jí stejně pravicí vnucována. Levice by měla pochopit, že nejde o to, zda populismus ano či ne, ale že jde o to, jakými populisty chce být. Zkrátka, buďte hrdí na to, že jste populisty!

Další úskalí spočívá v lákavosti podnikatelského populismu, v jednoduchosti a svůdnosti, s níž k nám promlouvá, a v jeho schopnosti zakrývat a reformulovat rozpory. Rozhořčení nad korupcí a neschopností je jistě pochopitelné, ale levice by jej neměla zaměňovat za jádro svého programu. O pronikavosti podnikatelského populismu svědčí tragikomický osud Strany zelených, která pod hesly modernizace participovala na realizaci jeho základních postulátů v podobě neoliberálních reforem, které zaštítila především na ministerstvu školství. Dalším příkladem podobného vývoje, je česká verze okupačních strategií veřejných budov při sestavování městského zastupitelstva v Praze. Cílem akce Ocuppy Magistrát nebylo nic jiného než postavit do čela hlavního města manažera v podobě bankéře, kterýžto krok se setkal s pozitivním ohlasem ze strany části české intelektuální scény. Chystané dosazování manažerů do kontrolních orgánů vysokých škol je přitom jenom dalším krokem vyplývajícím z logiky podnikatelského populismu.

České levici zatím chybí populistické hnutí, jdoucí zezdola, jako byla americká People´s Party. I proto je bezzubá proti podnikatelskému populismu, v jeho často agresivních vajíčkových projevech, organizovaných stávajícími elitami proti jejich oponentům, líčeným jako „nebezpeční populisté“. Česká levice zatím nikdy úspěšně a dlouhodobě nerealizovala populistickou strategii, která by se stavěla proti stále více autoritářským elitám a současně co nejinkluzivněji vymezovala lid, bez rasistického a xenofobního vylučování. Naše současnost, pro niž je charakteristické oprávněné zklamání z elit a elitářských konceptů demokracie, které jsou globálně delegitimizované, je pro to více než příhodná.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Michael Hauser - filosof, Praha

Článek, který levice potřebuje Sobota, 26.Listopadu 2011, 23:36:50

Přesně takové články levice potřebuje. Pohled, který není spoután zaběhanými šablonami a mantrami (populismus je špatný, apod.), nýbrž se zakládá na studiu, myšlení, vyvozování a radikálně kritickém, tj. svobodném postoji. Tak to dělal Marx.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Neděle, 27.Listopadu 2011, 10:39:43

Ten podnikatelský populismus může mít bohužel mezi lidmi značný ohlas. Když jsme dělali v Olomouci na 17. listopadu protestní shromáždění, tak jsme po nachystaných projevech dali slovo - resp. megafon - lidu. Mezi několika jednotlivci, kteří se chopili slova, byli hned dva, kteří volali po tom, že tato země potřebuje nějakého nového Baťu... Naštěstí to tam pak někdo rozporoval z pozice pamětníka, ale to na věci příliš mnoho nemění.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 11:24:32

"Česká levice zatím nikdy úspěšně a dlouhodobě nerealizovala populistickou strategii, která by se stavěla proti stále více autoritářským elitám a současně co nejinkluzivněji vymezovala lid, bez rasistického a xenofobního vylučování." Ano, to je velký problém. Je třeba vypracovat ideologii, bez níž je politika nemyslitelná. Ideologie nemusí být nutně falešným vědomím. Tím je právě neoliberalismus, který se vnutí tam, kde žádná jiná ideologie není. Ideologie musí být základem politické strategie. Bez ní to nejde. Lidé by neměli věřit v nějaké manažerské spasitele, ale ve svou vlastní jednotu, v nějakou lidovou frontu. Ta musí být vymezena právě svou ideologií, ne nějakými vnějšími znaky, kdo tam bude patřit a kdo ne. Ani podnikatele netřeba z toho vylučovat, ale ať se sladí s ideologií této lidové fronty, v žádném případě je nenechat, aby mluvili něčím jménem a přitom si dělali, co sami uznají za vhodné.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 12:06:40

Ještě zdůrazňuji, že ideologie není něco, co se jednou za čtyři roky opráší a ukáže před volbami lidem, ale něco, s čím je třeba žít dnes a denně a čemu musejí politici sami věřit. A musí se to mezi lidmi šířit i zdánlivě nepolitickými cestami. Co dělaly před válkou politické strany? Každá měla své spolky, které byly sice nepolitickými organizacemi, ale byly pod vlivem ideologie určité strany. Byly to spolky tělovýchovné, osvětové, odborové, spolky, které nabízely sociální pomoc (to mívaly spíš církve, ale to je jedno) a všelijaké jiné, kam byl umožněn přístup i nestraníkům, pokud chtěli a nevadilo jim, že se ocitnou ve sféře určitého ideologického vlivu. A pochopitelně svůj tisk, jak je na to poukazováno v článku. Prostě neexistuje žádná "objektivnost" ani objektivní média.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

proč ale nekriticky uctívat populismus ? Neděle, 27.Listopadu 2011, 12:29:37

jistěže populismus nelze apriorně zatracovat, protože ho nelze ani vymítit - vždy byl a bude Ale říci, že české levici zatím chybí populistické hnutí mám za úlet či nadekvátní zjednodušení, tedy pokud si tu společně rozumíme co je to populismus.
Vykřikovat co chtějí lidi slyšet, slibovat jim třeba i nesmysly a atakovat spíše nižší, často stádní pudy, to je technika spíše manipulativní. A ke hně dé se dá jít po modré i po rudé. A také když takový kazatel sám příliš propadne potlesku davu, tak tenhle druh politického narcisismu také není to pravé.
Ale faktem je že lidé často neslyší na složité argumenty, tíhnou k jednoduchým sdělením -a tedy je třeba jim tato sdělení nabídnout. Ale tím to nesmí skončit - je třeba vázat destruktivní potenciál pouhého protestování neřkuli inklinací k extremismus k něčemu promyšleně pozitivnímu.
Pomoci lidem podílet se na hledání rozumných i když nesnadných východisek, ne jen na tom nadávání. A tady už s populismem nelze yvstačit. Jde vlastně o míru věcí - patetičtí táboroví řečníci upoutají pozornost ale pak už je nutné s touto pozorností pracovat pozitivně bez idiotizujících zrkatek.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 17:48:37

Slovník cizích slov - definice pojmu:
"POPULISMUS je styl politiky, který usiluje o získání široké základny voličů údajnou ochranou zájmů prostých lidí proti různým ohrožením a prosazováním témat vzbuzujících emocionální reakce veřejnosti. "
Co když se vypustí slovo "údajnou"? Bude to pořád ještě populismus? Druhá část definice je poněkud vágní a nevím, co si pod tím představit, ale nevím ani, z jakého důvodu je nutné bezpodmínečně se zříkat emocí. Používání emocí je snad něco, co nutně vede ke hnědé?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 18:07:53

A mimochodem, kdo může tak jistě vědět, že lidé nechtějí právě ty emoce?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ty zkratky se opravdu občas nepodaří Neděle, 27.Listopadu 2011, 19:47:59

ted jste ovšem zredukovala populismus na emoce - a dokonce (předpokládám že nechtěně) zamířila svou kritiku na rovnici emoce = hnědá, což je zjevně ekvivalence zcela nesmyslná.
Emoce bez používání rozumu z člověka maximálně dělají snadnější oběť
populismu a ten populismus pak samozřejmě může až za určitých okolností zhnědnout.
Myslím, že takovouhle rovnici vyvodit z prostého upozornění na politický narcisismus některých mesiášů a manipulaci s davovou psychózou dost dobře nejde.
Jen mi šlo o upozornění že populismus nekonstruuje vždy dobrý lid,a le často také lid zidiotizovaný, které se snadněji tahá "za fusekli".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 20:00:3

1. Záleží na tom, kdo ten populismus dělá, protože pouze ten ho může zneužít
2. Proti rozumu nic nemám

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 20:06:41

Slovo populismus může ovšem být také nálepka pro ty, kdo chtějí dělat opravdu prolidovou politiku, od těch, kteří takovou politiku nechtějí dělat. Kdo rozhoduje o tom, co už je populistické a co ještě není?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Česká levice už dva populisty měla, Neděle, 27.Listopadu 2011, 21:12:1

a to Miloše Zemana a Jiřího Paroubka. První se svezl s Václavem Klausem a druhý to přepískl tak, že očekávané vítězství skončilo tak, jak skončilo. Nejúspěšnějším pravicovým populistou je Václav Klaus, některé populistické triky užívají Karel Schwarzenberk i Miroslav Kalousek. Myslím, že populistů zde už bylo dost,naopak bychom potřebovali nějakého pořádného politika, tedy takového, který by měl evropský i světový rozhled a dělal pořádnou nejen českou, ale i středoevropskou, evropskou a světovou politiku! Vrcholným populistou slovenské nacionálně orientované levice byl Vladimír Mečiar. Myslím, že 22 let populismu by už stačilo a mohlo by přijít něco lepšího!

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 27.Listopadu 2011, 21:23:25

Nevím, jestli populismus musí nutně stát na nějakých osobnostech. Nejprve by se muselo vědět, co si redakce přesně představuje pod tím pojmem a pak se to může teprve kritizovat. Jinak můžeme kritizovat něco, co si představujeme my, zatímco oni tím mohou myslet něco úplně jiného.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

občanům by emoce prostě neměli stačit Pondělí, 28.Listopadu 2011, 12:48:5

pí Hájková, já si hned myslel, že nejde mezi námi o rozpor ale o potřebu dovysvětlení (ve vztahu ke článku spíše upozornění) - snad jen ještě : jeden může populismus nastartovat (třeba i s emočně upřímnými úmysly) a jiný může machiavelistkcky sklízet jeho plody.
Poltika jako podnikatelský projekt je určitě velmi racionální záležitost, ale potřebuje to připravit ty užitečné idioty, kteří díky zanedbání své racionality nebudou ve střehu a s pomocí zmiňovaných klamavých technik se zformují v nezbytný voličský substrát na jedno použití.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Nejde jen o emoce Pondělí, 28.Listopadu 2011, 16:26:7

Ve slovním základů obou pojmů (demokracie a populismus) je lid - řecky démos, latinsky populus. Pouze se odlišně vykládají, ale to je věc zvyku. V 19. století někteří politici chápali pojem demokracie hanlivě, tedy ve významu dnešního populismu. Pokud redakce uvažuje o možném použití populismu levicovým hnutím, předpokládám, že nemá v úmyslu provozovat žádnou černou magii ani nechce někoho oblbovat, nýbrž že přemýšlí, jak zpestřit suchopárnost obvyklých levicových politických programů něčím navíc, případně, že do těch programů chce dát něco, co se sice pokládá za nemožné, ale přitom to nemožné není.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pondělí, 28.Listopadu 2011, 23:31:0

Problém není v populismu. Abraham Lincoln, když žádal vládu „of the people, by the people, for the people“ byl také populista. Kámen úrazu je v distinkcích, které v populismu zavedeme. Všichni (nebo skoro všichni, anebo jen skoro někteří) se hrozí tzv. nového populismu pravice – populismu xenofobního, živeného nacionálním odporem proti přistěhovalcům, odcizené domácí elitě a jiné chátře (někteří ale kvitují, že také proti chátře zbohatlické ). J.B. a R.B. to vzali ze široka. Svoje schytal populismus podnikatelů, stejně jako profláklý populismu politiků, zato objevena byla zlatá žíla v populismu jinačím – v pravdě lidovém, který je ostrý jako břitva, ale není xenofobní, ba naopak emancipační v širokém slova smyslu. To jsou hezká slova. Chtělo by to nějaké historické příklady, abychom více věděli, zač je toho v tomto všelidovém populismu loket. Když vezmu jen českou zkušenost, tak poslední dva všelidové populismy nějak zplaněly (řečeno hodně eufemisticky). Po válce jeden všelidový populismus zprvu vyčistil Sudety a pak se dal na komunismus a ten druhý po pádu komunismu se nakonec stal jen morální koloraturou budování kapitalismu. Všelidový populismus je zřejmě takový poněkud sisyfovský podnik – jenom člověk neví, která fáze je manická a která depresivní. Nešlo by to bez této maniodepresivity?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 29.Listopadu 2011, 04:49:33

Za prvé není pořád jasné, co přesně se tím zde myslí (patrně nic strašného) a za druhé, když se pořád budeme bát s něčím přijít, aby toho někdo nezneužil, pak zablokujeme veškerou akceschopnost. Může Nobel za to, že někdo zneužil dynamit? Může za všechny následující války?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

vichry lidových vášní a skutečné zájmy Úterý, 29.Listopadu 2011, 11:14:47

neuškodilo by se protnout v definicích, možná pak lépe rozlišíme co je jen populární a co už populistické. S volným vyvozováním od slova "populus" určitě nevystačíme. Ono jde hlavně o zájmy a ty si v sociální realitě uvědomujeme jak rozumem, tak i nerozumem.
Už z kraje jsem napsal, že je rozdíl jen vykřikovat co chtějí lidi slyšet, slibovat jim třeba i nesmysly a atakovat spíše nižší, často stádní pudy.
A uzpůsobit komunikaci tomu, že lidé často neslyší na složité argumenty, tíhnou k jednoduchým sdělením -a tedy je třeba jim tato sdělení zejm. při počátečním oslovení nabídnout. Ale současně dbát na probouzení rozumu a ne jen pudů a emocí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.