Americký prezident Donald „Law-and-Order“ Trump pronesl na začátku týdne věty, jejichž vyznění nedává stále mnohým spát: „Důrazně jsem doporučil každému z guvernérů, aby do ulic vyslal Národní gardu, a to v takovém počtu, abychom je ovládli. Starostové a guvernéři musí zajistit jasnou převahu pořádkových sil (v ulicích), dokud nebude všechno násilí potlačeno. Jestliže odmítne nějaké město či stát učinit kroky, které jsou nutné k obraně životů a majetku obyvatel, povolám ozbrojené síly Spojených států a problém vyřeším rychle za ně.“

Připočtou-li se k těmto slovům ubývající, leč telegenické násilné střety, případy žhářství či rabování, hojně medializované výstupy Toma Cottona — který je mimochodem nejpodporovanějším senátorem z rozpočtů zbrojařské lobbistické organizace National Rifle Association (NRA) —, či nařízený přesun 82. výsadkové divize na základny kolem hlavního města Washingtonu, vzniká skutečně úděsný dojem: na Trumpovu pohrůžku může dojít! „Afroameričané vyšli do ulic už ve všech významnějších městech“ — „Trump říká ,nasadit armádu‘ a ,střílet‘“ — „v USA začíná druhá občanská válka,“ šíří se sociálními sítěmi.

Nechci tu zlehčovat rozsah současných bouří ani Trumpovu nebezpečnost. Současné bouře jsou vpravdě nejzávažnější události podobného typu od šedesátých let, i když v posledních dnech, zdá se, polevují. A prezidenta odpovědného podobně jako Trump neměly USA od Andrewa Johnsona  — toho, co nedokázal přijít střízlivý ani na vlastní inauguraci. S armádou a občanskou válkou je to však opravdu složitější.

Proč nemluvit o válce

Předně, použít ozbrojené sily způsobem, jak hrozí Trump, není jen tak. Prezident USA má danou možnost díky Zákonu o vzpouře z roku 1807. Využívá se ale jen zcela výjimečně. V moderní době byla armáda například použita, aby dohlížela na implementaci antisegregačních zákonů v jižanských státech. V roce 1992 byla též nasazena po šestidenních nepokojích v Los Angeles. Tím jsme však se seznamem v podstatě u konce.

Antisegregační nasazení armády na jihu bylo přitom spíše politické — guvernéři dotčených států s ním formálně nesouhlasili, fakticky jim přišlo však vhod, protože nemuseli vynucovat přijatá opatření, proti nimž dříve bojovali. 

U losangeleských nepokojů zase požádal o nasazení přímo guvernér. A i když operace nebyla bez problémů — zvláště proslulá je epizoda, při níž policista zasahující v úzké chodbě domu vybídl vojáka: „Cover me,“ což si dotyčný vyložil v souladu s armádním výcvikem jako krycí palbu a vystřílel na místě dvě stě nábojů —, působila armáda spíše podpůrně. Většina násilí se odehrála už před jejím příjezdem.

Tentokrát málo nasvědčuje tomu, že by si situace armádní zásah žádala. Případů žhářství a rabování po úvodní vlně bouří ubylo. Žádná rasová válka se nekoná. Mrtvých je sice už přes šestnáct, avšak jde většinou o účastníky bouří zastřelené policií nebo ze zálohy ozbrojenými civilisty — samozvanými strážci pořádku. Byť i sebemenší přestřelka se odehrála v posledních dnech jen několikrát.

Zásah armády proti vůli guvernérů by byl ve stávajícím kontextu takřka určitě protiústavní. Navíc by sice možná pomohl ovládnout ulici, ale další výbuch hněvu proti systému by byl o to silnější. Trumpa za vtahování armády do vnitřního dění, resp. „militarizaci reakce na protesty“, kritizoval už jak jeho minulý ministr obrany James „Maddog“ Mattis, tak i současný Mark Esper.

Je vskutku málo pravděpodobné, že by byl prezident ochoten intervenci riskovat v tomto kontextu, tedy pokud se něco zásadně nezmění — bez prudkého zhoršení situace. A kromě toho: i kdyby zásah nakonec nastal, těžko si představit, že by armáda s protestujícími nějak válčila.

O klasických střetech nemůže být ani řeči. Vždyť od rozehnání Černých panterů žádné ozbrojené skupiny ochotné bojovat za chudé Afroameričany neexistují; pouze snad nedisciplinované lokální gangy. I na eventuální městskou guerillu chybí účastníkům bouří alespoň základní organizace, výcvik a celkem určitě také odhodlaní. „Toto by George Floyd nechtěl,“ zaznívá od svolavatelů protestů při každém incidentu. „S tímto by M. L. King nesouhlasil.“

Lze si představit zástupy protestující před vojáky, házení všelijakých předmětů, spoustu hněvu a v nejhorším sporadickou střelbu. Takto však občanská válka nevypadá.

Trumpovo divadlo

Všechny Trumpovy kroky a výroky v poslední době je lépe chápat v kontextu voleb, které mají být na podzim. Trump má svou hlavní politickou image založenou na obrazu silného úspěšného lídra. Tím ve skutečnosti není. O to siláčtější je však jeho rétorika a dílčí gesta.

Lidem, kteří s ním nejsou politicky spojeni, a přitom vidí alespoň trochu za kulisy, je toto protivné — virálním se stal v poslední době například vzkaz houstonského policejního náčelníka prezidentovi: „Pokud nedokážete být konstruktivní, raději držte pusu.“ Takovýchto lidí ovšem není dost. Většina zpravidla sleduje divadlo.

Jak připomínal nedávno na BBC Anthony Zurcher, Trump využívá po celou svoji prezidentskou kariéru jednu píár figuru — svojskou verzi principu rozděl a panuj. Spočívá v tom, že takřka v každé vyhrocenější situaci zaujme provokativně přehnanou pozici vpravo, ale pak koná jen kuse, anebo vůbec ne.

Bylo tomu tak na například u tzv. muslim banu, u slibu vystěhovat všechny ilegální přistěhovalce, u zdi na mexické hranici, kterou mělo Mexiko zaplatit, u konfrontace se Sýrií, Íránem i Severní Koreou, u impeachmentu, u daňové reformy nebo u zrušení Obamacare. Je tomu tak i v případě současného strašení armádou.

Trumpovi tento přístup zajišťuje podporu zastánců razantní rétoriky a silových pozic. Jejich odpůrce přitom štěpí — část z nich se začne vždy děsit, co vše se stane, respektive může stát, a začne volat po mobilizaci proti; část naopak argumentuje, že věc není tak horká.

V posledku ztratí oba tyto tábory spoustu energie vlastním sporem a vzájemně se ještě více odcizí. Stoupenci se k Trumpovi naopak více přimknou a nevyhranění se současně nevzdálí, protože fakticky se nakonec nic tak převratného nestane.   

Obecně zhoubný je Trumpův přístup v tom, že palně hrotí debatu a komplikuje její věcné vedení, že posouvá laťku přístupného a vulgarizuje veřejný diskurs. V konkrétních případech pak ztěžuje přijímání nutných opatření, což bylo vidět například za koronavirové krize. Též s sebou nese riziko spirálové eskalace, čemuž byl svět nejblíže po atentátu na generála Sulejmáního.

Dnes se to však vypadá, že se zůstane u dílčích gest, nebo dokonce jen u rétoriky, které se už ani moc netleská. Občanská válka v USA nepropukne. Ovšem zda oblíbená figura tentokrát Donaldu „Law-and-Order“ Trumpovi pomůže, nebo uškodí, teprve uvidíme. Do konce představení je ještě daleko.