Na chvíli utichly války kulturní, ideové, ekonomické i osobní. Kalousek se přestal prát s Babišem, Zeman s Fischerem, Klaus se sociálními demokraty. Zavítal k nám Mike Pompeo a čeští politici od pražské kavárny po průhonickou Sokolovnu se posadili na zadek. Čím to? Je to dáno vzácností návštěvy? Jejím poselstvím? Anebo prostě tím, že už k nám jinak nikdo moc nejezdí? A když ano, tak proto, že od nás něco potřebuje…

To je i případ amerického ministra zahraničí. Přeje si, abychom spolu s dalšími při budování 5G sítí ostrakizovali čínskou firmu Huawei. Zároveň lobbuje za zakázku pro Westinghouse při českých plánech rozvoje jaderné energetiky, konkrétně na dostavbu Dukovan. Mohl také pohrozit sankcemi v případě schválení digitální daně a požádat Prahu, aby měla pro USA větší pochopení než Berlín.

České tužby jsou skromnější. Například mít od nějaké pomazané hlavy potvrzeno, že je správné udělit Číně lekci cestou šéfa Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Peking se sice vzorově vzteká, poněvadž málokdo se pouští do takto dobrodružných misí, ale Českou republiku za pupek světa nemá. Ostatně arogance s níž se čínská ambasáda druhdy obrátila na Vystrčilova předchůdce Jaroslava Kuberu připomínala tón, jimiž mluví namachrovaný učitel s pubertálním školákem. A odezva Senátu se podobá prachobyčejnému rošťáctví, jež ignoruje i autoritu Strakovky a ministerstva zahraničí.

Krystalickou servilitu předvedl lidovecký exministr kultury Daniel Herman, když na Twitter napsal: „Děkuji Vám, pane předsedo Senátu, za předání klíče od horní komory našeho parlamentu americkému ministru zahraničí! Vřískání čínského velvyslanectví jen ukazuje, že jde o souboj o naši identitu. Západní demokracie, nikoli orientální despocie, je tím správným směrem pro naši zemi.“

Zvolená slova říkají vše: na Tchaj-wanu se hraje o naši identitu, my mluvíme, oponenti vřískají Pompeo (čínské velvyslanectví uvedlo, že Pompeo neopodstatněně útočí na Čínu, očerňuje ji a podněcuje neshody mezi jinými zeměmi a Čínou), správným směrem je západní demokracie. Potíž je v tom, že kam jdeme, se nepozná ze slov, nýbrž ze skutků. A Hermanův slovník víc připomněl onu velkohubou despocii než pokornou demokracii.

Skutečná demokracie umí být sebekritická, pochybovat o sobě. A její aktéři se místo hrbení dokáží podívat svým spojencům do očí a vytknout jim chyby. Kolik tuzemských ústavních činitelů vzneslo před Pompeem námitky k chování USA vůči OSN, Severní Koreji nebo blízkovýchodním despociím. Ptali se ministra, co se bude dít dál v Libyi, Afghánistánu, arabsko-izraelském konfliktu? Nebo jenom vznášeli podobně moudré dotazy jako senátorka, jež chtěla znát, co si vzal Pompeo z Václava Havla?

Čeští politici jsou Trumpovi blíž než přiznávají. Vesměs sdílejí jeho pohled na klimatickou krizi, migraci, gender, problémy menšin, Čínu, Rusko, EU… Nejsou sice tak extravagantní, ale touží po stejném světě, jaký chce Trump vrátit typickým konzervativním voličům z amerického Středozápadu. Stokrát si může Trump — stejně jako Babiš — hrát na plebejce či antiestablishment. Jejich miliardy je prozrazují. Není náhodou, že je Trump schopný bojovat proti všem, jen proti vojenskoprůmyslovému komplexu ne.

O to víc si stojí všímat těch politiků, co v USA i u nás nehrají podle Trumpových pravidel a zároveň nejsou nositeli pravicového či levicového extremismu, který má tendenci se vyhraňovat vůči všem. Takoví by časem mohli pootočit kormidlem od oligarchického narcisismu k masarykovské mravenčí práci pro demokracii, v níž je místo i pro citlivá sociální témata. A místo tanečků kolem Pompea má smysl pracovat na takové podobě Evropské unie, v níž se s problémy planety popereme snáze a efektivněji než při ryze českých exhibicích.