Trump dosáhl historického úspěchu. Upevnění dynastie Kimů

Jonathan Freedland

Podepsaná „dohoda“ mezi Kim Čong-unem a Trumpem je kus papíru, který má hodnotu hlavně pro vládnoucí dynastii v KLDR, píše Jonathan Freedland. Přes nabubřelá prohlášení jsou podle něj severokorejské ústupky ještě menší než v minulosti.

Otestovat dohodu Donalda Trumpa s Kim Čong-unem je možné jednoduše. Stačí si představit, co by Trump řekl, kdyby to byl Barack Obama, kdo si potřásl ruku se severokorejským diktátorem. Trump (samozřejmě papouškovaný stanicí Fox News) by se Obamovi za podepsaný kus papíru, za vychvalování brutálního diktátora do nebe a za směšné ne-ústupky vysmál. Smlouvu by označil za „strašlivou dohodou“ a Obamu za ubožáka, že takový paskvil podepsal.

Nejprve se podívejme, co má z celé dohody Kim. Dříve ostrakizovanému diktátorovi se dostalo přijetí státníka rovnocenného s prezidentem Spojených států, se kterým si za doprovodu stejného množství vlajek obou států potřásl rukou. Díky tomu má tyran nepřeberně záběrů (včetně procházky po Singapuru, kde se s ním davy „fanoušků“, jak je nazvala BBC, toužily vyfotit), které poskytnou dostatek materiálu pro severokorejskou propagandu na příští měsíce, ne-li roky.

Společné prohlášení podepsané nejvyššími představiteli USA a KLDR neobsahuje žádné konkrétní závazky, jen obecný příslib „denuklearizace

Co víc, Trump pochválil Kima jako „velmi talentovaného muže [...], který miluje svoji zemi“. Jako muže, kterého obdivuje za schopnost převzít vládu nad KLDR v mladém věku a „tvrdě ji řídit“, jak později prohlásil na tiskové konferenci. Trump ani slovem neodsoudil Kimův režim; samotný výraz „režim“ ostatně použil výlučně pro popis období Billa Clintona v 90. letech. Když byl dotazován, jestli se lidská práva vůbec dostala na pořad jednání, odvětil, že „zběžně“. To nejhorší, co dokázal říct o vládě země, jež vyhladověla miliony vlastních obyvatel, bylo: „Jsou v těžké situaci... Což mimochodem platí o spoustě míst.“

Kim zkrátka opouští Singapur obdarován mezinárodní legitimitou, po níž jeho dynastická diktatura prahla celá desetiletí. Z Trumpovy strany to ale nebylo všechno. Americký prezident oznámil také ukončení společných cvičení s jihokorejskou armádou, tedy oněch „válečných her“, které jsou podle něj drahé a řečeno v podstatě severokorejskou rétoriku „velmi provokativní“. Trump dokonce naznačil možnost stažení 28 tisíc amerických vojáků.

A jak se Kim za takovou nadílku Trumpovi odvděčil? Hlavním ústupkem, který americký prezident neopomněl mnohokrát připomenout, je příslib takzvané „úplné denuklearizace“. Z Trumpových výroků by se zdálo, že se v podstatě vzápětí začne s likvidací severokorejského jaderného arzenálu. Něco takového by byl samozřejmě nepopiratelný úspěch. Takový úspěch, že by si Trump zasloužil všechnu chválu, jíž zahrnul sám sebe. Má to ovšem háček.

Tak zaprvé: v samotném textu se pouze píše pouze to, že se KLDR „zavazuje směřovat k úplné denuklearizaci Korejského poloostrova“. Kim tedy neslibuje „úplnou denuklearizaci“, pouze že k ní hodlá „směřovat“. Vyjednavači po celém světě vědí, že se nekonkrétní jazyk volí ve chvíli, kdy se nepodařilo dojednat konkrétní závazky. Kim nabízí pouhou aspiraci, nikoli konkrétní plán.

A i kdyby Kim slíbil rovnou „úplnou denuklearizaci“, nebyl by to skutečný průlom. Dlouhodobým cílem americké politiky je přece „úplná, ověřitelná a nevratná“ likvidace severokorejského jaderného arzenálu. Pojmy jako „ověřitelný“ a „nevratný“ se v podepsaném dokumentu vůbec neobjevují.

Představme si ještě jednou, co by na to řekl prezidentský kandidát Trump. Podle něj „strašlivá“ dohoda o íránském jaderném programu obsahovala 110 stran detailního plánu včetně rozmístění inspektorů MAAE, kamer, pečetí a podobných opatření za účelem kontroly íránských jaderných závazků. Sotva stránku a půl dlouhé singapurské prohlášení nemá s „ověřitelností“ společného vůbec nic. Trump nebyl z Kima schopen dostat ani závazek té nejelementárnější transparentnosti — Severní Korea neprozradí současný stav svého nukleárního arzenálu, ať už se to týká zbraní samotných nebo kapacit jejich výroby. Jak může svět vědět, že se KLDR vzdala jaderných zbraní, když ani netušíme, co přesně má momentálně k dispozici?

Jádrem problému je ale samotný pojem „denuklearizace“. Tento pojem pro Kima neznamená to samé, co si pod ním představuje Trump. Severní Korea jím nemíní, že se jednostranně vzdá svých jaderných zbraní; je to pro ni jakási nekonkrétní dlouhodobá vize Korejského poloostrova, která v jejich pojetí mimochodem zahrnuje i odstranění amerických jaderných zbraní z Asie a vynětí Jižní Koreje zpod ochrany jaderného deštníku. Je to stejné nedorozumění, jako kdyby někdo interpretoval Obamovy časté projevy o světě bez jaderných zbraní jako pevný závazek Spojených států vzdát se vlastního nukleárního arzenálu.

Kim Čong-un pózuje se singapurským ministrem zahraničí (vpravo) na společné selfie. Foto Twitter @VivianBala

Podle analytiků je naopak singapurský odkaz na Pchanmundžomskou deklaraci z letošního dubna, kdy se po více než deseti letech poprvé setkali lídři Severní a Jižní Koreje, dalším signálem, že KLDR vidí denuklearizaci Korejského poloostrova v kontextu procesu širšího globálního odzbrojení. Kim jinými slovy říká, že se s radostí vzdá svých jaderných zbraní, jakmile se ke stejnému kroku odhodlá Rusko, Čína, USA a všichni ostatní.

Během tiskové konference pochválil Trump sám sebe za dosažení historického úspěchu, k jakému se jeho předchůdci nikdy ani nepřiblížili. Faktem však zůstává, že Pchjongjang učinil podobné sliby již v rámci dohod podepsaných s USA na začátku 90. let a v roce 2005. Tato ujednání ve skutečnosti kladla na KLDR výrazně vyšší požadavky — součástí toho prvního byl inspekční režim, novější dohoda zase obsahovala verifikační proces. Jak pro MSNBC prohlásila bývalá americká vyjednavačka se Severní Koreou Wendy Shermanová: „Nejenže jsme se do tohoto bodu v minulosti již dostali. Ale naposledy byly obrysy dohody podstatně konkrétnější.“

Ne náhodou o podepsaném ujednání analytik Andrei Lankov působící v Soulu prohlásil: „Její praktická hodnota je nulová. USA mohly žádat skutečné ústupky, nic z toho se však nestalo. Výsledek povzbudí Severní Koreu, zatímco Spojené státy odchází s prázdnou.“ Další experti označili dohodu za ještě „hubenější“ a „volnější“, než se obávali.

Pro svět je samozřejmě lepší, že si Trump a Kim třesou rukama, než se uráželi a hrozili si navzájem jadernou válkou. Za to bychom měli být vděčni. Není možné vyloučit ani to, že se nyní americký ministr zahraničí Mike Pompeo zaměří na detaily dohody a zapracuje na vyplnění propastných mezer. Jestli se ale prozatím dá mluvit o historickém úspěchu, pak jedině pro Kimovu dynastii, jejíž vláda nad zotročeným národem dostala výraznou vzpruhu. V KLDR se bude právem oslavovat. Nám ostatním se dostalo spíš jen dalšího důvodu k zármutku nad tím, v jak neschopných rukou se dnes nejmocnější země na světě nachází.

Z anglického originálu pro The Guardian přeložil František Kalenda