Formálně vzato není nástupnictví v Severní Koreji žádná věda: současný vládce Kim Čong-un honosící se titulem nejvyšší vůdce zastává několik čelných funkcí. V každé má přitom svého zástupce. Nejvýznamnější z těchto funkcí je post předsedy čtrnáctičlenného Výboru pro státní záležitosti KLDR (dříve Výbor národní obrany), což je orgán, který v Severní Koreji úkoluje („politicky vede“) vládu, policii, armádu a tajné služby.

Předsedu Výboru schvaluje severokorejský parlament na základě nominace Korejské strany práce, což je severokorejská státostrana a vůdčí uskupení tamní národní fronty. Ostatní členy Výboru schvaluje parlament také, ty ale už na základě nominace předsedy Výboru. 

Poslanci musí dle ústavy schvalovat předsedu Výboru „v souladu s přáním lidu“, což v praxi znamená konsensem. Čistě procesně by tak mělo platit: politbyro strany vybere, strana navrhne, poslanci schválí a hle, nový vůdce je na světě.

Žádný z analytiků, kteří se k otázce vyjadřovali v kontextu aktuálního Kimova zmizení, ovšem nepředpokládá, že by se nástupnictví odehrálo popsaným způsobem. Rozhodovaly by neformální postupy. A pokud by se mělo odehrát v rámci systému, musel by se stát nástupcem Kim Čong-una nějaký další příslušník rodové linie Kim Ir-sena, zbožštělého zakladatele a prvního vládce lidovědemokratické Koreje. 

Který Kim by to byl konkrétně, to by záleželo buď na výběru dnes vládnoucího kruhu mocných kolem Kim Čong-una, nebo na výsledku mocenského souboje uvnitř systému, pokud by se ukázalo, že dosud vládnoucí kruh ztratil hegemonní postavení. Nejviditelnější a nejvlivnější členkou rodiny Kimů po Kim Čong-unovi je v posledních letech Kim Jo-čong, Kim Čong-unova mladší sestra, kancléřka i důvěrnice a aktuálně hvězda všech textů o Koreji. V rodině ale není jen ona.

Proč zrovna Kimové a Kim Jo-čong

Ač může působit severokorejský systém navenek jako zvlášť tuhá a poněkud kuriózní, ale jinak klasická stalinistická diktatura, ve skutečnosti je to unikátní zřízení. Kombinuje prvky nacionálně-socialistického režimu, teokracie, klasické vojenské diktatury, komunistické ideologie i jakéhosi konfuciánského republikanismu. Někdy se hovoří dokonce o jediné světové nekrokracii, protože zemi stále dle ústavy vládnou už zemřelí věční prezidenti, respektive „věční vůdci“: Kim Ir-sen a jeho syn Kim Čong-il.

Státní propaganda přisuzuje už desítky let vůdcům z rodiny Kimů polobožské atributy (legendami opředené narození, zvláštní schopnosti atd.) i mimořádný talent v nejrůznějších oblastech. Kim Čong-un se například oficiálně naučil řídit auto ve třech letech, bez zkušenosti z armádní služby se stal nejlepším severokorejským odborníkem na dělostřelectvo a bez příslušného vzdělání byl schopen vyprojektovat výstavní městskou čtvrť.

Pokrevní linie Kim Ir-sena je navíc spjata dle státní propagandy mystickou vazbou s duší i osudem celé země. Dobro a uctívání jednoho znamená dobro a uctívání druhého a naopak. Když se Korejci klaní sochám svých věčných prezidentů, oslavují tak zároveň svoji zemi. Pokud by tedy mělo nastat nástupnictví v rámci systému — tedy pokud by nenastal puč nebo revoluce, což jsou možnosti, které zatím připouští jen minimum zpráv —, musí po Kimovi nastoupit opět Kim.

Prakticky zažila KLDR zatím dvě nástupnictví, přičemž Kim Čong-il byl Kim Ir-senem vybrán dlouho dopředu a spoluvládl s ním více než jedenáct let. Kim Čong-un byl zase vybrán Kim Čong-ilem, i když se počítalo, že do čela státu nastoupí později — Kim Čong-il totiž zemřel v roce 2011 relativně nečekaně brzy a Kim Čong-unovi trvalo několik let, než mocenský aparát zcela ovládl.