Nejnovější esej rakouského publicisty Robert Misika nás učí zejména jedno: opravdu pečlivě se dívat. Jeho kniha Falešní přátelé obyčejných lidí se věnuje běžnému pohledu na „lid“, na „lidové třídy“ a upozorňuje na slepé skvrny.

Zabývá se tedy onou velkou neznámou v reflexi populismu a demokracie, autoritářství a liberálnosti. Je vůbec pravda, že „lidé“ jsou naštvaní, že jsou to ignoranti a rasisti? Jak ve skutečnosti vypadá „současná realita lidových, pracujících tříd“?

Misik připouští, že je těžké „obyčejné lidi“ definovat. Sama kategorie je rozmlžená, je obtížné definovat mentalitu a způsob vnímání „obyčejného člověka“. Analýzy populismu z posledních let se o to sice pokoušejí, často se do nich ale promítá neznalost a pohrdání, navíc se často soustřeďují jen na příslušníky majority.

Poznatek z takových analýz pak zní: lidé jsou „v zásadě naštvaní, rozčilení a nechávají se ovládat resentimenty“. Nemají své politické zastoupení, jejich kultura se stává terčem posměchu, jsou vytlačováni na okraj.

Současně kolem nich krouží spousta „falešných přátel“, hlavně extrémní pravice a populistů, kteří potřebují jejich hněv, aby jim mohli slibovat řešení. I politici a lidé z médií „mají naprosto fantaskní představy, které obyčejné lidi buď idealizují, nebo je redukují na klišé“.

Misik tedy zpochybňuje dvě běžné teze o populismu: co je pravdy na představě o bílé pracující třídě, která se odvrací od soudobých progresivních sil a jako homogenní skupina rozčilených volí extrémně pravicové strany? A je správná domněnka, že za nárůstem pravicového populismu se skrývá hlubší společenská dynamika, například globalizace a identitární politika?

V souvislosti s výzkumem politologa Christiana Welzela Misik upozorňuje na fenomén ekonomické zranitelnosti ve stále liberálnější a údajně i prostupnější společnosti. „Mnoho lidí nedokáže se zrychlenou modernizací držet krok, děsí je a dává jim pocit, že se svými hodnotovými představami stojí zády ke zdi“.

Příslušníci dřívější dělnické třídy, takzvané spodní a nižší střední vrstvy mají proto „pocit opuštěnosti“. Jde o ty, kteří žijí v okrajových regionech a čtvrtích, o ty, kteří postrádají své zastoupení v politice.

Misik popisuje rozmanitost lidových tříd, různost pracovních podmínek, kulturních zvyklostí a pocitů přináležitosti. Také vědomí toho, že nedostanou nic zadarmo, že kdo k nim chce patřit, musí na konec řady. Misikovo historické ohlédnutí jasně vysvětluje, že příslušníci pracující třídy „si cení přísné disciplinovanosti, protože je nutná, aby mohli čtyřicet let vykonávat těžkou práci, kterou nesnáší“.

Dělnická třída se vlastní nelehkou, houževnatou snahou vydělila z chudiny a stal se z ní lid, vydobyla si práva a sociální zajištění, a právě proto dělnická třída navzdory vší sociální romantice není příliš solidární s „chudými“. V rebelské a současně tradiční dělnické kultuře má svůj původ obrovská heterogenita lidových tříd.

Ať už mluvíme o pracujících polapených v podmínkách nejistých a nedostatečně placených pracovních míst, o dělnických pozicích, vědecko-technických pracovnících, zaměstnancích v sektoru služeb — jak to vlastně vypadá s jejich existenčním zajištěním, jak prožívají ekonomické dynamiky, společenskou modernizaci a migraci? Pociťují jistotu, jež je základem všeho ostatního — „úcty, sebeúcty, respektu, důvěry v budoucnost a jistoty, že to můžou někam dotáhnout“?

Ve společnosti hlásající rovnost patří pohrdání, arogance a mocenské rozdíly k subtilním urážkám, které uvádějí už Richard Sennett a Jonathan Cobb v The Hidden Injuries of Class a které mají i politický dopad. Každý dospívající příslušník pracující třídy tento zápas o důstojnost a uznání zažil a je lhostejné, jak daleko to dotáhl. Misik vyzdvihuje souvislost mezi uznáním a sebeúctou.

Globalizace ale přináší zkušenost, že vás mohou kdykoli nahradit. Ekonomická tíseň způsobená globalizací se pojí s nejrůznějšími urážkami, s pohrdáním a zesměšňováním. Ekonomické změny vystupují jako hrozba. Pocit permanentního ohrožení vede ke ztrátě solidarity, která proniká do všech oblastí života: „Když progresivní sociální iniciativy organizují doučování, výlety nebo prázdniny pro děti z neprivilegovaných rodin migrantů, ptají se domácí obyvatelé: ‚Proč to nedělají pro nás?‘“

Změna způsobuje zranitelnost

Robert Misik, angažovaný a podnětný diagnostik doby, navíc spolukurátor nové výstavy v Muzeu světa práce v rakouském Steyru, se intenzivně zabývá dělnickou kulturou, aniž sklouzává k instrumentální empatii, rozšířené mezi levicí. Jeho kniha dokazuje, s jakým vřelým pochopením lze přemýšlet a psát o lidech, kteří v politických analýzách vystupují většinou v pozici objektů, jimž se nedostává uznání a respektu.

Doručovatel balíků, pečovatelka o seniory, agenturní zaměstnanec a prodavačka tak vyjadřují „přetrhanou solidaritu“, protože sami nic nedostanou zadarmo. „Solidaritu koneckonců nic nepodryje tolik jako pocit, že se musíme jako osamělí bojovníci sami postarat o své přežití.“

„Obyčejným lidem“ přijde, že se o nich nepíše autenticky, že jsou „nespravedlivě ponižováni“. Misik uvádí, že je to politická nedbalost, když jejich zkušenost a úsudek ani nevnímáme. Na rozdíl od pracujících tříd z řad migrantů mají totiž bílé pracující třídy za sebou společenský sestup.

Když jim vyčítáme rasismus, připravujeme všechny tyto deklasované osoby o možnost nabídnout svůj pohled na věc. Měřítkem jsou pro ně námaha, s níž se člověk dopracoval k troše toho blahobytu, a uznání, nikoli snadné dosažení státní podpory. „Nikdo jiný nepohrdal ‚nemakačenky‘ víc než dělnická třída,“ vzpomíná Misik. Právě ten, kdo těžce pracuje, nechce, aby jiní „žili za jeho peníze“.

Vyjadřuje tedy volební vítězství Donalda Trumpa, Victora Orbána, Jaira Bolsonara, Rodriga Duterteho, Herberta Kickla, Norberta Hofera nebo Borise Johnsona skutečně jakýsi druh lidové revolty? Misik odpovídá ambivalentně: „Část tohoto prostředí už nedokážou oslovit klasické demokratické strany, tito lidé se cítí podvedeni a zrazeni a rekrutují se z nich voliči agresivního populismu. Jenomže to nejsou zdaleka všichni, pro etnicko-nacionalistické autoritářství à la Trump nebo Björn Höcke z německé Alternativy pro Německo není ani většina těchto lidí.“

Misikovo empatické, sociálně-psychologické pozorování tříbí cit pro to, že zranitelný člověk nemá rád změnu, nýbrž stabilitu a komunitu. A že identita obyčejných lidí souvisí hlavně s úctou a sebeúctou.

Recenze původně vyšla ve Frankfurter Hefte/Neue Gesellschaft. Do češtiny přeložila Zuzana Schwarzová. Text vychází ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung.

Český překlad knihy Falešní přátelé obyčejných lidí si lze stáhnout v digitální podobě zde či objednat v tištěné formě na kristyna.dohnalova@fesprag.cz, obojí zadarmo.