V taneční show Star Dance v předvečer 28. října se zpěvák a herec Adam Mišík vyznal z toho, co se mu líbí na první republice. Představuje si ji jako velkou párty plnou krásně oblečených lidí. Mišík hraje v seriálu První republika, takže herečky v krásných šatech a herce v oblecích má doslova před očima. Jeho představa se tak nějak shoduje s obecně rozšířeným pohledem: byla to doba stylu, hezké módy a slušného vychování. Ještě starý dobrý svět, ale už náš.

Tu sobotu byl celý díl hvězdného tančení věnován první republice, od střihu tanečních šatů přes dobové šlágry, které k tanci zněly. Až po moderátora Marka Ebena, který se k době prvorepublikové (a ještě starší) ve svých výstupech vrací rád a opakovaně, asi aby znovuoživil onu oblíbenou lehkost života, styl, humor atakdále. Jenže, a i prvorepublikový díl Star Dance to ukázal, tahle lehkost a elegance je do velké míry jen pozlátkem, dovedně skrývajícím všechno, co se nehodí.

Jak už si v Deníku Referendum povšimla hungaristka Adéla Gálová, ve Star Dance se pravidelně objevují stereotypní narážky vzhledem k účastnicím a účastníkům romského původu. Nuže, Marek Eben si jednu takovou narážku vychutnal i během svátečního dílu. A vlastně to taky k první republice nějak patří — naznačování, že Romové prostě (jak všichni víme) nepracují, se hodí k době, kdy „cikáni“ byli definováni zákonem jako „potulné osoby práce se štítící“...

↗

Na první republice dnes přitahuje zejména spořádaná měšťáckost. Tehdy se ještě nosily

Zdá se, že na první republice dnes mnohé víc než co jiného přitahuje spořádaná měšťáckost, která má na jedné straně svůj styl a šarm, pěkně se obléká a vybraně chová (tehdy se ještě nosily „slušné způsoby“), na druhé straně dovede do patřičných mezí vykázat veškeré živly, všechny, kdo ten hezký styl a pořádek kazí. Z myšlenkově závažnějšího odkazu prvorepublikové doby tak zůstává překvapivě málo. A to málo v celku zaniká tak, jako mezi plytkými dobovými šlágry ve Star Dance zanikaly písně V&W.

Soudě podle mnoha pořadů, her a dalších prvků letošních oslav, je hlavní zásluhou první republiky, že byla (konečně zase) „naše“. Konečně jsme my Češi (a Slováci, překvapivě docela často se daří nezapomínat na druhou polovinu Československa) zase mohli být svými pány, být sami pro sebe. Bohužel se přitom někdy opakují dost hloupé stereotypy, tak jako ve vysílání dětské televize Déčko, kde se dětským divákům sdělovalo, že v Rakousko-Uhersku o všem rozhodovali „Rakušané a Maďaři“.

Je škoda, že se tím promeškala příležitost upozornit (nejen) dětské diváky na to, že Rakousko-Uhersko nebylo černo-bílé, tím méně jen černé, ale byl poměrně zásadní rozdíl mezi situací v obou jeho částech. A že zatímco Maďaři nepochybně hlavní slovo měli, a to slovo často až diktátorské, pro nemaďarské národy likvidační, v rakouské části monarchie tomu bylo podstatně jinak. A rakouští Němci (ne Rakušané) rozhodně srovnatelné postavení neměli.

Možná jsou to detaily. Ale nemohu se zbavit dojmu, že stereotypní a zjednodušující výklad minulosti, který jen opakuje a prodlužuje pohodlné národní mýty, nějak souvisí s pohodlným a povrchním vztahem k současnosti. Je hezké a příjemné připomínat si první republiku, protože měla styl, úroveň a byla naše, a Masaryk byl prostě frajer. Ale z toho připomínání nevychází nic podnětného pro dnešek. Možná, pro většinu lidí, vlastně ani vycházet nemá.

Nelze se tedy divit tomu, že se jako jakási zrcadlově převrácená reakce objevuje nostalgické toužení po monarchii. Pokud se republika stane něčím zcela vyprázdněným, pouhým slovem, pozlátkovou fasádou zakrývající asociální přístup a zahleděnost do sebe sama ignorující svět okolo, nemá valnou hodnotu. Upínat se k vizi staré monarchie jako velkého, otevřeného a rozmanitého prostoru je ovšem stejně ahistorické jako si idealizovat masarykovské Československo. Ani do jedné z těchto řek už nemůžeme vstoupit.

Co ale asi udělat můžeme, je snažit se i z malého prostoru dnešní České republiky vytvářet prostor maximálně svobodný a rozmanitý, republiku skutečně veřejnou (publica), s hmotnými a duchovními statky sdílenými pokud možno všemi. Jedině takové, veřejné, demokratické a sociální republikánství má nakonec nějakou cenu. V každé společnosti se takové úsilí odehrávalo pod povrchem různých dobových pozlátek a navzdory stereotypům.

Čest všem, kteří letošní stoleté výročí využili jako příležitost připomínat si stopy té rozmanitosti, národnostní a kulturní, která utvářela tuto „naši“ zemi. Tak jako organizátoři táborského knižního festivalu Tabook, kteří letošní ročník sympatického setkání pojmenovali Československo aneb Židé, Němci, Romové, Poláci, Maďaři, Rusíni aj. Hledat přetržené nitky spojení s různými „bratry“, nitky, které se i navzdory všem nepřízním dějin proplétají s našimi aktuálními životy.

Republika, která je prorostlá nitkami spojení, jak směrem do minulosti ve formě živé paměti a nestereotypního porozumění dějinám, tak především v přítomnosti v podobě sociálně soudržné společnosti, schopné si vytvářet a udržovat rozmanitost, to by bylo něco, na co by naši potomci mohli být i po dalších sto letech, pokud jim to bude dopřáno, právem hrdí.