Televizní franšízovka Stardance-když hvězdy tančí má v našem kraji solidní úspěch, což potvrzuje i její letošní již 9. vysílací řada. Pro leckterého znaveného zaměstnance představují podzimní sobotní večery s českými celebritami alternativu k béčkovým kriminálkám či z kloubů vymknutým debatním pořadům.

Vzhledem k tomu, že formát taneční soutěže zůstává i pod vlivem zubu času neotřesitelně stejnavý, můžeme snad jako jednu z příčin vidět i jistý punc kultivovanosti, který s sebou Stardance od svých počátků — a oproti jiným zkopírovaným formátům typu pěveckých klání „talentů z lidu“ — dodnes nese.

Krom nepopiratelné potěchy pro oko, kterou přinášejí líbivé choeografie, ladné pohyby žen a mužů na parketu i všudypřítomný třpyt úborů, vlasových doplňků i šťastných a vzrušených očí účastníků, vděčí formát za svou popularitu nepochybně i české moderátorské stálici v osobě Marka Ebena.

Ten platí už od dob těsně po revoluci za jakýsi symbol „úrovně“ ve svém oboru, k čemuž, jistě oprávněně, přispěl i jeho někdejší úspěšný debatní pořad Na plovárně (1999-2017). V něm se postupem času začaly scházet nevídané hvězdy světového formátu (za všechny Alan Rickman, Tim Robbins, Aj Wej-wej), respektive Ebenovo každoroční moderátorské angažmá v jediném českém prvoligovém filmovém festivalu.

Ve všech zmíněných se Marek Eben prezentuje jako šarmantní a pozorný zpovídač a glosátor umírněného, nanejvýš jen lehce kousavého humoru, nad nímž snadno přimhouří kritické oko i ti, kdo dávají přednost ostré satiře s přesahem do společenské kritiky.

↗

Monika Bagárová po druhém kole ze soutěže vypadla. Můžou za to geny, nebo početné příbuzenstvo? Foto Česká televize

A právě o jakési „jemné naťukávání“ aktuálních společenských problémů na pozadí zábavného pořadu se nově pokouší také Stardance. Během sledování posledních několika řad se rok od roku vkrádá pocit trapnosti nad scenáristickou impotencí, jíž jde celé osazenstvo moderátory počínaje a obecenstvem konče vděčně na ruku.

A tak zatímco se mění společenské klima, daří se pořadu usilovně ignorovat veškeré ožehavosti témat, která v posledních letech vnesla i do českého prostoru zásadní otázky po legitimitě a vhodnosti některých dobře zavedených stereotypů. Dovolte několik příkladů.

Kdykoli pronikne mezi taneční sestavu nějaký Rom, je třeba dopředu počítat s tím, že humory na sebe nenechají dlouho čekat. Protože jsme v pořadu „plném noblesy a elegance“, nečekejme pochopitelně narážky z řádu čtvrté cenové. Bylo by však naivní se domnívat, že by něco tak zásadního, jako je etnický původ, mohlo zůstat v pořadu prezentujícím nadání k tanci mimo předmět debaty.

Letos dopadla tíha dobráckého pošťuchování na zpěvačku Moniku Bagárovou, která — těžko říci, zda spontánně, nebo z rozpaků — reagovala na neodbytné, v obou návazných dílech zopakované moderátorovy narážky na „širokou romskou rodinu“ vyjádřením, že „nás cigánů je moc“. Ebenovi, který dané téma do přítomného okamžiku urputně a opakovaně vnesl, pak nezbylo než upadnout do šoku nad použitým nekorektním výrazem.

Ani to mu však nezabránilo v dalším nejapném glosování, týkajícím se tentokrát „dobře známého romského bažení po penězích“, když hodil do placu žert o tom, že příbuzní zpěvačky se do pořadu dostavili až ve chvíli, kdy „hlasy poroty platí“. Ha, ha. Jak snadno a bezbolestně odvést pozornost od tanečních výkonů k tomu, co „všichni tak dobře známe“.

Zpěvačce na pomoc vzápětí chrabře přispěchal porotce Radek Balaš, který sice dokázal použít v přímém přenosu korektní formulaci „romské etnikum“, k němuž se podle něj tanečnice „dojemně přihlásila“, vzápětí však neodolal a počal ve svém romantickém nitru pátrat po dalších genetických zdrojích zpěvaččina tanečního výkonu, které popsal coby „krev pramenící někde mezi Caracasem a Rio de Janeirem“.

Jak vidno, představa, že by se pohybové či interpretační nadání odvíjelo výhradně od individuálních dispozic, zůstává pro mnohé dosud exotickou. Nejiného přesvědčení musí být zřejmě i publikum, které se při podobných poznámkách doslova zalyká smíchy. À propos, Monika Bagárová po druhém dílu Stardance ze soutěže vypadla — těžko říci, zda ji zradily geny, či početné příbuzenstvo.

Tanec je či dokáže být ze své podstaty erotickou hrou — to zjevně neuniklo ani Marku Ebenovi, který se, společně s částí mužské poroty, v posledních ročnících opakovaně vydává cestou veřejné konkretizace všeho, z čeho je mu pod frakem dost možná trochu horko. Nekončící — ovšemže noblesní — popisy houpajících se ňader, rozparků a dalších zdrojů fetiše se tak staly novou konstantou přímých přenosů.

Sám Eben už v tomto ohledu zřejmě narazil ve formě diskusních příspěvků na sociálních sítích; v rámci sebeobhajoby se tedy vyjádřil v tom smyslu, že by snad bylo nejlépe předstírat, že dotyčné sexy tanečnice „nemají nohy“. Není zapotřebí, Marku. I my ostatní snad povětšinou tušíme pod oblekem penis či chlupatý hrudník, přesto však nespěcháme podělit se o své čerstvé dojmy s širším okolím.

V sexistických chvílích, které se nezřídka dotýkají i Ebenovy spolumoderátorky Terezy Kostkové, je obzvlášť poučné sledovat trpné výrazy účinkujících žen, které jako by s křečovitým úsměvem čekaly jen na to, až se pánské libido vydovádí. Alespoň prozatím se v pořadu neobjevil moment, kdy by dotyčné komentované samostatně iniciovaly komentáře hodnotící jednotlivé tělesné partie — přítomné ženy se evidentně dokážou spokojit s konstatováním, že na ně ten který muž působil při tanci „charismaticky“ či „mužně“.

V rámci tepu doby se Stardance ve svém druhém dílu nevyhnula ani narážce na kampaň #Metoo. Než nastoupil na parket herec Jiří Dvořák, známý též jako dabér hollywoodských herců, nelenil moderátor připomenout, že aby měl Dvořák práci, „musí si jen pohlídat, aby některý z herců nespadl do kampaně #Metoo“.

Banalizace masové kampaně proti denodennímu obtěžování žen naznačuje, že také tvůrci noblesního pořadu se ztotožňují s představou, že meritem celého hnutí je především tažení proti dávno promlčeným „gymnaziálním pettingům“. Zařazení #Metoo do portfolia laciného a nekonfliktního vtipkování mainstreamových veřejnoprávních pořadů podává jasnou zprávu o tom, nakolik si česká společnost cení autentických výpovědí o bez nadsázky globálním problému, který si na úrovni oficiálního diskursu nalézá právoplatnou pozici po boku humoriády o obtížích základní vojenské služby.

Nenechme stranou ani neodmyslitelné účinkování „k tanci nestvořených“ jedinců. Muži jako komik Lukáš Pavlásek, Imrich Bugár či Richard Genzer — tedy osobnosti, u nichž se předpokládá, že vzhledem ke svým tělesným a osobnostním dispozicím vygenerují v show příslušné komično a „lidské charisma“ — produkují maximálně dobromyslné komentáře tematizující jejich „nepatřičnost“.

Oproti tomu ženy, které neodpovídají obrazu převažující éterické či „sexy“ tanečnice, musí čelit bezpočtu dobře míněných, „překvapených“ poznámek o tom, že i „normální“ (míněno podle společenských standardů „tlusté“) ženské dokážou dostát nárokům estetického vkusu diváctva.

V přičinlivé snaze pak tyto ženy a muži obhajují každý svůj vstup na parket „potřebou zhubnout“ a vděčně ironizují každé zhodnocení, které se soustředí na jejich výkon jako takový. V „překorektnělém“ světě se tomu říká body shaming, u nás, kteří si umíme sáhnout navzájem upřímně na prdel, je to čirá hysterie.

Ráda jsem kdysi Stardance sledovala. Bavila mě stehna mužů i žen, oslovovalo mě i blyštění flitrů — úplně bez ironie. Kam ale během posledních let dospěla — ke kompromisnickému reprodukování nejhloupějších tezí, bez jakýchkoli snah o ovlivňování směrem ke skutečné noblese a eleganci?

Moc ráda bych vnímala pokračování tohoto pořadu jako ukázku nekonfliktní, politiky prosté show, sloužící k pouhému jednorázovému oblažení publika. Myslím, že takový formát má své místo v každém čase a každém společenském uspořádání. Tvůrcům bych tedy ráda vzkázala: buďte noblesní, neutrální a vtipní (jako královské dynastie), anebo chtějte něco vzkázat, a pak to dělejte pořádně. Neumrtvujte sami sebe ani diváky touto hnijící, neživotnou směsicí „vyšší“ kultury a podbízivosti.