Stál jsem v samém srdci corbynismu. A zde jsou důvody, proč jsme prohráli

Andrew Fisher

Nejbližší spolupracovník Jeremyho Corbyna v rozsáhlé a mimořádně poučné analýze ukazuje, že za nezdarem Corbynova projektu nestály individuální, ale strukturální faktory. A že se mu podařilo Labour Party od základu změnit.

Jeremy Corbyn během interview pro Deník Referendum v roce 2016. Foto Lukáš Senft, DR

Pro mě osobně „corbynismus“ není popisem politické ideologie, tím méně jakýmsi kultem osobnosti, ale obdobím čtyř a půl roku (od června 2015 do prosince 2019), kdy byl socialismus ve Velké Británii na vzestupu, a pak ustoupil.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Porozumět příčinám vzmachu i pozdějšího podlehnutí je důležité. Pokud bychom se nedokázali poučit ze svých chyb, ale i ze svých úspěchů, jak bychom mohli příště postupovat lépe? Ani vznik corbynismu, ani jeho nezdar nebyly primárně důsledkem snažení jednotlivců či skupin jednotlivců, ale strukturálních faktorů, jimž je třeba porozumět.

Role jednotlivců jsou samozřejmě podstatné, ale jen v tom kontextu, zda se jim daří využívat příležitostí a vyvarovat se nástrah, které právě strukturální faktory přinášejí. Jak jednou řekl Marx: „Lidé jsou strůjci dějin, ale netvoří je podle svých představ a za okolností, které by si sami rádi vybrali, nýbrž za okolností, které již existují, jsou předem dané, přenesené z minulosti.“

Nelze nic získat naříkáním nad tím, co mohlo být jinak, zato lze mnohé ztratit, pokud se člověk nechá strhnout vírem osobních výčitek a rekriminací. Nejenže taková svárlivost a negativismus jsou požehnáním pro pravici, navíc vedou k chybné diagnóze problému a účinně brání v tom, abychom si odnesli poučení, jelikož potřebnou energii maříme na okrajové triviality.

Proč „corbynismus“ vznikl

Hospodářský chaos, v němž se Velká Británie ocitla po globální finanční krizi, vybaví Gramsciho postřeh: „Krize spočívá přesně v tom faktu, že staré umírá, ale nové se ještě nezrodilo.“ Převzetí Labour Party Jeremym Corbynem a Johnem McDonnellem bylo pokusem o takový zrod nových pořádků. 

V roce 2015 po pěti letech politiky škrtů ve veřejných službách se pro Británii staly zásadními problémy bytová krize a stagnující mzdy. A labouristé na ně nenabízeli uspokojivé odpovědi. Labour Party slibovala o trochu méně špatných věcí, o trochu více dobrých věcí, ale zase ne tak moc, aby se deficit a dluh nevymkl zpod kontroly jako minule, což si vedení Labour Party kolektivně a přihlouple nechalo dávat za vinu.

V předvečer parlamentních voleb v roce 2015 měli konzervativci parlamentní většinu, labouristé měli nejhorší zastoupení v dolní sněmovně od roku 2015, a počet členů, který v polovině devadesátých let kulminoval kolem čísla 450 tisíc, spadl na pouhých 190 tisíc. Strana byla poražená, demoralizovaná a zdecimovaná.

V září 2015, Jeremy Corbyn…

  • ·       …outsider s kurzem u bookmakerů 200:1,
  • ·       …poslanec celoživotně sedící ve sněmovně v posledních lavicích,
  • ·       …člověk, jehož spojenci se doprošovali hlasů, které mu umožnily vůbec se dostat na předsednickou kandidátku,

nejenže vyhrál souboj o předsednický post v Labour Party, ale vyhrál ho na celé čáře.

Po prohraných volbách v roce 2015, pravice v Labour Party je rychle začala interpretovat jako důsledek nesmělých úkroků Eda Milibanda nalevo. „Byl příliš proti byznysu,“ hlásal jeden. „Odpudili jsme vyšší střední třídu,“ hartusil druhý.

Jejich argumenty měly ale zásadní slabinu. Nebyly pravdivé a neodpovídaly zkušenostem členů Labour Party z terénu, kteří se v květnu 2015 mnohem častěji setkávali s reakcí „Proč bych vás volil, když jste všichni stejní…“ než s výrokem: „Bojím se marxisty Milibanda.“

Pravice v Labour Party se pokoušela omezit debatu o Milibandově nástupci na technokraticky pojatou soutěž o to, kdo by mohl být nejkompetentnějším a nejméně provokujícím lídrem pro ony pravicovým tiskem vybájené voliče labouristů z vyšší střední třídy. Snaha zarámovat interpretaci volebního nezdaru takto a v daném duchu vybrat nového předsedu způsobila, že vznikl příkop mezi stranickým vedením a mohutnou částí stranické základny inklinující k levému středu. Levý střed strany se tak stal úrodnou půdou pro shromažďování podpory stranickou levicí — a ta nabídnuté příležitosti využila, což pak o tři měsíce později umožnilo tak přesvědčivé Corbynovo vítězství.

Corbyn vyhrál, protože jako jediný nabídl principiální odpor vůči konzervativcům: odpor vůči politice škrtů, vůči xenofobii, vůči útokům na sociální zabezpečení. Ale udělal ještě cosi víc: nabídl opatrné vykročení k socialismu — posílení práv zaměstnanců, veřejné vlastnictví služeb a redistributivní daňový systém. 

Jedna z nejpůsobivějších stránek transformativní kampaně roku 2015 spočívala v tom, jak mobilizovala lidi a motivovala je k tomu, aby vstupovali do Labour Party. Corbynova předsednická kampaň v roce 2015 vyzařovala kouzelně optimistickou energii a během několika měsíců se počet členů ztrojnásobil na více než půl milionu.

Před Corbynem, v období předsmrtných křečí New Labour, vedení strany otevřeně zvažovalo nutnost zavést státní financování politických stran, protože napříč politickým spektrem prý éře masových stran odzvonilo. Obdobně se donekonečna vracely úvahy o tom, že mladí lidé jsou beznadějně politicky apatičtí.

Corbynismus zcela rozmetal v obou uvedených otázkách dříve panující konsensus, jelikož ten stál na pohodlné, leč zcela mylné, diagnóze problému. Lidé se od sněmovní politiky odpojili a ztratili o ni zájem, protože nic jiného nežli apatii — nebo snad dokonce antipatii — nezasluhovala. Charakterizovaly ji lži kolem irácké války, zneužívání náhrad poslanců, korupční nákupy vyznamenání, a — zcela především — absolutní neschopnost obou křídel politického spektra formulovat srozumitelnou alternativu pro období po finančním krachu.

Na rozdíl od Řecka, kde Syriza nahradila zaprodané sociální demokraty z PASOK, corbynismus byl pokusem proměnit centristickou Labour Party v radikálně socialistické hnutí. A to přirozeně narazilo na odpor.

Strukturální problém číslo 1: organizační kultura labouristů

Corbyn vyhrál v roce 2015 tak přesvědčivě proto, že získal většinu mezi původním členstvem, většinu mezi novými členy, většinu mezi registrovanými sympatizanty i většinu mezi přidruženými členy. Jeho vítězství bylo totální. Tedy takřka. Zůstaly dvě skupiny, které se onoho léta 2015 získat nepodařilo: prakticky kompletní parlamentní klub a mnozí ze zkušených zaměstnanců v ústředí Labour Party.

O čem se dnes mluví jako o Fordeho vyšetřování, v něž vyústily uniklé zprávy o tom, že vysoce postavení činitelé Labour Party bránili v účinnějším řešení případů antisemitismu a dalších projevů nenávisti, protože se tak pokoušeli Corbynovo vedení systematicky poškodit, není jen příběhem nějakého zahořklostí motivovaného frakčního boje. Je to jeden z nevyhnutelných důsledků hlubokých vnitřních rozporů obsažených v dědictví po New Labour.

New Labour dosáhla volebního úspěchu na základech položených předsedou Johnem Smithem, ale nikdy se jí nepodařilo proměnit smýšlení stranické základny. Vedení strany hlásící se k ideám New Labour prohrávalo na stranických konferencích hlasování o zásadních otázkách, jako už v roce 2002 svou snahu podporovat partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem, nebo o dva roky později hlasování o opětovné zestátnění železnic, na němž členská základna trvala.

Dokonce, když stála New Labour ve straně na vrcholu své hegemonie, členská základna konzistentně volila do ústředního výkonného výboru polovinu členů hlásících se k levému středu či přímo k Levici. New Labour spoléhala na vládu shora a na volební úspěch, jejž práce Johna Smithe a rozvrat konzervativců učinily nevyhnutelným.

Labour Party se historicky formovala jako strana založená na alianci sociálních demokratů a demokratických socialistů, přičemž první skupina byla takřka vždy dominantní. Rozdíly mezi oběma pozicemi byly sice často podstatné, ale zřídka ochromující vnitřní chod strany usilující o to, aby se Británie posouvala doleva.

New Labour v dané architektuře způsobila fundamentální trhlinu tím, že akceptovala post-thatcherovské neoliberální hospodářské uspořádání, ba dokonce ho sama iniciativně zaváděla do některých nových oblastí, jak před nedávnem objasnila Mary Robertsonová. New Labour zrušila pár protiodborářských zákonů, ale pokračovala v deregulaci financí a nenapravila žádnou z velkých privatizací.

Corbynismus obnažil, na jak křehkých základech New Labour stála, a vedl k obnovení pouta mezi vedením strany a členskou základnou. Labour Party je dnes stranou jasně preferující veřejné vlastnictví, stojící v opozici proti privatizacím, zasazující se za silnější postavení zaměstnanců a uznávající, že globální finanční krach pohřbil model neudržitelného růstu, který selhal. Ani jeden z kandidátů na předsednický post v roce 2020 se z uvedených zásad neodchýlil.

Hospodářské a sociální autoritářství spjaté s New Labour v kulturně liberální a hospodářsky sociálnědemokratické labouristické straně zcela ztratilo pozice. Ale New Labour nevyklízela pole beze snahy způsobit svým nástupcům co možná nejtěžší škody.

Odpor nepřicházel jen od těch, kteří odcházeli do ústraní, ale také od mnohých, kteří tvořili součást původního stínového kabinetu a obsadili elitní přední lavice ve sněmovně. V roce 2015 Corbyn ještě neměl kam jinam sáhnout. Ve sněmovně bylo jen málo socialistických poslanců, a z toho mála mnozí byli zvoleni jen o tři měsíce dříve. Všichni ti, kteří v parlamentu pobývali déle a byli ochotni do stínové vlády vstoupit, se v ní také ocitli: John McDonnell, Diane Abbottová a Jon Trickett. Spolu s Jeremym tak byli ve stínovém kabinetu čtyři — a měli v něm tedy plnou šestinu míst.

Jen zhruba dvacet z labouristických poslanců Jeremyho Corbyna upřímně podporovalo. Politicky vyvážený stínový kabinet i zachování stávajícího předáka poslaneckého klubu bylo tedy jednak upřímným pokusem o pluralismus a jednak předvídavým kolikováním pozic k budoucím vyjednáváním o míru.

První rok Corbynova vedení strany ukázal zejména to, že Labour Party byla zcela dysfunkční. Navzdory popularitě jeho programovými body nabité předsednické kampaně, nic z ní se nepromítlo do oficiálních pozic strany, protože k tomu nebylo možné získat podporu stínového kabinetu. A tak když přišly mimořádné volby v roce 2017, labouristé měli v momentě jejich vyhlášení podporu jen čtyřiadvaceti procent voličů, jinak řečeno polovinu toho, co zdánlivě neotřesitelní konzervativci Theresy Mayové.

Stojí za reflexi, že bez koordinovaných a dlouho předem plánovaných rezignací centristických labouristických poslanců v roce 2016 by nebyla nejmenší šance prosadit, aby volební program pro rok 2017 vypadal tak progresivně, jak se to nakonec podařilo. Transformativní politická vize v něm obsažená by přes původní Corbynovu stínovou vládu nikdy neprošla.

Ať už Fordeho vyšetřování zjistí o činech vysoce postavených zaměstnanců v ústředí Labour Party cokoli, faktem zůstane, že labourističtí poslanci způsobili mnohem větší sabotáž v období před volbami 2017. Keir Starmer vyhrál střet o vedení Labour Party v roce 2020 ze tří hlavních důvodů: za prvé slíbil, že se bude držet klíčových politických projektů corbynismu, za druhé slíbil kompetentní vedení strany a za třetí na první místo postavil jednotu ve straně. Není v tom nic, s čím by stranická Levice měla důvod vstupovat do konfliktu.

Starmer se až dosud setkal jen s mizivou či dočista pražádnou mírou sabotáží a obstrukcí, které musel snášet corbynismus. Levice by si vůči němu měla počínat mnohem lépe — a také tak činí. Je také dosti dobře možné, že bude muset budovat aliance, aby Starmer z daných politických slibů necouval.

Strukturální problém číslo 2: slabost Levice

Corbynismus se nevynořil ze vzduchoprázdna. Ačkoli tu neexistovala v roce 2015 žádná proto-corbynovská frakce, Corbyn s McDonnellem strávili roky podporou nejrozličnějších hnutí, velkých i malých, populárních i okrajových. 

Během kampaně za zvolení předsedou získal podporu masového hnutí proti škrtům People’s Assembly, které na konci června 2015 uspořádalo pochod s dvěma sty tisíci účastníků, získal podporu protiválečného hnutí Stop the War a také hnutí solidarity s Palestinou. Corbynova podpora uvedeným hnutím ovšem nebyla oportunismem během volební kampaně, ale poctivou účastí v nich, po desetiletí projevovanou solidaritou a náročnou kultivací vztahů.

Podobně jej tisíce odborářů viděly na svých demonstracích, často v pět či šest hodin ráno, bez cvakajících fotoaparátů a objektivů kamer, prostě jen tak přišel projevit solidaritu. Všechny uvedené síly se v létě 2015 slily a stvořily corbynismus.

Jeden z architektů New Labour Peter Mandelson se dmul pýchou, že se stranickou Levici podařilo pohřbít v „zapečetěné hrobce“. Zmrtvýchvstání se opravdu podobalo tomu Lazarovu: ušlápnutý otloukánek, jehož konec se všeobecně bral za hotovou věc, se najednou vrátil z mrtvých.

Problém, který čekal na Jeremyho Corbyna a jeho tým v roce 2015, spočíval právě tom, že uvedený Mandelsonův nelichotivý popis stavu věcí odpovídal skutečnosti. Labouristická Levice nebyla v institucích strany až do Corbynova vítězství nijak zorganizovanou silou.

Dlouhodobá absence organizované Levice představovala faktické omezení Corbynovu vedení strany od samého počátku. Znamenalo to, že měl k dispozici minimum socialistických poslanců zvolených v nedávných volbách, a ještě méně se zkušeností z předních pozic ve straně. Zatímco stranická základna se holedbala zrodem nové éry, parlamentní klub zůstával opevněnou základnou New Labour, vyztužovanou navíc shora zkorumpovaným systémem Sněmovny lordů.

Levice nebyla dostatečně připravena na řízení velké politické strany. Všichni zaměstnanci se všemu učili za pochodu, přičemž překonávali tuhý institucionální odpor. Christine Berryová nedávno napsala, že „Corbynův projekt byl pokusem postavit auto a současně ho řídit“. To není přesné. Corbynův projekt byl pokusem postavit auto, současně ho řídit, řízení se přitom učit a při tom všem se ještě prát o volant.    

Mělo to zásadní dopady na členskou základnu působící v jednotlivých lokalitách. Organizace Momentum vyrostla na základech postavených během Corbynovy předsednické kampaně. Příliš mnoho její energie se ale spotřebovalo na obranu Corbynova předsednictví; v obvodech nepřátelsky naladěných poslanců nepůsobila tolik jako pretoriánská garda, ale spíše jako selská bouře. Ustavující cíl Momentum proměnit stranu z čistě volebního stroje — a to navíc už nijak úspěšného — v sociální hnutí byl vcelku pochopitelně zastřen ohromným odporem, s nímž se corbynismus setkával.

Když předsedkyně skotské Labour Party Kezia Dugdaleová ohlásila záměr otevřít primárky pro každé poslanecké křeslo labouristů, vedla se o tom racionální diskuse. Ale když se objevil náznak, že by členové strany mohli chtít po svých zástupcích ve Westminsteru, aby před každými volbami obnovili svou demokratickou nominaci, vzbudilo to pozdvižení — a smysl řeči se stavěl na hlavu: demokratická procedura se označovala za „čistky“, „hrozbu“ nebo „zastrašování“.

Je to příklad podstatný pro pochopení hlubokých kořenů postavení parlamentního klubu Labour Party, jež sahají až k samému vzniku strany, jež si tehdy osvojila parlamentní konvence establishmentu. Nedávno bývalý labouristický ministr Dick Crossman zhodnotil pohled poslanců na členstvo s brutální otevřeností:

„Labour Party potřebuje militanty, politicky uvědomělé socialisty, aby odváděli organizační práci ve volebních obvodech. Ale protože tito ‚militanti‘ mají sklony k extremismu, bylo nutné přijmout stanovy, které by udržovaly jejich entusiasmus vytvořením zdání plné stranické demokracie, ale současně je účinně odstiňovaly od výkonné moci. Proto se delegátům výročních konferencí dává plná moc během nich, ale mimo ně se jim svrchovaná suverenita odnímá jednak hlasovacím blokem odborů, jednak úplnou nezávislostí parlamentního klubu.“

Cílem Levice nyní musí být učinit stranu reálné demokratickou na všech úrovních.

Strukturální problém číslo 3: brexit

Stát v čele strany znamená, že se nemůžete věnovat pouze tématům, která si sami vyberete. Musíte se věnovat také tématům, jež vám vývoj událostí vnutí.

Corbynismus se vždy cítil pevný v kramflecích, když se mluvilo o veřejných službách, redistributivních daních, ukončení politiky škrtů. Jakkoli Corbyn, McDonnell i Abbottová — trojice poslanců stojící v jádru celého projektu — byli osobně pevní a principiální v otázkách sociálního zabezpečení či migrace, jak dokládají záznamy o jejich hlasováních, najednou se ocitli před institucionálními překážkami, jež jim znesnadňovaly své zásady formulovat bez vnitřních rozporů.

Zdanit bohaté, veřejné vlastnictví železnic a základních služeb i ukončení politiky škrtů se těšilo výrazné veřejné podpoře. Vstřícnější, sociálně velkorysejší a humánnější přistup k migraci nikoli. Dokonce i v částech pro-corbynovské aliance se pokaždé našel někdo, kdo varoval před tím, aby se o tématu mluvilo nahlas.

To bylo důsledkem jak slabosti labouristické Levice, tak vnitrostranické kultury. Ale oboje se podařilo přinejmenším zčásti překonat. Corbynova předsednická kampaň v roce 2015 profitovala z jeho disentu, když se jako jediný z kandidátů na předsedu odmítl podvolit vnitrostranickému příkazu zdržet se při hlasování o reformě sociálních zákonů a hlasoval proti. Pod Corbynem se pak pozice Labour Party hned v několika zásadních otázkách sociální politiky obrátila o 180 stupňů.

Labouristická stínová ministryně vnitra Diane Abbottová, dcera jamajských přistěhovalců, byla jednou z pouhých šesti labouristických poslankyň a poslanců, kteří v roce 2014 hlasovali proti přijetí Imigračního zákona, jenž vytvořil vůči přistěhovalcům nepřátelské prostředí. Když propukl skandál Windrush, spočívající v protiprávním zacházení s migranty, odpověď Labour Party tak mohla být ostrá a principiální. Ministryně vnitra Amber Ruddová musela rezignovat a Labour Party se zavázala, že opatření vytvářející nepřátelské prostředí vůči migrantům zruší.

Jenomže základním politickým tématem, balvanem, který Labour Party bránil v pohybu, se stal brexit. Ačkoli si převážná většina členů, odborů i poslanců přála v roce 2016 v EU zůstat, v roce 2018 se naplno rozhořel vnitřní svár. V únoru 2017 všichni až na sedmačtyřicet labouristických poslanců hlasovali pro spuštění článku 50, tj. pro započetí procesu vystoupení z EU. Implementovali tím výsledek referenda z roku 2016.

Jenomže parlamentní volby v červnu roku 2017 změnily aritmetiku ve Sněmovně a připravily konzervativce o většinu. Tehdejší ministerská předsedkyně Theresa Mayová pokračovala ve snaze o prosazení tvrdého brexitu, tedy mimo společný trh a celní unii — ale bez parlamentní většiny i vyjednávacích schopností, jež by jí umožňovaly cíl naplnit. Následovaly měsíce patu v jednáních o brexitu mezi vládou a Evropskou unií, a po nich další měsíce patu v britském parlamentu.

Než se Theresa Mayová dopracovala k ochotě jednat s labouristy o kompromisu, bylo jaro 2019, ve sněmovně působil k jakýmkoli ústupkům neochotný blok převážně opozičních poslanců požadujících nové referendum a stejně neústupný blok převážně vládních poslanců preferujících odchod z EU „bez dohody“. Když jí cesta uhnula pod nohama, rozhodla se změnit směr. Jako komiksová postavička Wile E. Coyote už padala do propasti, aniž by o tom sama ještě věděla.

Na tomto místě je třeba se ohradit proti mýtům, jež stále opřádají pozici Labour Party ve vztahu k brexitu:

A) Labouristé mohli uzavřít dohodu s Terezou Mayovou

Je možné, že vyjednávací týmy mohly v květnu 2019 dospět k dohodě, ale ta by neprošla konzervativní vládou, už vůbec nemluvě o sněmovně. Rozhovory zkrachovaly na tom, že úplně všichni na labouristické straně — Corbynem počínaje, Starmerem konče — dospěli k přesvědčení, že konzervativci jednak nenabízejí dost a jednak to ani nejsou schopni splnit.

B) Labouristé mohli setrvat na svém stanovisku z programu roku 2017

Volby v roce 2017 dramaticky změnily okolnosti a s nimi i rozložení názorů uvnitř strany. Komplexní stanovisko ze stranické konference v roce 2018 bralo v potaz, že pat je jednou z možností, a tak bezmála jednohlasně vrátilo do hry možnost nového lidového hlasování. Na konferenci o rok později, po ročním patu, všichni hlasovali pro nové referendum, spor se vedl jen o to, zda by v něm Labour Party zůstala neutrální.

Vyvážený postup, opřený o pozici z roku 2018, vedl k tomu, že se přístup otestuje v evropských volbách 2019, v nichž labouristé získali pouze 13,6 % hlasů — a skončili třetí. V červenci 2019 Labour Party už jasně ohlásila, že podporuje druhé referendum a v předvolebních průzkumech vedla — byť částečně i proto, že hlasy pravice zůstávaly rozdělené mezi konzervativce a Brexit Party.

Nakonec brexit rozdělil hlasy levice a labouristů mnohem více nežli pravice a konzervativců — zvláště poté, co Brexit Party vstoupila s konzervativci do de facto předvolební koalice. Jejich spojenectví ostře kontrastovalo s mezistranickým nepřátelstvím na druhém břehu, kde liberální demokraté útočili na Labour Party dokonce víc než na konzervativce.

Před nedávnem nafukovaná představa možné spásy díky předvolebnímu paktu labouristů a liberálních demokratů mohla oběma snížit ztráty, ale rozhodně nemohla změnit celkový výsledek. Ale sám návrh takové aliance byl v reálném čase před volbami fantaskně nerealistický, když jasnou volební strategií liberálních demokratů vedených Jo Swinsonovou bylo útočit na labouristy s cílem nahradit je v pozici hlavní opoziční strany, ne-li rovnou ve vládě; což je ovšem představa ještě fantasknější.

Konečně poslední z alternativních historií říká, že indikativní hlasování v roce 2019 naznačovalo existenci většiny pro měkký brexit a vztah s EU analogický k norskému. Pokud by poslanci oponující tvrdému brexitu pro něj hlasovali, mohlo se to podařit. Jenomže i tentokrát do toho nemilosrdně hází vidle realita: mnozí z poslanců podporujících druhé referendum (labouristů, liberálních demokratů i skotských nacionalistů) to odmítli, protože řekli jasně, že chtějí „všechno, nebo nic“.

Debaty založené na smyšlených faktech a hypotézách bez opory v realitě mohou být určitým konverzačním rozptýlením. Ale nejsou seriózní analýzou — a nemohou zbožnými přáními nahradit realitu, které strana, pokud jde o brexit, na různých křižovatkách čelila mezi svými voliči, mezi svými členy a mezi svými poslanci. Brexit vyhloubil zákopy a způsobil dlouhodobou frustraci principiálně v důsledku chaosu a kličkování Theresy Mayové a v důsledku relativního úspěchu Labour Party v roce 2017, který změnil parlamentní aritmetiku, a tak poskytl odhodlaným odpůrcům vystoupení z EU záblesk naděje.

Úkolem pro levici teď není znovu o brexit bojovat, a ještě hlouběji se zakopat v „kulturní válce“ s ním spjaté. Místo toho se levice teď musí snažit lidi sjednotit kampaněmi za opatření, jejichž popularita se prokázala a která mohou do jednoho proudu přivést společně všechny, ať už hlasovali pro vystoupení z EU, anebo pro setrvání v ní.

Jsme silnější, než jsme byli

Když se Labour Party zvedla v roce 2017 o deset procentních bodů, což byl největší mezivolební nárůst jakékoli strany od roku 1945, mělo to jednoduchou příčinu. Podařilo se lidem vštípit chytlavé heslo For the Many, Not the Few — Pro všechny, nejen pro vyvolené.

A podařilo se ho ilustrovat třemi praktickými příklady, které měly všeobecnou přitažlivost: budeme investovat do veřejných služeb, zvýšíme daně bohatým a korporacím, abychom to měli z čeho zaplatit, a vrátíme do veřejného vlastnictví služby, které se nikdy neměly privatizovat, a tak zabráníme bohatým, aby vás dál oškubávali.

V roce 2017 se Labour Party dostala na dohmat k proklouznutí do vlády navzdory mohutné vnitřní sabotáži vlastních politiků a vedoucích zaměstnanců svého ústředí. Je stejně tak pravdou, že v roce 2019 se dysfunkční Labour Party, rozdělaná na největší otázce daného okamžiku — a to rozdělená i ve svém nejužším vedení — sesunula k neslavné porážce.

Mezi oběma výroky není protimluv. Soustřeďování se na údajně nízké jedince, spíše nežli na strukturální problémy, je zhoubné, pakliže dotyční už nemají vliv ani ve vedení strany ani v jejím aparátu. Musíme si odnést lekce pro budoucnost, a ne se dohadovat o minulosti.

Doufám, že Fordeho vyšetřování vynese na světlo pravdu o rozsahu sabotáží ve vedením stranického aparátu, jejichž cílem bylo poškodit vedoucí představitele strany. Ale ať už budou jeho závěry jakékoli, ať už pak budou následovat jakékoli činy, nic z toho nepomůže vnitrostranické levici zesílit.

To máme v moci my sami. A měli bychom k tomu mít i sebevědomí.

Strukturální předpoklady, které daly vyrůst corbynismu, nadále trvají. Levice je v neporovnatelně silnějším postavení než v roce 2015. Členská základna je vstřícně naladěna vůči základním politickým záměrům corbynismu — stejně tak jako podstatná část veřejnosti. Nový stranický předseda kandidoval s deseti politickými body takřka totožnými, jako byl Corbynův program v roce 2015. A volební program z roku 2017, nemyslitelný po předchozí dekády labouristické politiky, označil za svůj politicky „ustavující dokument“.

Novější levicoví členové strany jsou mnohem obratnější a znalejší toho, jak strana funguje, získávají zkušenosti na lokální úrovni a s technikami kampaně. Levice má také mnohem početnější zastoupení v parlamentním klubu s řadou skutečně mimořádně talentovaných mladých tváří (jako Zarah Sultana, Nadia Whittomeová a Bell Ribiero-Addyová), jež stojí po boku staré gardě (jako Corbyn, McDonnell, Abbottová) a kohortě z roku 2015 (jako Long-Baileyová, Burgon či Lewis).

Pro některé novější členy je situace, v nichž jejich frakce stranu nedrží v rukou, matoucí. Obdobně pro některé starší členy, kteří si pamatují stranu „před Corbynem“, se může návrat k starému dobrému kibicování zpoza buku jevit pohodlně — jako když se přepne vypínač a všechno se vrátí zpět.

Ale právě straší členové nesou největší odpovědnost za to, aby rozpoznali, že situace se změnila a jednali podle toho. Ačkoli Levice nyní nedrží v rukou vedení strany, disponuje nejzorganizovanější a nejpočetnější frakcí s desítkami tisíc členů. Stěžejní politické záměry corbynismu se přitom těší podpoře členské základny a jsou i standardem, k němuž se zavázal nový předseda.

Jako dobrý příklad lze ukázat požadavek vedení strany na zrušení stropu pro sociální dávky. Předcorbynovská strana jejich zastropování podporovala. Posledních pět stvořilo nový politický střed uvnitř strany a Levice teď může hrát konstruktivní — a kde bude třeba klidně i konstruktivně kritickou — roli, která vezme v potaz jak naši sílu, tak pozici současného stranického vedení.

Nelze ulpívat u binárního vidění světa rozlišujícího mezi „corbynismem“ a „ne-corbynismem“. To by nás uzavíralo v opozičnické mentalitě a pohřbívalo v zapečetěné hrobce naší vlastní výroby. Namísto toho labouristická Levice teď musí konstruktivně stavět na tom nejlepším z dědictví corbynismu a současně odstraňovat strukturální faktory, které mu znemožnily uspět.

Článek původně vyšel na webu Open Democracy pod názvem I was at the heart of Corbynism. Here's why we lost. V Deníku Referendu vychází za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung Praha. Přeložil JAKUB PATOČKA

    Diskuse

    Takže: za všechno mohou sabotéři ve vedení Labour party. Za drtivou porážku corbynovské levice, za to že se od ní odvrátila masa středových voličů - vším je vinna jenom a pouze skupinka těchto spiklenců, kteří z jakýchsi záhadných důvodů podřezávají větev své vlastní straně.

    Víceméně stejným právem by bylo možno napsat: to všechno způsobili Marťani.

    Přitom autor článku ten rozhodující moment vlastně naprosto správně sám zmínil: Labour party potřebuje militanty, aktivisty - ale zároveň se musí obávat jejich extrémismu. Tento ideologický extrémismus je totiž suspektní nejen (politicky zkušenému a ostřílenému) stranickému vedení; nýbrž on je především suspektní středovému voliči. A corbynovské Levici se naprosto spolehlivě podařilo tohoto středového voliče odehnat, což pak vyústilo v drastickou porážku ve volbách.

    Tohle a právě tohle je pravý stav věcí; všechno ostatní je jenom mlžení snažící se tuto realitu zastřít a vytěsnit.