Pro mě osobně „corbynismus“ není popisem politické ideologie, tím méně jakýmsi kultem osobnosti, ale obdobím čtyř a půl roku (od června 2015 do prosince 2019), kdy byl socialismus ve Velké Británii na vzestupu, a pak ustoupil.

Porozumět příčinám vzmachu i pozdějšího podlehnutí je důležité. Pokud bychom se nedokázali poučit ze svých chyb, ale i ze svých úspěchů, jak bychom mohli příště postupovat lépe? Ani vznik corbynismu, ani jeho nezdar nebyly primárně důsledkem snažení jednotlivců či skupin jednotlivců, ale strukturálních faktorů, jimž je třeba porozumět.

Role jednotlivců jsou samozřejmě podstatné, ale jen v tom kontextu, zda se jim daří využívat příležitostí a vyvarovat se nástrah, které právě strukturální faktory přinášejí. Jak jednou řekl Marx: „Lidé jsou strůjci dějin, ale netvoří je podle svých představ a za okolností, které by si sami rádi vybrali, nýbrž za okolností, které již existují, jsou předem dané, přenesené z minulosti.“

Nelze nic získat naříkáním nad tím, co mohlo být jinak, zato lze mnohé ztratit, pokud se člověk nechá strhnout vírem osobních výčitek a rekriminací. Nejenže taková svárlivost a negativismus jsou požehnáním pro pravici, navíc vedou k chybné diagnóze problému a účinně brání v tom, abychom si odnesli poučení, jelikož potřebnou energii maříme na okrajové triviality.

Proč „corbynismus“ vznikl

Hospodářský chaos, v němž se Velká Británie ocitla po globální finanční krizi, vybaví Gramsciho postřeh: „Krize spočívá přesně v tom faktu, že staré umírá, ale nové se ještě nezrodilo.“ Převzetí Labour Party Jeremym Corbynem a Johnem McDonnellem bylo pokusem o takový zrod nových pořádků. 

V roce 2015 po pěti letech politiky škrtů ve veřejných službách se pro Británii staly zásadními problémy bytová krize a stagnující mzdy. A labouristé na ně nenabízeli uspokojivé odpovědi. Labour Party slibovala o trochu méně špatných věcí, o trochu více dobrých věcí, ale zase ne tak moc, aby se deficit a dluh nevymkl zpod kontroly jako minule, což si vedení Labour Party kolektivně a přihlouple nechalo dávat za vinu.

V předvečer parlamentních voleb v roce 2015 měli konzervativci parlamentní většinu, labouristé měli nejhorší zastoupení v dolní sněmovně od roku 2015, a počet členů, který v polovině devadesátých let kulminoval kolem čísla 450 tisíc, spadl na pouhých 190 tisíc. Strana byla poražená, demoralizovaná a zdecimovaná.

V září 2015, Jeremy Corbyn…

• ·       …outsider s kurzem u bookmakerů 200:1,
• ·       …poslanec celoživotně sedící ve sněmovně v posledních lavicích,
• ·       …člověk, jehož spojenci se doprošovali hlasů, které mu umožnily vůbec se dostat na předsednickou kandidátku,

nejenže vyhrál souboj o předsednický post v Labour Party, ale vyhrál ho na celé čáře.

Po prohraných volbách v roce 2015, pravice v Labour Party je rychle začala interpretovat jako důsledek nesmělých úkroků Eda Milibanda nalevo. „Byl příliš proti byznysu,“ hlásal jeden. „Odpudili jsme vyšší střední třídu,“ hartusil druhý.

Jejich argumenty měly ale zásadní slabinu. Nebyly pravdivé a neodpovídaly zkušenostem členů Labour Party z terénu, kteří se v květnu 2015 mnohem častěji setkávali s reakcí „Proč bych vás volil, když jste všichni stejní…“ než s výrokem: „Bojím se marxisty Milibanda.“

Pravice v Labour Party se pokoušela omezit debatu o Milibandově nástupci na technokraticky pojatou soutěž o to, kdo by mohl být nejkompetentnějším a nejméně provokujícím lídrem pro ony pravicovým tiskem vybájené voliče labouristů z vyšší střední třídy. Snaha zarámovat interpretaci volebního nezdaru takto a v daném duchu vybrat nového předsedu způsobila, že vznikl příkop mezi stranickým vedením a mohutnou částí stranické základny inklinující k levému středu. Levý střed strany se tak stal úrodnou půdou pro shromažďování podpory stranickou levicí — a ta nabídnuté příležitosti využila, což pak o tři měsíce později umožnilo tak přesvědčivé Corbynovo vítězství.

Corbyn vyhrál, protože jako jediný nabídl principiální odpor vůči konzervativcům: odpor vůči politice škrtů, vůči xenofobii, vůči útokům na sociální zabezpečení. Ale udělal ještě cosi víc: nabídl opatrné vykročení k socialismu — posílení práv zaměstnanců, veřejné vlastnictví služeb a redistributivní daňový systém. 

Jedna z nejpůsobivějších stránek transformativní kampaně roku 2015 spočívala v tom, jak mobilizovala lidi a motivovala je k tomu, aby vstupovali do Labour Party. Corbynova předsednická kampaň v roce 2015 vyzařovala kouzelně optimistickou energii a během několika měsíců se počet členů ztrojnásobil na více než půl milionu.

Před Corbynem, v období předsmrtných křečí New Labour, vedení strany otevřeně zvažovalo nutnost zavést státní financování politických stran, protože napříč politickým spektrem prý éře masových stran odzvonilo. Obdobně se donekonečna vracely úvahy o tom, že mladí lidé jsou beznadějně politicky apatičtí.

Corbynismus zcela rozmetal v obou uvedených otázkách dříve panující konsensus, jelikož ten stál na pohodlné, leč zcela mylné, diagnóze problému. Lidé se od sněmovní politiky odpojili a ztratili o ni zájem, protože nic jiného nežli apatii — nebo snad dokonce antipatii — nezasluhovala. Charakterizovaly ji lži kolem irácké války, zneužívání náhrad poslanců, korupční nákupy vyznamenání, a — zcela především — absolutní neschopnost obou křídel politického spektra formulovat srozumitelnou alternativu pro období po finančním krachu.

Na rozdíl od Řecka, kde Syriza nahradila zaprodané sociální demokraty z PASOK, corbynismus byl pokusem proměnit centristickou Labour Party v radikálně socialistické hnutí. A to přirozeně narazilo na odpor.

Strukturální problém číslo 1: organizační kultura labouristů

Corbyn vyhrál v roce 2015 tak přesvědčivě proto, že získal většinu mezi původním členstvem, většinu mezi novými členy, většinu mezi registrovanými sympatizanty i většinu mezi přidruženými členy. Jeho vítězství bylo totální. Tedy takřka. Zůstaly dvě skupiny, které se onoho léta 2015 získat nepodařilo: prakticky kompletní parlamentní klub a mnozí ze zkušených zaměstnanců v ústředí Labour Party.

O čem se dnes mluví jako o Fordeho vyšetřování, v něž vyústily uniklé zprávy o tom, že vysoce postavení činitelé Labour Party bránili v účinnějším řešení případů antisemitismu a dalších projevů nenávisti, protože se tak pokoušeli Corbynovo vedení systematicky poškodit, není jen příběhem nějakého zahořklostí motivovaného frakčního boje. Je to jeden z nevyhnutelných důsledků hlubokých vnitřních rozporů obsažených v dědictví po New Labour.

New Labour dosáhla volebního úspěchu na základech položených předsedou Johnem Smithem, ale nikdy se jí nepodařilo proměnit smýšlení stranické základny. Vedení strany hlásící se k ideám New Labour prohrávalo na stranických konferencích hlasování o zásadních otázkách, jako už v roce 2002 svou snahu podporovat partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem, nebo o dva roky později hlasování o opětovné zestátnění železnic, na němž členská základna trvala.

Dokonce, když stála New Labour ve straně na vrcholu své hegemonie, členská základna konzistentně volila do ústředního výkonného výboru polovinu členů hlásících se k levému středu či přímo k Levici. New Labour spoléhala na vládu shora a na volební úspěch, jejž práce Johna Smithe a rozvrat konzervativců učinily nevyhnutelným.

Labour Party se historicky formovala jako strana založená na alianci sociálních demokratů a demokratických socialistů, přičemž první skupina byla takřka vždy dominantní. Rozdíly mezi oběma pozicemi byly sice často podstatné, ale zřídka ochromující vnitřní chod strany usilující o to, aby se Británie posouvala doleva.