Den poté, co se Jeremymu Corbynovi podařilo v roce 2015 sehnat podpisy poslanců potřebné k tomu, aby mohl kandidovat na předsedu Labour Party, vydal se shánět voliče. „Neměli jsme žádnou kampaň, žádnou organizaci, žádné peníze,“ vyprávěl mi později. „Všechno, co jsme měli, byla moje kreditka a ta vydržela zhruba týden.“

Corbyn se rozhodl o předsednické křeslo ucházet proto, aby se v debatách objevil aspoň jeden kandidát, který bude hájit pozici, že by se labouristé měli postavit ostře proti politice škrtů a posunout se doleva. Nikdo nečekal, že s takovými argumenty vyhraje a nejméně ze všech on sám. Jak ale přibývalo účastníků na shromážděních, přidávaly se odborové svazy a čísla v průzkumech narůstala, původně nemyslitelné se začalo jevit jako nevyhnutelné.

Až několik týdnů před tím, než Corbyn získal nejsilnější předsednický mandát v historii strany, ho jeho poradci začali přesvědčovat, aby se na vítězství začal připravovat. Corbyn se tím nechtěl vážně zabývat. „Vždyť se tam přece nedostanu,“ řekl jim. „Prosím, nemluvte o tom.“

Protože si nedokázal plně připustit, že by jeho kandidatura mohla uspět, nedokázal ani promyslet, jak by s případným vítězstvím naložil. Bylo to trochu, jako by byl tím posledním, kdo bral celou kandidaturu na předsedu skutečně vážně — faktor, který se zřejmě promítl do počáteční chaotičnosti corbynovského vedení.

Tato trajektorie navyklého opozičnictví, následovaného nadšením, šokem a pochybnostmi a vrcholící vystřízlivěním v momentě reálného vítězství, dobře ilustruje příběh západní levice — od Spojených států po Evropu — v posledních pěti letech. Po desetiletích na okraji politiky dokázali zástupci levice překvapit sebe samé a nadchnout miliony poselstvím, které jim umožnilo dostat se znovu do centra politického dění. Teď se budou muset vypořádat s tím, jak s důvěrou v ně vkládanou naloží.

Zvykli si kandidovat už jen proto, aby tím vyjádřili názor. Teď mají na dosah ruky reálnou moc. Dokázali, že jsou schopní vyhrávat. Teď musí dokázat, že jsou schopní také vládnout a vést.

Také proto je porážka Syrizy v Řecku tak významná. Po více než čtyř letech u moci prohrála kdysi radikálně-levicová strana s pravicovou Novou demokracií, vedenou následníkem řecké politické dynastie. V kontextu chudokrevného ekonomického růstu a výrazně nízké volební účasti, opuštěna svými mladými voliči, Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit.

↗

Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit...

↗

Její volební vítězství v lednu 2015 bylo počátečním momentem dynamického a nadějného obrození stranické levice v západní politice, které se zdálo být odpovědí na finanční krizi a politiku škrtů, která se z ní zrodila. „Řecko otočilo list,“ prohlásil Alexis Tsipras po sečtení hlasů, „rozhodlo se nechat za sebou ničivou politiku škrtů, strachu a autoritářství, nechat za sebou pět let ponížení a bolesti“.

V červenci 2015 následovalo referendum, v němž Řekové důrazně odmítli drakonické podmínky stabilizační půjčky, vnucované jejich zemi Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Než rok skončil, britskou Labour Party vedl Jeremy Corbyn, portugalský Levý blok zdvojnásobil svůj volební výsledek a stal se oporou sociálně demokratické vlády, Syriza vyhrála další volby a Podemos, nová radikální strana, která se ve Španělsku zrodila z protestního hnutí v ulicích, získala ve volbách 21 % hlasů a zdálo se, že nahradí mainstreamové socialisty v pozici nejsilnější levicové strany. Následující rok pak začal prezidentskými primárkami ve Spojených státech, kde se demokratickému socialistovi Berniemu Sandersovi podařilo prakticky remizovat s Hillary Clintonovou v souboji o demokratickou nominaci.

Po jednom volebním období od původního vítězství Syrizy se tato levicová vlna jeví být životaschopná i křehká současně. Pokračovala zmenšeným tempem v různých zemích s různou mírou úspěchů, od zastínění tradičních středo-levých stran ve Francii a Nizozemsku k podpoře vládní koalice ve Finsku či menšinových vlád v Dánsku a Švédsku. V Británii Labour Party navýšila svůj podíl hlasů i křesel v parlamentu, podíl na moci ale nezískala.

Přišly i porážky (podpora Podemos se propadla) a výjimky (z hlediska volebních výsledků není na levici patrný prakticky žádný pohyb v Itálii a podobně nenastala žádná významná změna v Německu). Krajní pravice, je třeba dodat, zaznamenala ještě mnohem významnější pokrok.

Řecko tak jako tak zůstává jedinou zemí, kde se levice dostala skutečně k moci. Některé z faktorů její porážky jsou specifické pro řeckou situaci — jde o relativně malou ekonomiku, pevně spjatou se zbytkem eurozóny. Lze nicméně rozeznat přinejmenším tři ponaučení, která by si měla levice, jež míní snahu o podíl na moci vážně, z řecké zkušenosti vzít.

Za prvé, uspět s programem boje proti mocným finančním zájmům je možné pouze tehdy, máte-li realistickou strategii, jak s nimi bojovat a zamýšlíte-li se jí také skutečně řídit. Když se ukázalo, že Evropská unie a Mezinárodní měnový fond si z všeobecného odmítnutí svých podmínek v demokratickém hlasování nic nedělají, Syriza to prostě zabalila. Protože nebyla schopna věřitelům čelit, v praxi se s nimi spojila a začala prosazovat všechny škrty, privatizace a zvyšování spotřebních daní, proti nimž původně kandidovala.

Podle Janise Varoufakise, který byl v té době řeckým ministrem financí, měla vláda i jiné možnosti, brzy se ale ukázalo, že Tsipras nikdy reálně nezamýšlel je využít. Není jisté, že by alternativní strategie byla úspěšná. Jakmile ale Syriza opustila svůj program, její selhání bylo jisté. Tak jako tak není porážku Syrizy třeba vnímat ani tolik jako selhání levicové politiky — na jejíž prosazování ve skutečnosti ani nedošlo — jako selhání volební strategie, která neměla plán B pro překonání předvídatelných překážek.

Za druhé je třeba počítat s tím, že možnosti politiky na úrovni státu jsou v podmínkách neoliberální globalizace výrazně omezené — protože ať už volíte kohokoli, kapitál a jeho zástupci si vždycky najdou cestu, jak politické procesy ohnout ve svůj prospěch. Národní stát je možná hlavním sídlem demokratické legitimity, v reálné politice je ale jen jedním aktérem z mnoha, spolu s finančními spekulanty i mezinárodními organizacemi. Tento systém nepůjde transformovat pouhými volbami.

Řekové na tuto skutečnost v evropském kontextu naráželi opakovaně. „Nelze připustit, aby volby měnily ekonomickou politiku členského státu,“ řekl Varoufakisovi německý ministr financí Wolfgang Schäuble. „Demokratická rozhodnutí nemohou jít proti evropským dohodám,“ vyjádřil se Jean-Claude Juncker.

To neznamená, že by měla levice politiku na úrovni států typu Řecka zcela zavrhnout. Měla by si ale dát pozor, jaká do ní vkládá očekávání ohledně toho, čeho může reálně dosáhnout a kde leží skutečná moc.

Z toho nakonec, zatřetí, vyplývá, že levice se nesmí omezovat na výhradně volební strategii. Množství zásadních společenských a politických pokroků — rozšíření občanských práv, sociálních práv pracujících, práv žen, ba i vydobytí politické demokracie samé — vzešlo ze sociálních hnutí, usilujících o redistribuci a demokratizaci moci.

Profesionální politici tyto požadavky nakonec vepsali do platných zákonů. Jejich prosazení by ale nenastalo bez funkční koalice mezi úzce politickým a sociálním. Když už se levice k moci dostane, víc než kdy jindy potřebuje právě podporu sociálních hnutí, aby dokázala své úspěchy proměnit v reálné změny, která pak dokáže i pevně ukotvit.

Komentář Syriza’s defeat shows the left needs a plan to hold on to power, not just win it vyšel původně v deníku The Guardian. Přeložil Josef Patočka.