Porážka Syrizy ukazuje, že získat moc nestačí — je třeba umět ji i udržet

Gary Younge

Vyhrát volby je jedna věc. Udržet si společenskou a politickou převahu ale vyžaduje široké sociální hnutí, spíše než většinu v parlamentu.

Den poté, co se Jeremymu Corbynovi podařilo v roce 2015 sehnat podpisy poslanců potřebné k tomu, aby mohl kandidovat na předsedu Labour Party, vydal se shánět voliče. „Neměli jsme žádnou kampaň, žádnou organizaci, žádné peníze,“ vyprávěl mi později. „Všechno, co jsme měli, byla moje kreditka a ta vydržela zhruba týden.“

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Corbyn se rozhodl o předsednické křeslo ucházet proto, aby se v debatách objevil aspoň jeden kandidát, který bude hájit pozici, že by se labouristé měli postavit ostře proti politice škrtů a posunout se doleva. Nikdo nečekal, že s takovými argumenty vyhraje a nejméně ze všech on sám. Jak ale přibývalo účastníků na shromážděních, přidávaly se odborové svazy a čísla v průzkumech narůstala, původně nemyslitelné se začalo jevit jako nevyhnutelné.

Až několik týdnů před tím, než Corbyn získal nejsilnější předsednický mandát v historii strany, ho jeho poradci začali přesvědčovat, aby se na vítězství začal připravovat. Corbyn se tím nechtěl vážně zabývat. „Vždyť se tam přece nedostanu,“ řekl jim. „Prosím, nemluvte o tom.“

Protože si nedokázal plně připustit, že by jeho kandidatura mohla uspět, nedokázal ani promyslet, jak by s případným vítězstvím naložil. Bylo to trochu, jako by byl tím posledním, kdo bral celou kandidaturu na předsedu skutečně vážně — faktor, který se zřejmě promítl do počáteční chaotičnosti corbynovského vedení.

Tato trajektorie navyklého opozičnictví, následovaného nadšením, šokem a pochybnostmi a vrcholící vystřízlivěním v momentě reálného vítězství, dobře ilustruje příběh západní levice — od Spojených států po Evropu — v posledních pěti letech. Po desetiletích na okraji politiky dokázali zástupci levice překvapit sebe samé a nadchnout miliony poselstvím, které jim umožnilo dostat se znovu do centra politického dění. Teď se budou muset vypořádat s tím, jak s důvěrou v ně vkládanou naloží.

Zvykli si kandidovat už jen proto, aby tím vyjádřili názor. Teď mají na dosah ruky reálnou moc. Dokázali, že jsou schopní vyhrávat. Teď musí dokázat, že jsou schopní také vládnout a vést.

Také proto je porážka Syrizy v Řecku tak významná. Po více než čtyř letech u moci prohrála kdysi radikálně-levicová strana s pravicovou Novou demokracií, vedenou následníkem řecké politické dynastie. V kontextu chudokrevného ekonomického růstu a výrazně nízké volební účasti, opuštěna svými mladými voliči, Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit.

Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit...

Její volební vítězství v lednu 2015 bylo počátečním momentem dynamického a nadějného obrození stranické levice v západní politice, které se zdálo být odpovědí na finanční krizi a politiku škrtů, která se z ní zrodila. „Řecko otočilo list,“ prohlásil Alexis Tsipras po sečtení hlasů, „rozhodlo se nechat za sebou ničivou politiku škrtů, strachu a autoritářství, nechat za sebou pět let ponížení a bolesti“.

V červenci 2015 následovalo referendum, v němž Řekové důrazně odmítli drakonické podmínky stabilizační půjčky, vnucované jejich zemi Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Než rok skončil, britskou Labour Party vedl Jeremy Corbyn, portugalský Levý blok zdvojnásobil svůj volební výsledek a stal se oporou sociálně demokratické vlády, Syriza vyhrála další volby a Podemos, nová radikální strana, která se ve Španělsku zrodila z protestního hnutí v ulicích, získala ve volbách 21 % hlasů a zdálo se, že nahradí mainstreamové socialisty v pozici nejsilnější levicové strany. Následující rok pak začal prezidentskými primárkami ve Spojených státech, kde se demokratickému socialistovi Berniemu Sandersovi podařilo prakticky remizovat s Hillary Clintonovou v souboji o demokratickou nominaci.

Po jednom volebním období od původního vítězství Syrizy se tato levicová vlna jeví být životaschopná i křehká současně. Pokračovala zmenšeným tempem v různých zemích s různou mírou úspěchů, od zastínění tradičních středo-levých stran ve Francii a Nizozemsku k podpoře vládní koalice ve Finsku či menšinových vlád v DánskuŠvédsku. V Británii Labour Party navýšila svůj podíl hlasů i křesel v parlamentu, podíl na moci ale nezískala.

Přišly i porážky (podpora Podemos se propadla) a výjimky (z hlediska volebních výsledků není na levici patrný prakticky žádný pohyb v Itálii a podobně nenastala žádná významná změna v Německu). Krajní pravice, je třeba dodat, zaznamenala ještě mnohem významnější pokrok.

Řecko tak jako tak zůstává jedinou zemí, kde se levice dostala skutečně k moci. Některé z faktorů její porážky jsou specifické pro řeckou situaci — jde o relativně malou ekonomiku, pevně spjatou se zbytkem eurozóny. Lze nicméně rozeznat přinejmenším tři ponaučení, která by si měla levice, jež míní snahu o podíl na moci vážně, z řecké zkušenosti vzít.

Za prvé, uspět s programem boje proti mocným finančním zájmům je možné pouze tehdy, máte-li realistickou strategii, jak s nimi bojovat a zamýšlíte-li se jí také skutečně řídit. Když se ukázalo, že Evropská unie a Mezinárodní měnový fond si z všeobecného odmítnutí svých podmínek v demokratickém hlasování nic nedělají, Syriza to prostě zabalila. Protože nebyla schopna věřitelům čelit, v praxi se s nimi spojila a začala prosazovat všechny škrty, privatizace a zvyšování spotřebních daní, proti nimž původně kandidovala.

Podle Janise Varoufakise, který byl v té době řeckým ministrem financí, měla vláda i jiné možnosti, brzy se ale ukázalo, že Tsipras nikdy reálně nezamýšlel je využít. Není jisté, že by alternativní strategie byla úspěšná. Jakmile ale Syriza opustila svůj program, její selhání bylo jisté. Tak jako tak není porážku Syrizy třeba vnímat ani tolik jako selhání levicové politiky — na jejíž prosazování ve skutečnosti ani nedošlo — jako selhání volební strategie, která neměla plán B pro překonání předvídatelných překážek.

Za druhé je třeba počítat s tím, že možnosti politiky na úrovni státu jsou v podmínkách neoliberální globalizace výrazně omezené — protože ať už volíte kohokoli, kapitál a jeho zástupci si vždycky najdou cestu, jak politické procesy ohnout ve svůj prospěch. Národní stát je možná hlavním sídlem demokratické legitimity, v reálné politice je ale jen jedním aktérem z mnoha, spolu s finančními spekulanty i mezinárodními organizacemi. Tento systém nepůjde transformovat pouhými volbami.

Řekové na tuto skutečnost v evropském kontextu naráželi opakovaně. „Nelze připustit, aby volby měnily ekonomickou politiku členského státu,“ řekl Varoufakisovi německý ministr financí Wolfgang Schäuble. „Demokratická rozhodnutí nemohou jít proti evropským dohodám,“ vyjádřil se Jean-Claude Juncker.

To neznamená, že by měla levice politiku na úrovni států typu Řecka zcela zavrhnout. Měla by si ale dát pozor, jaká do ní vkládá očekávání ohledně toho, čeho může reálně dosáhnout a kde leží skutečná moc.

Z toho nakonec, zatřetí, vyplývá, že levice se nesmí omezovat na výhradně volební strategii. Množství zásadních společenských a politických pokroků — rozšíření občanských práv, sociálních práv pracujících, práv žen, ba i vydobytí politické demokracie samé — vzešlo ze sociálních hnutí, usilujících o redistribuci a demokratizaci moci.

Profesionální politici tyto požadavky nakonec vepsali do platných zákonů. Jejich prosazení by ale nenastalo bez funkční koalice mezi úzce politickým a sociálním. Když už se levice k moci dostane, víc než kdy jindy potřebuje právě podporu sociálních hnutí, aby dokázala své úspěchy proměnit v reálné změny, která pak dokáže i pevně ukotvit.

Komentář Syriza’s defeat shows the left needs a plan to hold on to power, not just win it vyšel původně v deníku The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

    Diskuse
    Ten zmíněný výrok je stejně tak správný jako zavádějící.

    Co je na něm naprosto správné je to, že je v něm obsaženo (velmi vzácné) pochopení, že ať jednotlivý (kritický) občan bude volit kohokoli, se stávajícím systémem to ani nehne.

    To zavádějící na tom je to, že se zase všechno svaluje jenom a pouze na kapitál.

    To sice není zcela chybné; ale je to zužující perspektiva. Zase to totiž míří jenom někam k třídnímu boji; k přestavě že postačí nějakým revolučním úderem vyvlastnit všechny ty kapitalisty, a budeme tady rázem mít lidský (respektive komunistický) ráj na zemi.

    Správně by ta věta musela znít: celým tím systémem tržní, ziskově orientované ekonomiky v sebemenším nehne, když kritický občan dává svůj hlas antisystémovým stranám. Protože žádná z těch antisystémových stran nemá v současnosti žádný koncept, jak ten systém a ten mechanismus tržní ekonomiky nahradit něčím pozitivnějším a funkčnějším.
    JN
    July 16, 2019 v 10.42
    "Tento systém nepůjde transformovat pouhými volbami." ;-);-)
    "'Demokratická rozhodnutí nemohou jít proti evropským dohodám,' vyjádřil se Jean-Claude Juncker.

    Levice se nesmí omezovat na výhradně volební strategii.

    Když už se levice k moci dostane, potřebuje podporu sociálních hnutí."

    ------------------------------

    Kognitivní a finanční kapitalismus také potřebuje podporu sociálních hnutí a demokratické volby jsou mu také trochu proti srsti, tak proč to spolu nedat dohromady ;-)

    JN
    July 16, 2019 v 11.42
    Vedoucí silou proletariátu
    byli komunisté, vedoucí silou kognitariátu jsou piráti.
    July 16, 2019 v 14.3
    Odkaz Václava Havla
    Moc rád bych dbal odkazu Václava Havla, ale dosud mě správce pozůstalosti neinformoval, že by mi byl Václav Havel něco odkázal.
    July 16, 2019 v 14.34
    Poučení z života Václava Havla
    Určitě se kolem Deníku Referendum pohybují čtenáři Václava Havla, kteří dokážou citovat lecjaké zásadní myšlenky z jeho díla. Já Havla načteného nemám, ale napadá mě aspoň někli poučných rysů jeho života:

    1) Spojit síly. Charta 77 neměla žádného formálního vůdce, jen dočasné posty trojice mluvčích, na kterých navíc rotovala kádry. Tento organizační prvek později převzal i ProAlt. Václav Havel se nicméně stal jednoznačným neformálním vůdcem Charty — jaký se v ProAltu neobjevil, nebo aspoň nestačil vyrůst. Na post neformálního vůdce opozie proti komunistickému režimu nevynesly Havla ostré lokty, bojovnost, radikalita projevu ani zákulisní machinace, ale schopnost naslouchat lidem, zprostředkovat domluvu mezi nimi a spojovat je k úsilí o dosažení společných cílů. Nezískal moc nad druhými tím, že by je silou potlačil a přinutil k poslušnosti, ale tím, že si získal jejich důvěru. Takové silné spojující osobnosti dnes české levici scházejí obzvlášť citelně.

    2) Držet se zásad, důsledně je hájit a stát pevně za nimi, když prohrávají, abychom s nimi mohli jednou zvítězit. Charta 77 vypadala dlouhá léta jako směšná hrstka beznadějných bláznů (a dá se diskutovat o tom, zda to nebyla do určité míry její chyba, zda nebyla příliš elitářským klubem a zda nemohla něco udělat jinak, aby se stala širším lidovým hnutím). Pak najednou padl režim a Charta 77 byla jediná výrazná opoziční skupina, která se mohla postavit do čela vítězného revolučního hnutí, a Václav Havel, neformální vůdce Charty, jediná opoziční autorita způsobilá převzít nejvyšší funkci ve státě. (Je možné diskutovat o tom, zda nebyla chyba Charty 77, že to vítězné revoluční hnutí vzniklo mimo ni, zda neměla jeho nástup dlouhodobě lépe připravovat a hrát v něm následně větší roli, nicméně myšlenky prosazované Chartou 77 ve spontánním vzniku toho hnutí roli sehrály a mnozí jeho aktivisté viděli právě v Chartě svůj vzor.)

    3) Být připraven převzít moc, držet ji a k něčemu ji využít, jak to radí Gary Younge. Na to Václav Havel připraven nebyl. Neprohrál souboj s Mezinárodním měnovým fondem jako Alexis Tsipras, jen protože ho vůbec nenapadlo, že by takový souboj měl svést; pravděpodobně ani není jeho zásluha, že Československo přece jen nebylo tak brutálně rozchváceno zahraničním kapitálem a formující se domácí oligarchií jako Rusko za Jelcina. Zcela bezelstně přijal Václav Havel za svého hlavního poradce Pavla Tigrida, agenta CIA, a odehnal od sebe Karla Kryla, otravného věčného kritika. Byl naprosto nepřipraven čelit mocenským choutkám Václava Klause a držet ho na uzdě nedokázal ani tolik jako Lenin Stalina. Pod vlivem Tigridem pěstované lásky k USA, kultu prozápadní a atlantické orientace, opakovaně zradil ideály, které dřív hlásal, nejostudněji patrně podpisem zvacího dopisu pro americkou armádu do Iráku. Klausovi umožnil rozkrást a zdevastovat zemi, a teprve příliš pozdě si uvědomil, jakému zlu to dovolil vyrůst, a začal nesměle a neobratně kritizovat mafiánský kapitalismus. Z heroické postavy se stal postavou tragickou, protože si nedal včas poradit od Garyho Younga.
    JN
    July 16, 2019 v 15.52
    Charta 77 rotovala "kádry"?
    Havel měl dost mizerný kádrový posudek.
    Pokud v Chartě rotovaly kádry, proč by tam potom nemohli rotovat i soudruzi?
    HZ
    July 16, 2019 v 18.56
    Pane Macháčku,
    nevím, odkud jste čerpal informace o Havlovi, ale myslím, že vaše slova o bezelstnosti, s jakou přijal Pavla Tigrida do své blízkosti, čímž nastoupil cestu proatlantické orientace a zradil tak své ideály, opravdu nesedí. Co já vím, Havel si Tigrida velmi vážil, a to po celou dobu, co si utvářel názor na politiku, demokracii a na představu o optimálním uspořádání domácích poměrů i na postavení naší země v Evropě i ve světě. Kdybych byla věřící, řekla bych Zaplať Bůh za ty dary.
    Jestli Havel v něčem zradil své ideály, pak to rozhodně netkvělo v jeho souznění s názory Pavla Tigrida.
    JN
    July 16, 2019 v 19.44
    Je to zvláštní, paní Zemanová,
    ale souhlasím s Vámi. Pavel Tigrid byl úctyhodný člověk.
    JP
    July 17, 2019 v 11.39
    "Úctyhodný člověk" Pavel Tigrid
    A co pak vlastně má být na Pavlu Tigridovi natolik "úctyhodného", pane Nusharte?

    Tigrida po jeho odchodu do emigrace z uprchlického lágru vytáhl tehdejší ředitel "Svobodné Evropy" Ferdinand Peroutka; a Tigrid se mu za to "odvděčil" tím, že mu chtěl urvat jeho ředitelské místo. Jestli tohle není projevem naprosté osobní podlosti, pak už nic jiného.

    (Peroutku tehdy ovšem podrželi Američané, jak mu přímo řekli, "Svobodná Evropa jste pro nás Vy", zatímco Tigrid byl pro ně nýmandem. Takže Tigrid u SE skončil.)

    K dalším projevům charakteru Tigrida patří to, že někdy v polovině osmdesátých let prakticky ze dne na den vyhodil celou redakci svého Svědectví. Oni stačili ještě do posledního čísla vsunout svůj protest; ale to bylo také všechno. Těžko soudit pro nezasvěceného, co bylo v pozadí tohoto konfliktu; ale v každém případě se jednalo o čistě mocenský akt, ve stylu "já jsem tady pánem, a tak si můžu dělat co se mi zlíbí!"

    Ideově nebyl Tigrid konec konců ničím jiným nežli tuctovým antikomunistou, jakých bylo v exilu plno.

    Je opravdu neuvěřitelné, jakého renomé člověk s takovýmto charakterem stále ještě může požívat; a dokonce je po něm pojmenováno jedno české gymnázium!!
    + Další komentáře