Máte-li rádi Řecko, pomozte nám zbavit se Tsiprase a jeho politických mrtvol
Zoe KonstantopoulouŘecký premiér a jeho Syriza zradili vlastní lidi i všechny své principy. Znovunastolení místní demokracie umožní jen jejich brzký odchod.
Minulý týden jsme si připomněli třetí výročí referenda, v němž Řekové roku 2015 odmítli pokračování úsporné politiky a narušování zdejší demokracie ze strany mezinárodních věřitelů. Jen o týden dříve navštívil Alexis Tsipras Londýn. Premiér, který pošlapal statečné vyjádření odporu většiny obyvatel Řecka, zde přednesl „trojce“, tedy Evropské komisi, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské centrální bance, svou kapitulaci.
Představme si, jak by se asi museli Britové dívat na premiéra, který byl zvolen proto, aby ukončil privatizaci, ale namísto toho umožnil privatizovat téměř všechen veřejný majetek; který byl zvolen, aby chránil mír, ale namísto toho se podílel na vojenských úderech v Sýrii a odsouhlasil prodej zbraní režimům, které páchají mezinárodní zločiny; který byl zvolen, aby chránil lidem domovy, ale namísto toho stál s rukama v klíně, když jim je banky vzaly a oni končili na ulici; který byl zvolen, aby chránil demokracii a nezávislost své země, a namísto toho ji vydal na milost Evropské unii, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské centrální bance. Přesně tohle všechno Tsipras udělal Řekům.
Během sedmi měsíců první vlády Syrizy jsem byla její poslankyní a předsedkyní řeckého parlamentu. Když Tsipras roku 2015 podepsal toxické „třetí memorandum“, bojovala jsem ze všech sil, abych ochránila naše parlamentní principy, které Tsipras spolu s „Trojkou“ porušil. I přes neustálý tlak jsem odmítla obcházet demokratická pravidla a přijmout další nezákonné dluhy, které obtěžkaly naše občany. Spolu s desítkami dalších poslanců Syrizy jsem hlasovala proti obludné dohodě. Tsipras poté rozpustil parlament, aby se zbavil mě i dalších poslanců, kteří mu odporovali.
Po třech letech se ukazuje, že jeho kapitulace do rukou „Trojky“ přinesla katastrofu, kterou mnozí z nás předpovídali. Život v Řecku se pro mnohé stal nesnesitelným. Nezaměstnanost mezi mladými se stala normou a osm procent populace opustilo zemi, aby si našlo práci jinde. Z minimální mzdy nelze platit životní náklady, statisíce rodin zažívají dlouhodobé výpadky elektřiny.
Počátek této tragédie se datuje do roku 2010, avšak Tsiprasova takzvaně levicová vláda se snažila mermomocí dokázat, že dokáže aplikovat úspornou politiku ještě lépe než její předchůdkyně. Dokonce se chlubí, že škrtá a zdaňuje ještě nad rámec drastických požadavků Trojky.
Během předčasných voleb roku 2015 Tsipras tvrdil, že podepsal třetí memorandum proto, že mu „Trojka“ přislíbila další jednání o oddlužení. Evropská skupina však 21. června odsouhlasila pouze desetileté prodloužení splatnosti řeckého dluhu. To ale znamená pouze tolik, že ještě více řeckých dětí vstoupí do života se zátěží obrovského dluhu. Každý novorozenec v Řecku přichází na svět s dluhem čtyřicet tisíc eur. A dětí se tu následkem úsporné politiky rodí stále méně.
Tsipras pronesl u příležitosti prodloužení splatnosti dluhu projev, v němž mluvil o 21. červnu jako o „historickém dni“. Já ovšem pochybuju, že si na něj někdo vzpomene třeba jen za rok. Dluh je zdrojem všech problémů Řecka. Parlamentní výbor pro audit dluhu, který jsem jako předsedkyně parlamentu v roce 2015 založila, jej označil za „nelegitimní, nezákonný, perverzní a neudržitelný“. Tsipras oficiální zprávy výboru nikdy nebral v potaz. Za jeho vlády řecký dluh narostl a předpokládá se, že dosáhne výbušné výše.
Euroskupina stanovila Řecku cíl rozpočtových přebytků ve výši 2,2 procenta HDP či více až do roku 2060. Tsipras tvrdí, že Řecko se do letošního srpna bude moci z memoranda vyvázat. Již ale legislativně stvrdil trvání politiky škrtů prosazené Trojkou do roku 2022, přijal dohled nad řeckou ekonomikou do roku 2060 a rezignoval na veřejnou kontrolu majetku až do roku 2114.
Tsipras také vyhlásil, že zlikviduje mediální oligarchy. Ti původní však řecká média ovládají i nadále, přičemž se etablovala i nová skupina „oligarchů Tsiprasovy éry“.
Jeho zahraniční politiku potkal podobný osud. Loni v říjnu utratil Tsipras jako představitel zbankrotovaného státu 2,4 miliardy dolarů za americké stíhačky F-16. Následně vychválil Donalda Trumpa, který se prý zasloužil o pokračování „tradice demokracie a svobody“, jež se zrodila v Řecku.
Jako správný poskok Washingtonu usilovně budoval úzké vztahy s Netanjahuovým Izraelem, souhlasil s prodejem zbraní Saúdské Arábii — režimu, který byl obviněn z bombardování dětí v Jemenu — a zrušil řecké veto na expanzi NATO do balkánských zemí. Podepsal také dohody týkající se uprchlíků, které jsou v zjevném rozporu s mezinárodním právem.
Od roku 2015 začal realizovat bezskrupulózní program privatizace, v jehož rámci prodává přístavy, letiště, pobřeží, železnice, elektrárenské, vodárenské a plynárenské společnosti, archeologické a kulturní památky, divadla, soudní budovy, zlaté doly a další ziskové podniky za pakatel. Žádný z jeho neoliberálních předchůdců se neodvážil zajít tak daleko.
V roce 2017 spustila jeho vláda systém elektronických aukcí, v nichž se prodávaly domy rodin, které nebyly schopny splácet bankám, za použití neústavních postupů a policejního násilí. Jako právnička jsem byla svědkem toho, jak policie použila slzný plyn v budově soudu. Tsipras dokonce zakázal i protesty proti dražbám, aby se zavděčil „Trojce“.
↗
Tsipras byl zvolen, aby chránil lidem domovy, ale namísto toho stál s rukama v klíně, když jim je banky vzaly a oni končili na ulici.
Jako předsedkyně strany Směr ke svobodě (Plefsi Eleftherias) jsem vyzvala Řeky k odporu proti politice Trojky a její služebné vládě Syrizy. Vyzýváme k podpoře všechny progresivní síly včetně našich spojenců v evropských sociálních demokraciích.
Syriza není levicovou stranou, ačkoli se za ni prohlašuje. Stala se z ní politická zombie, která na své cestě k volebnímu debaklu ničí veškeré progresivní hodnoty. Zbavit ji moci znamená první krok ke znovunastolení demokracie v Řecku.
Text If you love Greece, help us get rid of Alexis Tsipras and his zombie party vyšel původně v The Guardian. Přeložila Míla Palánová.
Svět → Komentář
11. července 2018 v 8.16
Související
Diskuse
JP
July 11, 2018 v 15.33
Je skutečně zajímavé prezentovat takovýto pohled na řeckou problematiku právě v té době, kdy se Řecko - pod vládou Syrizy a Tsiprase - zřejmě definitivně dostává z krize, kdy jeho státní finance dosahují primárního přebytku. Kdy nezaměstnanost klesá, byť i na stále ještě velmi vysoké úrovni. Všeho všudy: Řecko má přese všechno reálnou naději na to, překonat ta těžká léta.
Zkusme si jenom představit, co by se stalo, kdyby se k moci dostali fundamentalističtí radikálové: podmínky poskytovatelů kreditů by byly odmítnuty. Řecko by ztratilo schopnost splácet své dluhy. Muselo by tedy vyhlásit státní bankrot. S nepředvídatelnými následky. S největší pravděpodobností by se Řecko stalo ekonomickým páriou, ve kterém by kromě dobrodruhů a spekulantů nejhoršího druhu nikdo nechtěl investovat své prostředky, ať už finanční či produkční. Riziko jejich naprosté ztráty by bylo příliš velké.
V důsledku toho všeho by se Řecko ocitlo ve stavu drastické chudoby - daleko horší, než byla ta kterou si muselo v minulých letech projít. Nemělo by k dispozici naprosto žádné externí finanční zdroje - a samo by nebylo schopno si nějaké vytvořit. Je dost dobře možné, že vzhledem k chaotickému stavu v zemi by značně utrpěl i turismus - hlavní zdroj příjmů řecké ekonomiky. Ta spirála chudoby a ekonomického rozvratu by se nejspíše točila čím dál tím více ke dnu; až by nakonec - aby Řekové doslova neumírali hlady - muselo přece jenom zasáhnout mezinárodní společenství, s finanční pomocí. Ovšem - vázanou na ty samé reformy, které žádalo předtím. Takže Řecko by tyto reformy nakonec stejně provést muselo - jenom za daleko horších podmínek nežli jak tomu bylo předtím.
Jednou větou: radikálními antikapitalistickými hesly se ještě nikdy nepodařilo úspěšně sanovat nějakou reálnou ekonomiku.
Zkusme si jenom představit, co by se stalo, kdyby se k moci dostali fundamentalističtí radikálové: podmínky poskytovatelů kreditů by byly odmítnuty. Řecko by ztratilo schopnost splácet své dluhy. Muselo by tedy vyhlásit státní bankrot. S nepředvídatelnými následky. S největší pravděpodobností by se Řecko stalo ekonomickým páriou, ve kterém by kromě dobrodruhů a spekulantů nejhoršího druhu nikdo nechtěl investovat své prostředky, ať už finanční či produkční. Riziko jejich naprosté ztráty by bylo příliš velké.
V důsledku toho všeho by se Řecko ocitlo ve stavu drastické chudoby - daleko horší, než byla ta kterou si muselo v minulých letech projít. Nemělo by k dispozici naprosto žádné externí finanční zdroje - a samo by nebylo schopno si nějaké vytvořit. Je dost dobře možné, že vzhledem k chaotickému stavu v zemi by značně utrpěl i turismus - hlavní zdroj příjmů řecké ekonomiky. Ta spirála chudoby a ekonomického rozvratu by se nejspíše točila čím dál tím více ke dnu; až by nakonec - aby Řekové doslova neumírali hlady - muselo přece jenom zasáhnout mezinárodní společenství, s finanční pomocí. Ovšem - vázanou na ty samé reformy, které žádalo předtím. Takže Řecko by tyto reformy nakonec stejně provést muselo - jenom za daleko horších podmínek nežli jak tomu bylo předtím.
Jednou větou: radikálními antikapitalistickými hesly se ještě nikdy nepodařilo úspěšně sanovat nějakou reálnou ekonomiku.
July 11, 2018 v 21.08
Řecké referendum 2015 je příkladem toho o čem nemá smysl v referendu hlasovat. Dlužník si nemůže odhlasovat, za jakých podmínek mu věřitelé budou poskytovat další půjčky. Nutnost dalších půjček bylo to, co Tsiprasovu vládu přimělo k ústupu. Alternativou bylo odejít od eura a bankrot, což si možná přál Varufakis.Konstantopoulou nepíše jasně, co tedy Tsiprasova vláda měla dělat. Přála si tehdy odchod od eura?
Varufakisovuvyjednávací taktiku jsem tehdy přirovnal ke hře na kuře.Ovšem Řecko při té hře sedělo v trabantu a proti němu jel kamion. Dnes je také známo, že německý ministr Schäuble Řecko z eurozony vytlačit chtěl.
V dalších volbách se ukázalo, že Tsipras od voličů souhlas se svým postupem získal, protože opět vyhrál
Zoe Konstantopoulou volá po zbavení Syrisy moci a očekává její volební debakl. Nepíše ovšem o tom, že Syrisu v případě prohry pravděpodobně vystřídá pravice.
Ani co do minulosti, ani co do budoucnosti Konstantopoulou nepojmenovává alternativy.
Varufakisovuvyjednávací taktiku jsem tehdy přirovnal ke hře na kuře.Ovšem Řecko při té hře sedělo v trabantu a proti němu jel kamion. Dnes je také známo, že německý ministr Schäuble Řecko z eurozony vytlačit chtěl.
V dalších volbách se ukázalo, že Tsipras od voličů souhlas se svým postupem získal, protože opět vyhrál
Zoe Konstantopoulou volá po zbavení Syrisy moci a očekává její volební debakl. Nepíše ovšem o tom, že Syrisu v případě prohry pravděpodobně vystřídá pravice.
Ani co do minulosti, ani co do budoucnosti Konstantopoulou nepojmenovává alternativy.
IH
July 11, 2018 v 23.30
Tedy nevím, jak bych mohl pomoci Řecku, aby se zbavilo Tsiprase, podobně jako nevím, jak by mohli Řekové pomoci nám sesadit Babiše. Ale to jen tak na okraj.
Naproti tomu vím, že zvolení politici, jsou-li zodpovědní, nemohou vždy postupovat podle představ svých voličů, kteří již v tu chvíli zodpovědní nejsou (a nejsou navíc ani "v obraze"). Nicméně pravda je také, že politici a lidé v postavení vůbec mají sklon přestat hledět na ty, kteří je do funkcí dostali, neboť demokracie je proti nepotismu celkem novinkou či výjimkou (dokonce i v Řecku). V zorném poli mají především své nové partnery, jimž se dostat (jakžtakž) naroveň představuje jejich prvořadý a ...konečný úspěch.
Taktéž je ovšem skutečností, že nakonec má nejvyšší svrchovanost lid, což ústavy někdy konstatují, tak trochu, aby udělaly z obávané nouze ctnost. Také my se samozřejmě můžeme bát náladovosti demokracie a občas přemýšlet, i zde, o lépe vyvážených politických mechanismech.
Jsem toho názoru, že dnešní krize EU, kterou rozněcuje problém se značným emotivním potenciálem imigrace, spustila už věřitelská politika v první řadě vůči Řecku, jež vyvolala ve veřejnosti většiny zemí spíše souhlas než odpor, respektive odpor vyvolala vůči "nezodpovědným a nepřizpůsobivým". Toto „zobchodování“ kapitalistické krize odstartovalo naostro proces permutace, ba fašizace na znepokojeném levém křídle evropského voličstva, aby je posléze trapně zneškodnilo.
Naproti tomu vím, že zvolení politici, jsou-li zodpovědní, nemohou vždy postupovat podle představ svých voličů, kteří již v tu chvíli zodpovědní nejsou (a nejsou navíc ani "v obraze"). Nicméně pravda je také, že politici a lidé v postavení vůbec mají sklon přestat hledět na ty, kteří je do funkcí dostali, neboť demokracie je proti nepotismu celkem novinkou či výjimkou (dokonce i v Řecku). V zorném poli mají především své nové partnery, jimž se dostat (jakžtakž) naroveň představuje jejich prvořadý a ...konečný úspěch.
Taktéž je ovšem skutečností, že nakonec má nejvyšší svrchovanost lid, což ústavy někdy konstatují, tak trochu, aby udělaly z obávané nouze ctnost. Také my se samozřejmě můžeme bát náladovosti demokracie a občas přemýšlet, i zde, o lépe vyvážených politických mechanismech.
Jsem toho názoru, že dnešní krize EU, kterou rozněcuje problém se značným emotivním potenciálem imigrace, spustila už věřitelská politika v první řadě vůči Řecku, jež vyvolala ve veřejnosti většiny zemí spíše souhlas než odpor, respektive odpor vyvolala vůči "nezodpovědným a nepřizpůsobivým". Toto „zobchodování“ kapitalistické krize odstartovalo naostro proces permutace, ba fašizace na znepokojeném levém křídle evropského voličstva, aby je posléze trapně zneškodnilo.
July 12, 2018 v 7.14
Vystihl jste primát ekonomiky nad politikou, pane Kubičko:
"Dlužník si nemůže odhlasovat, za jakých podmínek mu věřitelé budou poskytovat další půjčky".
Pravděpodobně se to týká i nás, i když zatím na tom nejsme tak špatně.
"Dlužník si nemůže odhlasovat, za jakých podmínek mu věřitelé budou poskytovat další půjčky".
Pravděpodobně se to týká i nás, i když zatím na tom nejsme tak špatně.
July 12, 2018 v 7.22
Ještě před několika lety jsme byli ze Syrizy nadšení.
Téměř deset let, co existuje Deník Referendum se stále píše o tom, že už konečně musí vzniknout autentická levice, která přinese změnu. I Syriza chvíli patřila k těm nadějným.
Taky jsem v to znovuzrození levice nějakou dobu věřila.
Ale zdá se, že to nějak nevychází.
Téměř deset let, co existuje Deník Referendum se stále píše o tom, že už konečně musí vzniknout autentická levice, která přinese změnu. I Syriza chvíli patřila k těm nadějným.
Taky jsem v to znovuzrození levice nějakou dobu věřila.
Ale zdá se, že to nějak nevychází.
Syriza doplatila na to, že nebyla připravena na skutečně nepřátelský střet s Trojkou. Vypracovala návrhy, které byly výhodné jak pro Řecko, tak pro ostatní členské státy EU včetně Německa a pro Unii jako celek, a spolehla se na to, že o jejich výhodnosti partnery přesvědčí. Nevypracovala si žádný krizový scénář pro případ ekonomické války a ani se nepokusila poddniknout přípravy na zavedení vlastní měny, a tak se ocitla tváří v tvář ultimátu s Řeckem nejen zranitelným, ale naprosto bezbranným.
Kdyby Tsipras trval na respektování výsledku řeckého referenda, Evropská centrální banka by zardousila řecké hospodářství, a i kdyby Řekové dokázali zavést vlastní měnu a nějak své hospodářství aspoň trochu rozhýbat dříve, než u nich přímo vypukne hladomor, všichni (nebo skoro všichni, s výjimkou hrstky nejbohatších, kteří daní na Kypru nebo v Lucembursku a peníze mají si ukládají ve Švýcarsku) ba velmi rychle drasticky zchudli a umírali by přinejmenším nemocní kvůli nedostupnosti léků. Možná by v konečném součtu byly ztráty přece jen nižší, než jaké znamená současný do nekonečna protahovaný dluhový protektorát, ale známe to nejen z detektivek a thrilerů, ale i z historie, jak oběti poslouchají příkazy svých vrahů, jdou s nimi na místo, kde se snáz zbaví jejich mrtvoly, dokonce i hrob si vykopou, místo aby se vzepřely a řekly: „Nic ti neusnadním, zab si mě teď a tady a uklízej si ten svinčík sám.‟ Každý se snaží přežít ještě aspoň pár minut a doufá, že se v těch posledních minutách třeba stane zázrak.
V čem Syriza nejspíš naprosto selhala, je, že po té první velké kapitulaci už jenom poslouchá vrahy Řecka a nijak se nepokouší napravit svou první velkou chybu, nepodniká žádné přípravy k tomu, aby se mohla znovu vzepřít s větší nadějí na úspěch, jít do nového střetu, ve kterém by ztráty byly únosnější. Osobně ovšem nemám zdání, jaké přípravy na nový střet by Řecko mohlo podniknout a jak by je mohlo utajit před protektory, aby proti němu nezakročili dřív, než bude na ten střet připravené. Možná je Syriza prostě pod takovým dohledem, že žádnou vzpouru ani připravit nemůže.
Takže klíčová otázka pro Zoe Konstantinopoulou, než svrhne Alexise Tsiprase, zní: Dokázala všechny potřebné přípravy udělat její Cesta svobody? Je na střet, v jakém Syriza nedokázala než kapituovat, připravená?
Kdyby Tsipras trval na respektování výsledku řeckého referenda, Evropská centrální banka by zardousila řecké hospodářství, a i kdyby Řekové dokázali zavést vlastní měnu a nějak své hospodářství aspoň trochu rozhýbat dříve, než u nich přímo vypukne hladomor, všichni (nebo skoro všichni, s výjimkou hrstky nejbohatších, kteří daní na Kypru nebo v Lucembursku a peníze mají si ukládají ve Švýcarsku) ba velmi rychle drasticky zchudli a umírali by přinejmenším nemocní kvůli nedostupnosti léků. Možná by v konečném součtu byly ztráty přece jen nižší, než jaké znamená současný do nekonečna protahovaný dluhový protektorát, ale známe to nejen z detektivek a thrilerů, ale i z historie, jak oběti poslouchají příkazy svých vrahů, jdou s nimi na místo, kde se snáz zbaví jejich mrtvoly, dokonce i hrob si vykopou, místo aby se vzepřely a řekly: „Nic ti neusnadním, zab si mě teď a tady a uklízej si ten svinčík sám.‟ Každý se snaží přežít ještě aspoň pár minut a doufá, že se v těch posledních minutách třeba stane zázrak.
V čem Syriza nejspíš naprosto selhala, je, že po té první velké kapitulaci už jenom poslouchá vrahy Řecka a nijak se nepokouší napravit svou první velkou chybu, nepodniká žádné přípravy k tomu, aby se mohla znovu vzepřít s větší nadějí na úspěch, jít do nového střetu, ve kterém by ztráty byly únosnější. Osobně ovšem nemám zdání, jaké přípravy na nový střet by Řecko mohlo podniknout a jak by je mohlo utajit před protektory, aby proti němu nezakročili dřív, než bude na ten střet připravené. Možná je Syriza prostě pod takovým dohledem, že žádnou vzpouru ani připravit nemůže.
Takže klíčová otázka pro Zoe Konstantinopoulou, než svrhne Alexise Tsiprase, zní: Dokázala všechny potřebné přípravy udělat její Cesta svobody? Je na střet, v jakém Syriza nedokázala než kapituovat, připravená?
Jak píše Ivo Horák, my, kteří v Řecku nevolíme, těžko můžeme Řeky zbavit Tsiprase — aspoň pokud od nás Zoe Konstantinopoulou neočekává, že na něj někdo zorganizujeme atentát. Zbavit bychom se mohli jedině svých vlastních vůdců, tedy v českém případě zejména Zemana a Babiše — jenže to zjevně většinově nechceme. Nemáme prostě rádi Řecko.
My, Češi, jsme se aspoň zbavili Kalouska. A Klause náz zbavila ústava, podle které mu skončilo poslední přípustné funkční období. Jenže za Klause jsme si zvolili jeho kamaráda Zemana a Kalouska jsme nahradili Babišem; časem možná nahradíme Babiše znovu Kalouskem a po vysokých funkcích se čím dál usilovněji sápe Klaus mladší, zatímco levice je v troskách. Šance, že bychom si zvolilli někoho přátelštějšího k Řecku je prakticky nulová.
Němci se Merkelové nezbavily, a to, že Schäubla je zbavilo stáří, jim pomohlo asi tolik jako nám odchod Klause. Tuším, že po Schäublovi nastoupil v Německu nějaký sociální demokrat, ale sociálně demokratickou politiku stejně nedělá. Aby snad nová vláda Merkelové nebyla příliš humánní, na to teď dohlíží Seehofer, a jestli Merkelová padne, nebude to znamenat vzestup Die Linke, ale AFD.
Jestli máme rádi Řecko, musíme volit levici. Jenomže máme rádi Řecko? A máme vůbec levici?
My, Češi, jsme se aspoň zbavili Kalouska. A Klause náz zbavila ústava, podle které mu skončilo poslední přípustné funkční období. Jenže za Klause jsme si zvolili jeho kamaráda Zemana a Kalouska jsme nahradili Babišem; časem možná nahradíme Babiše znovu Kalouskem a po vysokých funkcích se čím dál usilovněji sápe Klaus mladší, zatímco levice je v troskách. Šance, že bychom si zvolilli někoho přátelštějšího k Řecku je prakticky nulová.
Němci se Merkelové nezbavily, a to, že Schäubla je zbavilo stáří, jim pomohlo asi tolik jako nám odchod Klause. Tuším, že po Schäublovi nastoupil v Německu nějaký sociální demokrat, ale sociálně demokratickou politiku stejně nedělá. Aby snad nová vláda Merkelové nebyla příliš humánní, na to teď dohlíží Seehofer, a jestli Merkelová padne, nebude to znamenat vzestup Die Linke, ale AFD.
Jestli máme rádi Řecko, musíme volit levici. Jenomže máme rádi Řecko? A máme vůbec levici?
JP
Totiž, paní Hájková - z té Syrizy opravdu nebyli nadšeni všichni. Já jsem byl vůči ní od samotného počátku krajně skeptický; její rétorika (a způsob vystupování jejích čelních představitelů) byla příliš teatrální, ne-li přímo exhibicionistická, nežli aby bylo možno uvěřit, že je od ní možno očekávat něco pozitivnějšího, nežli pouze fundamentalistickou antikapitalistickou rétoriku.
Nadšení ze Syrizy mohli sdílet pouze ti, kteří se stále ještě dokáží oddávat snění, že postačí nějakým jednorázovým revolučním aktem odstranit ten zlý kapitalismus, a potom už sám od sebe zavládne ráj dělníků, rolníků a pracující inteligence.
Celý ten "projekt Syriza" nebyl od samého počátku vlastně ničím jiným, nežli dokladem naprosté nevyzrálosti současné radikální levice. Ve své podstatě to bylo hnutí typu "Occupy", přenesené z ulic do parlamentu.
Jediné štěstí pro Řecko bylo, že Tsipras - ačkoli původně také takovýto radikál - si nakonec přece jenom dokázal obnovit alespoň základní smysl pro realitu. Kdyby se k moci místo něj dostal Varufakis a spol. - Řecko by dnes bylo v naprostém rozvratu, a především ale naprosto vyléčené ze svých iluzí, že svět kapitalismu je možno překonat a svrhnout prostě tím, že se přestanou platit (vlastní a zaviněné) dluhy.
V tomto smyslu je ovšem vlastně nutno litovat, že se nedostal k moci Varufakis. Takhle ty iluze budou přetrvávat ještě znovu a znovu.
Řecko by za to sice zaplatilo naprostým rozvratem svých finančních, ekonomických, státních i sociálních struktur - ale pokud by to vedlo k tomu, že by evropská levice konečně začala seriózně přemýšlet o tom co dál, pak by to stálo za tu cenu.
Nadšení ze Syrizy mohli sdílet pouze ti, kteří se stále ještě dokáží oddávat snění, že postačí nějakým jednorázovým revolučním aktem odstranit ten zlý kapitalismus, a potom už sám od sebe zavládne ráj dělníků, rolníků a pracující inteligence.
Celý ten "projekt Syriza" nebyl od samého počátku vlastně ničím jiným, nežli dokladem naprosté nevyzrálosti současné radikální levice. Ve své podstatě to bylo hnutí typu "Occupy", přenesené z ulic do parlamentu.
Jediné štěstí pro Řecko bylo, že Tsipras - ačkoli původně také takovýto radikál - si nakonec přece jenom dokázal obnovit alespoň základní smysl pro realitu. Kdyby se k moci místo něj dostal Varufakis a spol. - Řecko by dnes bylo v naprostém rozvratu, a především ale naprosto vyléčené ze svých iluzí, že svět kapitalismu je možno překonat a svrhnout prostě tím, že se přestanou platit (vlastní a zaviněné) dluhy.
V tomto smyslu je ovšem vlastně nutno litovat, že se nedostal k moci Varufakis. Takhle ty iluze budou přetrvávat ještě znovu a znovu.
Řecko by za to sice zaplatilo naprostým rozvratem svých finančních, ekonomických, státních i sociálních struktur - ale pokud by to vedlo k tomu, že by evropská levice konečně začala seriózně přemýšlet o tom co dál, pak by to stálo za tu cenu.
IH
Myslím, že bychom si měli být vědomi pradávné a zásadní vážnosti až osudovosti, jež je dána vztahem věřitele a dlužníka, ale zároveň bychom jej měli vidět kriticky a "odabsolutizovat" jej, neboť jinak se ze svěrací kazajky establishmentu neosvobodíme nikdy. Kdyby se snad někdo nad předchozí větou zhrozil, mám pro něj sdělení, že vězení pro dlužníky máme dnes hlavně v Dickensových románech, válečné reparace po roce 1918 za neprozíravé, osobní bankroty a oddlužení v praxi... Podotýkám k tomu ještě, že jsem si osobně nikdy nepůjčil ani korunu a myslím, že ani státy by to nemusely mít zapotřebí...
Řecko má asi 2% obyvatel EU a byť nebylo v potížích samo, nýbrž určité problémy měly i další členské země u Středozemního moře, do určité míry solidární pomoc byla možná a na místě. Vždyť v rámci EU dochází k různým zajisté diskutabilním finančním transferům, svého času do zemědělství nebo na východ rozšiřujícího se společenství.
Jistě, Řecko si problémy zavinilo do nemalé míry samo. Dopustilo se při tom i podvodů. Kdo však stojí za tímto provinilým Řeckem? Kdysi stávkující? Příliš dlouho žijící penzisté? To asi ne! Spíše to byly strany, které se v té či oné podobě dříve nebo později vrátí k moci, až jim spadne do klína. Kdo však nese náklady? Toť otázka, o niž jde. Jak se na Tsiprasově řešení zadlužení podíleli nejbohatší Řekové?
Chtělo by se říct poněkud pateticky: Buď bude EU schopná určité solidarity, jaká je běžná uvnitř jednotlivých zemí, nebo nebude vůbec.
Řecko má asi 2% obyvatel EU a byť nebylo v potížích samo, nýbrž určité problémy měly i další členské země u Středozemního moře, do určité míry solidární pomoc byla možná a na místě. Vždyť v rámci EU dochází k různým zajisté diskutabilním finančním transferům, svého času do zemědělství nebo na východ rozšiřujícího se společenství.
Jistě, Řecko si problémy zavinilo do nemalé míry samo. Dopustilo se při tom i podvodů. Kdo však stojí za tímto provinilým Řeckem? Kdysi stávkující? Příliš dlouho žijící penzisté? To asi ne! Spíše to byly strany, které se v té či oné podobě dříve nebo později vrátí k moci, až jim spadne do klína. Kdo však nese náklady? Toť otázka, o niž jde. Jak se na Tsiprasově řešení zadlužení podíleli nejbohatší Řekové?
Chtělo by se říct poněkud pateticky: Buď bude EU schopná určité solidarity, jaká je běžná uvnitř jednotlivých zemí, nebo nebude vůbec.
July 13, 2018 v 11.48
Už samotné úvahy o tom, jaká by levice měla být, že "musí" začít znovu, případně další myšlenky o tom, co všechno dělá špatně a vůbec, co všechno by měla či neměla, svědčí o tom, že tady vlastně žádná skutečná levice není (kromě nějakých jejích zbytků). Kdyby tu levice byla, tak by samozřejmě věděla, co chce, jak toho dosáhnout, a prosazovala by to.
O pravici se většinou nemluví, co by "měla", případně že musí začít znovu a od začátku atd. Pravice totiž většinou ví, co chce a taky to prosazuje. Nikdo ji nemusí křísit.
Pokud budeme uvažovat, že levice tady chybí, měli bychom si definovat, komu vlastně chybí. Jací jsou ti lidé, kterým levice chybí? Pokud jsou to všichni chudí a neprivilegovaní, měli bychom se zeptat: Nevolí právě oni někdy pravici? Pak jim asi levice nechybí.
A pokud levice chybí nám samotným, co nám vlastně brání v tom, abychom se jí sami stali?
Neřekl Gándhí nakonec: "My sami musíme být tou změnou, kterou čekáme ve světě"?
O pravici se většinou nemluví, co by "měla", případně že musí začít znovu a od začátku atd. Pravice totiž většinou ví, co chce a taky to prosazuje. Nikdo ji nemusí křísit.
Pokud budeme uvažovat, že levice tady chybí, měli bychom si definovat, komu vlastně chybí. Jací jsou ti lidé, kterým levice chybí? Pokud jsou to všichni chudí a neprivilegovaní, měli bychom se zeptat: Nevolí právě oni někdy pravici? Pak jim asi levice nechybí.
A pokud levice chybí nám samotným, co nám vlastně brání v tom, abychom se jí sami stali?
Neřekl Gándhí nakonec: "My sami musíme být tou změnou, kterou čekáme ve světě"?
JP
To jsou dvě různé záležitosti. Tak napřed k té vině. Samozřejmě, za ten dezolátní stav řeckých financí v době vypuknutí (či spíše: provalení) krize v prvé řadě nesou odpovědnost politické elity. O tom není sporu. Ale na straně druhé tomu opravdu nebylo tak, že by ty politické špičky byly samojediné na vině. Jestliže politické elity byly naprosto zkorumpované, tak stejně tak "prostý lid" si z okrádání státu udělal vyloženě národní sport. Daně se neplatily, pracovní doba se ve státních úřadech a institucích dodržovala jenom naoko, do důchodu se odcházelo o léta dříve nežli ve srovnatelných zemích, a výše důchodů vůbec neodpovídala možnostem řecké ekonomiky. Navíc ten státní aparát byl naprosto přebujelý, je možno vycházet z toho že nějakých 20 - 40 procent tam zaměstnaných bylo naprosto přebytečných. Ale tito státní zaměstnanci byli spojeni s politickými stranami, byl to systém vzájemného klientelismu, tyto fakticky "mrtvé duše" dostávaly svá teplá místečka, a za to poslušně dávaly ve volbách hlasy právě těm zkorumpovaným stranám, které celý ten systém udržovaly v chodu.
Takže ještě jednou: v žádném případě skutečně není možno tvrdit, že by na vině byly jenom zkorumpované politické špičky; zkorumpovaná byla víceméně celá společnost. A v tomto smyslu i tato společnost nese svůj podíl viny.
------------------------------------------------------------
A co se té solidarity týče: ani tady se opravdu nedá říci, že by EU (a další finanční instituce) nebyla/y s Řeckem solidární. Řecku byly poskytnuty mnohamiliardové úvěry, s minimálním úrokem, jakého by na volných finančních trzích nikdy nemohlo dosáhnout. Řecká ekonomika tím byla fakticky masivně subvencována.
Odpuštění dluhů: tady je jeden naprosto zásadní problém. Kdyby se totiž odpustily dluhy Řecku - pak by se to nevyhnutelně stalo precedentem do budoucna. Pak by třeba Portugalsko (v minulých letech ve velmi podobné finanční krizi) mohlo stejně tak žádat, aby i jemu byly odpuštěny jeho dluhy, nebo přinejmenším jejich část. A stejně tak by pak i Španělsko mohlo žádat prominutí svých dluhů, Itálie...
Zkrátka, tím by byl vypuštěn (finanční) džin z láhve, a bylo by extrémně obtížné ho zase zavřít zpátky. Právě proto německý ministr financí Schäuble tak tvrdošíjně odmítal prominutí dluhů Řecku. Mnozí levičáci to prohlašovali za aroganci; ale nedá se nic dělat, pro toto odmítání prominutí dluhů existovaly velice závažné důvody.
Právě v současné době se ukazuje, že ta cesta kterou prosadili poskytovatelé úvěrů byla v zásadě správná, řecká ekonomika ukazuje zřetelné známky, že se začíná dostávat z nejhoršího.
Takže ještě jednou: v žádném případě skutečně není možno tvrdit, že by na vině byly jenom zkorumpované politické špičky; zkorumpovaná byla víceméně celá společnost. A v tomto smyslu i tato společnost nese svůj podíl viny.
------------------------------------------------------------
A co se té solidarity týče: ani tady se opravdu nedá říci, že by EU (a další finanční instituce) nebyla/y s Řeckem solidární. Řecku byly poskytnuty mnohamiliardové úvěry, s minimálním úrokem, jakého by na volných finančních trzích nikdy nemohlo dosáhnout. Řecká ekonomika tím byla fakticky masivně subvencována.
Odpuštění dluhů: tady je jeden naprosto zásadní problém. Kdyby se totiž odpustily dluhy Řecku - pak by se to nevyhnutelně stalo precedentem do budoucna. Pak by třeba Portugalsko (v minulých letech ve velmi podobné finanční krizi) mohlo stejně tak žádat, aby i jemu byly odpuštěny jeho dluhy, nebo přinejmenším jejich část. A stejně tak by pak i Španělsko mohlo žádat prominutí svých dluhů, Itálie...
Zkrátka, tím by byl vypuštěn (finanční) džin z láhve, a bylo by extrémně obtížné ho zase zavřít zpátky. Právě proto německý ministr financí Schäuble tak tvrdošíjně odmítal prominutí dluhů Řecku. Mnozí levičáci to prohlašovali za aroganci; ale nedá se nic dělat, pro toto odmítání prominutí dluhů existovaly velice závažné důvody.
Právě v současné době se ukazuje, že ta cesta kterou prosadili poskytovatelé úvěrů byla v zásadě správná, řecká ekonomika ukazuje zřetelné známky, že se začíná dostávat z nejhoršího.
July 13, 2018 v 13.14
Mimochodem, totéž, co se pořád dokola mluví o levici, platí i pro církev. I o té se pořád mluví, že není taková, jaká by měla být, neplní to, co má plnit, nedělá to, co má dělat.
Ale co nám vlastně brání v tom, abychom se stali právě takovou církví, či takovou levicí, jaká má správně být?
Ale co nám vlastně brání v tom, abychom se stali právě takovou církví, či takovou levicí, jaká má správně být?
JP
Tak tady jste vlastně z ničeho nic sáhla přímo doprostřed věci, paní Hájková. Anebo také do vosího hnízda; jak se to vezme. Tak si tedy ale zkusme dát odpověď.
Co nám brání být "správnou", jednotnou, o společný cíl solidární a humánní společnosti usilující levicí? V zásadě jsou dva hlavní okruhy překážek, které nám v tom brání:
- objektivní stav tohoto světa;
- my sami.
A všechno hovoří pro to, že ten druhý důvod je ještě daleko závažnější, než ten první.
Začněme tím prvním: stavem světa. Aby došlo k té žádoucí názorové a akční jednotě levice, musel by svět sám být ve svém charakteru, ve svém uspořádání, ve své dynamice naprosto jednoznačný. Právě tohle jsou "zlaté časy" pro levici: když se celá společnost dostala do takové krize, že se jeví naprosto jasným a jednoznačným, že je nevyhnutelně nutné řešení této krize jasným a rozhodným činem. V takových ostře krizových chvílích mizí (nebo přinejmenším utichá) věčný spor a protiklad mezi levicí umírněnou a mezi levicí radikální. V časech kdy je útlak ze strany vládnoucí moci naprosto všeobecný a naprosto nesnesitelný, i ta umírněná levice odkládá svou váhavost a je ochotna přistoupit na nutnost radikálních, základní uspořádání celé společnosti hluboce proměňujících činů.
Takovouto situaci však v dnešním světě naprosto nemáme; krizová znamení se střídají s projevy stability celého systému. Takže už z tohoto čistě objektivního důvodu není - bohužel - možno v dohledné době očekávat ideovou a akční jednotnost levice.
Ta druhá odpověď zněla: my sami jsme si největší překážkou. My, lidé na levici.
V podstatě to zaznělo už v souvislosti s tím objektivním stavem věcí: i lidé na levici jsou prostě čistě osobně příliš různí. Příliš odlišně naladění či nastavení. Někteří inklinují k řešením energickým, radikálním; zatímco jiní zase k zachování stability, a k řešením pouze dílčím, reformního typu.
Tyto rozdíly v osobnostním nastavení jsou uloženy zřejmě velice hluboko v psychických predispozicích každého jednotlivce; takže je za normálních okolností prakticky nemožné vymanit se z jejich působnosti.
Ale my si tuto svou vlastní osobní, psychickou podmíněnost samozřejmě neuvědomuje, respektive si ji nechceme přiznat. A tak radikální levičák vždy najde dostatek "objektivních" důvodů pro své radikální téze, zatímco konzervativněji naladěný stoupenec levice proti tomu radikálovi stejně tak metá celé salvy argumentů hovořících pro tu cestu umírněnou.
Shodou okolností mně samotnému zrovna v minulých dnech náhle projelo hlavou: je na tom přece něco podivného, jsme tu ve velké většině zastánci levicových názorů - a přece neděláme prakticky nic jiného, než že se neustále hádáme a přeme. Je na tom něco snad až přímo patologického.
Je to opravdu podivná věc: my chceme změnit, zlepšit tento svět - a přitom nedokážeme zvládnout ani sami sebe. Nedokážeme překročit ten omezený horizont svého vnitřního nastavení; a znovu a znovu se vrháme jednom jedním jediným směrem, jenom proto že nás k tomu nutí něco, co my jsme sami nevytvořili svou svobodnou vůlí, nýbrž co nám bylo vytvořeno, vtisknuto vlastně ještě před tím než jsme vůbec vstoupili na tento svět.
Někdy to opravdu působí dojem, jako by tato planeta spíše nežli lidmi se svobodnou vůlí byla obývána roboty. Automaty. Z nichž každý je naprogramován jenom na jeden jediný program, a podle toho také funguje. Neúhybně, mechanicky, bez schopnosti překročit intence a zadání "programátora". A to platí jak pro lidstvo obecně, tak i pro jeho levicově zaměřenou část.
Takže to je ten druhý důvod bránící tomu, aby se mohla vytvořit jednotná, "správná" levice.
Co nám brání být "správnou", jednotnou, o společný cíl solidární a humánní společnosti usilující levicí? V zásadě jsou dva hlavní okruhy překážek, které nám v tom brání:
- objektivní stav tohoto světa;
- my sami.
A všechno hovoří pro to, že ten druhý důvod je ještě daleko závažnější, než ten první.
Začněme tím prvním: stavem světa. Aby došlo k té žádoucí názorové a akční jednotě levice, musel by svět sám být ve svém charakteru, ve svém uspořádání, ve své dynamice naprosto jednoznačný. Právě tohle jsou "zlaté časy" pro levici: když se celá společnost dostala do takové krize, že se jeví naprosto jasným a jednoznačným, že je nevyhnutelně nutné řešení této krize jasným a rozhodným činem. V takových ostře krizových chvílích mizí (nebo přinejmenším utichá) věčný spor a protiklad mezi levicí umírněnou a mezi levicí radikální. V časech kdy je útlak ze strany vládnoucí moci naprosto všeobecný a naprosto nesnesitelný, i ta umírněná levice odkládá svou váhavost a je ochotna přistoupit na nutnost radikálních, základní uspořádání celé společnosti hluboce proměňujících činů.
Takovouto situaci však v dnešním světě naprosto nemáme; krizová znamení se střídají s projevy stability celého systému. Takže už z tohoto čistě objektivního důvodu není - bohužel - možno v dohledné době očekávat ideovou a akční jednotnost levice.
Ta druhá odpověď zněla: my sami jsme si největší překážkou. My, lidé na levici.
V podstatě to zaznělo už v souvislosti s tím objektivním stavem věcí: i lidé na levici jsou prostě čistě osobně příliš různí. Příliš odlišně naladění či nastavení. Někteří inklinují k řešením energickým, radikálním; zatímco jiní zase k zachování stability, a k řešením pouze dílčím, reformního typu.
Tyto rozdíly v osobnostním nastavení jsou uloženy zřejmě velice hluboko v psychických predispozicích každého jednotlivce; takže je za normálních okolností prakticky nemožné vymanit se z jejich působnosti.
Ale my si tuto svou vlastní osobní, psychickou podmíněnost samozřejmě neuvědomuje, respektive si ji nechceme přiznat. A tak radikální levičák vždy najde dostatek "objektivních" důvodů pro své radikální téze, zatímco konzervativněji naladěný stoupenec levice proti tomu radikálovi stejně tak metá celé salvy argumentů hovořících pro tu cestu umírněnou.
Shodou okolností mně samotnému zrovna v minulých dnech náhle projelo hlavou: je na tom přece něco podivného, jsme tu ve velké většině zastánci levicových názorů - a přece neděláme prakticky nic jiného, než že se neustále hádáme a přeme. Je na tom něco snad až přímo patologického.
Je to opravdu podivná věc: my chceme změnit, zlepšit tento svět - a přitom nedokážeme zvládnout ani sami sebe. Nedokážeme překročit ten omezený horizont svého vnitřního nastavení; a znovu a znovu se vrháme jednom jedním jediným směrem, jenom proto že nás k tomu nutí něco, co my jsme sami nevytvořili svou svobodnou vůlí, nýbrž co nám bylo vytvořeno, vtisknuto vlastně ještě před tím než jsme vůbec vstoupili na tento svět.
Někdy to opravdu působí dojem, jako by tato planeta spíše nežli lidmi se svobodnou vůlí byla obývána roboty. Automaty. Z nichž každý je naprogramován jenom na jeden jediný program, a podle toho také funguje. Neúhybně, mechanicky, bez schopnosti překročit intence a zadání "programátora". A to platí jak pro lidstvo obecně, tak i pro jeho levicově zaměřenou část.
Takže to je ten druhý důvod bránící tomu, aby se mohla vytvořit jednotná, "správná" levice.
July 14, 2018 v 12.09
No, já jsem ani tak nemyslela, že musí vzniknout nějaká jednotná levice, která bude naprosto jednomyslná. To ani nepovažuji za možné. Myslela jsem to tak, že každý z nás má možnost podle vlastních schopností dělat něco, co považuje za dobré. Že nemusí nutně čekat, až vznikne politická strana, která bude dobro prosazovat na nějaké vyšší či nižší politické úrovni, a nemusí být nešťastný z toho, že taková politická strana nevzniká.
JP
V tom ohledu "přít se s vlastními" tady existuje jedna velice zajímavá paralela k Ježíšovi.
Podle klasického podání Nového zákona platí, že víceméně jeho největšími odpůrci a protivníky byli farizeové. Jsou to právě oni, do nichž se Ježíš se svou kritikou znovu a znovu "strefuje", znovu a znovu jim vytýká a vyčítá falešnost, licoměrnost jejich konání.
A přitom - skutečností byl fakticky vlastně pravý opak; ze všech relevantních náboženských směrů té doby byli právě ti farizeové Ježíšovi názorově ze všech nejblíže!!
Neboť farizeové, to byli vlastně představitelé - dnes by se řeklo - liberální městské střední vrstvy, oni naprosto stejně jako Ježíš chtěli obyčejného člověka osvobodit od zátěže striktních religiózních předpisů, nakázání a rituálů tak dalece, jak jen to vůbec bylo možno. A tak si farizeové neustále vymýšleli nové a nové důvody respektive přímo triky, jak by pro toho prostého člověka bylo možno ta tuhá náboženská přikázání Zákona obejít.
Takže ještě jednou: v tomto ohledu sledovali jak Ježíš, tak i farizeové vlastně zcela stejný, společný cíl.
To jediné v čem se Ježíš od farizeů odlišoval, to byla nakonec vlastně jenom míra radikalismu.
Jak řečeno farizeové chtěli lidem prakticky umožnit ta tuhá nařízení Zákona nějakým způsobem obejít; ale žádný z nich by nikdy nepronesl tu větu jako Ježíš: "Není tu člověk pro Zákon, nýbrž Zákon pro člověka." Právě v tomto se Ježíš zásadně odlišil od farizeů: že on měl tu důslednost a tu odvahu ten poměr člověka a Zákona zcela otočit a obrátit.
Ale jinak - budiž to řečeno ještě jednou - s nimi sledoval v zásadě stejný cíl. Jeho spory s farizeji tedy principiálně nebyly ničím jiným, nežli spor současného levicového zastánce radikální systémové změny s dejme tomu klasickými sociálními demokraty.
Ten dojem že Ježíš ve farizejích spatřoval své největší odpůrce pramenil z toho, že - poněkud paradoxně - jsou to právě ti ideově spříznění, s kterými se vedou ti nejčastější spory. Prostě proto, že s nimi se přijde nejvíce do styku. S opravdu zásadními, opovědnými nepřáteli člověk jen málokdy vede dlouhé diskuse. Takovéto diskuse vede právě s těmi, kdo sledují podobný cíl, jsou tedy názorově do určité míry příbuzní - ale přitom k tomuto cíli chtějí jít zcela jinou cestou. Která - podle přesvědčení toho radikálněji smýšlejícího - nakonec nevede nikam.
Podle klasického podání Nového zákona platí, že víceméně jeho největšími odpůrci a protivníky byli farizeové. Jsou to právě oni, do nichž se Ježíš se svou kritikou znovu a znovu "strefuje", znovu a znovu jim vytýká a vyčítá falešnost, licoměrnost jejich konání.
A přitom - skutečností byl fakticky vlastně pravý opak; ze všech relevantních náboženských směrů té doby byli právě ti farizeové Ježíšovi názorově ze všech nejblíže!!
Neboť farizeové, to byli vlastně představitelé - dnes by se řeklo - liberální městské střední vrstvy, oni naprosto stejně jako Ježíš chtěli obyčejného člověka osvobodit od zátěže striktních religiózních předpisů, nakázání a rituálů tak dalece, jak jen to vůbec bylo možno. A tak si farizeové neustále vymýšleli nové a nové důvody respektive přímo triky, jak by pro toho prostého člověka bylo možno ta tuhá náboženská přikázání Zákona obejít.
Takže ještě jednou: v tomto ohledu sledovali jak Ježíš, tak i farizeové vlastně zcela stejný, společný cíl.
To jediné v čem se Ježíš od farizeů odlišoval, to byla nakonec vlastně jenom míra radikalismu.
Jak řečeno farizeové chtěli lidem prakticky umožnit ta tuhá nařízení Zákona nějakým způsobem obejít; ale žádný z nich by nikdy nepronesl tu větu jako Ježíš: "Není tu člověk pro Zákon, nýbrž Zákon pro člověka." Právě v tomto se Ježíš zásadně odlišil od farizeů: že on měl tu důslednost a tu odvahu ten poměr člověka a Zákona zcela otočit a obrátit.
Ale jinak - budiž to řečeno ještě jednou - s nimi sledoval v zásadě stejný cíl. Jeho spory s farizeji tedy principiálně nebyly ničím jiným, nežli spor současného levicového zastánce radikální systémové změny s dejme tomu klasickými sociálními demokraty.
Ten dojem že Ježíš ve farizejích spatřoval své největší odpůrce pramenil z toho, že - poněkud paradoxně - jsou to právě ti ideově spříznění, s kterými se vedou ti nejčastější spory. Prostě proto, že s nimi se přijde nejvíce do styku. S opravdu zásadními, opovědnými nepřáteli člověk jen málokdy vede dlouhé diskuse. Takovéto diskuse vede právě s těmi, kdo sledují podobný cíl, jsou tedy názorově do určité míry příbuzní - ale přitom k tomuto cíli chtějí jít zcela jinou cestou. Která - podle přesvědčení toho radikálněji smýšlejícího - nakonec nevede nikam.
July 15, 2018 v 18.59
Farizeové se nesnažili osvobodit lid od plnění předpisů židovského Zákona. Spíš se ho snažili uchránit před pohanstvím a odpadlictvím, které se v helenistických dobách v Judeji rychle šířily (název této sekty byl odvozen od slova "čistý" nebo "oddělený" ve smyslu čistoty od pohanství), přestože neplánovali ozbrojený odpor proti okupantům. Uchovat si čistotu víry považovali za důležitější věc než byla politická svoboda národa. Snažili se k této čistotě vést všechen lid. Vést je k tomu, aby nebyli zaměřeni na tento svět, svět pohanů a jejich pomíjející slávy, ale aby se upínali ke vzdálené Boží budoucnosti. Vyznačovali se zejména vírou ve vzkříšení. Už tím byli Ježíšovi blízcí. Saduceové - zákoníci ve vzkříšení nevěřili. Farizeové opravdu nechtěli nikoho osvobodit od plnění Zákona. Naopak dodržovali Zákon velmi úzkostlivě, neboť si mysleli, že plnění Zákona Boha zavazuje k tomu, aby člověka dobře hodnotil. Byli přesvědčeni, že život lze spoutat do stovek zákazů a příkazů. V tom se s Ježíšem rozcházeli. Opravdu žádní liberálové, pane Poláčku :-) Ale to se nakonec nedá říct ani o Ježíšovi.
To spíš saduceové byli v něčem liberální (a zároveň v něčem konzervativní). Konzervativní byli ve vnějším dodržování židovského Zákona (za který uznávali jen pět knih Mojžíšových), v tom byli ještě přísnější než farizeové, přičemž zcela liberální byli v přijímání helenistických forem života (zejména filosofie, např. epikurejců), zvlášť pokud nebyly se Zákonem v rozporu. Naproti tomu o farizejích se někdy říká, že měli v něčem blízko ke stoické škole.
To spíš saduceové byli v něčem liberální (a zároveň v něčem konzervativní). Konzervativní byli ve vnějším dodržování židovského Zákona (za který uznávali jen pět knih Mojžíšových), v tom byli ještě přísnější než farizeové, přičemž zcela liberální byli v přijímání helenistických forem života (zejména filosofie, např. epikurejců), zvlášť pokud nebyly se Zákonem v rozporu. Naproti tomu o farizejích se někdy říká, že měli v něčem blízko ke stoické škole.
July 15, 2018 v 20.48
Jinak, o tom sporu farizeů s Ježíšem, je psáno také na Wikipedii (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Farizeové)
Spor Ježíše s farizeji se od sporu levicových směrů liší, a sice v tom, že jim tehdy šlo o morálku. Kdežto dnešní levici jde o politickou moc.
Spor Ježíše s farizeji se od sporu levicových směrů liší, a sice v tom, že jim tehdy šlo o morálku. Kdežto dnešní levici jde o politickou moc.
IH
Myslím, že Ježíšova "posedlost" kritikou farizeů patří k tomu, co je nám po dvou tisíciletích celkem srozumitelné a co je velmi věrohodné. Relativně blízké směry (a jejich představitelé) se celkem nutně stávají rivaly. Zvláště stane-li se jeden hodně úspěšným, je terčem ataku soupeře o přízeň podobného auditoria (nebo elektorátu). Nevraživost a výpady etablujících se komunistů vůči sociálním demokratům před 2. světovou válkou nechť tu poslouží za příklad.
July 15, 2018 v 21.01
Zajímavé je taky to, že farizeové jako jediný směr (na rozdíl od saduceů, esénů a zélotů) přežili pád Jeruzaléma a chrámu a vlastně zachránili židovské náboženství.
Za to, že židovství nesplynulo s křesťanstvím, mohla zčásti i raná církev, v níž převládli pohanokřesťané, kteří neměli pro Židy pochopení.
A o moc samozřejmě začalo jít poměrně brzy.
Za to, že židovství nesplynulo s křesťanstvím, mohla zčásti i raná církev, v níž převládli pohanokřesťané, kteří neměli pro Židy pochopení.
A o moc samozřejmě začalo jít poměrně brzy.
Kdybychom měli rádi Řecko, poslali bychom pana Poláčka do Mnichova — nebo na jiné silně neoblíbené místo — jakmile nám tu začal vykládat německé pohádky o líných Řecích.
Německé banky půjčovaly Řecku na nákup německého zboží a Evropská centrální banka, sídlící příhodně ve Frankfurtu nad Mohanem, pečovala o euro podle potřeb německého hospodářství, nikoliv řeckého, italského nebo španělského, a tak si Řecko nemohlo vyspravit zápornou obchodní bilanci s Německem ani obchodováním se zeměmi mimo EU.
Když Řecko vstupovalo do eurozóny, všichni věděli, že splnit její podmínky by nemohlo bez kreativního účetnictví, a všichni na tom podvodu spolupracovali, nikdo, kdo byl u toho, nemá právo házet všechnu vinu na Řecko. Široce známo je, že falšovat účty pomohla Řecku americká banka Goldman Sachs, a že tatáž banka zároveň spekulovala na řeckou insolvenci, ale málo se o tom uvažuje jako o americkém útoku proti Euru v době, kdy americká hypoteční krize otřásla důvěrou v dolar a euro ho mohlo nahradit jako světová rezervní měna. Na tento akt hospodářské války ze strany USA nereagovala Evropská unie účinnou obranou eura, natož vhodně zacíleným protiútokem, ale — pod vedením Německa — útokem na Řecko. V podstatě tedy Evropská unie útoky na Řecko — jejichž součástí jsou pohádky o líných Řecích — bodá sama sebe do podbřišku, páchá harakiri, aby na světových trzích nepřekážela svému velkému americkému spojenci, záruce naší bezpečnosti.
Že se bohatí Řekové vyhýbali, a stále vyhýbají, placení daní, to je běžný sport všech boháčů světa a velmi obtížně by se provozoval bez mezinárodní součinnosti — aspoň v tomto řeckém problému nehrálo Německo tak významnou roli jako Švýcarsko, Lucembursko, Kypr nebo Nizozemí. Chudí Řekové, rovněž jako všichni chudí kdekoliv na světě, se prostě snažili a snaží přežít, jak nejlépe to jde, v podmínkách, v jakých jsou nuceni žít. Líní při tom vždycky byli stejně málo jako chudí Češi nebo chudí Němci. Často kritizované vysoké počty státních zaměstnanců a časné odchody do důchodu nebyly nástroji snadného života zhýralých Řeků, ale nástroji sociální politiky — které vycházely Řecko levněji než štíhlý stát a pozdní důchody ve spojení s armádou nezaměstnaných.
Nenávistných, přímo rasistických nesmyslů o Řecích rozšířila německá propaganda mnoho, možná by redakce Deníku Referendum měla vydat podrobný článek, kde je vyvrací někdo znalý řeckých poměrů, nejlépe přímo Řek. Mám mlhavé tušení, že snad někdy s někým z Řecka redakce spolupracovala, ba možná tu i v dobách nejhalasnějšího strašení Řeckem něco k tématu vyšlo, ale zjevně by to chtělo čerstvý text — my, čtenáři, jsme strašně zapomnětliví, a propaganda vládnoucí třídy silná.
Německé banky půjčovaly Řecku na nákup německého zboží a Evropská centrální banka, sídlící příhodně ve Frankfurtu nad Mohanem, pečovala o euro podle potřeb německého hospodářství, nikoliv řeckého, italského nebo španělského, a tak si Řecko nemohlo vyspravit zápornou obchodní bilanci s Německem ani obchodováním se zeměmi mimo EU.
Když Řecko vstupovalo do eurozóny, všichni věděli, že splnit její podmínky by nemohlo bez kreativního účetnictví, a všichni na tom podvodu spolupracovali, nikdo, kdo byl u toho, nemá právo házet všechnu vinu na Řecko. Široce známo je, že falšovat účty pomohla Řecku americká banka Goldman Sachs, a že tatáž banka zároveň spekulovala na řeckou insolvenci, ale málo se o tom uvažuje jako o americkém útoku proti Euru v době, kdy americká hypoteční krize otřásla důvěrou v dolar a euro ho mohlo nahradit jako světová rezervní měna. Na tento akt hospodářské války ze strany USA nereagovala Evropská unie účinnou obranou eura, natož vhodně zacíleným protiútokem, ale — pod vedením Německa — útokem na Řecko. V podstatě tedy Evropská unie útoky na Řecko — jejichž součástí jsou pohádky o líných Řecích — bodá sama sebe do podbřišku, páchá harakiri, aby na světových trzích nepřekážela svému velkému americkému spojenci, záruce naší bezpečnosti.
Že se bohatí Řekové vyhýbali, a stále vyhýbají, placení daní, to je běžný sport všech boháčů světa a velmi obtížně by se provozoval bez mezinárodní součinnosti — aspoň v tomto řeckém problému nehrálo Německo tak významnou roli jako Švýcarsko, Lucembursko, Kypr nebo Nizozemí. Chudí Řekové, rovněž jako všichni chudí kdekoliv na světě, se prostě snažili a snaží přežít, jak nejlépe to jde, v podmínkách, v jakých jsou nuceni žít. Líní při tom vždycky byli stejně málo jako chudí Češi nebo chudí Němci. Často kritizované vysoké počty státních zaměstnanců a časné odchody do důchodu nebyly nástroji snadného života zhýralých Řeků, ale nástroji sociální politiky — které vycházely Řecko levněji než štíhlý stát a pozdní důchody ve spojení s armádou nezaměstnaných.
Nenávistných, přímo rasistických nesmyslů o Řecích rozšířila německá propaganda mnoho, možná by redakce Deníku Referendum měla vydat podrobný článek, kde je vyvrací někdo znalý řeckých poměrů, nejlépe přímo Řek. Mám mlhavé tušení, že snad někdy s někým z Řecka redakce spolupracovala, ba možná tu i v dobách nejhalasnějšího strašení Řeckem něco k tématu vyšlo, ale zjevně by to chtělo čerstvý text — my, čtenáři, jsme strašně zapomnětliví, a propaganda vládnoucí třídy silná.
Němci by se samozřejmě měli zbavit Angely Merkelové, protože ona je zodpovědná za německou politiku, která ničí Evropskou unii. Není schopna velkých činů, plánů ani myšlenek, soustředí se na udržování malicherných německých výhod — jak výsadního postavení Německa v rámci EU, tak výlučných německých obchodních vztahů s Ruskem —, na které doplácí zbytek EU, a nakonec se vymstí i Německu. Němci ji volí, protože je uspavačka. Když se jich sociologové ptali vedle politických preferencí na konkrétní životní problémy, zjistili, že co by si Němci ve skutečnosti přáli, je program Die Linke — volí ale Mutti Merkel, nejspíš protože Die Linke znamená změny a rizika, a navíc je to nezodpovědná levice, která, jak každý ví, přivede všechny do gulagu, zatímco Angela Merkelová představuje stabilitu a klid.
July 16, 2018 v 7.20
Většina lidí nemá ráda změny a rizika, a tak chce raději zachovat to, co je, eventuálně jenom v tom zlepšit vlastní pozici. Většina lidí si chce žít svůj soukromý život a nestarat se o to, co je jim vzdálené.
Často změní svůj přístup, jen když něco pořádně otřese jejich životem. Ale vždycky je tady riziko, že pak budou nenávidět to, co jimi otřáslo, popřípadě ty, co jimi otřásli, namísto toho, aby v nich vznikla láska k lidem.
Často změní svůj přístup, jen když něco pořádně otřese jejich životem. Ale vždycky je tady riziko, že pak budou nenávidět to, co jimi otřáslo, popřípadě ty, co jimi otřásli, namísto toho, aby v nich vznikla láska k lidem.
JP
July 16, 2018 v 12.00
Zdá se, že své znalosti o farizejích čerpáme oba z jiných zdrojů, paní Hájková. ;-) Ono je to ale objektivně dost obtížné, z časů druhého Chrámu jsou od nich sotva nějaké písemné dokumenty.
Ale jedno musím upřesnit: já jsem naprosto netvrdil že by farizeové sami nějak zpochybňovali Zákon či religiózní předpisy. O n i s a m i je ovšem striktně dodržovali.
Ale musíme si představit reálnou sociální (a sociálně religiózní) situaci té doby: toto striktní dodržování celých stovek(!) religiózních předpisů si mohli dovolit (čistě časově) jenom opravdoví "specialisté", plně se věnující duchovnímu životu. Ale celá ta masa drobných rolníků, nádeníků, řemeslníků atd.atd. která celý den musela strávit tvrdou prací - ti prostě na něco takového vůbec neměli čas.
A - ti zcela ortodoxní vykladači a vyznavači Zákona z toho důvodu jimi (svými vlastními souvěrci!) hluboce pohrdali. Neboť v jejich očích neplnili své povinnosti vůči Bohu. A v tomto ohledu byli farizeové - vůči tomu prostému lidu - opravdu liberálnější, a snažili se pro něj zmírnit ten striktní výklad předpisů Zákona.
V každém případě: i v mnoha dalších otázkách měli k Ježíšovi názorově velice blízko; natolik blízko, že podle některých názorů dokonce sám Ježíš byl jedním z nich, tedy farizej.
Tento názor bude asi přece jenom až příliš přehnaný (Ježíš byl příliš svébytný, než aby bylo možno ho zařadit do kteréhokoliv z obvyklých myšlenkových směrů); ale svědčí to o tom, jak velká příbuznost v mnohých ohledech mezi jím a farizeji existovala.
Ale jedno musím upřesnit: já jsem naprosto netvrdil že by farizeové sami nějak zpochybňovali Zákon či religiózní předpisy. O n i s a m i je ovšem striktně dodržovali.
Ale musíme si představit reálnou sociální (a sociálně religiózní) situaci té doby: toto striktní dodržování celých stovek(!) religiózních předpisů si mohli dovolit (čistě časově) jenom opravdoví "specialisté", plně se věnující duchovnímu životu. Ale celá ta masa drobných rolníků, nádeníků, řemeslníků atd.atd. která celý den musela strávit tvrdou prací - ti prostě na něco takového vůbec neměli čas.
A - ti zcela ortodoxní vykladači a vyznavači Zákona z toho důvodu jimi (svými vlastními souvěrci!) hluboce pohrdali. Neboť v jejich očích neplnili své povinnosti vůči Bohu. A v tomto ohledu byli farizeové - vůči tomu prostému lidu - opravdu liberálnější, a snažili se pro něj zmírnit ten striktní výklad předpisů Zákona.
V každém případě: i v mnoha dalších otázkách měli k Ježíšovi názorově velice blízko; natolik blízko, že podle některých názorů dokonce sám Ježíš byl jedním z nich, tedy farizej.
Tento názor bude asi přece jenom až příliš přehnaný (Ježíš byl příliš svébytný, než aby bylo možno ho zařadit do kteréhokoliv z obvyklých myšlenkových směrů); ale svědčí to o tom, jak velká příbuznost v mnohých ohledech mezi jím a farizeji existovala.
July 16, 2018 v 12.23
Četla jsem více zdrojů, ale všude se píše, že farizeové striktně vyžadovali dodržování psaného zákona i ústní tradice. A že měli, na rozdíl od saduceů, kteří patřili k vyšším vrstvám, větší vliv na střední a nižší vrstvy. Farizeové byli většinou obchodníci ze středních tříd, a byli proto v živém kontaktu s prostými lidmi. Ti je také respektovali mnohem více než saduceje.
Pokud mohli židovské zákony dodržovat obchodníci, nebyl důvod, proč by je nemohli dodržovat i jiní pracující.
Pokud mohli židovské zákony dodržovat obchodníci, nebyl důvod, proč by je nemohli dodržovat i jiní pracující.
July 16, 2018 v 12.35
Jinak, židovské obce měly i v pozdějších dobách silnou tendenci držet pohromadě. A i když mezi členy samozřejmě byly velké majetkové rozdíly - existovali lidé bohatí a lidé chudí - bohatí ctili svou povinnost s chudými souvěrci se dělit aspoň tak, aby tito nežili na ulici a aby pomáhali udržovat jejich vzdělání v náboženství a v náboženských předpisech.
Rozhodně nebyli mínění: Ať si každý dělá, co chce.
Rozhodně nebyli mínění: Ať si každý dělá, co chce.
July 16, 2018 v 16.25
Ale jinak, pane Poláčku, souhlasím s tím, že Ježíš a farizeové si byli docela blízcí.
Nedávno jsem v jednom rozhlasovém pořadu slyšela mluvit nějaké zástupce církve, kteří se jakoby snažili farizeje částečně "rehabilitovat". Že měli zkrátka své dané instrukce a proto neměli důvod věřit Ježíšovi, že zrovna on je poslán Bohem.
A už, myslím, bylo dost toho odbočení do starověku.
Nedávno jsem v jednom rozhlasovém pořadu slyšela mluvit nějaké zástupce církve, kteří se jakoby snažili farizeje částečně "rehabilitovat". Že měli zkrátka své dané instrukce a proto neměli důvod věřit Ježíšovi, že zrovna on je poslán Bohem.
A už, myslím, bylo dost toho odbočení do starověku.
JP
July 17, 2018 v 12.39
Přece jenom ještě jedna poznámka: je nutno si uvědomit, že ani samotní farizeové naprosto nebyli nějaká názorově homogenní skupina. I mezi nimi samotnými existovalo křídlo ortodoxní, a křídlo liberálnější.
Po dobytí Jeruzaléma a rozehnání Židů se ale prosadilo (či vůbec přežilo) to liberálnější křídlo.
Po dobytí Jeruzaléma a rozehnání Židů se ale prosadilo (či vůbec přežilo) to liberálnější křídlo.
July 17, 2018 v 12.55
Myslím, že ne. Konzervatismus je většinou životaschopnější než liberalismus.
Farizejství po pádu Jeruzaléma přežilo ve formě tzv. "rabínského judaismu":
„Po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci – chachamim, nazývaní též učitelé – rav, pl. rabbanim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původě minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salómé Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování – se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti...."
Farizejství po pádu Jeruzaléma přežilo ve formě tzv. "rabínského judaismu":
„Po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci – chachamim, nazývaní též učitelé – rav, pl. rabbanim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původě minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salómé Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování – se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti...."
+ Další komentáře