Máte-li rádi Řecko, pomozte nám zbavit se Tsiprase a jeho politických mrtvol

Zoe Konstantopoulou

Řecký premiér a jeho Syriza zradili vlastní lidi i všechny své principy. Znovunastolení místní demokracie umožní jen jejich brzký odchod.

Minulý týden jsme si připomněli třetí výročí referenda, v němž Řekové roku 2015 odmítli pokračování úsporné politiky a narušování zdejší demokracie ze strany mezinárodních věřitelů. Jen o týden dříve navštívil Alexis Tsipras Londýn. Premiér, který pošlapal statečné vyjádření odporu většiny obyvatel Řecka, zde přednesl „trojce“, tedy Evropské komisi, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské centrální bance, svou kapitulaci.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Představme si, jak by se asi museli Britové dívat na premiéra, který byl zvolen proto, aby ukončil privatizaci, ale namísto toho umožnil privatizovat téměř všechen veřejný majetek; který byl zvolen, aby chránil mír, ale namísto toho se podílel na vojenských úderech v Sýrii a odsouhlasil prodej zbraní režimům, které páchají mezinárodní zločiny; který byl zvolen, aby chránil lidem domovy, ale namísto toho stál s rukama v klíně, když jim je banky vzaly a oni končili na ulici; který byl zvolen, aby chránil demokracii a nezávislost své země, a namísto toho ji vydal na milost Evropské unii, Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské centrální bance. Přesně tohle všechno Tsipras udělal Řekům.

Během sedmi měsíců první vlády Syrizy jsem byla její poslankyní a předsedkyní řeckého parlamentu. Když Tsipras roku 2015 podepsal toxické „třetí memorandum“, bojovala jsem ze všech sil, abych ochránila naše parlamentní principy, které Tsipras spolu s „Trojkou“ porušil. I přes neustálý tlak jsem odmítla obcházet demokratická pravidla a přijmout další nezákonné dluhy, které obtěžkaly naše občany. Spolu s desítkami dalších poslanců Syrizy jsem hlasovala proti obludné dohodě. Tsipras poté rozpustil parlament, aby se zbavil mě i dalších poslanců, kteří mu odporovali.

Po třech letech se ukazuje, že jeho kapitulace do rukou „Trojky“ přinesla katastrofu, kterou mnozí z nás předpovídali. Život v Řecku se pro mnohé stal nesnesitelným. Nezaměstnanost mezi mladými se stala normou a osm procent populace opustilo zemi, aby si našlo práci jinde. Z minimální mzdy nelze platit životní náklady, statisíce rodin zažívají dlouhodobé výpadky elektřiny.

Počátek této tragédie se datuje do roku 2010, avšak Tsiprasova takzvaně levicová vláda se snažila mermomocí dokázat, že dokáže aplikovat úspornou politiku ještě lépe než její předchůdkyně. Dokonce se chlubí, že škrtá a zdaňuje ještě nad rámec drastických požadavků Trojky.

Během předčasných voleb roku 2015 Tsipras tvrdil, že podepsal třetí memorandum proto, že mu „Trojka“ přislíbila další jednání o oddlužení. Evropská skupina však 21. června odsouhlasila pouze desetileté prodloužení splatnosti řeckého dluhu. To ale znamená pouze tolik, že ještě více řeckých dětí vstoupí do života se zátěží obrovského dluhu. Každý novorozenec v Řecku přichází na svět s dluhem čtyřicet tisíc eur. A dětí se tu následkem úsporné politiky rodí stále méně.

Tsipras pronesl u příležitosti prodloužení splatnosti dluhu projev, v němž mluvil o 21. červnu jako o „historickém dni“. Já ovšem pochybuju, že si na něj někdo vzpomene třeba jen za rok. Dluh je zdrojem všech problémů Řecka. Parlamentní výbor pro audit dluhu, který jsem jako předsedkyně parlamentu v roce 2015 založila, jej označil za „nelegitimní, nezákonný, perverzní a neudržitelný“. Tsipras oficiální zprávy výboru nikdy nebral v potaz. Za jeho vlády řecký dluh narostl a předpokládá se, že dosáhne výbušné výše.

Euroskupina stanovila Řecku cíl rozpočtových přebytků ve výši 2,2 procenta HDP či více až do roku 2060. Tsipras tvrdí, že Řecko se do letošního srpna bude moci z memoranda vyvázat. Již ale legislativně stvrdil trvání politiky škrtů prosazené Trojkou do roku 2022, přijal dohled nad řeckou ekonomikou do roku 2060 a rezignoval na veřejnou kontrolu majetku až do roku 2114.

Tsipras také vyhlásil, že zlikviduje mediální oligarchy. Ti původní však řecká média ovládají i nadále, přičemž se etablovala i nová skupina „oligarchů Tsiprasovy éry“.

Jeho zahraniční politiku potkal podobný osud. Loni v říjnu utratil Tsipras jako představitel zbankrotovaného státu 2,4 miliardy dolarů za americké stíhačky F-16. Následně vychválil Donalda Trumpa, který se prý zasloužil o pokračování „tradice demokracie a svobody“, jež se zrodila v Řecku.

Jako správný poskok Washingtonu usilovně budoval úzké vztahy s Netanjahuovým Izraelem, souhlasil s prodejem zbraní Saúdské Arábii — režimu, který byl obviněn z bombardování dětí v Jemenu — a zrušil řecké veto na expanzi NATO do balkánských zemí. Podepsal také dohody týkající se uprchlíků, které jsou v zjevném rozporu s mezinárodním právem.

Od roku 2015 začal realizovat bezskrupulózní program privatizace, v jehož rámci prodává přístavy, letiště, pobřeží, železnice, elektrárenské, vodárenské a plynárenské společnosti, archeologické a kulturní památky, divadla, soudní budovy, zlaté doly a další ziskové podniky za pakatel. Žádný z jeho neoliberálních předchůdců se neodvážil zajít tak daleko.

V roce 2017 spustila jeho vláda systém elektronických aukcí, v nichž se prodávaly domy rodin, které nebyly schopny splácet bankám, za použití neústavních postupů a policejního násilí. Jako právnička jsem byla svědkem toho, jak policie použila slzný plyn v budově soudu. Tsipras dokonce zakázal i protesty proti dražbám, aby se zavděčil „Trojce“.

Tsipras byl zvolen, aby chránil lidem domovy, ale namísto toho stál s rukama v klíně, když jim je banky vzaly a oni končili na ulici.

Jako předsedkyně strany Směr ke svobodě (Plefsi Eleftherias) jsem vyzvala Řeky k odporu proti politice Trojky a její služebné vládě Syrizy. Vyzýváme k podpoře všechny progresivní síly včetně našich spojenců v evropských sociálních demokraciích.

Syriza není levicovou stranou, ačkoli se za ni prohlašuje. Stala se z ní politická zombie, která na své cestě k volebnímu debaklu ničí veškeré progresivní hodnoty. Zbavit ji moci znamená první krok ke znovunastolení demokracie v Řecku.

Text If you love Greece, help us get rid of Alexis Tsipras and his zombie party vyšel původně v The Guardian. Přeložila Míla Palánová.

    Diskuse
    Je skutečně zajímavé prezentovat takovýto pohled na řeckou problematiku právě v té době, kdy se Řecko - pod vládou Syrizy a Tsiprase - zřejmě definitivně dostává z krize, kdy jeho státní finance dosahují primárního přebytku. Kdy nezaměstnanost klesá, byť i na stále ještě velmi vysoké úrovni. Všeho všudy: Řecko má přese všechno reálnou naději na to, překonat ta těžká léta.

    Zkusme si jenom představit, co by se stalo, kdyby se k moci dostali fundamentalističtí radikálové: podmínky poskytovatelů kreditů by byly odmítnuty. Řecko by ztratilo schopnost splácet své dluhy. Muselo by tedy vyhlásit státní bankrot. S nepředvídatelnými následky. S největší pravděpodobností by se Řecko stalo ekonomickým páriou, ve kterém by kromě dobrodruhů a spekulantů nejhoršího druhu nikdo nechtěl investovat své prostředky, ať už finanční či produkční. Riziko jejich naprosté ztráty by bylo příliš velké.

    V důsledku toho všeho by se Řecko ocitlo ve stavu drastické chudoby - daleko horší, než byla ta kterou si muselo v minulých letech projít. Nemělo by k dispozici naprosto žádné externí finanční zdroje - a samo by nebylo schopno si nějaké vytvořit. Je dost dobře možné, že vzhledem k chaotickému stavu v zemi by značně utrpěl i turismus - hlavní zdroj příjmů řecké ekonomiky. Ta spirála chudoby a ekonomického rozvratu by se nejspíše točila čím dál tím více ke dnu; až by nakonec - aby Řekové doslova neumírali hlady - muselo přece jenom zasáhnout mezinárodní společenství, s finanční pomocí. Ovšem - vázanou na ty samé reformy, které žádalo předtím. Takže Řecko by tyto reformy nakonec stejně provést muselo - jenom za daleko horších podmínek nežli jak tomu bylo předtím.

    Jednou větou: radikálními antikapitalistickými hesly se ještě nikdy nepodařilo úspěšně sanovat nějakou reálnou ekonomiku.
    July 11, 2018 v 21.8
    Řecké referendum 2015 je příkladem toho o čem nemá smysl v referendu hlasovat. Dlužník si nemůže odhlasovat, za jakých podmínek mu věřitelé budou poskytovat další půjčky. Nutnost dalších půjček bylo to, co Tsiprasovu vládu přimělo k ústupu. Alternativou bylo odejít od eura a bankrot, což si možná přál Varufakis.Konstantopoulou nepíše jasně, co tedy Tsiprasova vláda měla dělat. Přála si tehdy odchod od eura?

    Varufakisovuvyjednávací taktiku jsem tehdy přirovnal ke hře na kuře.Ovšem Řecko při té hře sedělo v trabantu a proti němu jel kamion. Dnes je také známo, že německý ministr Schäuble Řecko z eurozony vytlačit chtěl.

    V dalších volbách se ukázalo, že Tsipras od voličů souhlas se svým postupem získal, protože opět vyhrál

    Zoe Konstantopoulou volá po zbavení Syrisy moci a očekává její volební debakl. Nepíše ovšem o tom, že Syrisu v případě prohry pravděpodobně vystřídá pravice.

    Ani co do minulosti, ani co do budoucnosti Konstantopoulou nepojmenovává alternativy.
    IH
    July 11, 2018 v 23.30
    Tedy nevím, jak bych mohl pomoci Řecku, aby se zbavilo Tsiprase, podobně jako nevím, jak by mohli Řekové pomoci nám sesadit Babiše. Ale to jen tak na okraj.

    Naproti tomu vím, že zvolení politici, jsou-li zodpovědní, nemohou vždy postupovat podle představ svých voličů, kteří již v tu chvíli zodpovědní nejsou (a nejsou navíc ani "v obraze"). Nicméně pravda je také, že politici a lidé v postavení vůbec mají sklon přestat hledět na ty, kteří je do funkcí dostali, neboť demokracie je proti nepotismu celkem novinkou či výjimkou (dokonce i v Řecku). V zorném poli mají především své nové partnery, jimž se dostat (jakžtakž) naroveň představuje jejich prvořadý a ...konečný úspěch.

    Taktéž je ovšem skutečností, že nakonec má nejvyšší svrchovanost lid, což ústavy někdy konstatují, tak trochu, aby udělaly z obávané nouze ctnost. Také my se samozřejmě můžeme bát náladovosti demokracie a občas přemýšlet, i zde, o lépe vyvážených politických mechanismech.

    Jsem toho názoru, že dnešní krize EU, kterou rozněcuje problém se značným emotivním potenciálem imigrace, spustila už věřitelská politika v první řadě vůči Řecku, jež vyvolala ve veřejnosti většiny zemí spíše souhlas než odpor, respektive odpor vyvolala vůči "nezodpovědným a nepřizpůsobivým". Toto „zobchodování“ kapitalistické krize odstartovalo naostro proces permutace, ba fašizace na znepokojeném levém křídle evropského voličstva, aby je posléze trapně zneškodnilo.
    July 12, 2018 v 7.14
    Vystihl jste primát ekonomiky nad politikou, pane Kubičko:
    "Dlužník si nemůže odhlasovat, za jakých podmínek mu věřitelé budou poskytovat další půjčky".
    Pravděpodobně se to týká i nás, i když zatím na tom nejsme tak špatně.
    July 12, 2018 v 7.22
    Ještě před několika lety jsme byli ze Syrizy nadšení.
    Téměř deset let, co existuje Deník Referendum se stále píše o tom, že už konečně musí vzniknout autentická levice, která přinese změnu. I Syriza chvíli patřila k těm nadějným.
    Taky jsem v to znovuzrození levice nějakou dobu věřila.
    Ale zdá se, že to nějak nevychází.
    July 12, 2018 v 12.1
    Buď připraven!
    Syriza doplatila na to, že nebyla připravena na skutečně nepřátelský střet s Trojkou. Vypracovala návrhy, které byly výhodné jak pro Řecko, tak pro ostatní členské státy EU včetně Německa a pro Unii jako celek, a spolehla se na to, že o jejich výhodnosti partnery přesvědčí. Nevypracovala si žádný krizový scénář pro případ ekonomické války a ani se nepokusila poddniknout přípravy na zavedení vlastní měny, a tak se ocitla tváří v tvář ultimátu s Řeckem nejen zranitelným, ale naprosto bezbranným.

    Kdyby Tsipras trval na respektování výsledku řeckého referenda, Evropská centrální banka by zardousila řecké hospodářství, a i kdyby Řekové dokázali zavést vlastní měnu a nějak své hospodářství aspoň trochu rozhýbat dříve, než u nich přímo vypukne hladomor, všichni (nebo skoro všichni, s výjimkou hrstky nejbohatších, kteří daní na Kypru nebo v Lucembursku a peníze mají si ukládají ve Švýcarsku) ba velmi rychle drasticky zchudli a umírali by přinejmenším nemocní kvůli nedostupnosti léků. Možná by v konečném součtu byly ztráty přece jen nižší, než jaké znamená současný do nekonečna protahovaný dluhový protektorát, ale známe to nejen z detektivek a thrilerů, ale i z historie, jak oběti poslouchají příkazy svých vrahů, jdou s nimi na místo, kde se snáz zbaví jejich mrtvoly, dokonce i hrob si vykopou, místo aby se vzepřely a řekly: „Nic ti neusnadním, zab si mě teď a tady a uklízej si ten svinčík sám.‟ Každý se snaží přežít ještě aspoň pár minut a doufá, že se v těch posledních minutách třeba stane zázrak.

    V čem Syriza nejspíš naprosto selhala, je, že po té první velké kapitulaci už jenom poslouchá vrahy Řecka a nijak se nepokouší napravit svou první velkou chybu, nepodniká žádné přípravy k tomu, aby se mohla znovu vzepřít s větší nadějí na úspěch, jít do nového střetu, ve kterém by ztráty byly únosnější. Osobně ovšem nemám zdání, jaké přípravy na nový střet by Řecko mohlo podniknout a jak by je mohlo utajit před protektory, aby proti němu nezakročili dřív, než bude na ten střet připravené. Možná je Syriza prostě pod takovým dohledem, že žádnou vzpouru ani připravit nemůže.

    Takže klíčová otázka pro Zoe Konstantinopoulou, než svrhne Alexise Tsiprase, zní: Dokázala všechny potřebné přípravy udělat její Cesta svobody? Je na střet, v jakém Syriza nedokázala než kapituovat, připravená?
    July 12, 2018 v 12.16
    Jestli máme rádi Řecko
    Jak píše Ivo Horák, my, kteří v Řecku nevolíme, těžko můžeme Řeky zbavit Tsiprase — aspoň pokud od nás Zoe Konstantinopoulou neočekává, že na něj někdo zorganizujeme atentát. Zbavit bychom se mohli jedině svých vlastních vůdců, tedy v českém případě zejména Zemana a Babiše — jenže to zjevně většinově nechceme. Nemáme prostě rádi Řecko.

    My, Češi, jsme se aspoň zbavili Kalouska. A Klause náz zbavila ústava, podle které mu skončilo poslední přípustné funkční období. Jenže za Klause jsme si zvolili jeho kamaráda Zemana a Kalouska jsme nahradili Babišem; časem možná nahradíme Babiše znovu Kalouskem a po vysokých funkcích se čím dál usilovněji sápe Klaus mladší, zatímco levice je v troskách. Šance, že bychom si zvolilli někoho přátelštějšího k Řecku je prakticky nulová.

    Němci se Merkelové nezbavily, a to, že Schäubla je zbavilo stáří, jim pomohlo asi tolik jako nám odchod Klause. Tuším, že po Schäublovi nastoupil v Německu nějaký sociální demokrat, ale sociálně demokratickou politiku stejně nedělá. Aby snad nová vláda Merkelové nebyla příliš humánní, na to teď dohlíží Seehofer, a jestli Merkelová padne, nebude to znamenat vzestup Die Linke, ale AFD.

    Jestli máme rádi Řecko, musíme volit levici. Jenomže máme rádi Řecko? A máme vůbec levici?
    JP
    July 12, 2018 v 13.4
    Nadšení ze Syrizy
    Totiž, paní Hájková - z té Syrizy opravdu nebyli nadšeni všichni. Já jsem byl vůči ní od samotného počátku krajně skeptický; její rétorika (a způsob vystupování jejích čelních představitelů) byla příliš teatrální, ne-li přímo exhibicionistická, nežli aby bylo možno uvěřit, že je od ní možno očekávat něco pozitivnějšího, nežli pouze fundamentalistickou antikapitalistickou rétoriku.

    Nadšení ze Syrizy mohli sdílet pouze ti, kteří se stále ještě dokáží oddávat snění, že postačí nějakým jednorázovým revolučním aktem odstranit ten zlý kapitalismus, a potom už sám od sebe zavládne ráj dělníků, rolníků a pracující inteligence.

    Celý ten "projekt Syriza" nebyl od samého počátku vlastně ničím jiným, nežli dokladem naprosté nevyzrálosti současné radikální levice. Ve své podstatě to bylo hnutí typu "Occupy", přenesené z ulic do parlamentu.

    Jediné štěstí pro Řecko bylo, že Tsipras - ačkoli původně také takovýto radikál - si nakonec přece jenom dokázal obnovit alespoň základní smysl pro realitu. Kdyby se k moci místo něj dostal Varufakis a spol. - Řecko by dnes bylo v naprostém rozvratu, a především ale naprosto vyléčené ze svých iluzí, že svět kapitalismu je možno překonat a svrhnout prostě tím, že se přestanou platit (vlastní a zaviněné) dluhy.

    V tomto smyslu je ovšem vlastně nutno litovat, že se nedostal k moci Varufakis. Takhle ty iluze budou přetrvávat ještě znovu a znovu.

    Řecko by za to sice zaplatilo naprostým rozvratem svých finančních, ekonomických, státních i sociálních struktur - ale pokud by to vedlo k tomu, že by evropská levice konečně začala seriózně přemýšlet o tom co dál, pak by to stálo za tu cenu.
    IH
    July 12, 2018 v 23.40
    "Stojíme nad propastí jedna noha hnije v pasti"
    Myslím, že bychom si měli být vědomi pradávné a zásadní vážnosti až osudovosti, jež je dána vztahem věřitele a dlužníka, ale zároveň bychom jej měli vidět kriticky a "odabsolutizovat" jej, neboť jinak se ze svěrací kazajky establishmentu neosvobodíme nikdy. Kdyby se snad někdo nad předchozí větou zhrozil, mám pro něj sdělení, že vězení pro dlužníky máme dnes hlavně v Dickensových románech, válečné reparace po roce 1918 za neprozíravé, osobní bankroty a oddlužení v praxi... Podotýkám k tomu ještě, že jsem si osobně nikdy nepůjčil ani korunu a myslím, že ani státy by to nemusely mít zapotřebí...

    Řecko má asi 2% obyvatel EU a byť nebylo v potížích samo, nýbrž určité problémy měly i další členské země u Středozemního moře, do určité míry solidární pomoc byla možná a na místě. Vždyť v rámci EU dochází k různým zajisté diskutabilním finančním transferům, svého času do zemědělství nebo na východ rozšiřujícího se společenství.

    Jistě, Řecko si problémy zavinilo do nemalé míry samo. Dopustilo se při tom i podvodů. Kdo však stojí za tímto provinilým Řeckem? Kdysi stávkující? Příliš dlouho žijící penzisté? To asi ne! Spíše to byly strany, které se v té či oné podobě dříve nebo později vrátí k moci, až jim spadne do klína. Kdo však nese náklady? Toť otázka, o niž jde. Jak se na Tsiprasově řešení zadlužení podíleli nejbohatší Řekové?

    Chtělo by se říct poněkud pateticky: Buď bude EU schopná určité solidarity, jaká je běžná uvnitř jednotlivých zemí, nebo nebude vůbec.
    July 13, 2018 v 11.48
    Už samotné úvahy o tom, jaká by levice měla být, že "musí" začít znovu, případně další myšlenky o tom, co všechno dělá špatně a vůbec, co všechno by měla či neměla, svědčí o tom, že tady vlastně žádná skutečná levice není (kromě nějakých jejích zbytků). Kdyby tu levice byla, tak by samozřejmě věděla, co chce, jak toho dosáhnout, a prosazovala by to.
    O pravici se většinou nemluví, co by "měla", případně že musí začít znovu a od začátku atd. Pravice totiž většinou ví, co chce a taky to prosazuje. Nikdo ji nemusí křísit.
    Pokud budeme uvažovat, že levice tady chybí, měli bychom si definovat, komu vlastně chybí. Jací jsou ti lidé, kterým levice chybí? Pokud jsou to všichni chudí a neprivilegovaní, měli bychom se zeptat: Nevolí právě oni někdy pravici? Pak jim asi levice nechybí.
    A pokud levice chybí nám samotným, co nám vlastně brání v tom, abychom se jí sami stali?
    Neřekl Gándhí nakonec: "My sami musíme být tou změnou, kterou čekáme ve světě"?

    + Další komentáře