Proč řecká Syriza letos už nevyhrála
Panagiotis IoakeimidisDosud vládnoucí levicová strana v Řecku získala v nedělních parlamentních volbách zářných 31,5 procenta, pravicovou Novou demokracií ale neporazila. Ztratila totiž čtvrtinu voličů. Proč a v čí prospěch?
V podstatě každý tušil, že dosud vládnoucí levicový blok Syriza parlamentní volby 7. července prohraje. V průzkumech zaostával za hlavní pravicovou stranou Nová demokracie (ND) už od ledna 2016. Nedávné volby do Evropského parlamentu prohrál o 9,5 procenta. Vlastní výsledek národních voleb tak není nakonec ani moc zajímavým tématem.
Zajímavé je však ptát se po příčinách: Proč vlastně Syriza tyto volby prohrála? A proč s tak velkým rozdílem?
Syriza spravovala Řecko od ledna 2015, přičemž po většinu času vládla v koalici s národoveckými populisty — stranou Nezávislí Řekové (Anexartitoi Hellenes — ANEL). Navzdory tomu se snažila charakterizovat svoji vládu jako „první levicovou“ v zemi od konce občanské války v roce 1949, zjevně ve snaze o odlišení od vlád sociálnědemokratického Panhelénského socialistického hnutí (PASOK), jež byly u moci v osmdesátých a po většinu devadesátých let.
K moci se Syriza dostala s velkým populistickým slibem „roztrhání memorand“, tedy odmítnutí podmínek stabilizačních balíčků, které byly dojednány s takzvanou Trojkou (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) spolu s velkými zajišťovacími půjčkami. Syriza slíbila konec prvořadosti otázky úspor ve všech politikách (koncept austerity), obnovení původní výše platů a penzí, návrat životních standardů obecně na předkrizovou úroveň a osvobození, respektive „obnovení suverenity“ Řecka od pokořujícího dohledu Trojky.
Namísto splnění těchto cílů byla však vláda Syrizy donucena podepsat celkově třetí memorandum v červenci 2015, a to navzdory výsledku referenda, které si k němu vypsala. Třetí memorandum zavazovalo k ještě striktnějším podmínkám, k zavádění ještě drakoničtějších úsporných opatření, k dalšímu škrtání penzí, platů i mezd a k pokračování rigidní politiky rozpočtové konsolidace tak, aby rozpočet generoval přebytek, a to i za cenu dalšího zvyšování daňové zátěže pro střední třídu.
Právě enormní zatížení střední třídy daněmi lze považovat za jeden ze typických znaků hospodářské politiky Syrizy. A právě odplatě středních tříd za enormní zdanění lze přičítat i nemalý díl volebního výsledku. Dle různých analýz se dalo zdrcujícímu třetímu memorandu vyhnout, kdyby jednala — a zvláště vyjednávala — vláda Syrizy na jaře 2015 promyšleněji.
Řecko v současné době již striktnímu režimu memorand nepodléhá. Skončil v srpnu 2018 a od té doby má vláda volnější ruce. Úplně volné je ale stále nemá a mnoho voličů porušení slibů Syrize nezapomnělo. Jde tu skutečně o velkou kaňku na pověsti — tak velkou, že v četných očích překrývá i některé úspěchy vlády Syrizy, například urovnání letitého sporu o název a historické dědictví s makedonskými sousedy nebo pokrok na cestě k zrovnoprávnění menšin.
Voličské přesuny
Druhý významný důvod prohry Syrizy lze spatřovat v soustavné snaze jejích ministrů o ovládnutí i těch státních institucí, které mají být z podstaty nezávislé. Platí to zejména u justice. Některé kroky zde zaváněly přímo podlamováním vlády práva či porušováním základních principů demokratických politik.
Přičíst je třeba i pokusy o ovládnutí masmédií a ještě snahu o ničení politických oponentů soustavným tupením. Toto vše dohromady připravilo Syrizu o liberální segment elektorátu a přispělo k vítězství pravice.
Syriza získala v neděli 1,78 milionu hlasů, tedy podporu 31,5 procenta hlasujících. Oproti volbám v lednu 2015, které vynesly Syrizu k moci, jde o drobný procentuální zisk, protože stran v řeckém parlamentu ubylo. Na počet hlasů se ale jedná o téměř půlmilionovou ztrátu.
Část někdejších voličů Syrizy přešla k Nové demokracii (zvláště městské střední třídy), část k radikálnímu uskupení MeRa25 Janise Varufakise, jež je součástí celoevropského projektu DiEM25, a část zůstala doma. Účast u voleb v lednu 2015 byla 63,6 procenta, u letošních pak 57,9 procenta.
Mimo to ovšem posílili exvoliči Syrizy i novou progresivní sociálně demokratickou koalici Hnutí pro změnu (Kinima Allagis — KINAL). Ta získala 8,1 procenta hlasů, a stala se tak třetí nejsilnější stranou parlamentu. Dosavadní třetí nejsilnější strana — krajně pravicový až neonacistický Zlatý úsvit — skončila mimochodem v těchto volbách pod tříprocentní hranicí pro zisk poslaneckých mandátů.
Vzhledem k tomu, že KINAL měl původně spojovat osobnosti čtyř kdysi poměrně silných středolevicových stran — zejména PASOKu, ale i DIMARu, Potami a strany KIDISO —, není zisk osmi procent žádný přelomový úspěch. Pokud chce KINAL být jednou podobně dominantní silou, jako byl PASOK před rokem 2011, musí se modernizovat, aby řešil i témata mladší generace typu podpora ekonomiky založené na počítačových technologiích či zvládání klimatické změny, a přitom neopustil sociálnědemokratické přesvědčení: kromě jiného vědomí nutnosti boje za spravedlivější svět pomocí tlumení nerovností, redistribuce a promyšlené sociální politiky.
Důležitá bude též schopnost integrovat nestranické osobnosti a menší hnutí středolevicové orientace. Zapojit se mohou samozřejmě i osobnosti činné dříve v Syrize, pokud podporují sociálnědemokratickou agendu, demokratické postupy a prohlubování evropské integrace. KINAL by se však měl varovat těch, kteří vyznávají totalitářskou odnož levicového populismu.
Nedělní porážka Syrizy neznamená jen začátek nové vlády pravice. Jde i o začátek období, v němž může Syriza v opozici přehodnocovat svoji politickou identitu a v němž se bude hledat také zbytek levice. Zvláště pro řecké středolevicové síly půjde o hledání skutečně náročné.
Z originálu Greece: why is SYRIZA set to lose the election — the role of KINAL vydaného v The Progressive Post přeložil, aktualizoval a redakčně upravil PETR JEDLIČKA.
V originále stojí: „According to various analysts, this extremely deleterious third memorandum of measures could have been avoided, had the Syriza government not pursued the very adventurous negotiation with the EU during the first seven months in power (January – July 2015),‟ („Podle různých analytiků by tomuto extrémně ničivému třetímu memorandu bylo možné se vyhnout, kdyby si vláda Syrizy nezvolila cestu velmi dobrodružných vyjednávání s EU během svých prvních sedmi měsíců u moci {v lednu až červenci 2015},‟) dokonce tučným písmem, ale stejně bez odkazu na nějaké texty nějakých těch analytiků, bez dalšího vysvětlení, co bylo na vyjednávací strategii Syrizy dobrodružného a jak měla vyjednávat jinak.
(Jak se ode mě dá jako od člena DiEM25 očekávat, dám hodně na analýzu janise Varufakise, podle níž Syriza přecenila vůli evropských elit najít nejlepší řešení krize a podcenila jejich touhu ponížit Řecko. Přišla k vyjednávání s konstruktivními návrhy na vzájemně výhodná řešení, a naprosto zanedbala přípravu na to, že narazý na nepřátelské postoje, bude muset čelit nátlaku a bude potřebovat proti svým vyjednávacím partnerům nějakou dostatečně silnou a dostatečně věrohodnou hrozbu. Zdá se, že Panagiotis Ioakeimidis to vidí jinak, jenomže nikde dostatečně nevysvětluje jak. Můžu jen hádat, že podle něj měla Syriza hned po volebním vítězství hodit do koše všechny své sliby, že ukončí ničivou politiku škrtů, měla se pokorně sklonit před Trojkou a udělat pilně všechno, co Trojka žádala, protože pak by nepřišlo třetí memorandum — trest pro Řeky za jejich vzpurnost, za to, že si dovolili odmlouvat.)
Je totiž fakt, že vláda Syrizy, kde byl tehdy ještě Varufakis ministrem financí, neměla propočítané důsledky jednotlivých variant vývoje -- neměla jasně stanovené alternativy a neměla kvalifikované odhady zisků a ztrát pro každou z nich. Varufakis sám ve slavném rozhovoru, kde popisoval atmosféru jednání (http://bit.do/eZqMu), přiznal, že přípravě na eventuální vystoupení z eura, na eventuální zavedení druhé měny apod. se na jeho ministerstvu věnovala jen skupina několika (!) lidí, a to více jen v úvahách než konkrétní ekonomickou analytikou.
Dále platí, jak píšete: Při jednáních na jaře 2015 se z řecké strany prostě počítalo, že se všichni nakonec domluví. Byly tak předkládány konkrétní návrhy, přičemž však druhá strana odpovídala nátlakem.
Nicméně: Jak ukázal střet Varufakuis - Tsipras po referendu, vláda Syrizy si sice byla vědoma svých možností -- to jest věděla, jakými různými kroky může na tlak odpovědět (viz Varufakisovy tehdejší návrhy) --, nepracovala s nimi však při vlastním vyjednávání a hlavně opět neměla spočítané jejich důsledky.
Z tohoto hlediska lze mít dle mého názoru i pochopení pro Tsiprasovu tehdejší zradu mandátu od voličů -- od Varufakise věděl, jakým způsobem může Řecko vrátit úder a s obhájci zájmů věřitelů dále bojovat, neměl však podloženou analýzu toho, co vše může daný postup způsobyt samotnému Řecku i celé EU. A tak se rozhodl ze svého pohledu odpovědně.
Nezapomínat je třeba i na fakt, že si Syriza řekla po jarním failu voličům znovu o důvěru a že voliči Tsiprasovi dali v předčasných volbách na podzim nový mandát, zrada nezrada.
Můj názor přitom je, že měla být spíše připravenější, a pokud by zamýšlela riskovat Varufakisův konfrontační postup navrhovaný po referendu, měla mít propočítáno, co to znamená, plus další možnosti, co v dané chvíli má.
Na tuto přípravu měla Syriza půlrok, pojala ji však spíš jako debatní kroužek. A podle mě má za toto selhání minimálně stejnou odpovědnost Varufakis jako Tsipras.
https://www.bbc.com/news/world-europe-31082656
https://www.reuters.com/article/us-eurozone-greece-tsipras-special-repor/special-report-the-man-who-cost-greece-billions-idUSKCN0PU0RU20150720
https://www.cnbc.com/2016/01/13/greece-worst-negotiators-of-2015-harvard-law-school.html
https://www.respekt.cz/denni-menu/pokud-se-evropa-z-recka-nepouci-muze-byt-na-rade-italie
https://ihned.cz/c1-64639200-recke-volby-tsipras-dosahl-sveho-ale-za-jakou-cenu
Kdyby tohoto nátlaku nebylo, pak by dnes bylo Řecko sice "svobodné a hrdé", ale finančně by už dávno bylo na buben.
V ekonomických silách mocností by taková opatření i tehdy byla, stejně tak mohly při jednání s Řeckem více přihlížet k tomu, že jde o člena EU, a tedy svým způsovem i o lidi, za něž mají jako za občany EU přeneseně odpovědnost, že nejde prostě o jednání se dlužníkem, který si za půjčené peníze někde užívá... plus smozřejmě neoliberální dogmatismus a faktor, že severní státy EU vydělávají na společném trhu mnohem více než Řecko, ba svým způsobem i na úkor řeckých firem...
... zkrátka myslím, že to má více vrstev.
1. Tohle možná platilo v dobách, kdy ještě vládly vlády a nikoli banky a nadnárodní korporace. A některým vládám věřitelských států resp. domovských států věřitelských bank a korporací (což platí především právě pro Německo) tenhle stav velice dobře vyhovuje, protože díky němu mohu vykazovat pozitivní bilance všech možných národohospodářských ukazatelů. A taky si hrát na morální velikány a ignorovat reálné ekonomické poměry a zájmy ostatních zem. (Už jsme zase u té rádoby morálky...)
2. Taky to možná platilo v dobách, kdy ještě vlády suverénně držely v rukách tvorbu peněz. Od doby, kdy funguje cochcárna tzv. investičních bank, používajících kšeftů s dluhy místo peněz, by plné splacení nebo i jenom vyžadování splácení všech nebo i jenom významné části dluhů vedlo k úplnému zhroucení globální ekonomiky. V té chvíli by se totiž zjistilo, že ty tzv. produkty tzv. investičních bank jsou s prominutím sračky zabalené do hedvábného papíru a převázané zlatou stužkou. Jenže pod tím papírem a tou stužkou jsou dluhy, o nichž bylo jejich věřitelským pachatelům předem známo, že je nikdy nikdo nesplatí a především proto je poslaly do oběhu, předstírajíce, že jde o bůhvíjak sofistikované produkty investičního bankovnictví. Pravda je taková, že dnes se v nich už nevyznají ani ti věřitelé, kteří je poslali do světa, natož ty davy překupníků, kteří si je teď přehazují mezi sebou jako horké erteple v naději, že oni nebudou ti poslední, koho platební neschopnost původních dlužníků dožene a kdo je bude muset vykázat ve svých rozvahách jako to, čím skutečně jsou, tj. jako bezcenné a nesplatitelné sračky...
3. Dluh je hra s nulovým součtem. Jak chcete, aby všichni těžili z půjčování? Někdo musí být tím dlužníkem. A třeba v konkrétním případě Řecka tytéž korporace, které dnes mají kolem huby svatozář, před 30 - 40 lety Řecko do zadlužování tlačily, dokonce řeckým politikům a národohospodářům přímo radily, jak zfalšovat účetní ukazatele, aby se dostalo do eurozóny... Takže dnes na tom ti sněhobílí andělé světového investičního bankovnictví vydělávají dvakrát - jednak na splácení řeckých dluhů a za druhé na rozprodeji řecké ekonomiky za pusu...
4. A konečně - jak vidíte v přímém přenosu - není ani pravda, že není možno, aby někdo za někoho platil. Dokud banky na dluzích rejžovaly pohádkové zisky, tak dodržování této zásady samozřejmě od svých dlužníků vyžadovaly. Jakmile se samy dostaly do nebezpečí, začaly u vlád škemrat, aby je zachránily. Vlády, místo aby je poslaly do háje a aspoň některé nedotknutelné banky nechaly z výchovných důvodů padnout, tak si vzpomněly na svou funkci měnových suverénů a s argumentem "TBTF" (too big to fail) začaly rozhazovat peníze z vrtulníků. ("Učeně" se tomu říká kvantitativní uvolňování.) A banky, místo aby ty prachy poslaly zase do oběhu reálné ekonomiky, tak na nich sedí a kšeftují s nimi mezi sebou, tj. točí virtuální ekonomiku prospěšnou akorát jim, zatímco reálná ekonomika stagnuje.
5. Vlády se navíc teď už nevykecají z toho, že to byly ony, a především Clintonova vláda v USA, kdo v 90. letech zrušil všechny zákonné pojistné mechanismy zavedené po Velké krizi 30. let. Ty neblahému vývoji po r. 2008 mohly aspoň do jisté míry zabránit.
Takže suma sumárum, vyžadovat teď odpovědnost dlužníků za nesplatitelné dluhy vytvořené postupem popsaným sub 1. - 5. a zároveň žrát bankéřům jejich ublíženost a morální neposkvrněnost je buď vrchol naivity nebo vrcholné pokrytectví.
Je fakt, že Řekové skutečně od počátku falšovali své bilance, aby se dostali do eurozóny. A je fakt, že toto jejich falšování jim bylo tolerováno. Je to však skutečně primárně vina mezinárodních finančních institucí, anebo ale Řeků samých?...
Mým základním argumentem bylo, že odpustit Řecku jeho dluhy bylo z principiálních důvodů nemožné, protože by to pak platilo do budoucna jako precedent. Na tento můj argument jste žádným způsobem nereagoval.
Co se pak funkce dluhů v současné ekonomice týče: tady se skutečně v žádném případě nedá říci, že by se jednalo jenom a pouze o nějaké zcela prázdné finanční machinace. Naprosto klíčovou otázkou je, jestli za těmito dluhy stojí - ať jakkoli zprostředkovaně - nějaké reálné hodnoty.
Marx nazýval dluhy "negativní hodnotou". Tento termín má tedy dvě součásti: na straně jedné stojí ten moment "negativity", na straně druhé ovšem stále zůstává ta "hodnota".
Dluh není samozřejmě reálnou hodnotou v tomto přítomném okamžiku; ale na straně druhé dluh je anticipací hodnoty budoucí. Dluh (půjčka) je poskytován s vyhlídkou na to, že bude uhrazen budoucí reálnou produkcí, tedy reálnými hodnotami. Pokud se tak skutečně stane, pak se ta "negativní hodnota" promění v hodnotu pozitivní. Smysl této "budoucí hodnoty" je v tom, že reálnému producentovi umožňuje shromáždit prostředky (tedy hodnoty už přítomné) k produkci, které by jinak neměl. Bez tohoto dluhu by vůbec nemohl zahájit svou reálnou produkci.
Samozřejmě je možno právem uvažovat o tom, že značná část všech těch bankovních a burzovních operací je už dávno "utržená ze řetězu" (všechny ty deriváty a podobně, což jsou vlastně už jenom čiré spekulace, sázky na budoucí vývoj); ale bylo by velice ošidné a krátkozraké chtít všechny tyto bankovní a finanční operace prostě zrušit jako zcela nepotřebné a fiktivní. Pokud uznáme, že jsou banky pro chod reálné ekonomiky potřebné, pak sotva můžeme právem žádat, aby banky pracovaly bez zisku.
Na takový vztah jsou vždycky potřeba (nejmíň) dva spoluviníci.
"Mým základním argumentem bylo, že odpustit Řecku jeho dluhy bylo z principiálních důvodů nemožné, protože by to pak platilo do budoucna jako precedent."
No a co? Staří Židé taky znali institut milostivého léta a jejich ekonomika se z toho nezhroutila.
"Co se pak funkce dluhů v současné ekonomice týče: tady se skutečně v žádném případě nedá říci, že by se jednalo jenom a pouze o nějaké zcela prázdné finanční machinace."
Samozřejmě že dá. 95% (možná i více) světových peněz (ve všech formách, tj. především dluhů, které už pravděpodobně převažují) není pokryto žádnými reálnými (natož materiálními) hodnotami.
"Dluh (půjčka) je poskytován s vyhlídkou na to, že bude uhrazen budoucí reálnou produkcí, tedy reálnými hodnotami."
Omyl. 95% (i více) těchto dluhů vzniká jen proto, aby se peníze (jak krásně říká jeden můj spolužák ze Slovácka) "okotily". Ale to už přece předpovídali i klasikové.
"Smysl této "budoucí hodnoty" je v tom, že reálnému producentovi umožňuje shromáždit prostředky (tedy hodnoty už přítomné) k produkci, které by jinak neměl. Bez tohoto dluhu by vůbec nemohl zahájit svou reálnou produkci."
Další omyl. 95% těch dluhů vůbec není určeno k zahajování jakékoli produkce kromě jediné, a to je produkce dalších dluhů.
"Pokud uznáme, že jsou banky pro chod reálné ekonomiky potřebné, pak sotva můžeme právem žádat, aby banky pracovaly bez zisku."
Pro chod reálné ekonomiky jsou potřebné ty - řekněme úvěrové, i když to asi není úplně přesné - banky, které půjčují peníze pro reálnou produkci. Tzv. investiční banky, které zodpovídají za těch 95%, jsou čistí paraziti. Tragickým omylem (nebo dokonalým zločinem) bylo zrušit zákonné oddělení obou druhů bank a především peněz, s nimiž pro oba účely hospodaří. Tzn. prvním logickým krokem, jak z těch sraček ven, by bylo znovu zavést pravidla a omezení, která svého času zavedli Roosevelt s Keynesem a zrušil Clinton.
Koneckonců tvorba dluhů není důsledkem působení přírodního zákona, ale lidské dohody, takže jako taková může být zrušena, jestliže k tomu bude vůle.