Zatímco ve své prvotině Vzpoura přichází autorský kolektiv Neviditelného výboru toužebně analyzoval sociální pnutí, která nedlouho po vydání knihy přerostla v sérii divokých povstání a revolucí, nyní — po více než deseti letech — může svou anarchistickou perspektivou opět přispět do diskuse nad směřováním celosvětového alterglobalizačního hnutí. Text je obsáhlejší a umírněnější, ale neztrácí na naléhavosti. Je tedy otázka, zda se domnělí autoři opět dostanou do hledáčku represivních složek.

Esej začíná úvodním poplácáváním po ramenou; tak jsme se dočkali! Arabské jaro, ukrajinský Majdan i řecká vzpoura se staly zhmotněním mokrých snů světové levicové veřejnosti trpící pod palbou gumových projektilů během kontrasummitů G20. Všichni si ale uvědomili fakt, že význam vzpour byl přeceněn a revoluce se mylně stala cílem, nikoli prostředkem aktivistických snah. Nebylo proto překvapením, že mocenské vakuum vzniklé po úspěšném svržení té či oné vlády rychle nahradila vláda nová.

↗

Dostanou se opět domnělí autoři tohoto sice umírněnějšího, avšak naléhavého textu do hledáčku represivních složek? Repro DR

Neviditelný výbor správně poznamenává, že hlavními příčinami neúspěchu byla bezesporu absence společné vize (ostatně jako u každé revoluce) a společného jazyka, tedy způsobu, jak definujeme pojmy. To se ukázalo zejména v rámci hnutí Democracia Real Ya, kdy nebylo jasné, co si pod pojmem demokracie vlastně představujeme. Autoři trefně poznamenávají, že zatímco většina západních demokratických zemí se proměnila v policejní režimy, většina policejních režimů se ohání označením demokracie.

Zřejmým, ale mimo anarchistické hnutí ne příliš populárním faktorem byla také neschopnost překonat samo paradigma vládnutí, které by komuna nahradila správou. Právě na základě této chyby dochází radikální levice stále dokola ke stejnému zklamání a stejně naivní otázce — jak to, že se Podemos, Syriza či Die Linke v mnohém chová stejně jako jejich pravicoví předchůdci?

V čem anarchistická argumentace eseje naopak pokulhává, je určitá fetišizace vzpoury typická pro povstalecké romantiky. Za každým rozbitým oknem tito lidé hned vidí novou beztřídní komunu, za každým ukopnutým zrcátkem policejního auta nové výrobní družstvo, za každou zapálenou pneumatikou novou samosprávnou továrnu.

Přitom bezhlavé nihilistické exploze násilí, jaké pamatují pařížská a londýnská předměstí, nejen že neměly žádné politické požadavky, ale prakticky ani teoreticky současná sociální hnutí neobohatily. Každopádně platí, že „revolucionáři jsou velmi často ti, které revoluce nejvíc překvapí“.

Kdo je revoluční subjekt

Za inspiraci neomarxismem můžeme považovat kapitolu, v níž autoři hledají současný revoluční subjekt a ruku v ruce s kritickou školou 60. let docházejí k tomu, že jím už není dělnická třída, ale okraj společnosti. Autoři doslova píšou, že jde o ty, kteří se „poflakují po kavárnách, po ulicích, životem, na fakultě, na internetu.“ Neviditelný výbor nezapomněl na zajímavý posun v politickém paradigmatu, totiž že po ekonomické krizi obchází světem strašidlo demokracie. Ta už přestala být synonymem kapitalismu a jak nám ukazuje příklad Číny, otázkou je, zda má vůbec logiku demokracii a kapitalismus jakkoli spojovat.

Po analýze následuje nejdůležitější pasáž, která by se dala shrnout klasickou leninskou otázkou — Co dělat? Tradiční radikální levice by měla jasno — vzít útokem zámky, parlamenty a banky. Ale — jak Neviditelný výbor poznamenává — přesně toto se v uplynulých vzpourách stalo. Vzbouřenci z Majdanu procházeli prázdnými chodbami prezidentského paláce a zjistili, že se tam žádná skutečná moc nenachází.

A Neviditelný výbor má za to, že nepřítel není personifikován v podobě vládnoucích, ale rozprostřen v infrastrukturách, které jaksi mimoděk udržují kapitalistické soukolí v chodu. Jako příklad uvádí Belgii, kde z důvodu neschopnosti politiků sestavit koalici panovalo více než půl roku bezvládí a na chodu země se to nijak neprojevilo. Jinými slovy, poslanci v kravatách představují spíše zástupný symbol, který zakrývá mnohem komplexnější propletenec vztahů.

V otázce destrukce infrastruktur se autoři opět dostávají na tenký led; jedním z prostředků masového ovládání je totiž i internet, který zároveň slouží jako nezbytný komunikační prostředek všech revolucionářů. Přestože jsou lidé denně vystavováni brainwashingu facebookovými algoritmy, bylo by velkou chybou v rámci spontánní války proti infrastrukturám zasahovat i sociální sítě namísto jejich využití pro potřebu společnosti.

Závěrem se autoři dostávají k řešení, které ostatně nastiňují už v předchozí knize. Nyní ale mohou svá tvrzení doložit historickou praxí. O revolučních úspěších totiž můžeme mluvit tehdy, transformovala-li se destrukce vzpoury do konstrukce komun, lhostejno zda mluvíme o komunách v Mexiku, samosprávných továrnách v Argentině, náměstích v Káhiře, parcích v Turecku či družstvech v Řecku. Komuny pak představují v časech krize opory pro další boj, stejně jako praktickou i teoretickou inspiraci. Až u nás vyjde další kniha Neviditelného výboru, budeme ještě dál?

Neviditelný výbor: Našim přátelům. Rubato, Praha 2018, 208 s.