Komunismus pro tofu holoubata
Filip ŠimečekFeministická autorka Bini Adamczak se ve své útlé brožuře pokusila vnést do řad skomírající radikální levice trochu energie. Filip Šimeček si klade otázku, zda její kniha Komunismus (nejen) pro děti nepřinesla spíše demoralizaci.
Očekávání čtenáře je při takto specificky pojaté literatuře poměrně velké, protože podobné tituly tady chybí. Zpracovat a popsat praktické fungování komunistické společnosti tak, aby jej chápalo i dítě. Kdo by si takovou knihu nepřečetl? Nicméně kniha Bini Adamczak není ani žádný revoluční manifest (jako svého času Vzpoura přichází), ani publikace popisující ekonomické aspekty komunismu (jak se tomu blíží třeba Albertův Partecon).
Je to stručný a zjednodušený výčet porážek radikální levice, na druhou stranu autorka poměrně trefně poukazuje na důvody, proč jednotlivé modely komunismu krachují, ať už se jedná o nedostatek motivace, neodstranění konkurence, útlak ze strany státu a podobně.
Ačkoli budu ve svém hodnocení ještě příkřejší než pravicový web Mises.cz, kniha ve mně po dvacetiminutové četbě v podstatě nic nezanechala. Autorka nejdříve rozebírá komunismus a kapitalismus jako pojmy, přičemž jazykově pracuje se zajímavou genderovou perspektivou. O lidech mluví výhradně v ženském rodě, což zažité maskulinní češtině nastavuje zajímavé zrcadlo.
Tady je třeba pozastavit se nad samou definicí kapitalismu, jenž autorka popisuje jako „vládu věcí“, aniž by zdůraznila aspekt snad ještě důležitější — vládu. Absurditu výroby zbraní, které nepotřebujeme, nevysvětlíme jen volným trhem a ideologií růstu, ale zejména mocenskými zájmy těch, kteří zbraně využívají k udržení stávajících pořádků.
Od státně-kapitalistických marxleninských experimentů se pak autorka v jednotlivých kapitolách dostává až k samosprávě pracujících a vždy vysvětluje, proč ten či onen komunistický model ztroskotal. Za vyzdvihnutí tady stojí především její alegorie zdůrazňující absurditu konkurence vzhledem k prospěchu společnosti.
A najednou tu máme poslední kapitolu, lidi si uvědomili potenciál technologií a komunismus najednou funguje. Klíčová myšlenka — proč to předtím nešlo a teď už to jde — ovšem na zhruba stránce a půl není vůbec vysvětlena. Vše je obaleno do vágní formulace o tom, že „lidé se prostě domluví“, přestože tento základní princip v předchozích kapitolách ztroskotával.
Autorka se dostává až kamsi k anarchokomunismu, aniž by třeba stručně nastínila každodenní život, organizaci výroby, bezpečnost či správu: „Schůze jsou pořád, protože lidé musí všechno prodiskutovat sami. Nechtějí nechat rozhodnutí státním lidem — protože žádní státní lidé ani neexistují. Lidé mění všechno sami tak často, jak chtějí.“
Když se ke konci čtenář dočítá, že „z nebe budou padat pečená holoubata z tofu“, do mysli se vkrádá myšlenka, zda to celé není jen jeden velký promyšlený trolling, který si z myšlenky komunismu vlastně jen tak dělá legraci. A nezachrání to ani epilog s Adornovými citacemi, kde autorka dokládá, že se s moderními levicovými teoriemi nesetkává poprvé.
Neboť právě podle marxismu je člověk zcela bytostně svázán se světem materiálních věcí, s materiální produkcí vůbec. A kdo tedy vládne nad věcmi - ten nevyhnutelně alespoň určitým způsobem ovládá i ty lidi, kteří jsou s těmito věcmi spjati.
A dokonce i kdyby nastal ten komunismus, kdy "pečená tofu holoubata létají přímo do úst", a lidé mají tedy všech materiálních statků nadbytek, nic za ně nemusí platit, a tedy by nebylo možno je tímto způsobem ovládat - pak i samotné ř í z e n í s p o l e č e n s k é p r o d u k c e samo znamená určitou formu vlády nad lidmi, kteří v té produkci pracují. Neboť už jenom z čistě organizačních důvodů jednomu musí být přidělena jedna práce, a druhému zase práce jiná. I kdyby už všechnu hrubou práci dělali roboti (či stroje, jak prorokoval Marx), a všichni lidé byli prakticky už jenom výzkumníky - i tady je sotva možné, aby si každý zkoumal jenom to, co se jemu osobně zlíbí. I tady je nutná určitá organizace, a tedy i určitá hierarchie.
Zkrátka: bez určité formy "vlády nad lidmi" to nepůjde nikdy. To o co jde je tuto - nezbytnou - vládu uspořádat podle principů spravedlnosti; ale řešení není v tom, její existenci prostě paušálně popřít.
Obzvláště nelegrační se mi jeví vize historicky ojedinělého potenciálu vědecko-technické dovednosti, se kterou křesťanská civilizace poprvé v lidské historii směřuje k vlastnímu zániku.
Jde sice pouze o zánik jedné z nesčetných epoch lidských civilizací, ale tentokráte poprvé v planetárním rozměru....bych nikoliv hrdě dodal.
Zrovna v poslední době se mi v mysli nějak maně vynořila vzpomínka na léta šedesátá, kdy se atomová válka pociťovala jako bezprostřední integrální součást našich životů. Kdy pod každým nově postaveným panelákem byl vybudován protiatomový kryt. Kdy ve školách se pravidelně prováděla cvičení s plynovými maskami a organizovaný odchod do atomového bunkru pod budovou školy. Kdy rodiče nás instruovali, co dělat kdyby se náhodou na nebi objevil mimořádně jasný záblesk jaderného výbuchu.
Zkrátka: na pokraji svého globálního vyhynutí toto lidstvo už jednou stálo. A jak známo z kubánské krize, přinejmenším v tomto okamžiku chyběl už jenom naprosto nepatrný krůček.
S určitou mírou cynismu by se dokonce snad dalo říci: když to tenkrát nevyšlo s tou atomovou válkou, tak si lidstvo svůj vlastní zánik upeče jiným, poněkud prolongovanějším způsobem...
Křesťanský bůh je všeobjímající, otevřený názorové pluralitě a vstřícný i společenským záměrům laického idealismu.
Z historie neznáme žádné pojetí religiózního společenského konceptu, které by nastolilo takové soupeřivé prostředí, takový vědeckotechnický pokrok a takový destruktivní potenciál globálního významu.
Zánik civilizací je otřepané téma, ale jeho zjevné důvody a rozměr jeho aktu může budit pozornost....bych dodal.
V jedné ze svých raných prací Stanislav Lem vyslovil tézi, že k vývojovému stupni kapitalismu nevyhnutelně dojde v k a ž d é civilizaci kdekoli ve vesmíru; prostě proto že každá civilizace bude konfrontována s faktem produkce nadhodnoty, a s problémem (nerovnoměrného) přivlastňování této nadhodnoty.
Analogicky je zřejmě dobrým právem možno vycházet z toho, že k a ž d á kosmická civilizace (a to tedy i ty které o nějakém pozemském křesťanství nemají ovšem sebemenší tušení) nutně projde stadiem akutní ekologické krize. Prostě proto že ta fáze ryze extenzivní průmyslové produkce je stejně tak nevyhnutelná, jako kapitalismus.
Spíše jde o toto: jakým způsobem, a na základě jakého mravního a duchovního konceptu se která civilizace s touto ekologickou krizí vypořádá (respektive nevypořádá, a zahyne).