Nová levice, jak se vytváří ve světě pozdního kapitalismu, není nějaký efemérní jev, pouhá móda, jak si mnozí myslí. Nikoli, jde o výraz hluboké společenské, politické, duchovní krize. To, co mají mladí rebelové společné, je tušení, že se v mlžném oparu blahobytu chystají katastrofy — nejen atomová válka, ale totální odlidštění.

Mnozí prchají do umělých rájů, přesto je dost těch, kteří vedou novou formu partyzánské války připravujíce totální revoluci. Mají zažité, že samotné ekonomické a politické převraty nedostačují, že se to neobejde bez kulturní revoluce, to jest bez osvobození člověka od prastarých norem a tabu, bez druhého stvoření člověka.

Když jsme se rozhodovali pro levici my, byla situace mnohem méně komplikovaná. Rozpor výrobních sil a výrobních vztahů, již zcela nepřiměřených, byl ještě stále reprezentován proletariátem, jakkoli již tehdy mohli významné proletářské vrstvy ztratit víc než své okovy.

Dělnická třída byla nesporně dějinný subjekt revoluční nutnosti. Sovětský svaz, první a jediná země, ve které dělnická třída svrhla kapitalismus, byl přes narůstající politické deformace vedoucí silou mezinárodního revolučního hnutí. Zdálo se, že světová hospodářská krize a fašismus ohlašují brzký konec kapitalismu, a to že mluví ve prospěch spojení všech pokrokových sil pro záchranu světa před pádem do barbarství.

Dnes už je vše jinak. Obrovský rozvoj výrobních sil v nejrozvinutějších kapitalistických industriálních společnostech, strukturální proměna dělnické třídy, nejen biologický, ale i sociální protiklad starých a mladých, revoluční průlom ve třetím světě, velmocenská politika Sovětského svazu a vznik velmi rozdílných forem společnosti, která už není kapitalistická, rozdílností, které vedly ke konfliktům mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou a mezi sovětskou mocí a československým lidem — to vše vytvořilo zcela novou situaci.

Obrovský růst výrobních sil v nejrozvinutějších industriálních společnostech měl dva důsledky:

1. Rychlý nárůst opravdových i falešných potřeb a jejich částečné uspokojování;
2. Vzrůstající diskrepanci mezi nevyužitými možnostmi a společenskou realitou, která za nimi zaostává.

Pořád ještě platí Marxův objev: rozhodující agens společenského vývoje je rozpor mezi vpřed se deroucími výrobními silami a retardujícími výrobními vztahy. V souhrnu oněch vpřed se deroucích výrobních sil ovšem získávají ty duchovní určující pozici vůči materiálním.

Kapitalismus je dokonale schopný přizpůsobit se materiálnímu rozvoji výrobních sil. S čím se nemůže vyrovnat, to jsou potřeby, které jdou za ty materiální, potřeby těch nejkvalifikovanějších a nejcitlivějších, totiž nevyčerpatelná produktivní (výrobní) síla fantazie.

Mocipáni se všemožnými prostředky snaží manipulovat fantazii a zahltit jí fakticitou. Osvobodit fantazii, aby mohla působit jako společenská produktivní síla, proto náleží k nejdůležitějším úkolům revolucionářů. L’imagination au pouvoir — „Moc fantazii!“, (Běžný český překlad „Všechnu moc imaginaci“ nelze v tomto kontextu použít — poznámka překladatele) heslo nové levice v Paříži. Většina starých stran a organizací disponuje hotovými doktrínami a programy a ničeho se nebojí tolik jako výbušné síly fantazie.

Nová levice v kapitalistických industriálních zemích bohužel v mnoha směrech nepochopila československé události, pohrdlivě odbyla revoluční humanismus jako revizionismus a ač sice neschvalovala vojenskou invazi, avšak nepřímo ji ospravedlňovala. Vyčítala nenásilné demokratické revoluci, která vznikla na základě již nikoli kapitalistických výrobních vztahů, že údajně nebyla revoluční, když ihned neustanovila systém rad.

Tito netrpěliví kritikové přehlížejí postupující proces vývoje, který byl nejprve bojem o reformy, a přesto přijímal stále více revoluční charakter. Boj o obnovu, který začali intelektuálové a postupně nacházel podporu u části stranického aparátu, narážel nejprve na nedůvěru vydatné části dělnictva, aby nakonec vyvolal v život takový svazek dělnické třídy a intelektuálů, jaký neměl a nemá obdoby.

Začalo to reformním hnutím; a s čím větším nasazením a uvědoměním se na něm podílely masy pracujících v podnicích, tím více se toto hnutí stávalo revolučně-demokratické. Změnilo se v druhou revoluci se stále zřetelnějšími prvky přímé demokracie, v přeměnu všech lidských vztahů.

Z mrzuté apatie lidí, z jejich pasivní rezistence a egoistického snažení o drobné privátní výhody se pozvedl lid do sféry solidarity, společenského zájmu, sebeurčení a otevřené laskavosti, na úroveň skutečného socialistického uvědomění. V těch několika měsících své demokratické revoluce poznali Češi a Slováci štěstí.

Ve shodě s novou levicí považuji americký imperialismus za úhlavního nepřítele. Ale právě tomuto imperialismu prokázalo sovětské stranické vedení invazí z 21. srpna 1968 tu největší službu.

Nejenom znovu stmelila znesvářené síly imperialismu a dodala očividné argumenty pro jejich antikomunismus, ale také odradila miliony antikapitalisticky cítících lidí a zničila v dlouhodobém horizontu největší šanci evropského socialismu. Masy pracujících lidí v nejrozvinutějších evropských industriálních zemích si nepřejí socialismus podle moskevského či pekingského mustru.

V československém vývoji roku 1968 jsou k rozpoznání četné rysy, které odpovídají tužbám evropských dělníků a intelektuálů. Jistě, nevznikl tu žádný model, který by se dal hotový dodávat až do domu, spíše mocný impuls pro jednu generaci. Pro generaci těch, kteří cítí antikapitalisticky, ale nestačí jim staré levicové partaje, které neví co si počít se svými zkostnatělými programy a stanovami; generaci těch, kteří si přejí plnou svéprávnost a sebeurčení.

Nejspíše jdeme vstříc totální katastrofě; to, co se proti ní chaoticky chystá, je totální revoluce. S krutou a doposud nevídanou důkladností se likvidují všechna tabu: ideologická, morální, sexuální. Nic z toho, co bylo tradováno, nemá nadále platit, v dobrém ani špatném.

Jak se to jeví, každý program zesměšňuje sám sebe, každé slovo se stává frází, každý čin rozporuje své ospravedlnění. Kdo by mohl očekávat od mladé generace, které se genocida ve Vietnamu prezentuje jako obrana svobody, okupace Československa jako mezinárodní pomoc, znásilnění jako normalizace, imperialismus jako princip internacionálního řádu nebo jako rozvojová pomoc, kdo by od této generace mohl očekávat, že by snad byla ochotná brát za platnou jakékoli hodnotu, uznat jako rozumné jakékoli pravidlo?

Odmítám teror, i zleva. Ale zastánci „civilizované války“ s napalmem a biologickými zbraněmi, ti hodnostáři, pro které není žádná rána z nemilosti vůči levici dost brutální, jsou zcela nedůvěryhodní pokrytci, když zatracují mladičké pachatele násilí jako vyvrhele lidstva.

My, staří mužové staré levice, jsme se neodtrhli od humanistické tradice — ale i my máme příliš často pocit, že když už riskneme použít slovo „humanismus”, měli bychom si pak vypláchnout ústa, protože ho příliš mnoho špinavých tlam zneužívalo k svatořečení gaunerství. Negace všech zákazů a přikázání, totální nihilismus, který fakticky zachvátil všechny oblasti — to může tu a tam vyděsit i ty, kteří jsou odhodláni k revoluci.

Ale pravděpodobně není jiný způsob, jak rozplést gordický uzel všeobecné represe a manipulace, a pravděpodobně takové totální „Ne” musí předcházet před převratem, jemuž není v minulosti podobného, který je mnohem víc než jen ekonomický a politický převrat, víc než přechod moci z rukou staré privilegované vrstvy do rukou té nové. Když nová levice s takovým důrazem mluví o kulturní revoluci, míní se tím právě, že se musí radikálně změnit nejen výrobní vztahy, dělba moci, sociální struktury, ale celý způsob života, aby se umožnilo sebeurčení každého člověka a aby se odstranila každá forma panství člověka nad člověkem.

Ale zbývá otázka: Neusilovala o totéž každá velká revoluce? A výsledek?

Lépe než kdy jindy dnes víme, že žádná revoluce nedosáhla cíl svého snažení, že uskutečnění bylo vždy zklamáním: rok 1789 nepřinesl svobodu, rovnost a bratrství, ale panství kapitálu a roku 1917 nevznikla beztřídní společnost, nýbrž panství byrokratického mocenského aparátu. Pokaždé, když se revoluční menšině podaří podnítit masovou akci, jsme konfrontování s problémem spontaneity a organizace.

Lenin ve své teorii revoluce podcenil spontaneitu, anarchističtí antiautoritáři ji přeceňují. Když si nějaká strana nárokuje výhradně pro sebe vedoucí roli, když tato strana ve jménu revoluční disciplíny povýší princip byrokratického centralismu na zákon, když si osobuje, že bude ze shora vše řídit, regulovat a organizovat, pak už v sobě revoluce nosí zárodek budoucího panství stranického aparátu. Revoluční hnutí proto musí dbát o to, aby mu nebylo stranickým aparátem oktrojováno organizační schéma, ale aby si spíše organizovalo svojí spontaneitu z vlastní iniciativy.

Na druhou stranu se každé revoluční hnutí ocitne v momentu, kdy už nemůže improvizovat a kdy je pro centralizaci sil potřebný určitý generální štáb, aby prosadil dvojvládí proti centralizované moci reakce, a nakonec uchopil veškerou moc.

Kdo ale uchopí moc? Ulice, jak to žádají mnozí anarchisté? Kdo je to ulice, jakou má houževnatost a jakou způsobilost založit nový řád, který by už nebyl autoritářský? Nebo masy?

Jak dlouho přežívají masy jako akceschopné organismy, kdy se rozpadnou a nechají se reprezentovat korporacemi? Jakým způsobem sjednotit přímou demokracii s výkonnými orgány, s institucemi a aparáty, které se nestanou nepostradatelnými přes noc?

Jako optimální řešení se nabízí co nejdůslednější systém rad. Avšak nezapomínejme: Ruská revoluce začala se systémem rad a výsledkem je panství byrokratického aparátu s formálním parlamentem, ještě bídnější než buržoazní parlamentarismus. Jde tedy o to, zajistit od počátku systém rad před vyprázdněním, před jeho odumřením jako pouhého slovního strašáku. Ale jak?

Všem odpůrcům pluralismu v nových společenských podmínkách, všem apologetům systému jedné strany oponuji: prostě už jen koncentrace moci v rukou jedné strany vede nevyhnutelně k deformacím systému rad a k moci jednoho mocenského aparátu. I rady mohou být k užitku jen tehdy, pokud se v nich odehrávají opravdové kontroverse, jen tehdy, pokud je možná opozice.

Odumření stran starého stylu si lze jistě co nejvroucněji přát. Avšak tyto strany a další tradiční organizace existují a nejeví pražádnou ochotu zemřít. Kritizovat je a odhalovat jejich dalekosáhlou integraci v buržoazně-kapitalistické společnosti, to je jedna věc.

Jejich čistě kvantitativním požadavkům na větší mzdy, více volného času, více sociálního zákonodárství, více konzumu, více aut, více hlučné nudy a komfortního odcizení čelí nová levice kvalitativními požadavky. Přesto: pokud nová levice nahlíží tyto staré strany a organizace souhrnně jako pevné součásti buržoazně-kapitalistické společnosti, jako neschopné změny, a proto jako nepřítele za všech okolností, pak staví barikády proti svým vlastním šancím.

Levicová taktika proto musí být extrémně pružná, od úsilí o dosažení pevného svazku nejrůznorodějších organizací a uskupení až k pokusům roztříštit zkostnatělé strany, aby se z nich vyrvalo, co v nich ještě žije — co tudíž nezůstává, jak to je. Nechci arogantně dávat nevyžádané rady, jen varovat před sebeizolací nové levice a připomenout, že existence starých levicových organizací, jakkoliv pochybných, se nepřekoná jen radikálními frázemi a že v těchto organizacích staré levice se vyskytují síly, které nejsou až do morku kosti integrované, nýbrž jsou schopny se změnit a nacházejí se uprostřed procesu takové změny.

Dokud přetrvávají křiklavé ekonomické protiklady mezi starými industriálními zeměmi a třetím světem, dokud není překonán tento nerovnoměrný rozvoj a není zajištěno uspokojování základních potřeb všech lidí ve všech zemích, dokud je svět rozdělen k prospěchu jednoho a škodě druhého, potud bude existovat panství člověka nad člověkem a moc si bude vynucovat zneužití, které je v její podstatě.

Jsem pro nesnášenlivost vůči všem formám útlaku, pokrytectví, násilnickému a svatouškovskému imperialismu — ale jsem také pro to, abychom se my na levici vzájemně neparalyzovali netrpělivostí a nesnášenlivostí. Měli bychom definitivně odvrhnout falešnou myšlenku monolitické levice a dospět k bojovému společenství všech levicových sil. Neobejdeme se bez odvahy ke konkrétní utopii, ale právě proto by bylo lehkovážné živit iluze.

Jen bojové společenství všech levicových sil umožňuje revolučně sjednotit svět ve vší jeho rozmanitosti. A tento sjednocený svět — lidstvo probuzené k vědomí sebe sama — představuje zároveň předpoklad toho, aby výsledky budoucí revoluce nebyly takovým zklamáním jako všech předchozích, aby konečně moc neměnila pouze svého vlastníka, ale aby odumřela.

Text publikovaný v Die Zeit č. 29, 18. července 1969 přeložil MARTIN PROFANT.