Dne 21. srpna šla moje maminka po ulici Lomská v Litvínově s kočárkem, ve kterém byla moje sestra, tehdy teprve půlroční. Šla koupit nějaké potraviny do centra města, protože obchody v okolí jejího bydliště byly beznadějně vyprodané. Psal se rok 1968 a „bratrská pomoc spřátelených vojsk“ byla v plném proudu.

Protože nejezdily tramvaje, musela pěšky. Najednou vidí, že se k ní velmi rychle z kopce blíží dva tanky jedoucí vedle sebe, které zabíraly celou ulici. Protože vedle silnice byly jen hluboké příkopy, nemohla nikam s kočárkem uhnout. Nejprve si trochu naivně myslela, že snad tanky zastaví. Brzy svůj omyl pochopila. Jedinou šancí bylo strhnout kočárek do hlubokého příkopu. Kočárek se překlopil, dítě se rozbrečelo, moje máma se rozbrečela, protože byla pochopitelně v šoku. Obě dvě měly štěstí, které neměly mnohé jiné oběti okupace. Nic se jim nestalo.

Takto se chovali rudí gentlemani, vojáci, kteří nám údajně přijeli pomoci. A nejen takto.

Z vyprávění rodičů vím, že i severní Čechy, konkrétně tedy Litvínovsko, kde naši žili, naplno kulturně ožilo s příchodem uvolnění konce šedesátých let. Kulturním fenoménem, daleko přesahujícím regionální význam, se stalo Docela malé divadlo s básníkem Mirkem Kováříkem v čele. Lidé byli nadšení z náhlé možnosti diskutovat a číst, vycházely po léta zakázané knihy.

↗

Vzpomínky na ruské tanky patří často ještě k těm méně bolestným. Foto František Dostál

Moji rodiče se scházeli v bytovém domě Koldům (dnes mimochodem považovaný za významnou stavbu československé poválečné architektonické avantgardy) v bytě spisovatele Josefa Jedličky. Lidé tam prý seděli všude, na schodech i na zemi, a byli okouzleni náhlou možností svobodně diskutovat o politice, kultuře a umění.

Rokem 1968 obrovské vzedmutí nadějí skončilo. Pan Jedlička se rozhodl pro emigraci a po léta ho pak mohli lidé poslouchat na rušených, ale svobodných vlnách Svobodné Evropy. K emigraci prý přemlouval i moje rodiče. Rozhodli se zůstat a díky tomu dnes píšu česky. Život je plný náhod.

Naproti tomu známe jména mrtvých a raněných, známe marasmus, ke kterému vedl protiprávní vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Víme o lidech, kteří se na protest upálili. Známe tisíce zničených osudů nejschopnějších lidí této země, kteří příštích dvacet let nesměli dělat to, co uměli nejlépe, a pomáhat tak rozvoji naší země, jako trest za nesouhlas s okupací. Známe tisíce emigrantů, kteří z naší země odešli. Známe politický útlak všech odpůrců režimu, týrání při výsleších, vylhané procesy a protiprávní věznění, vyhazování studentů ze škol z politických důvodů a nespravedlivý přístup ke vzdělání na základě kádrových posudků.

Víme, že kvůli přítomnosti okupačních vojsk, která zabránila demokratizaci, lidé nesměli kritizovat i ty nejbanálnější problémy. Ocitali se ve vězeních, byli vyhazováni z práce anebo pronásledováni za to, že chtěli třeba jen něco zlepšit v podniku, za to že odmítli korupci nebo za to, že chtěli lepší životní prostředí. K velkým existenčním problémům ostatně stačil v nesvobodné zemi i jen hospodský vtip.

Za této situace je nepřijatelné, aby o památce lidí, kteří se odvážně a beze zbraní postavili okupantům a položili za to v roce 1968 život, veřejně mluvil lhář, estébák, aktivní komunistický kolaborant, dnes navíc ještě trestně stíhaný, Andrej Babiš, člověk, který všechny ideály roku 1968 zradil, aby se měl lépe než ostatní. Jde o výsměch obětem, jestliže nad jejich památníkem předstírá pohnutí člověk, jenž ze zištných důvodů všemi silami pomáhal udržovat vše, co Pražské jaro odmítalo. Pískání během pietního aktu není chybou těch, kdo pískali, je chybou Andreje Babiše, člověka bez morálky, soudnosti a sebereflexe.