Dne 21. srpna šla moje maminka po ulici Lomská v Litvínově s kočárkem, ve kterém byla moje sestra, tehdy teprve půlroční. Šla koupit nějaké potraviny do centra města, protože obchody v okolí jejího bydliště byly beznadějně vyprodané. Psal se rok 1968 a „bratrská pomoc spřátelených vojsk“ byla v plném proudu.

Protože nejezdily tramvaje, musela pěšky. Najednou vidí, že se k ní velmi rychle z kopce blíží dva tanky jedoucí vedle sebe, které zabíraly celou ulici. Protože vedle silnice byly jen hluboké příkopy, nemohla nikam s kočárkem uhnout. Nejprve si trochu naivně myslela, že snad tanky zastaví. Brzy svůj omyl pochopila. Jedinou šancí bylo strhnout kočárek do hlubokého příkopu. Kočárek se překlopil, dítě se rozbrečelo, moje máma se rozbrečela, protože byla pochopitelně v šoku. Obě dvě měly štěstí, které neměly mnohé jiné oběti okupace. Nic se jim nestalo.