Nedráždi velkého bráchu, když má tank
Jan ŠíchaČeskoslovenský reformní pokus byl odvážný krok správným směrem, který se těšil zvídávému zájmu svobodného světa a kterému nepřály velké dějiny. Kdy něco takového dokážeme příště?
Vojenská porážka nacismu a rozložení sovětského komunismu zevnitř. To jsou dvě hlavní události v krátkém dvacátém století, které začalo roku 1914 a skončilo roku 1989. Tyto dvě události způsobily, že dnes žijeme, jak žijeme.
Po padesáti letech je nám svět studené války mimořádně vzdálený. Ale dobře se o něm vypráví. Přepad Československa v roce 1968 navíc proběhl v okurkové sezoně. Televize má možnost zahrnout končící léto srozumitelnými příběhy. O Slánském, o Palachovi, o Dubčekovi…
Komunismus nikdy nebyl tak kýčovitý jako dnes. Těšme se na další inscenaci s těmi skvělými drdoly nebo alespoň s báječně starými stroji a s lidmi v montérkách kolem nich.
Nenechat se rušit seriálem
Vzpomínání na komunismus se momentálně přesunulo do seriálu o lidech, kteří divně mluví, výstředně se oslovují a vyznávají retro. Nenechme se rušit seriálem a podívejme se na Pražské jaro na událost, která podstatně přispěla k tomu, že nám nevládne Babiš jako aparátčík, ale Babiš jako miliardář.
Řekněme tedy bez ironie: Na rozložení komunismu zevnitř měly vliv zejména tři faktory. Tlak zemí, které samy sebe nazývaly Svobodný svět, hlavně USA a západní Evropy. Práce revizionistů uvnitř komunistických stran. Tlak opozice v zemích východního bloku. V Československu roku 1968 je možné sledovat všechny tři prvky, které později vedly k rozkladu komunismu sovětského typu a jeho překvapivě nekrvavému odchodu z dějin.
Československo se v mnoha měsících, dokonce letech, předtím, než ho přepadla vojska Varšavské smlouvy, těšilo prominentní pozornosti ze Západu. Západní levice v něm viděla naději na alternativu a třetí cestu. Západní pravice cítila možnost štěpení sovětského bloku. Západní média měla dobrá témata.
Z Československa přicházely filmy, knihy, začínala se sbírat výtvarná díla osobností československého umění. Pozornosti se těšila československá ekonomická reforma, což dokumentuje třeba zájem o překlady knih Oty Šika.
Opozici v Československu se dostalo vnitřní krevní transfúze amnestiemi v roce 1960 a 1962. Z vězení z části vyšli lidé, které se nepodařilo zlomit, a kteří se v kvalitní společnosti politických vězňů dále formovali. Společnost venku, která se postupně uvolňovala, dávala propuštěným vězňům svou dynamikou vlastně zapravdu. Založení Klubu angažovaných nestraníků a organizace bývalých vězňů K231 stejně jako pokus obnovit sociální demokracii jsou ukázkami životaschopnosti a síly nekomunistické části společnosti.
Článek pana Šíchy čest DR zachraňuje a je velmi podařený, děkuji.
Mě bylo v roce 1968 šestnáct let takže jsem pamětník. Pamětníci šedesátých let si je pamatují velmi rozdílně, fenomén sociálních bublin byl tehdy ještě daleko výraznější než dnes. Komunisté netušili, co si myslí nekomunisté, naopak to částečně platilo také.
Nepamatuji si z šedesátých let nikoho, který by, kdo by v soukromí mluvil jako ten lampasák a učitel z Pelíšků, na které pan Ších zřejmě naráží. Vlastně jsem v se v dětství a ranném mladí s žádnými přesvědčenými komunisty nesetkával, ani mezi učiteli ne. V mé rodině byl víceméně samozřejmým předpokladem, že do strany lidé vstupují z kariérismu, komunismus nebyl považován za názor, ale za charakterovou vadu.
Dnes vím, že jiní lidé si tu dobu pamatují jinak, například otec Petr Šabacha, který je autorem scénáře Pelíšků, byl voják z povolání. Možná se ve jeho rodině v těch režímních frázích mluvilo.
Takové lidi jsem neznal. Vyrůstal jsem na pražské Letné a chdil do školy, kde se scházela bývalá prvorepubliková elita, kupodivu nejen mezi rodiči žáků ale i mezi učiteli. Samozřejmě to neplatilo pro ředitele a jeho zástupkyni, s učiteli nás žáky spojovalo nevyslovené vědomí, že těchto lidí je potřeba se bát a žádná otevřená komunikace s nimi možná není.
21. srpen vlastně pro mě neměl být žádným překvapením, protože už při vydání „Dva tisíce slov“ můj otec řekl „To dopadne špatně“. Postoj mých rodičů k reformním komunistům jako byl Vaculík a Kundera byl zdrženlivý a a ironický.
Rozčilovalo je jejich samozřejmé přesvědčení, že budou zase v čele vývoje, který napraví, co dříve způsobili. V zásadě měli pravdu, protože po srpnu KSČ selhala jako celek s jen několika málo výjimkami.
Ale konkrétně Vaculíkovi myslím křivdili. Jednak nepatřil k poúnorovým sekerníkům, jednak jeho texty svědčí o tom, že už v šedesátkách myslel spíš jako nestraník, než jako člověk, co si myslí, že ho rudá knížka legitimuje, aby se postavil do čela. I manifest 2000 slov do toho zapadá. Napsal ho ostatně na popud vědců, kteří myslím ani členy strany nebyli.
Míra nevyslovované nedůvěry mezi lidmi byla ještě i v roce 1968 obrovská a lidé si zakazovali o některých věcech muvit. Největší uvolnění bylo několik měsíců po srpnu. Od posledních politických poprav uplynulo koneckonců teprve ani ne 15 let.
Mezi známými rodičů byl jen jeden člen strany, byl to komunista předválečný, který do KSČ vstoupil ve vzdoŕu ke svému otci, který byl majitelem velké továrny na čokoládu. Za války sloužil v britské armádě, účastnil se invaze v Normandii jako opravář aut, uměl opravovat i tanky. Za účast v západním odboji byl postižen jen málo,před válkou byl konstruktér aut, po únoru měl bezvýznamné místo v jakési továrně na kompresory. O politice zásadně neříkal nikdy nic.
To mlčení bylo možná typické, moje manželka měla komunisty v příbuzenstvu a ti prý o politice také nikdy nemluvili, to se ale týká až období normalizace, je o dost mladší než já.
Článek je postavený na zcela konvenčních, bezobsažných klišé, které ani nestojí za námahu je jakkoli komentovat.