Nedráždi velkého bráchu, když má tank
Jan ŠíchaČeskoslovenský reformní pokus byl odvážný krok správným směrem, který se těšil zvídávému zájmu svobodného světa a kterému nepřály velké dějiny. Kdy něco takového dokážeme příště?
Vojenská porážka nacismu a rozložení sovětského komunismu zevnitř. To jsou dvě hlavní události v krátkém dvacátém století, které začalo roku 1914 a skončilo roku 1989. Tyto dvě události způsobily, že dnes žijeme, jak žijeme.
Po padesáti letech je nám svět studené války mimořádně vzdálený. Ale dobře se o něm vypráví. Přepad Československa v roce 1968 navíc proběhl v okurkové sezoně. Televize má možnost zahrnout končící léto srozumitelnými příběhy. O Slánském, o Palachovi, o Dubčekovi…
Komunismus nikdy nebyl tak kýčovitý jako dnes. Těšme se na další inscenaci s těmi skvělými drdoly nebo alespoň s báječně starými stroji a s lidmi v montérkách kolem nich.
Nenechat se rušit seriálem
Vzpomínání na komunismus se momentálně přesunulo do seriálu o lidech, kteří divně mluví, výstředně se oslovují a vyznávají retro. Nenechme se rušit seriálem a podívejme se na Pražské jaro na událost, která podstatně přispěla k tomu, že nám nevládne Babiš jako aparátčík, ale Babiš jako miliardář.
Řekněme tedy bez ironie: Na rozložení komunismu zevnitř měly vliv zejména tři faktory. Tlak zemí, které samy sebe nazývaly Svobodný svět, hlavně USA a západní Evropy. Práce revizionistů uvnitř komunistických stran. Tlak opozice v zemích východního bloku. V Československu roku 1968 je možné sledovat všechny tři prvky, které později vedly k rozkladu komunismu sovětského typu a jeho překvapivě nekrvavému odchodu z dějin.
Československo se v mnoha měsících, dokonce letech, předtím, než ho přepadla vojska Varšavské smlouvy, těšilo prominentní pozornosti ze Západu. Západní levice v něm viděla naději na alternativu a třetí cestu. Západní pravice cítila možnost štěpení sovětského bloku. Západní média měla dobrá témata.
Z Československa přicházely filmy, knihy, začínala se sbírat výtvarná díla osobností československého umění. Pozornosti se těšila československá ekonomická reforma, což dokumentuje třeba zájem o překlady knih Oty Šika.
Opozici v Československu se dostalo vnitřní krevní transfúze amnestiemi v roce 1960 a 1962. Z vězení z části vyšli lidé, které se nepodařilo zlomit, a kteří se v kvalitní společnosti politických vězňů dále formovali. Společnost venku, která se postupně uvolňovala, dávala propuštěným vězňům svou dynamikou vlastně zapravdu. Založení Klubu angažovaných nestraníků a organizace bývalých vězňů K231 stejně jako pokus obnovit sociální demokracii jsou ukázkami životaschopnosti a síly nekomunistické části společnosti.
Když se Brežněv vztekal nad fotografiemi a filmovými záběry z prvomájového průvodu v Praze, vadily mu také skautské uniformy, o izraelské vlajce nemluvě. Byl přesvědčen, že pražský první máj byl přehlídkou aktivit financovaných nepřítelem.
Církve byly v Československu zdecimovány s mimořádnou pečlivostí. Likvidace řeholních řádů co do důslednosti a brutality byla ve střední Evropě ojedinělá, monstrprocesy s představiteli církví v padesátých letech měly mít odrazující účinek. Přesto v roce 1968 církve ožily a hlásily se k podílu na společenském kvasu.
Revizionisté a vědecko-technická revoluce
Revizionisté v osmašedesátém byli úžasní, ale přes ta léta se je k nim nejlépe blížit trochu s nadsázkou: Českoslovenští komunističtí revizionisté připomínají partu kluků, kteří vynalezli parní stroj a neúspěšně se s ním pokusili ujet rodičům. S průhlednou výmluvou, že až se to rozjede, rodiče si můžou také nasednout. Výprask pak dostalo daleko víc kluků a holek. A rodiče jich hodně strčili do temnice.
Pražské jaro je zpětně viděno excelentní lekcí vynalézavého vzdoru. Tedy něčeho, čemu se v českých zemích tradičně daří. Podařilo se oživení společnosti s mnoha hravými prvky, komunistická strana provozovala kreativní zacházení s ideologií, bratrské strany opíjela rohlíkem. Bratrským stranám se tvrdilo, že vše je pod kontrolou a strana si udělá pořádek.
Myšlenkové paradigma marxismu-leninismu čeští revizionisté nahradili vědecko-technickou revolucí. Jako nová zkratka to fungovalo. Jenže nová zkratka měla přijít z Moskvy.
Českoslovenští revizionisté tvořili dost pestrou společnost, od Dubčeka, který vyrostl v Sovětském svazu a o demokracii neměl ponětí, přes veterána komunistického hnutí Františka Kriegela, který chtěl komunismus bez barbarství, Josefa Smrkovského, který znal demokraty a uměl s nimi jednat, až po přirozeně inteligentní a dynamické lidi, jako byli Zdeněk Mlynář a Ota Šik. A mnohé další, jako byl Čestmír Císař, co měl rád Francii, nebo Jiří Hájek, který byl nejdřív sociálním demokratem, a pak vývozním mládežníkem, takže měl také blízko na Západ.
Českoslovenští revizionisté jsou vlastně obdivuhodná politická skupina. Hoši v Sovětském svazu nedisponovali zlomkem jejich kulturních možností. Byli to komunisté-zápaďáci. Komunismus sovětského typu chtěli zreformovat tak, že by byl k nepoznání.
V sovětském vidění světa tanky přijely zcela logicky. Jednání československých revizionistů bylo neodpovědné, věděli a měli vědět, co jsou Rusové zač. I ti Sověti narození na východě Ukrajiny, jak nám nedávno Brežněva, tentokrát v etnicky kádrováckém duchu přiblížil postbolševik Vojtěch Filip. Naštěstí tam už neseděl Gruzín, jinak bychom vyšívali ve fabrikách někde za Uralem dodnes.
Chudák Brežněv
Nu, ani Rusové se neradovali, můžeme konstatovat ve chvilce empatie. Velká část fenoménu československého roku 1968 proběhla na potištěném papíře. Tištěná slova nakonec přivolala tanky.
Kdyby někdo chtěl napsat jednoaktovku na historické téma, mohl by psát o Brežněvovi v osmašedesátém roce, který už se třese, jakou svodku z médií v Československu mu dnes naservírují. Dobové dokumenty ukazují, že řadu autorů Brežněv znal jménem, hlavu šéfa televize Pelikána žádal opakovaně a jmenovitě, jako by tušil, že je to budoucí evropský poslanec za italské socialisty a vydavatel jednoho z budoucích nejdůležitějších exilových periodik — Listů.
Chudák Brežněv. Věděl, že když pošle tanky, znemožní se u i u zbytku západoevropské levice, což se také stalo. Ten si početl. Z Brežněva v paměti zůstává husté obočí. Ten se ho určitě něco nazvedal.
Zrušení cenzury v Československu přitom mělo jasný politický význam. Reformátoři v komunistické straně potřebovali podporu lidu proti vlastním stalinistům. A s lidem se komunikuje pomocí médií.
Pražské jaro dalo ve zrušení cenzury a v ekonomické reformě návod Gorbačovovi. Jemu vděčíme za nekrvavý rozpad komunismu, za propad dovnitř, namísto jaderného bombardování ven.
Občas si povyskočit
A nakonec zas trochu vážně: Základní dokumenty k takzvané normalizaci podepsali sami protagonisté Pražského jara s čestnou výjimkou Kriegela, který několikrát hlasoval po svém, byl vyloučen ze strany a odešel na odpočinek, a Mlynáře, který, protože ještě mlád, odešel do Národního muzea zkoumat střevlíky. Když zůstaneme u metafory kluků, co sestrojili parní stroj, stejní kluci pak přísahali na věčnost koňských povozů, a poškodili tak všechny, kdo by to s parním strojem chtěli zase zkusit.
Pražské jaro se v mlze seriálových obrazů nyní hodnotí různě. Když ho vztáhneme k možnostem a výbavě České republiky, nabízí se i jeden poměrně netradiční způsob čtení této události z jiného světa. Občas si povyskočit. Je možné v tomto koutku Evropy něco jiného?
Povyskočení Pražského jara jsme zaplatili dvaceti zkaženými lety, zatímco v Maďarsku nebo v Polsku se poměry uvolňovaly. Není ale povyskočení měřítkem toho, co se tu vůbec dá dokázat? Vždyť povyskočení s Václavem Havlem, úplně bez tanků na konci, také ruk cuk sklouzlo do Klause.
Pražské jaro přišlo s nadějí pro východ i západ nedlouho předtím, než se v USA zformovala škola hochů z Chicaga, která nese odpovědnost za dnešní podobu kapitalismu. Dnes nás ohrožuje ekologická katastrofa a finanční turbokapitalismus se jeví jako neřiditelný a velmi těžko jakkoli reformovatelný.
Dnešní rozdělení bohatství vypadá jako neudržitelné. Trh práce počítačová éra proměnila k nepoznání. Zároveň dnes probíhá několik civilizačních skoků, například v elektromobilitě a energetice. Je to svět, který nikdo takto nechtěl a který vznikl také proto, že hoši z Chicaga neměli dost silnou alternativu.
Naše povyskočení z roku 1968 najdete v učebnicích dějepisu, nejen u nás. Byl to správný směr ve správnou dobu. Jen ze země, která měla malou sílu.
Gorbačov se svou perestrojkou přišel už do úplně jiného kapitalismu, než byl ten z roku 1968. Kapitalismus z roku 1968 se ještě byl schopen sbližovat, s něčím konvergovat, komunikovat, uzavírat kompromisy. Ten z roku 1989 měl jarní formy za sebou.
Kdy si asi povyskočíme příště? A kdy se při tom povyskočení potkáme s velkými dějinami?
Článek pana Šíchy čest DR zachraňuje a je velmi podařený, děkuji.
Mě bylo v roce 1968 šestnáct let takže jsem pamětník. Pamětníci šedesátých let si je pamatují velmi rozdílně, fenomén sociálních bublin byl tehdy ještě daleko výraznější než dnes. Komunisté netušili, co si myslí nekomunisté, naopak to částečně platilo také.
Nepamatuji si z šedesátých let nikoho, který by, kdo by v soukromí mluvil jako ten lampasák a učitel z Pelíšků, na které pan Ších zřejmě naráží. Vlastně jsem v se v dětství a ranném mladí s žádnými přesvědčenými komunisty nesetkával, ani mezi učiteli ne. V mé rodině byl víceméně samozřejmým předpokladem, že do strany lidé vstupují z kariérismu, komunismus nebyl považován za názor, ale za charakterovou vadu.
Dnes vím, že jiní lidé si tu dobu pamatují jinak, například otec Petr Šabacha, který je autorem scénáře Pelíšků, byl voják z povolání. Možná se ve jeho rodině v těch režímních frázích mluvilo.
Takové lidi jsem neznal. Vyrůstal jsem na pražské Letné a chdil do školy, kde se scházela bývalá prvorepubliková elita, kupodivu nejen mezi rodiči žáků ale i mezi učiteli. Samozřejmě to neplatilo pro ředitele a jeho zástupkyni, s učiteli nás žáky spojovalo nevyslovené vědomí, že těchto lidí je potřeba se bát a žádná otevřená komunikace s nimi možná není.
21. srpen vlastně pro mě neměl být žádným překvapením, protože už při vydání „Dva tisíce slov“ můj otec řekl „To dopadne špatně“. Postoj mých rodičů k reformním komunistům jako byl Vaculík a Kundera byl zdrženlivý a a ironický.
Rozčilovalo je jejich samozřejmé přesvědčení, že budou zase v čele vývoje, který napraví, co dříve způsobili. V zásadě měli pravdu, protože po srpnu KSČ selhala jako celek s jen několika málo výjimkami.
Ale konkrétně Vaculíkovi myslím křivdili. Jednak nepatřil k poúnorovým sekerníkům, jednak jeho texty svědčí o tom, že už v šedesátkách myslel spíš jako nestraník, než jako člověk, co si myslí, že ho rudá knížka legitimuje, aby se postavil do čela. I manifest 2000 slov do toho zapadá. Napsal ho ostatně na popud vědců, kteří myslím ani členy strany nebyli.
Míra nevyslovované nedůvěry mezi lidmi byla ještě i v roce 1968 obrovská a lidé si zakazovali o některých věcech muvit. Největší uvolnění bylo několik měsíců po srpnu. Od posledních politických poprav uplynulo koneckonců teprve ani ne 15 let.
Mezi známými rodičů byl jen jeden člen strany, byl to komunista předválečný, který do KSČ vstoupil ve vzdoŕu ke svému otci, který byl majitelem velké továrny na čokoládu. Za války sloužil v britské armádě, účastnil se invaze v Normandii jako opravář aut, uměl opravovat i tanky. Za účast v západním odboji byl postižen jen málo,před válkou byl konstruktér aut, po únoru měl bezvýznamné místo v jakési továrně na kompresory. O politice zásadně neříkal nikdy nic.
To mlčení bylo možná typické, moje manželka měla komunisty v příbuzenstvu a ti prý o politice také nikdy nemluvili, to se ale týká až období normalizace, je o dost mladší než já.
Článek je postavený na zcela konvenčních, bezobsažných klišé, které ani nestojí za námahu je jakkoli komentovat.