My starší pamatujeme na „Poučení z krizového vývoje“ — politický pamflet, který měl všechny občany této země ne přesvědčit, ale ponížit. Protože na toto „Poučení“ měli přísahat, i když s ním nesouhlasili. A kdo se k tomu neměl, byl vlastně exkomunikován. Mimochodem: víme ještě, že po roce 1969 bylo přes půl miliónu lidí „odsunuto“ ze své práce, zaměstnání, oboru?

Nicméně — ze srpna 1968 lze vyvodit některá zřetelná poučení. A dokonce si myslím, že je potřeba využít každé příležitosti, aby se tato skutečná poučení připomínala. A skutečně se z nich poučit. Tentokrát bez ponižování. Je jich jistě mnoho. Připomenu alespoň čtyři.

Zásadní poučení spočívá v tom, že okupace v roce 1968 jasně odpověděla na otázku, zda je komunistické hnutí a myšlení reformovatelné. Snaha předcházející okupaci vyvolávala dojem, že snad ano. Okupace to jasně škrtla: komunistické hnutí není reformovatelné. Každý, kdo po okupaci z roku 1968 vstoupil do KSČ, věděl, že vstupuje do strany, která je zločinecká.

Další poučení spočívá, myslím, v odmítnutí pragmatismu. Protože pragmatismus — v té nejhrubší podobě, tedy: to, co, prospívá mně, je správné a dobré — byl pravidlem, na které v různé míře, avšak většinově přistoupili obyvatelé této země. Nahradit pragmatismem naději pro obec, pro společnost, pro jednotlivce jako občana, byl vlastně cíl celého procesu „normalizace“.

Zapomenout na všechno ostatní kromě vlastní kuličky, kromě osobního prospěchu a bezpečí, tedy kromě „držet hubu a krok“, to byl jeden z cílů normalizace a vlastně se hodně povedl. Konformita a pragmatismus jako principy se přenesly až do dneška. Projevují se jinak, nicméně stále vlastně u většiny obyvatel tohoto státu. Dát si právě na tohle pozor je jeden z nejvýznamnějších úkolů pro každého z nás. Uvědomit si nebezpečí a zrádnost této skutečnosti je možná nejpodstatnější ze všech.

Další poučení: na vůdce se nedá spolehnout. Nedá se jim věřit, nedá se na ně přenášet rozhodování, nedá se dávat jim možnosti, které mohou zneužívat. Smutné kotrmelce řady „mužů obrodného procesu“ o tom jasně mluví. A stále platí — možmá čím dál tím víc — že je toto poučení nezbytné brát vážně. Protože slavná věta „nechte to na mně, já to zařídím, budu makat a všechno zvládnu“, právě tato věta je možná největším nebezpečím demokracie.

Poučení spočívá v tom, že se my, občané, nesmíme nechat vyšachovat z rozhodování, z působení na politiky a další „mluvčí“ (třeba ty na TV Barrandov), a tudíž jim nechávat volné pole pro manipulaci s námi.

Chci připomenout ještě jedno poučení z okupace v srpnu 1968 a následných let, a to poučení právě z manipulace. Tisíckrát opakovaná lež... Toto „zlaté pravidlo“ manipulace se dnes prosazuje možná nejsnadněji ze všech předchozích dob. Která pravda pak vítězí? Ta, kterou tak mohutně prezentují dnes hlavně východní trollové? Nebo ta, kterou najdu vlastním úsilím o hledání pravdy? Která bude poctivá a plná otázek a úsilí o otevřené odpovědi?

Je to těžké poučení. Ale když ho nebudeme dbát, tak se nedobereme svobodného uvažování ani respektu k jiným. A vlastně ani k sobě.