Za Dušanem Havlíčkem
Patrik EichlerNovinář Dušan Havlíček zemřel v úterý v Praze ve věku čtyřiadevadesáti let. Byl kromě jiného spolupracovníkem Alexandra Dubčeka v měsících československého jara a — coby redaktor časopisu Listy — i důležitou postavou posrpnového exilu.
Debatovat s Dušanem Havlíčkem byla radost. Mohu to snad napsat, i když jsme se potkávali jen pár posledních let, a i když většina těch setkání byla na akcích s dalšími lidmi. Byla pro mě radost potkávat člověka ztělesňujícího paměť jedné politické generace a člověka, který se tuto paměť rozhodl uchovat pro budoucnost a svůj úkol dotáhl do konce.
Pamatuji si Dušana Havlíčka jako člověka živě se zajímajícího o současné kulturní i politické dění, přestože by mu jeho výrazné angažmá v prožitém století dávalo právo vzpomínat a nechat druhé poslouchat své vlastní vyprávění. A pamatuji si ho také jako manžela galantního a pozorného ke své ženě Duně a bolestně snášejícího její těžké a náhlé onemocnění.
„Generace mého otce, italského legionáře z první světové války, poznala Rakousko-Uhersko, prožila svá nejlepší léta v Československé republice T. G. Masaryka, prošla Protektorátem Böhmen und Mähren a odcházela za tvrdého socialismu podle sovětského modelu,“ psal Dušan Havlíček v úvodu ke své monumentální knižní analýze Listy v exilu (Olomouc 2008).
A pokračoval charakteristikou generace vlastní, té, která „poznala demokratickou republiku, prošla nacistickým vězením i koncentráky, a než se stačila nadechnout krátké poválečné svobody, spadla do budování socialismu, aby prozřela po zkušenostech padesátých let a pustila se do svízelné přípravy společenských změn, které vyvrcholily ‚Pražským jarem‘. I to však bylo —“, dodával Havlíček, „alespoň pro část mé generace — pouze východiskem k dalším, hlubším proměnám… Ale pak už nás čekal — na dvacet let — jen disent, exil a někdy snad i rezignace.“
Bylo to právě v té chvíli, kdy byl povolán do své funkce v ústředí komunistické strany.
A poté co tam dostal svůj první, "funkcionářský" plat - tak ho vzápětí běžel do mzdové účtárny reklamovat, s tím že se někde musel stát nějaký omyl.
Připomeňme si: podle tehdejší vládnoucí ideologie se tehdy jednalo o "stát dělníků a rolníků", kde každý měl pobírat plat "podle své práce". Ale Dušan Havlíček teď náhle zjistil, že ten jeho funkcionářský plat je n ě k o l i k a n á s o b n ě v y š š í, nežli byl jeho předchozí plat novinářský či zaměstnance univerzity!
Jak řečeno on to napřed považoval za omyl mzdové účtárny, neboť si vůbec nedokázal připustit, že v tom navenek tak rovnostářském socialistickém státě může mít "práce" funkcionáře několikanásobně vyšší hodnotu nežli práce dělníka nebo novináře; ale bylo tomu přesně tak.
A Dušan Havlíček k tomu napsal, že tehdy pochopil, proč se všichni ti partajní funkcionáři tak úporně drží těch svých funkcí a prebend: protože bez nich by se příjmově okamžitě propadli o několik pater níže! A vlastně ještě hlouběji, protože k vykonávání nějakého "normálního" zaměstnání už neměli žádné schopnosti; oni dokázali dělat opravdu už jenom tu svou funkcionářštinu.
Jakékoli snahy o obrodu aparátu komunistické strany tedy naprosto nevyhnutelně musely narazit na odpor sevřené falangy všech těchto kádrů, třesoucích se o svá teplá místečka v aparátu.