Třetí letošní číslo Listů nenabízí žádného kandidáta na novinářský čin roku, jakým byly v minulém čísle zveřejněné nalezené dopisy Mileny Jesenské. Přesto je v něm několik mimořádných textů, které stvrzují výsadní postavení dvouměsíčníku jako platformy české a moravské (Listy vycházejí v Olomouci a je to na nich v nejlepším slova smyslu znát) liberální levice.

Jiří Pehe v úvodním textu „Ztraceni v postkomunismu“ recenzuje knihu Borise Budena Konec postkomunismu: od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. V závěrečném odstavci Peheho úvahy, břitkém jak hrot redispera čteme:

„V jistém slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace. Je to především množina relativně levných, dostatečně pružných a neremcajících zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, jež v české ekonomice dominují, potřebují. A také množina spotřebitelů, protože jediná „ideologie“, která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv „vertikály“, funguje, je konzumerismus všeho druhu.“

V dalších textech věnovaných současné politické situaci náš sloupkař Jaroslav Bican hodnotí v textu Politické strany v ohrožení důsledky zavedení institutu přímé volby na český stranicko-politický systém, Petr Uhl píše, že „ÚSTR by měl být opravdu zrušen“, Martin Soldát v rozhovoru s Alexandrem Mitrofanovem rekapituluje transformaci od roku 1989.

Čím Listy mezi českými médii vynikají, je vzorná péče o žánr fejetonu. Jeho nekorunovaný král Václav Jamek začíná tentokrát osobním povzdechem: „Občas mě ohlas něčeho, co jsem napsal, nebo ani ne ohlas, ale jen nějaká souvislost, nebo i moje vlastní chyba roztrpčí natolik, že upadám v pokušení už vůbec nepsat, nebo psát jenom pro věčnost. Psát pro věčnost neznamená, že bych nemohl psát o věcech časových a že by si to lidé nemohli přečíst, ale že na tom nesejde. V jistém smyslu tedy alibi, důvod pokračovat, přestože to nedává smysl, quia absurdum, jak říkal Aurelius Augustinus. Francouzi by se mi za takový postoj vysmáli, usuzuji tedy, že za něj vděčím našemu domácímu útisku a marnosti, v nichž jsem prožil přes půl života a v jejichž důsledku se mi (i při mém nezanedbatelném sebevědomí) fakt, že jsem vůbec kdy co zveřejnil, jeví jako něco nahodilého a zcela postradatelného. A vezmu-li třeba nejinteligentnějšího divocha z Bornea, v čem vůbec mám nad ním navrch? V úpravě nepřátelských lebek nestojím za nic, pořád se na mě tlemí z televize. (Ach Ti Francouzi, tohle by je v životě nenapadlo!)“ Člověk se neubrání: doznává-li jeden z mála, ne-li jediný z našich publicistů, které lze bez valného rizika přehánění označit za geniálního, že „upadá v pokušení vůbec nepsat“, odkud máme brát sílu k psaní my, obyčejní smrtelníci?

Listy se snaží udržovat tradici česko-slovenského týdeníku Mosty, který do nich po svém zániku vplynul. Se slovenštinou se setkáme v úvodní půvabné básni Mariana Hataly, v překladu článku polské novinářky Joanny Radzyner o postavení středoevropských Romů, redaktoři Listů Václav Burian a Tomáš Tichák připomínají zesnulého slovenského novináře Juraje Charváta.