Třetí letošní číslo Listů nenabízí žádného kandidáta na novinářský čin roku, jakým byly v minulém čísle zveřejněné nalezené dopisy Mileny Jesenské. Přesto je v něm několik mimořádných textů, které stvrzují výsadní postavení dvouměsíčníku jako platformy české a moravské (Listy vycházejí v Olomouci a je to na nich v nejlepším slova smyslu znát) liberální levice.

Jiří Pehe v úvodním textu „Ztraceni v postkomunismu“ recenzuje knihu Borise Budena Konec postkomunismu: od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. V závěrečném odstavci Peheho úvahy, břitkém jak hrot redispera čteme:

„V jistém slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace. Je to především množina relativně levných, dostatečně pružných a neremcajících zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, jež v české ekonomice dominují, potřebují. A také množina spotřebitelů, protože jediná „ideologie“, která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv „vertikály“, funguje, je konzumerismus všeho druhu.“

V dalších textech věnovaných současné politické situaci náš sloupkař Jaroslav Bican hodnotí v textu Politické strany v ohrožení důsledky zavedení institutu přímé volby na český stranicko-politický systém, Petr Uhl píše, že „ÚSTR by měl být opravdu zrušen“, Martin Soldát v rozhovoru s Alexandrem Mitrofanovem rekapituluje transformaci od roku 1989.

Čím Listy mezi českými médii vynikají, je vzorná péče o žánr fejetonu. Jeho nekorunovaný král Václav Jamek začíná tentokrát osobním povzdechem: „Občas mě ohlas něčeho, co jsem napsal, nebo ani ne ohlas, ale jen nějaká souvislost, nebo i moje vlastní chyba roztrpčí natolik, že upadám v pokušení už vůbec nepsat, nebo psát jenom pro věčnost. Psát pro věčnost neznamená, že bych nemohl psát o věcech časových a že by si to lidé nemohli přečíst, ale že na tom nesejde. V jistém smyslu tedy alibi, důvod pokračovat, přestože to nedává smysl, quia absurdum, jak říkal Aurelius Augustinus. Francouzi by se mi za takový postoj vysmáli, usuzuji tedy, že za něj vděčím našemu domácímu útisku a marnosti, v nichž jsem prožil přes půl života a v jejichž důsledku se mi (i při mém nezanedbatelném sebevědomí) fakt, že jsem vůbec kdy co zveřejnil, jeví jako něco nahodilého a zcela postradatelného. A vezmu-li třeba nejinteligentnějšího divocha z Bornea, v čem vůbec mám nad ním navrch? V úpravě nepřátelských lebek nestojím za nic, pořád se na mě tlemí z televize. (Ach Ti Francouzi, tohle by je v životě nenapadlo!)“ Člověk se neubrání: doznává-li jeden z mála, ne-li jediný z našich publicistů, které lze bez valného rizika přehánění označit za geniálního, že „upadá v pokušení vůbec nepsat“, odkud máme brát sílu k psaní my, obyčejní smrtelníci?

Listy se snaží udržovat tradici česko-slovenského týdeníku Mosty, který do nich po svém zániku vplynul. Se slovenštinou se setkáme v úvodní půvabné básni Mariana Hataly, v překladu článku polské novinářky Joanny Radzyner o postavení středoevropských Romů, redaktoři Listů Václav Burian a Tomáš Tichák připomínají zesnulého slovenského novináře Juraje Charváta.

Mezi texty, které se věnují dění ve světě, samozřejmě vynikne text žijící legendy polského novinářství Adama Michnika Židovský problém s pamětí. Štěpán Steiger píše o zdravotnictví v USA a v článku, který v rámci spolupráce s Listy zveřejňujeme na jiném místě dnešního vydání, uvádí překlad textu enfant terrible německé levice Oskara Lafontaina.

Část Listů věnovaná umění zaujme mj. přetiskem Pozdravu Dominiku Tatarkovi, který mu před třiceti lety — k sedmdesátým narozeninám — adresoval Karel Kosík. Ano, pro čtenáře, kteří podobně jako autor zprávy nematurovali z matematiky, to povíme otevřeně: Dominiku Tatarkovi by letos bylo sto. V čísle vycházejí fejetony Tomáše Ticháka, Ladislava Šenkyříka, Jana Novotného a živoucí legendy novinářství pro změnu českého A. J. Liehma.

Ten ve vzácně zdařilé aplikaci úsloví o tom, jak učinit „z nouze ctnost“ v čísle vydal znovu svůj čarokrásný text, který před pětatřiceti lety napsal k úmrtí Ferdinanda Peroutky. Píše v něm mimo jiné: „Zůstali jsme z rozdílných generací, prošli jsme rozdílnou zkušeností, naše myšlení se formovalo různě. Ale kdykoli jsme se setkali a obvykle dlouze hovořili, bylo tu cosi, co se málokdy najde a čeho je asi třeba nejvíc si vážit: nepřeli jsme se o to, v čem jsme se nemohli shodnout, ale mohli jsme hodiny hovořit o tolika věcech, v nichž mezi námi byla shoda a porozumění. K tomu je třeba velikost, která je povznesená nad malichernost každodennosti, i vědomí toho, že jsem sám kontinentem, který nepotřebuje, aby mu to denně potvrzovali souhlasem.“

S kolika přáteli Ferdinanda Peroutky se tu dnes ještě můžeme potkat? Lidové noviny pětatřicáté výročí jeho úmrtí nepřipomněly. Listy ano. Jejich jedinečná role spočívá snad právě v tom, že každým svým číslem udržují při životě paměť na to lepší v nás a živí tím i naději, že by se to snad mohlo znovu probudit, přihlásit o slovo a opět začít stanovovat náš další směr.