S přemýšlením o vývoji společnosti je to trochu jako s astronomií. Potíž je v obou případech v tom, že předmět zkoumání můžeme nahlížet pouze z jednoho nám daného místa (ve vesmíru) či času (v dějinách). Sebevíc si to uvědomujeme a snažíme se onu „paralaxu“ potlačit, vždy podléháme sebestředné iluzi. Každý dle svého názorového zaměření a míry přesvědčenosti hledá v historii argumenty pro současnost a cítí se přitom být do jisté míry nad věcí, konečně zmoudřelý a poučený.

Myšlenky Ferdinanda Peroutky v osmdesát let staré eseji Inteligence a kapitalismus tak může současný vyznavač neoliberalismu vykládat jako důkaz nebezpečné nakažlivosti naivní víry v — přinejmenším ekonomický — úspěch Sovětského svazu. Zakladatel československého politického myšlení přesto správně (dle teoretického neoliberála) identifikuje v socialismu sovětského typu nebezpečí, neboť je „polobarbarský a poloasijský po psychologické a občanské stránce“.

Kapitalismu, přes převažující rozčarování, v čase propukající nejhorší hospodářské krize pochopitelné, Ferdinand Peroutka zase přiznává nezastupitelnou prospěšnost v těžkých časech hospodářské obnovy. Vidí, že se Marx mýlil v předpovědi o hromadění kapitálu v několika málo rukách. Že ještě nerozpoznává ostatní omyly, mu lze (neoliberálem) odpustit: nevěděl totiž, jak životaschopný se ukáže být příliš povrchně kritizovaný motiv zisku, jak úspěšně se neviditelná ruka trhu dokáže vyhnout dalším takto katastrofickým krizím. A taky ještě nečetl Souostroví Gulag a netušil, jak se může (případně musí) zvrhnout systém, v nějž vkládá naděje, tj. „systém, který by se řídil zejména motivem rozumu a humanity“.

Kritik dnešního kapitalismu vidí naopak zcela zřetelnou analogii mezi krizí kapitalismu třicátých let minulého století a finanční krizí současnou. Poté, co odvedl přes řadu výhrad prospěšnou černou práci po pádu direktivního socialistického hospodářství, vyčerpal se a začíná prosvítat stejně jako před osmdesáti lety jeho špatná podstata, totiž že hierarchií jeho světa je „uctívání zlatého telete; rozum, humanita, kultura mají jen druhořadé postavení a chodí v ošumělých kabátech“.

V České republice je to snad ještě evidentnější než v jiných zemích, sobectví a absolutní ekonomický pragmatismus zde pomalu ale jistě ovládly veřejný prostor. Současná vládní koalice je například kritizovaná víc za neschopnost koaličně vládnout než za principy protlačovaných reforem. A ani opozice se už dnes například neodváží říct, že členství v Evropské unii je správné i z jiných důvodů, než že je pro ČR momentálně ekonomicky výhodné.

Kritik dnešního kapitalismu samozřejmě vidí, že Ferdinand Peroutka neměl úplně pravdu, co se týče neřešitelnosti krizí z nadvýroby, ale také že nemohl předvídat, jak léky, které budou tyto periodické záchvaty léčit, promění a propojí ekonomický svět a dovedou jej ke krizím jiného druhu. Kdo si mohl představit svět, jehož běh nebudou řídit ani vlády, ani akcionáři, ale finanční trhy a ratingové agentury? Jenže — to nemění nic na podstatě věci, tedy na nelidskosti „holého“ kapitalismu.

A teď se budu pokoušet o odstranění oné úhlové odchylky: Ferdinand Peroutka vkládá určité naděje do ekonomického úspěchu sovětského Ruska. Připouští ale, že socialismus potřebuje přinejmenším kapitalistické výrobní nástroje, a také riziko, plynoucí z již citované „polobarbarské a poloasijské“ půdy, z níž systém v Rusku vyrůstá. Jsme opravdu dnes moudřejší, když jsme si stoprocentně jisti, že pravda je stoprocentně buďto „a)“, nebo „b)“?

Takzvaný reálný socialismus se nakonec ukázal jako ekonomicky neefektivní a čeští moudří dnes znají konečnou pointu dějin, totiž že ekonomická regulace je zhoubná pro svobodu a demokracii. Jak je ale možné, že v dnešní Číně se bez občanských svobod i demokratických voleb dobře obejde naopak neviditelná ruka trhu? Píše o tom teď nějaký Peroutka?

Ten v roce 1931 soudil, že inteligence má prosazovat rozumnou organizaci hospodářského života a že její funkcí je „zastupovati proti hospodářským poměrům kapitalismu princip kulturní, hráti osvětovou roli mezi průmyslovými a obchodními kapitány; a nebudou-li oni přístupni misionářskému vlivu, vybudovat proti nim frontu, která je donutí.“

Porovnáváme-li názory, které vládnou třeba v dnešních českých médiích, s myšlenkami Peroutkovými, vidíme zásadní rozdíl: Ty jeho lze poměřovat pozdější skutečností, a protože se v podstatě i v obrysech zdají být dodnes platné, můžeme si dovolit prohlásit je za správné. To se o myšlenkách současných říci nedá — jednak se neví, jak v budoucnosti obstojí, jednak většinou nepřekračují práh přítomnosti.