Milé Listy,

chcete po mně pár neotřelých postřehů o první přímé volbě prezidenta. Nemohu se vymlouvat na nedostatek času, protože jsem si několik poznámek sám pro sebe udělal a teď cítím vaši prosbu jako vyzvání, abych si je pro sebe nenechal. Riskuji ovšem, že budou-li to číst mí přátelé, část si mne zařadí mezi zemské škůdce a část mezi ubohé váhavce, kterým nebylo (a ani teď není) okamžitě jasno. Ale už si mě tak většinou stejně zařadili. (...)

Losna, nebo Mažňák?

Tak už nám zbyli k volbě dva. Nelituji, že vypadl Fischer. Byl by možná dobrý předseda vlády, ale nechtěl bych mít prezidenta, který třeba i po rozumné úvaze půjde vždy poslušně s proudem. Naprosto si mě odradil, když řekl, že vládu s komunisty by neschválil. To mi připadá zcela nekonzistentní, když se kdysi, byť pod nátlakem, k mnohem horším komunistům dal.

Z dotazníku mi vyšel na druhém místě Zeman, Schwarzenberg až na posledním. Politicky je mi Zeman určitě bližší. Snažím se vzpomínat: článek Prognostika a přestavba se mi v gorbačovské éře velmi líbil, lze namítnout, že autor už věděl, že mu v přítomnosti příliš neublíží a v budoucnu prospěje, ale pak to dokazuje, že byl dobrý prognostik.

Jednu historickou zásluhu má — vytáhl nahoru sociální demokracii, jinak by u nás asi levici reprezentovali transformovaní komunisté. I některé jeho prostořekosti mají něco do sebe — myslím, že Srbové mají právo na spravedlnost a Izrael na pokojnou existenci. Je to ovšem zřejmý technokrat, jemuž slova „národní park“ nic neříkají, rád by všude těžil, kácel a stavěl.

V tomto ohledu by mi byl milejší Schwarzenberg. Velmi si vážím jeho zásluh o lidská práva a nezávislou literaturu, vládou, ve které zasedá, však nadšen nejsem. O Zemanovi se lze dočíst v novinách mnohem více špatného než o jeho soupeři, někdy od důvěryhodných lidí — Pithart, Uhl. Nepodléhám mediální masáži? Co z toho je podstatné a jak si to mám ověřit? Nakonec se nemusím rozhodnout hned. Měl bych velmi pozorně sledovat duely.

V MF Dnes mě zaujme fejeton Pavla Kohouta. Začíná jakýmsi laudatiem na Schwarzenberga, a když už se mi v polovině textu zdá chvály až příliš, začne stejně vřele chválit Zemana. Tohle by se mi líbilo, volit mezi dvěma lidmi, z nichž každý má své nesporné přednosti. A první duel na mě opravdu působí dojmem, že oba kandidáti se rozhodli chovat se gentlemansky a nepovzbuzovat krajní polarizaci, kterou pozoruji kolem sebe.

(...)

Už je po gentlemanství. Lituji toho, ale kamarádka mi říká, že u prezidenta nejde ani tak o politický vliv, jako o lidský příklad, a že se tedy nedá osobním věcem včetně různých těžko prokazatelných podezření vyhnout. To má asi pravdu.

Já bych na místě člena poradního týmu radil takováto úvodní slova: „Mluvím k vám jako váš potenciální volič — nerad bych hlasoval sám pro sebe a nechci se ani volbě vyhnout, některé věci však ve mně budí nedůvěru a pro klid svědomí se musím na ně zeptat.“ Vyslechl bych odpověď a omezil se na doplňující otázky. Ale s takovými názory by mě asi nikdo za poradce nechtěl.

(...)

Nezbylo mi než se rozhodnout. Řekl jsem si, že hloupý Honza si nebude hrát na znalce politiky a dá přednost tomu, kdo si v debatě počínal korektněji. Pak to ovšem vyhrával Schwarzenberg. Jeho jemná, na slovo skoupá ironie mi byla většinou příjemnější než Zemanova rozevlátá výřečnost. Schwarzenberg nebyl dobře informován, ale nepozoroval jsem v jeho vystupování zlomyslnost.

U Zemana mi připadalo nekorektní a zavádějící spojování Schwarzenberga se sudeťáky, za špatnou munici dodanou týmem se sice omluvil, ale nemusel jí přece vůbec užívat. Chybí mu cit pro jemnější nuance — řekne-li někdo z poražených kandidátů, že bude hlasovat pro něho, neznamená to ještě, že ho doporučil svým voličům. Ale možná ten cit i má, počítá však s tím, že je zbytečné jej předpokládat u jiných.

(...)

Dívám se ještě na mailovou poštu. Z více stran jsem vyzýván, abych nevolil bezectného lháře a případně se i připojil k petici. Tento druh nátlaku nemám rád a připadá mi dokonce kontraproduktivní — adresát si řekne, ať ho nepoučují, že má přece vlastní hlavu. Já zůstávám při posledním rozhodnutí, ale je ve mně do poslední chvíle nejistota.

Ještě za plentou se mihne vzpomínka na Osipa Mandelštama: Nezrazuji volbou aristokrata a místopředsedy současné vlády „slib věrnosti čtvrtému stavu“? Přemáhám nutkání vybrat lístek do obálky poslepu a druhý bez podívání zahodit. Jak mi dokazoval synovec, podle principů kvantové mechaniky bych tím hlas rozdělil na poloviny. Ale ne, nebudu takto uhýbat.

Celý text vychází v Listech 1/2013.