Pro generaci, která to již nepamatuje, je třeba připomenout, že Literární noviny vycházely od roku 1927, že v šedesátých letech natolik nedbaly na tradiční autocenzuru a posilovaly naděje na demokratizaci diktátorského pseudosocialismu, až je roku 1967 režim oficiálně zakázal. Tvrdí se, že rozjitřena situace kolem tohoto zásahu vyvolala změnu vedení komunistické strany a nastolení programu liberalizace. Brzy, během roku 1968, kdy i neoficiální dohled nad tiskem načas ustal, vycházely pod názvem Literární listy a poslední zbytky svobody vyjadřování před plným rozběhem „normalizace“ využívaly pod názvem Listy.

Listy se po definitivním zákazu přesunuly do exilu. K tomuto názvu se přihlásila redakce vedená Jiřím Pelikánem. Listy měly tehdy podtitul Časopis československé socialistické opozice.

Literární noviny se sice po listopadu 1989 obnovily, nepodařilo se však udržet je v linii navazující na dřívější směr. Byly odebrány Společnosti pro Literární noviny, která je vydávala, a jejich šéfredaktorovi Jakubu Patočkovi. Vše skončilo dramaticky: toto médium ovládli bývalí agenti StB a v současnosti jsou součástí konzervativního, nacionalistického, populistického mediálního bloku spjatého s Parlamentními listy. Na tradici Literárek navázali autoři a redaktoři po návratu z exilu a obvykle v šesti číslech za rok dlouhodobě vydávají dnešní Listy.

Současné Listy vede jeden z původních signatářů Charty 77 a postav listopadového obratu Václav Žák. V redakční radě najdeme mimo jiné taková jména jako Erazim Kohák, Antonín J. Liehm, Karel Skalický, Jiřina Šiklová a Alena Wagnerová. V těchto dnech vychází poslední číslo letošního čtyřicátého sedmého ročníku časopisu.

Časopis střídá texty, které se vracejí k vizi demokratické, liberální a spíše levicově orientované společnosti. Svůj pohled na ni nabízí tentokrát šéfredaktor v rozhovoru, který s ním pro Listy udělal redaktor Tiscali Jaroslav Bican. Interview nazvali Liberální demokracie na opuštěném nádraží (s. 23). Debata se točí kolem liberálních hodnot a hodnot republikánských v reakci na provokativní podnět Petra Pitharta.

Lukáš Jelínek ve fejetonisticky laděném textu Zakázaná slova (s. 7) obhajuje vlastně kulturnost pošlapanou současnou mocenskou elitou. Jazyku ve veřejném prostoru, a tím i politické kultuře se věnuje již zde zmíněná česko-německá spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová v článku Politizování pravopisem (s. 66).

↗

Listy dlouhodobě staví mosty mezi českou ideovou, politickou a ekonomickou krajinou s okolím. Repro DR

Některé články sestupují z výšin ideových či programových na nepominutelnou úroveň konkrétních aplikací. Heda Čepelová s Miroslavem Jašurkem se věnují zemědělské krajině, úbytku vody a možnostem řešení. Podobnému tématu se věnuje v jiném článku Aleš Zapletal.

Mosty mezi krajinou a okolím

Listy dlouhodobě staví mosty mezi českou ideovou, politickou a ekonomickou krajinou s okolím. Systematicky se věnují Slovensku, přesněji řečeno, slovenští autoři podobné orientace, pro něž už tam téměř není místo, obohacují autorské zázemí Listů. Nelze se divit, když antropolog Juraj Buzalka provětrává historickou vinu Slováků (s. 33). Ani čeští autoři, kteří to činí, nejsou s tímto tématem vítáni.

Absolventka Sorosovy Středoevropské univerzity se sídlem stále ještě v Budapešti Zuzana Keppelová se v krátkém textu věnuje nacionalistické agendě a dochází k tomuto: V čase Brexitu, America first, nového európskeho nacionalismu, Putina aj Erdogana sa idey — liberalismus, sociálna demokracia, křesťanská demokracia… —zachytávajú o územie a ľud, stávajú sa ale nástrojmi na stvárnenie osudu národa (s. 37).

Mosty Listů vedou i k dalším sousedním a partnerským zemím. Vracejí se mimo jiné ke dnes opomíjenému tématu Střední Evropy překrytému tragickým svazkem takřečené Visegrádské čtyřky. Akademický politolog a příležitostný politický publicista Milan Znoj zaměřený mimo jiné na hledání vazeb mezi liberalismem a komunitarismem stručně, ale přesto náročně zkoumá možnost oživení středoevropské solidarity. Ukazuje, jak konzervativní koncept středoevropanství není jedinou možností (s. 45).

Politolog Jiří Koubek nechce černobíle soudit a rozebírá možnosti polské politiky a současný pokus strany Právo a spravedlnost odstranit liberální demokracii (s. 48). Josef Kašpar, český novinář žijící v Římě, ukazuje, jakou zátěží je pro Itálii příliv migrantů (s. 51) a historik z Karlovy univerzity Jan Rychlík ho doplňuje poznámkou o české hysterii kolem uprchlických kvót (s. 53).

Listy se definují jako dvojměsíčník pro kulturu a dialog. Nejsou jen politickým médiem. Přinášejí literární texty a jejich interpretaci. Z rubriky Kultura lze připomenut přehled života a tvorby nenápadné, osamělé, a přesto něčím impozantní postavy české kultury Bohuslava Reynka (s. 84). Autor článku, literární historik Libor Martínek má v tomto čísle Listů také recenzi knihy Renaty Putzlacherové z prostředí etnicky polských českých obyvatel.

Listy skromně, s okruhem čtenářů, který je jim dopřán, plní nevděčný úkol kultivovat veřejný prostor a vracet se ke společnému humanistickému zdroji někdejší české protidiktátorské domácí a exilové opozice a aktuálně na něj navázat. Někomu by snad mohlo připadat obtížné prokousat se 112 stranami a 41 spíše náročnými texty, ale domnívám se, že to stojí za to.

Listy, dvouměsíčník pro kulturu a dialog, č. 4/2017. Více na webu Listy.cz.