Pojďme slušně psát

Patrik Eichler

Literární noviny nečetly v osmašedesátém roce statisíce lidí proto, že by psaly o kultuře. Čtené byly, protože v nich o politice a životě společnosti psali spisovatelé a proto, že se daly leckdy číst jako literatura.

„Důslednost, kterou se někdejší disent neměl kde naučit,“ potřebujeme k řešení řady technických problémů našeho dnešního života. Alespoň to píše Jan Šícha ve svém sobotním článku v tomto deníku.

V mé internetové bublině se na autora sesypala řada odsudků. Je prý zahleděný do sebe, výzva psát slušným jazykem je elitářská, konzervativní pravice nemůže být pro slušné lidi spojenec a kromě všeho dalšího není zjevné, které politické strany jsou ty legitimní.

Pro mě je ten text zprávou, jak dnešní svět pozoruje člověk, který je výborný novinář s literárním talentem. Už to tak bývá, že spisovatelé nebo obecně umělci si některých změn všímají dříve, než si jich všimnou společenské vědy a politika nebo lidé bez zvláštní schopnosti anebo povinnosti svět kolem sebe pozorovat.

Základem textu podle mě je pozorování, že zde vládne „totáč, přestože nikoho nezavírají“. Projevovat se „totáč“ může různě: nedostatkem médií k diskusi uvnitř politických prostředí i médií ke kontrole politiky; zpasivňováním společnosti, která má tolik práce s přežíváním, až ji na veřejné angažmá nezbývá čas, nebo třeba izolací od mezinárodní politické, vědecké i kulturní debaty.

×