Jakákoliv debata o stavu médií se během první minuty stočí k tématu fake news a propagandy. Takzvaná „alternativní média“ jsou označována za jednu z největších hrozeb pro tradiční média i pro demokracii, kterou by ta tradiční média měla střežit. Většina těch, co varují, jsou ale zároveň dost bezradní ohledně možného řešení. „Musíme lidem vysvětlovat fakta“, slýcháme ze všech stran. Je ale skutečně problém v tom, že fakta nejsou lidem dostupná? Je opravdu tak složité si zjistit, že většina uprchlíků nejsou mladí muži s drahými telefony nebo že ruští vojáci na Krymu opravdu byli? Není. Každý, kdo má přístup k internetu, tohle může zjistit během dvou kliknutí. Problém tedy bude nejspíš někde úplně jinde než v nedostatku nebo nedostupnosti faktů.

V souvislosti s rozšířením fenoménu fake news se rozšiřuje také disciplína zvaná „fact-checking“. Většina fact-checkingových webů, jako třeba český Demagog.cz, se zaměřuje primárně na ověřování výroků politiků, ale výraz „fact-checking“ se v zahraničí rozšířil jako obecný název pro typ novinařiny zaměřený čistě a jenom na zjišťování faktů — koneckonců i zmiňovaný Demagog nezůstává jenom u reakcí na politické výroky, ale zveřejnil například ohromně užitečnou Abecedu migrace. Své „fact-checkingové oddělení“ má dnes spousta velkých mediálních domů, třeba The New York Times. Stejně tak ho mají velké firmy, banky, konzultantské společnosti — zkrátka všichni, pro které je správnost a přesnost informací, se kterými pracují, zásadní (a chyba může mít zásadní vliv na jejich finanční výsledky).