Jakákoliv debata o stavu médií se během první minuty stočí k tématu fake news a propagandy. Takzvaná „alternativní média“ jsou označována za jednu z největších hrozeb pro tradiční média i pro demokracii, kterou by ta tradiční média měla střežit. Většina těch, co varují, jsou ale zároveň dost bezradní ohledně možného řešení. „Musíme lidem vysvětlovat fakta“, slýcháme ze všech stran. Je ale skutečně problém v tom, že fakta nejsou lidem dostupná? Je opravdu tak složité si zjistit, že většina uprchlíků nejsou mladí muži s drahými telefony nebo že ruští vojáci na Krymu opravdu byli? Není. Každý, kdo má přístup k internetu, tohle může zjistit během dvou kliknutí. Problém tedy bude nejspíš někde úplně jinde než v nedostatku nebo nedostupnosti faktů.

V souvislosti s rozšířením fenoménu fake news se rozšiřuje také disciplína zvaná „fact-checking“. Většina fact-checkingových webů, jako třeba český Demagog.cz, se zaměřuje primárně na ověřování výroků politiků, ale výraz „fact-checking“ se v zahraničí rozšířil jako obecný název pro typ novinařiny zaměřený čistě a jenom na zjišťování faktů — koneckonců i zmiňovaný Demagog nezůstává jenom u reakcí na politické výroky, ale zveřejnil například ohromně užitečnou Abecedu migrace. Své „fact-checkingové oddělení“ má dnes spousta velkých mediálních domů, třeba The New York Times. Stejně tak ho mají velké firmy, banky, konzultantské společnosti — zkrátka všichni, pro které je správnost a přesnost informací, se kterými pracují, zásadní (a chyba může mít zásadní vliv na jejich finanční výsledky).

Odlišit fakta od hoaxů, polopravd a dezintepretací je evidentně čím dál složitější, protože — jak se také neustále dokola omílá — objem informací, které jsou nám na pár kliků dostupné, se zvětšuje téměř astronomickou rychlostí a oddělit zrno od plev je čím dál náročnějí, občas skoro nemožné. Fact-checking je tedy logickou reakcí — mít lidi, kteří budou za to oddělování zrna od plev placení, budou na to mít čas a prostředky a vyvinutou metodologii je samozřejmě potřeba. Problém ale je, že to samo o sobě vůbec nestačí a sebe lepší fact-checkingový web nemá šanci problém šíření fake news a propagandy vyřešit.

Fakta se nerovnají pravdě

V debatě se často zapomíná, že fakta se nerovnají pravdě (pokud za pravdu chceme považovat pokud možno vyvážený popis reality zahrnující kontext a možné úhly pohledu — bojím se tady použít slovo objektivní). Samotná fakta jsou prostě jenom střípky informací, mezi kterými mohou existovat tisíce různých souvislostí. Problém propagandy spočívá právě v tom, že často pracuje s naprosto správnými fakty — ale dodává jim vychýlený kontext. Pokud jsou dva lidé s odlišnými názorovými východisky konfrontováni s úplně stejnými fakty, dospějí pravděpoodobně k odlišnému závěru — a oba dva budou mít pocit, že mají ten závěr fakticky podložený. I proto je nesmysl mluvit o alternativních faktech nebo době post—faktické — nikdy nebyla žádná doba faktická (anebo je pořád).

Lidé ale nevnímají fakta ve vzduchoprázdnu. Vnímají je v kontextu a ten je ovliněn spoustou věcí, třeba zkušenostmi, ale také do velké míry emocemi. Pokud dvěma lidem ukážete stejný graf, který zobrazuje, kolik přislo do Evropy v loňském roce uprchlíků a jeden z těch lidí má z uprchlíků strach a druhý ne, dospějí k úplně opačnému závěru — jeden z nich řekne, že číslo pár set tisíc je prostě strašně moc a je to nepřijatelné a ten druhý řekne, že je fajn, že se to oproti předchozímu roku výrazně snížilo a že v poměru k počtu obyvatel Evropy je to docela rozumné číslo. Fakta zůstávají stejná, ale ti, kdo je sledují, jsou ovlivnění emocemi — a člověk přece nefunguje tak, že když se bojí, uklidní ho nějaký graf. Strach (který dominuje debatě o migraci) naprosto zásadním způsobem formuje to, jak se na fakta budeme dívat.

Propaganda a takzvaná alternativní média jsou před mainstreamem vždy o krok napřed právě proto, že si roli emocí v komunikaci velmi dobře uvědomují — a jsou tak nebezpečné právě proto, že může být docela složité nachytat je při uvádění vyloženě nesprávných faktů. Mnohem víc záleží na kontextu, ve kterém je předkládají, včetně třeba doprovodných obrázků.

Dobrým příkladem může být nejúspěšnější tuzemský propagandistický web Parlamentní listy. Nezáleží až tolik na tom, že otiskne úplně všechno včetně zjevných nesmyslů — to, co se pak nejčastěji používá jako argument, jsou články, které mají faktický základ, ale jsou velmi sugestivní, co se týče vyznění. Velmi oblíbeným trikem, který nejen Parlamentní listy rády používají, je citování toho, co kdo řekl. Je rozdíl napsat „přijde deset milionů uprchlíků“ a „expert tvrdí, že přijde deset milionů uprchlíků“ — fakt je ten, že to někdo nejspíš skutečně řekl. A pak už je jedno, že se to nestane. Důležité je, že jsme lidem sdělili, že by se to stát mohlo (a otevřeně se u toho nelhalo, protože ano, někdo opravdu něco takového řekl).

V nedávném průzkumu think tanku Glopolis, který se zaměřoval na hlavní narativy formující českou debatu o migraci, se ukazuje, že jsou to právě emoce, které debatu nejvíce formují — například velmi silně se projevuje narativ o barbarství příchozích nebo například narativ o selhání elit, které nás nedokážou ochránit. V těchto narativech hrají fakta jenom malou roli, respektive není vůbec těžké najít fakta, která by je podpořila. Anebo vyvrátila. Narativ o tom, že uprchlíci přicházející do Evropy jsou lidé z odlišné kultury, která není s naší kompatibilní, se bude jenom velmi těžko analyzovat skrze fact-checking — a přitom je to naprosto zásadní věc v celé diskusi a je to rámec, který určuje, jaká fakta budou lidé vnímat a používat a do jakého kontextu si je vsadí.

Odpovědí na šíření propagandy a fake news tedy není zuřivé poukazování na fakta. Jediným skutečně účinným řešením může být to, že se lidé prostě uklidní. A pak teprve budou moci fakta nějak vyhodnocovat. Dokud máme politiky, kteří se na vlně strachu vezou, místo toho aby své voliče uklidňovali a vysvětlovali jim situaci, sebelepší fact-checking nám vůbec nepomůže.