Snad nikdy od osmdesátých let neměli britští labouristé tolik kritiků jako za Jeremyho Corbyna. A někteří z nich mají i pravdu. Velmi neoprávněná je ale výtka, že strana v programu pro volby 2019 nic smysluplného nenabídla; že jen slibovala všechno všem, že chce neodpovědně rozhazovat či že si chtěla především kupovat hlasy voličů.

Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Tu část programu It's time for Real Change, která se týká ekonomiky, státu, výdajů a příjmů, lze vnímat jako ztělesnění odpovědnosti.

Nejde, pravda, o odpovědnost v pojetí krátkodobé rozpočtové odpovědnosti — tedy o takovou, jejímž hlavním kritériem je nedovolit, aby zadluženost Británie vzrostla ze současných 90 procent HDP na 95 procent, což by výdaje navrhované labouristy pro první rok opravdu zapříčinily —, ale o odpovědnost v její faktické podstatě. O takovou, jež nechce připustit zmarnění potenciálu dnešních generací, a zejména o takovou, jež myslí na budoucnost, ovšem jinak než kupecky.

Celý Corbynův program má 107 stran. Je členěn do pěti kapitol, přičemž dvě z nich — Konečné slovo k brexitu a Nový internacionalismus — zde přeskočíme. I ony obsahují sice řadu zásadních reforem — příkladně ukončení vývozu zbraní do Saúdské Arábie, nahrazení Sněmovny lordů komorou národů a regionů či rozšíření volebního práva na všechny, kdo mají v Británii trvalý pobyt. Zásadních otázek odpovědnosti v kontextu rozvoje, příjmů a výdajů se ale týkají jen vzdáleně.

Sliby dané ve zbylých třech kapitolách lze rozdělit do dvou skupin: na sliby výdajové, jež mají napravit zejména škody vzniklé v období politiky škrtů (austerity) a usnadnit cestu k důstojnému životu chudší většině společnosti, a na sliby investiční. Ty mají připravit Brity, Británii a britskou ekonomiku na další desetiletí.

Výdajové sliby, jež mají pomoci chudším a nedostatečně placeným přímo, tedy plošným zvýšením příjmů či dávek, jsou přitom v programu v zásadě jen tři:

1. zvýšení platů učitelů, policistů či pracovníků ve zdravotnictví o pět procent hned v roce 2020 a v dalších letech pak alespoň o inflaci — což je v podstatě pouze vrácení reálných mezd na předkrizovou úroveň,
2. zrušení systému jednotné dávky sociální podpory (tzv. universal credit) a její nahrazení systémem dílčích specifických podpor,
3. zvýšení minimální mzdy na úroveň, z níž lze žít a nejen přežívat — konkrétně na deset liber za hodinu.

Sociální stát

Z jmenovaného hlediska, tedy z pohledu zvyšování dostupnosti institucí sociálního státu, je v programu zdůrazňováno nejvíce zdravotnictví. Zde je konkrétně slibováno dávat do rezortu každý rok o 4,5 procenta více peněz než dnes, zdvojnásobit rozpočet zdravotnické podkapitoly, která se týká duševního zdraví, plně dotovat každému Britovy jednu prohlídku u zubaře ročně, zrušit poplatek za recept a začít mohutně školit novou generaci praktických lékařů, která bude schopna zvládnout o 27 milionů návštěv pacientů za rok více.

Pro důchodce má být pak zaveden sociální fond s rozpočtem 10,8 miliardy liber, z něhož budou propláceni pečovatelé o osoby nad 65 let.

Takřka úplně chtějí labouristé zrušit školné na vysokých školách. Ztrátu prostředků má školám kompenzovat dotace ve výši 7,2 miliardy. Dále se slibuje stabilizace dlouhodobého rámce financování škol obecně, oběd zdarma pro všechny děti na základních školách, prostředky na platy pro 20 tisíc učitelů navíc, prodloužení mateřské na dvanáct měsíců a proplácení jeslí a školek po dvouleté, tříleté a čtyřleté děti tak, aby mělo každé dítě nárok na 30 hodin týdně v této instituci bez doplatku.

Městské radnice a zastupitelstva mají získat právo důsledněji regulovat pohyby cen nájmů za bydlení, přičemž celostátní direktiva má být nezvyšovat nájmy meziročně o více než inflaci. Dále mají radnice získat větší pravomoci v řízení systému veřejné autobusové dopravy a prostředky, aby byly schopny plně dotovat jízdné pro Brity mladší pětadvaceti let.

Zrušena má být srážka z dotace na bydlení, využívá-li příjemce vícepokojový byt (tzv. bedroom tax). Krom toho počítá Labour Party s mohutným přesunem prostředků do výstavby sociálního a dostupného bydlení tak, aby rokem 2024 počínaje přibývalo 100 tisíc městských bytů každý rok a dalších 50 tisíc bytů spadajících do kategorie sociálního a dostupného bydlení. Náklady se zde odhadují na 75 miliard.

Specifické fondy s dotací jedné miliardy liber každý rok mají vzniknout za účelem zvýšení požární bezpečnosti starých obytných věžáků, pomoci bezdomovcům, opravy a rozvoje starých městských muzeí a knihoven. Najato má být pět tisíc nových hasičů a 22 tisíc nových policistů (jde o dva tisíce více než slibují konzervativci), podpořen má být systém péče s mládeží... a to je z výdajových slibů v zásadě všechno.

Lze jistě debatovat, jak usnadní cestu k důstojnému životu chudší většině společnosti například zrušení univerzitního školného či oprava muzea. V Labour Party se o tom také už léta debatuje. Zcela bez diskuze je ale fakt, že v dnešní Británii, tedy v jedné z nejbohatších ekonomik světa, žije milion důchodců, který nemá na základní sociální služby, nebo že 130 tisíc současných britských dětí vyrůstá v chudobě.

Ano, britský sociální stát by po případném labouristickém vítězství výrazně narostl. Stále by zůstal však menší než například francouzský nebo německý, o švédském nebo norském ani nemluvě.

Investice do transformace

Pokud jde o dlouhodobé programy a investice pro budoucnost, naplánovali labouristé přímo zelenou průmyslovou revoluci. Nazývají takto velkolepý projekt transformace britské ekonomiky. Popisují jej hned v první kapitole volebního programu a chtějí do něj nasměrovat největší prostředky.

Pilíři transformace mají být:

1. investiční banka a síť rozvojových bank s rozpočtem 250 miliard liber fungující pod vládním dohledem a poskytující výhodné půjčky na projekty splňující transformační cíle,
2. obří transformační fond s dotací 400 miliard liber, z nichž 250 miliard má jít čistě na energetické a dopravní projekty a 150 miliard na investice do výstavby škol, nemocnic či bydlení (viz výše), přičemž každá investice musí být v souladu s cíli vládní ekologické politiky,
3. vládní závazek dávat každý rok alespoň tři procenta HDP do výzkumu a vývoje.

Počítá se s výstavbou sedmi tisíc větrných turbín na moři a dvou tisíc na souši, s rozsáhlou instalací solárních panelů na střechy i ekologickou daní pro těžařské firmy. Vládní program na zvyšování energetické efektivity bydlení zahrne miliony nemovitostí. Každé osobě, jejíž domácnost renovaci podstoupí, má v průměru ušetřit 417 liber za rok.

Jako investici pro budoucnost pojímá Labour Party přitom i závazek zajistit každému do roku 2030 vysokorychlostní připojení k internetu zdarma, a to přes nového státního poskytovatele. A stejně vykládá i slib „vrátit pod plnou veřejnou kontrolu“ poštu a energetickou, vodárenskou i železniční síť.

„Příliš radikální“

Závazek vrátit spoje a hospodaření se zdroji pod plnou veřejnou kontrolu je typický pro vskutku důsledně levicové strany, v britském prostředí ale není výjimečný a nelze jej vnímat jako komunistické znárodňování známé z našich dějin. I sami konzervativci jej v Británii kritizují zejména kvůli vysokým vstupním nákladům.

Labouristé zde namítají, že všechny zmíněné sektory fungují v současnosti se značnými problémy a stát je musí neustále subvencovat, což činí velmi neefektivně. Zisky přitom zůstávají soukromníkům.

Otázka konečných nákladů je tak sporná. Obě dvě hlavní britské strany k ní zatím přistupují ostatně spíš jen předvolebně — konzervativci odhadli například náklady znárodnění železnic na 200 miliard liber, k čemuž dospěli prostým navýšením jednoho z odhadů současné tržní hodnoty firem v sektoru o třicet procent; labouristé zase tvrdí, že pod státní správou budou železnice více vydělávat, a tak se peníze zase vrátí.

V labouristickém programu lze najít i další sliby, jež kritikové označují za „příliš radikální“: zákaz pracovních smluv typu zero-hour contract, ukončení prodeje aut s benzínovými a naftovými motory do roku 2030, zastavení privatizací ve zdravotnictví, zákaz těžby plynu frakováním, zjednodušení pracovního práva související se zavedením kategorie „pracující“ pro všechny druhu sebezaměstnávání, zákaz neplacených stáží, zákaz prodeje fastfoodového jídla ve školách, zmocnění radnic začít využívat prostory zkrachovalých či dlouho uzavřených obchodů v jejich městech, zkoumání možností zavedení nepodmíněného příjmu a reintegrace soukromých škol do státního systému či směřování k zavedení dvatřicetihodinového pracovního týdne bez poklesu mzdy do roku 2030.

Tyto jsou ale spíše britskými labouristickými specifiky. Podstata radikálnosti popisovaného programu tkví v popsaném výše — v oné kombinaci relativně nákladných opatření, jež mají v Británii vybudovat komplexní sociální stát kontinentálního typu, a velmi nákladných investic do transformace britské infrastruktury i ekonomiky.

Otázkou zůstává, kdo to zaplatí.

Kdo to zaplatí?

Labouristé chtějí zavést několik nových specificky zacílených daní, jako je již zmíněná daň pro těžařské firmy. Skutečně velký potenciál pro zvýšení příjmů vidí však jinde. Za prvé, výrazně plánují zvýšit zdanění příjmů pěti procent nejbohatších; za druhé, na 26 procent, tedy na předkrizovou úroveň, má narůst firemní daň. Ta je dnes 19 procent.

Celkový výnos z daní má být za labouristické vlády o 83 miliard vyšší než v současnosti, což je podstatně větší zátěž než 43 miliard, s nimiž počítal program Labour Party pro vládu po volbách 2017.

Stínový ministr financí a hospodářství John McDonnell uklidňuje Brity, že pětadevadesáti procentům z nich daně neporostou. A malým firmám bude zvýšení daní kompenzováno prý tím, jak vláda zpřísní podmínky pro fungování velkým korporacím — jednak mají vzniknout instituce, které budou řešit zpožďování plateb od korporací malým dodavatelům, což je dnes velký problém v celém západním světě, a jednak bude prý podstatně zkomplikováno ulívání peněz do daňových rájů.

Trefně odpověděl Jeremy Corbyn v kampani na otázku jednoho z kritiků, kde že rostou ty stromy s penězi, z nichž míní své sliby financovat, slovy: „Na Kajmanských ostrovech.“ Jasné je nicméně, že případná labouristická vláda by si musela na plnění alespoň investiční části programu půjčit. Ovšem proč ne?

Britská ekonomika zastarává a stagnuje. Od krize 2008 — 2009 byl pouze jeden rok, kdy rostla tak jako za deset blairistických let před ní, tedy o více než tři procenta. Průměrem za poslední dekádu je 1,8% růst. Potřebuje se modernizovat a vzpružit. To lze dokázat buď velkým uvolněním regulací a otevřením nových odvětví typu šlechtění a produkce geneticky modifikovaných potravin, jak to plánují Boris Johnson a konzervativci v souvislosti s brexitem, anebo právě stimulačními investicemi.

Jak vidno z výčtu konkrétních slibů výše, labouristé chtějí výrazně stimulovat rozvoj pečovatelských služeb, bytové výstavby, infrastruktury, zelené ekonomiky a výzkumu/vývoje. Navíc cílí na transformaci energetiky. A skrze komplexní sociální stát chtějí investovat do lidí. Na co jiného by byla půjčka obhajitelnější?

Volby 2019 v Británii ovlivňuje brexit, volební systém, kampaň v johnsonovském stylu, politika zbytku opozice i negativní vztah většiny médií (resp. jejich vlastníků) ke Corbynovi. Svou roli hrají i Corbynovy vlastní chyby.

Program labouristů pro tyto volby ale nebyl žádné neodpovědné „všechno všem, teď a tady“. Právě naopak. Zůstane inspirativním materiálem a patří se nezapomenout, ať už dopadne vlastní hlasování jakkoliv.

Další informace:

TLDR News Labour's Manifesto Quickly Summarised (2019 Election)

TLDR News Will Labour Increase Tax by £2,400 to Cover £1.2 Trillion of Spending?

Channel 4 News Labour manifesto: Jeremy Corbyn pledges nationalisation and new homes

BBC News Barry Gardiner: Labour manifesto makes 'extraordinary commitments'

BBC News Who should I vote for? General election 2019: Compare the party manifestos