Dozvuky světové ekonomické krize nadále otřásají britským politickým establishmentem. V roce 2014 bylo jen těsnou většinou zamítnuto referendum o skotské nezávislosti. Rok 2015 přinesl raketový vzestup Jeremyho Corbyna do čela Labour Party. V roce 2016 se hlasovalo o brexitu, kdy se miliony voličů vzepřely apokalyptickým předpovědím vládnoucích elit.

V roce 2017 Corbynovým labouristům uniklo jen o vlásek vítězství ve volbách. Loňský rok byl také rokem požáru v Grenfell Tower, při kterém zahynulo 71 lidí a stovky dalších zůstaly bez domova. Tato zcela zbytečná tragédie odhalila pravou tvář neregulovaného kapitalismu.

Nestabilita je zkrátka v britské politice novou normou. V dobách Tonyho Blaira fungovala Labour Party, tehdy překřtěná na „New Labour“, jako spolehlivá náhražka konzervativců. Dnes však ani jedna strana nemůže fungovat starým způsobem.

Celospolečenský odpor vůči letům politiky škrtů, privatizací a války se zhmotnil v osobě Jeremyho Corbyna. Labouristé se pod jeho vedením s více než 600 tisíci členy rozrostli na největší sociálně demokratickou stranu v celé Evropě.

Potenciál stát se skutečně masovou stranou dělnické třídy se však dosud nenaplnil, vedle sebe totiž dnes existují rovnou dvě labouristické strany. Jednu z nich reprezentuje Corbyn v čele hnutí proti politice škrtů, který je mimořádně populární zejména mezi mladými lidmi. Druhou pak drtivá většina labouristických poslanců dolní komory parlamentu, kteří mají stále blízko k Tonymu Blairovi. To samé platí o velké části místních zastupitelů. Právě z jejich řad vychází dosud nekončící občanská válka proti Corbynovi, podporovaná samozřejmě pravicovým tiskem a velkými koroporacemi.

Brexit jako příležitost