Dozvuky světové ekonomické krize nadále otřásají britským politickým establishmentem. V roce 2014 bylo jen těsnou většinou zamítnuto referendum o skotské nezávislosti. Rok 2015 přinesl raketový vzestup Jeremyho Corbyna do čela Labour Party. V roce 2016 se hlasovalo o brexitu, kdy se miliony voličů vzepřely apokalyptickým předpovědím vládnoucích elit.

V roce 2017 Corbynovým labouristům uniklo jen o vlásek vítězství ve volbách. Loňský rok byl také rokem požáru v Grenfell Tower, při kterém zahynulo 71 lidí a stovky dalších zůstaly bez domova. Tato zcela zbytečná tragédie odhalila pravou tvář neregulovaného kapitalismu.

Nestabilita je zkrátka v britské politice novou normou. V dobách Tonyho Blaira fungovala Labour Party, tehdy překřtěná na „New Labour“, jako spolehlivá náhražka konzervativců. Dnes však ani jedna strana nemůže fungovat starým způsobem.

Celospolečenský odpor vůči letům politiky škrtů, privatizací a války se zhmotnil v osobě Jeremyho Corbyna. Labouristé se pod jeho vedením s více než 600 tisíci členy rozrostli na největší sociálně demokratickou stranu v celé Evropě.

Potenciál stát se skutečně masovou stranou dělnické třídy se však dosud nenaplnil, vedle sebe totiž dnes existují rovnou dvě labouristické strany. Jednu z nich reprezentuje Corbyn v čele hnutí proti politice škrtů, který je mimořádně populární zejména mezi mladými lidmi. Druhou pak drtivá většina labouristických poslanců dolní komory parlamentu, kteří mají stále blízko k Tonymu Blairovi. To samé platí o velké části místních zastupitelů. Právě z jejich řad vychází dosud nekončící občanská válka proti Corbynovi, podporovaná samozřejmě pravicovým tiskem a velkými koroporacemi.

Brexit jako příležitost

Hlavním tématem celospolečenské debaty v Británii je i nadále brexit. Často se přitom opomíjí, že referendum o vystoupení z Evropské unie bylo nemalou částí Britů pojímáno jako hlasování o vládnoucí politické třídě.

Povětšinou dobře situovaní politici a tak zvaní „experti“, kteří strávili posledních deset let soustředěným útočením na životní standardy obyčejných Britů, stáli v čele kampaně za setrvání v EU. Hlasování o brexitu bylo pak mnohými vnímáno jako možnost vypořádat se právě s těmito představiteli vládnoucího establishmentu.

Přestože obě strany kampaně jednoznačně ovládala pravice, brexit představuje pro labouristické hnutí v Británii mimořádnou příležitost. Výsledek referenda uvrhl vnitřně rozdělenou Konzervativní stranu do existenční krize a vedl k vypsání předčasných voleb, které skončily tak těsně, že její vláda nyní visí na vlásku. Není tedy vyloučeno, že ať už se příští volby uskuteční kdykoli, Jeremy Corbyn by se po nich mohl dostat do premiérského křesla.

Současný labouristický program je stále velmi omezený a nemá ani klasický reformistický charakter, natož aby byl revolucionářský, jak se o tom snaží přesvědčovat některá média. Pro naplnění rozsáhlejšího plánu státních intervencí, zestátňování a levicových cílů vůbec by se ale vystoupení z Evropské unie mohlo ukázat jako objektivní výhoda. Zákony EU, jako například články 107-109 Lisabonské smlouvy, totiž zapovídají vytváření státních monopolů.

Blairovi příznivci ve straně jsou si toho přirozeně vědomi a Evropská unie představuje jednu z klíčových front, na které se pokouší Corbyna diskreditovat. Jejich deklarovaným cílem je zůstat v EU, anebo alespoň součástí jednotného trhu, přičemž prostřednictvím internacionalistického jazyka lákají do svých řad ty Corbynovy příznivce, kteří stále sní o sjednocené Evropě.

Problém je, že když tito „pravicoví labouristé“ mluví v internacionalistických termínech, nemají na mysli solidaritu mezi evropskými pracujícími. Zajímá je právo velkých korporací svobodně se pohybovat napříč hranicemi a srážet zaměstnanecké mzdy levnou pracovní silou dovezenou ze zahraničí.

Selhání odborů

Konzervativní strana je po předčasných volbách v roce 2017 slabší než kdy dřív. Její vláda existuje pouze díky dohodě s bigotní Demokratickou unionistickou stranou (DUP), jež v minulosti v otázkách, jako byly škrty ve zdravotnictví, opakovaně prokázala svoji nespolehlivost. Díky tomu bylo možné v řadě otázek na vládu úspěšně zatlačit.

Jeden z důvodů, proč se pravici zatím nepodařilo odstavit od moci, je konzervativní vedení odborů. Odborové svazy jsou v Británii dnes relativně slabé, sdružují jen zhruba šest milionů zaměstnanců, zatímco ještě před čtyřiceti lety to byl dvojnásobek. Samozřejmě to souvisí s postupným úpadkem těžkého průmyslu, snižováním počtu státních zaměstnanců skoro o milion od roku 2010 a se vzestupem zakázkové ekonomiky.

Svůj podíl má ale i chování odborových předáků v roce 2011, kdy se na tři miliony lidí zapojily do stávky proti navrhované penzijní reformě. Vedení dvou největších odborových svazů, Trade Union Congress (TUC) a Unison, tehdy s plnou podporou labouristického předsedy Eda Milibanda opustilo menší levicové odborové organizace a zmařilo pokračování nátlakových aktivit.

Aktivizovaná společnost

Unylé vedení odborových svazů je ve stále větším rozporu s aktivizovanou a rozčilenou pracující třídou. Nedávná studie odhalila, že od roku 2010 zemřelo na 120 tisíc lidí následkem škrtů ve zdravotnictví a sociálním systému, což spolu s odhaleními Panama Papers a Paradise Papers, které se přímo dotkly premiérky Theresy Mayové a dalších vysoce postavených politiků, vytváří vpravdě výbušný potenciál.

V loňském roce proběhly vůbec největší demonstrace na podporu bezplatného zdravotnictví a Británie je v současnosti uprostřed nejdelší série stávek týkajících se vysokoškolského vzdělávání.

Corbynovo vedení na rozdíl od „New Labour“ tyto protesty otevřeně podporuje a právě Jeremy Corbyn je jedinou osobností na politické scéně schopný nashromážděnou energii věrohodně reprezentovat. Proto je tak častým cílem útoků politického establishmentu — a proto se jej pokouší zdiskreditovat všemi způsoby a za každou cenu.

Hlavním úkolem britské levice je v současnosti plnohodnotná demokratizace Labour Party, která by vedla k postupnému nahrazení Blairových pohrobků v parlamentu skutečně reprezentativními zástupci většiny. Pokud se něco takového nepovede dotáhnout do konce, po příštích volbách by do vlády mohla zamířit další strana paralyzovaná vnitřními rozpory.

Tento článek vznikl exkluzivně pro DR. Z angličtiny přeložil František Kalenda