Dílo filosofa, sociologa a pedagoga Josefa Ludvíka Fischera (1894—1973) je v polistopadovém režimu neprávem přehlíženo. Připomenula to ke konci minulého roku konference na půdě olomoucké univerzity, věnovaná jeho dílu při příležitosti 125 let od jeho narození. Vystoupila zde například Fischerova dcera, básnířka a klasická filoložka Sylva Fischerová nebo filosof a Fischerův žák Karel Floss, který se zamyslel nad tím, nakolik je minimální pozornost, jež je Fischerovi věnovaná, daná jeho levicovou orientací. Vyzdvihl přitom jeho celoživotní lidskou i teoretickou integritu — v době první republiky, za nacistické okupace, po válce i po Únoru.

Fischer je totiž dnes veřejnosti znám přinejlepším jen jako první poválečný rektor obnovené Univerzity Palackého v Olomouci. Stojí však za to vyzdvihnout jeho odkaz v jeho celé šíři. Fischer byl historikem filosofie, sociologem, pedagogem a především filosofem v nejvlastnějším smyslu slova. Jeho specificky strukturalistická „skladebná filosofie“ je v československém kontextu ojedinělým pokusem o celkový filosofický systém, kladoucím současně nárok na celkovou emancipaci člověka. A v tom nás může inspirovat i dnes.

Demokracie v područí kapitalismu

Fischer analyzoval příčiny krize demokracie v době nástupu nacismu v souvislosti s celkovým řádem evropské kultury a krizí hodnot. Dobová krize demokracie byla podle něj projevem krize hlubší, vycházející z dominance kapitalismu, respektive ekonomického faktoru v životě společnosti. Myšlení bylo ovládnuto kvantitativně-mechanistickým pojetím, které pracuje se skutečností jako by byla redukovatelná pouze na počet a výkon.

Společnost se pak analogicky chápe jen jako pouhý součet atomizovaných individuí. Fischer zároveň až prorocky předpověděl podobu dnešní reality: „Kapitalismus liberalistický vchází tak v období kapitalismu monopolního, který nahradí individuální svobodu podnikání vládou finančního kapitálu, do jehož moci se dostává a jehož intencím je nucena sloužit celá výroba a s ní i celá společnost.“

Fischer samozřejmě uznával význam uspokojování materiálních potřeb (statků), jejich zajištění by však podle něj mělo být jen podmínkou existence a nesmí se stát jejím smyslem. Disponování statky by tedy mělo být pouhým předpokladem vzniku a rozvíjení hodnot (vztahujícím se k lidem) a výrazů (vztahujícím se k umění a tvorbě).

Věda, umění či spiritualita se však podle něj čím dál více realizují jen do té míry, do jaké jsou ochotny stát se nástrojem ekonomického područí společnosti, která, jak říká, „stále vydražďovaným chvatem pozbyla vší zjemnělé senzibility i potřeb doopravdy kulturních“, v důsledku čehož — což je zásadní — jsme si přestali uvědomovat „jaké nepřebratelné fondy radosti z práce nejen necháváme nezužitkovány, ale přímo soustavně zasypáváme; vychováváni i nuceni k nesamostatnosti, ani si neuvědomujeme, jaké nepřebratelné fondy činorodosti nejen promarňujeme, ale vytrvale ubíjíme.“

Oproti životu v kapitalistickém uspořádání vydávanému všanc ekonomickým zřetelům (tedy nadvládě statků), by podle Fischera měla humanistická, demokratická, socialistická společnost ustavit „přirozený řád“ lidských činností s novou kulturní — kvalitativní — orientací a s ohledem na dynamický celek skutečnosti. Takové uspořádání nazýval skladebnou společností. Skladebná společnost se vyznačuje demokratickou vládou, politickou rovnoprávností a autonomií všech společenských skupin, stejně jako rovností práv, všestrannou svobodou přesvědčení a sebeurčení.

Stupňující se krize

Zájemkyně a zájemci se mohou s Fischerovou osobností a dílem blíže seznámit zvláště v jeho vzpomínkách Listy o druhých a o sobě, zachycujících léta 1894 až 1938, a ve Výboru z díla, jehož již čtvrtý svazek je chystán k vydání. (Čtenář se v nich dozví třeba i o pověstných dřevěných bednách, které pro něj znamenaly mnoho. V jedné, vlastníma rukama stlučené, si za první světové války vozil Platónovy spisy, v jiné, určené jinak na brambory či na oves, se pak v Nizozemí ukryl před nacistickým vyhlazovacím přepadem. Na místě přežil jediný.)

Fischerův důraz na autonomii hry, umění či filosofie pochopitelně znamenal jeho rozchod s dobovým marxismem, který pro něj ale zůstal dílčí inspirací, a také s komunistickou stranou, která — přes svůj počáteční emancipační náboj — paradoxně směřovala svým jednostranným upřednostněním ekonomického hlediska k politickému a kulturnímu útlaku. V tomto kontextu je také pochopitelné, že Fischer byl (podobně jako filosof Robert Kalivoda) významným představitelem a propagátorem ekonomické demokracie a demokratického socialismu.

Právě v tomto směru jsou Fischerova kritika a vize stále platnými a inspirativními. K lidské aktivitě je nadále přistupováno v prvé řadě podle přímých ekonomických dopadů — a krize, kterou Fischer popisuje ve 30. letech dvacátého století, se ještě více prohloubila — je globální! Můžeme proto hovořit o protnutí dějin myšlení a dějin Země. S tím souvisí i neologismus „antropocén“ — zásahy člověka do ekosystému nabyly takového rozsahu, že hrozí Zemi proměnit v pustinu.

Stupňující se nároky na přírodní zdroje, devastace ekosystémů a globalizace důsledků lidského jednání, v popředí se změnou klimatu, znovu ukázaly rozporuplnou dvojznačnost modernity — emancipace „od“ (vázanosti na místo, divočinu, pevné vazby a tak podobně) odhalila na ekologických (ale třeba i psychických) problémech lokální, regionální i globální vazbu člověka k Zemi.

Nejde však jen o práva živé a neživé přírody, ekologii a životní prostředí či o klimatickou změnu, ale i o otázky zcela konkrétně sociální. Demokracie už nedostačuje pouze v hranicích národního státu. Kromě demokratizace všech rovin života na místní a regionální úrovni, včetně demokratizace ekonomiky, je třeba usilovat také o demokracii globální (a s tím o překonání všech falešně univerzalistických a koloniálních praktik).

Mezi dominancí a emancipací

Inspirativní Fischerův důraz na pluralitu kultur se v době celosvětové propojenosti, interkulturního dialogu, komparativní filosofie či poznatků sociální antropologie ukazuje jako platný a o to více naléhavý, protože kosmopolitní horizont se otevřel pro lidstvo jako celek, planetárně.

Základ Fischerem popisované krize se však nezměnil — dnes bychom ho mohli popsat jako zápas mezi dominancí a odcizením na jedné straně, a humanismem, emancipací a sebetvorbou na straně druhé. Tváří v tvář neúměrně vysoké spotřebě a akumulaci kapitálu se může zdát, že kapitalismus, více či méně obepínající naše životy po celém světě, v krizi není. V krizi jsou však zcela jistě lidé v chudobě existenční i existenciální, stejně jako životní prostředí, ve kterém žijí. Byť to často nedokážou nebo nemohou artikulovat. A s tím se nelze smířit.

Nestabilita systému, ve kterém žijeme, je kompenzována dluhem za stále většího vynaložení prostředků na nezamýšlené důsledky jeho fungování. Financovat střet lidské svobody a rovnosti a globalizovaného kapitálu se jednou zřejmě přestane vyplácet i ekonomicky. Otázkou však je, zda nebude už pozdě. Kapitál je nezávislý na společenské reprodukci v určité oblasti a pracující se pro kapitál stávají mnohdy zcela nahraditelní, či dokonce zbyteční. Děsivé úvahy o „zbavení se zbytečné práce“ mohou vést k ničení celých skupin lidstva.

Krizová doba proto vyzývá k novému stanovení kulturních a politických cílů a k sociální a ekonomické restrukturaci (transformaci). Pokusy o odpovědi na tyto výzvy se objevují. Patří k nim demokratizace ekonomiky skrze podporu a rozvoj družstev, transformace ekonomiky a zejména průmyslu a energetiky ve smyslu Green New Deal, demokratizace Evropské unie, jak ji navrhuje DiEM25.

Možno zmínit ale i na první pohled utopické návrhy jako je ustavení globálního parlamentu starostů a druhé komory Valného shromáždění OSN tvořené zástupci světových občanů patří k těmto odpovědím. Tyto a mnohé další výzvy nás současně staví před další skutečně evolučně politické úkoly, jako třeba před potřebu odvrhnout sklon účastnit se skupinové agrese na lidech mimo členy vlastní skupiny nebo překročit kapitalistické a autoritářské vztahy.

Stále aktuální pramen naděje

Vědomí tvárnosti skutečnosti je demagogicky zamlžováno představou, která hraje do karet jedině privilegovaným a již lze shrnout heslem „lepší svět není možný“. Uplatnění a rozvoj svobodných tvůrčích sil člověka zůstává oklešťován, vědomí nesamozřejmosti sociálního kontextu, ve kterém žijeme, a možnosti naší sebetvorby v něm, jsou zakrývány a přehlíženy.

Nesmíme proto zapomínat — to ostatně bylo také velké téma Fischerovo — na význam výchovy, kultivace a vzdělávání. A obecně pak na význam spoluúčasti a iniciativy všech zúčastněných. Vědění je přitom třeba rozumět jako dialogickému a do budoucnosti otevřenému procesu v nehotovém, utvářeném, utvářejícím a utvářejícím se světě. Právě proto i naše životní způsoby, výrazy a ideje procházejí proměnou a je k nim třeba přistupovat s jistou metodickou skepsí.

Josef Ludvík Fischer poeticky píše v epilogu své Krize demokracie: „tváří v tvář tomu jedinečnému mysteriu, jež nazýváme životem, selhávají naše oči a naše ruce, nedovedeme dostát všem výzvám, které překypují se všech stran. Neboť tato bolest je největší: moci jen jedním životem žít, kde tisíce jich by ještě bylo tak neskonale málo.“ Vědomí toho však, myslím, není důvod k poraženectví, ale pramenem naděje. I v tom je dílo Josefa Ludvíka Fischera stále aktuální.