Dílo filosofa, sociologa a pedagoga Josefa Ludvíka Fischera (1894—1973) je v polistopadovém režimu neprávem přehlíženo. Připomenula to ke konci minulého roku konference na půdě olomoucké univerzity, věnovaná jeho dílu při příležitosti 125 let od jeho narození. Vystoupila zde například Fischerova dcera, básnířka a klasická filoložka Sylva Fischerová nebo filosof a Fischerův žák Karel Floss, který se zamyslel nad tím, nakolik je minimální pozornost, jež je Fischerovi věnovaná, daná jeho levicovou orientací. Vyzdvihl přitom jeho celoživotní lidskou i teoretickou integritu — v době první republiky, za nacistické okupace, po válce i po Únoru.

Fischer je totiž dnes veřejnosti znám přinejlepším jen jako první poválečný rektor obnovené Univerzity Palackého v Olomouci. Stojí však za to vyzdvihnout jeho odkaz v jeho celé šíři. Fischer byl historikem filosofie, sociologem, pedagogem a především filosofem v nejvlastnějším smyslu slova. Jeho specificky strukturalistická „skladebná filosofie“ je v československém kontextu ojedinělým pokusem o celkový filosofický systém, kladoucím současně nárok na celkovou emancipaci člověka. A v tom nás může inspirovat i dnes.

Demokracie v područí kapitalismu

Fischer analyzoval příčiny krize demokracie v době nástupu nacismu v souvislosti s celkovým řádem evropské kultury a krizí hodnot. Dobová krize demokracie byla podle něj projevem krize hlubší, vycházející z dominance kapitalismu, respektive ekonomického faktoru v životě společnosti. Myšlení bylo ovládnuto kvantitativně-mechanistickým pojetím, které pracuje se skutečností jako by byla redukovatelná pouze na počet a výkon.

Společnost se pak analogicky chápe jen jako pouhý součet atomizovaných individuí. Fischer zároveň až prorocky předpověděl podobu dnešní reality: „Kapitalismus liberalistický vchází tak v období kapitalismu monopolního, který nahradí individuální svobodu podnikání vládou finančního kapitálu, do jehož moci se dostává a jehož intencím je nucena sloužit celá výroba a s ní i celá společnost.“

Fischer samozřejmě uznával význam uspokojování materiálních potřeb (statků), jejich zajištění by však podle něj mělo být jen podmínkou existence a nesmí se stát jejím smyslem. Disponování statky by tedy mělo být pouhým předpokladem vzniku a rozvíjení hodnot (vztahujícím se k lidem) a výrazů (vztahujícím se k umění a tvorbě).