Co nás čeká po kolapsu: tři úvahy nad možnými důsledky

Franco Berardi

Nemáme-li skončit v digitální diktatuře, musíme se vymanit z ekonomiky závislé na neustálém růstu a vytvořit společnost založenou na solidaritě, vzájemnosti a uspokojování konkrétních lidských potřeb, argumentuje filozof Franco Berardi.

Přestává-li být lidská subjektivita motorem dějinného procesu, znamená to také konec toho, čemu jsme si zvykli říkat Dějiny s velkým D. Ilustrace Istubalz

Z ničeho nic je všechno, co jsme si posledních padesát let mysleli, potřeba od základu přehodnotit. Díky bohu (je snad bůh virus?), že máme na potřebné zamyšlení teď, když se kola starého pořádku zastavila, tolik volného času.

Rád bych se vyjádřil ke třem rozličným tématům. Prvním z nich je konec lidských dějin, který se nyní před našimi zraky zřejmě odehrává. Za druhé mám na mysli volbu mezi pokračováním emancipace od kapitalismu a/nebo bezprostředně hrozícím nástupem technologického totalitarismu. Za třetí pak jde o návrat smrti, jež (konečně) vstupuje zpět na scénu filosofické rozpravy po dlouhém období svého moderního popření a umožňuje tak oživit náš vztah k tělu a životu díky vědomí jejich pomíjivosti.

Tvorečkové

Za prvé: filosofkou, která probíhající virovou apokalypsu nejlépe předpověděla, je Donna Harawayová.

Ta ve své poslední knize Staying with the Trouble tvrdí, že hybatelem evoluce již není člověk, subjekt Dějin. 

Člověk v chaotickém procesu evoluce své ústřední postavení ztrácí, a není to nic, nad čím bychom si měli zoufat, jak tomu činí nostalgičtí obhájci moderního humanismu. Stejně tak bychom neměli hledat útěchu v bludných představách o technologických řešeních, propagovaných současnými transhumanisty a jinými technologickými šílenci.

Lidské dějiny jsou u konce, protože novými hybateli historie jsou od nynějška — jak to Harawayová pojmenovává — „tvorečkové“ (critters). Tímto pojmem míní drobná stvoření, drobné a hravé bytosti, které umí podivuhodné věci — třeba vyvolávat mutace. Zkrátka, například viry.

Byl to Burroughs, kdo viry charakterizoval právě jako hybnou sílu mutace: nejen biologické, ale i kulturní a jazykové.

Tvorečkové neexistují jako jednotlivci. Šíří se jako kolektiv: jako proces bujení.

Rok 2020 by měl být považován za rok, kdy se lidské dějiny rozplynuly — nikoli proto, že by lidé zmizeli z povrchu zemského, ale kvůli tomu, že Země, unavená jejich arogancí, zahájila svou vlastní mikro-kampaň s cílem s cílem zničit jejich Will zur Macht ("vůli k moci"). 

Země se bouří proti tomuto světu, a jejími silami jsou povodně, požáry a také tvorečkové.

Hybatelem evoluce již tedy není sebevědomá, agresivní a silou vůle vládnoucí lidská bytost, nýbrž molekulární hmota, miniaturní proudy nekontrolovatelných tvorečků. Jejich vpád do prostoru výrobních procesů i diskurzivních dějů náhle nahrazuje Dějiny psané muži historií rodu ženského — časem, v němž teleologický Rozum uvolňuje místo Vnímavosti a smyslovému, chaotickému stávání se.

Humanismus byl postaven na ontologické svobodě, již italští filosofové rané renesance ztotožnili s popřením teologického determinismu. Teologický determinismus tak skončil, a virus dnes usedá právě na uprázdněný trůn teleologického boha.

Přestává-li být lidská subjektivita motorem dějinného procesu, znamená to také konec toho, čemu jsme si zvykli říkat Dějiny s velkým D. Místo toho stojíme na počátku vývoje, skrze nějž je vědomá teleologie nahrazována různými strategiemi bujení a šíření.

Bujení, šíření molekulárních procesů nahrazuje dějiny jako „velký projekt“.

Myšlení, umění ani politiku již nelze pojímat jakožto projekty totalizace (Totalizierung v Hegelově smyslu), nýbrž jen jako procesy bujení, bez aspirace k totalitě.

Užitečnost

Po čtyřiceti letech neoliberální akcelerace se běh finančního kapitalismu náhle se skřípěním zastavil. Jeden, dva, tři měsíce celosvětové karantény, trvalé přerušení výrobního procesu i planetárního koloběhu osob a zboží, vleklé údobí samoty a odloučení, celá tragédie současné pandemie: to vše rozvrací dynamiku globálního kapitalismu způsobem, který by dobře mohl být nenapravitelný, nezvratný. Síly, které globální kapitál spravují na finanční a politické úrovni, se zoufale snaží ekonomiku zachránit injekcemi nezměrného množství prostředků. Miliardy, miliardy miliard. Částky a čísla, jejichž hodnota se stále víc blíží nule.

Peníze náhle z čista jasna neznamenají nic, anebo jen velmi málo.

K čemu jsou peníze mrtvole? Lze oživit mrtvé tělo globální ekonomiky tím, že mu vstříkneme finanční injekci? Nelze. Poptávka i nabídka jsou vůči peněžním stimulům imunní. Ekonomika totiž nepadá proto, že by se zhroutil finanční systém, jako v roce 2008 — hroutí se lidská těla. A těm žádný finanční stimulus nepomůže.

Překračujeme tak práh, za nímž se náhle stává myslitelným osvobození z koloběhu práce, peněz a spotřeby.

Až jednoho dne naše těla vyjdou z karantény, problémem nebude jak vyvážit vztah mezi časem, prací a penězi, mezi dluhy a splátkami. Evropskou unii jsme rozvrátili a oslabili naší posedlostí dluhy a vyrovnanými rozpočty. Teď ale umírají lidé, v nemocnicích docházejí ventilátory a lékaři se hroutí únavou, úzkostmi a strachem z infekce. Nic z toho teď nejde vyřešit penězi, protože peníze nejsou podstatou problém. Podstatou problému je otázka: jaké jsou naše konkrétní potřeby? Co je pro nás — pro naše životy, pro naše společenství, pro naše uzdravení — užitečné?

Užitná hodnota — ekonomy tak dlouho vysmívaná veličina — je zpět.

Žádné množství peněz nemůže koupit vakcínu, která neexistuje, pořídit ochranné masky, které nebyly vyrobeny ani obnovit jednotky intenzivní péče, zničené neoliberálními reformami evropského zdravotnického systému. Ne, peníze zkrátka nemohou koupit to, co není — to dokáže jen vědění, inteligentní práce.

Peníze jsou proto nyní bezmocné. Jen společenská solidarita a vědecká inteligence jsou užitečné a mohou se stát díky tomu politicky mocnými. Proto si také nemyslím, že nás na konci této globální karantény čeká návrat k „normalitě“. To, co bylo normální, se nikdy nevrátí. A co přijde místo toho ještě není dané a nelze to předpovědět.

Máme před sebou dvě politické alternativy: buď technologicko-totalitární zřízení, které násilnými prostředky znovu uvede kapitalistickou ekonomiku do provozu, nebo osvobození lidské činnosti z jejího abstrahování kapitálem a vytvoření společnosti založené na užitečnosti.

S technologickým totalitárním kapitalismem již ve velkém měřítku experimentuje například vláda Číny. Takové technologicko-totalitární řešení, jehož předzvěstí je dnes dočasné rušení osobní svobody, se může v budoucnu stát převládajícím společenským uspořádáním — jak ve svých nedávných kontroverzních textech varuje také Agamben.

Ten ovšem jen popisuje dnešní výjimečný stav a pravděpodobný budoucí vývoj. Já ovšem chci jít dál, protože víc než pravděpodobnost mne zajímají možnosti. A možnosti, které se nám nabízejí, vyplývají právě z náhlého rozpadu abstrakce a velkolepého návratu konkrétního těla jakožto nositele konkrétních potřeb.

Užitná hodnota je znovu těžištěm sociálních vztahů. Užitečnost, zapřená a opomenutá kapitalistickým procesem abstraktního zhodnocování, je zpátky na scéně. „Užitečné“ opět kraluje nad našimi životy.

Obloha je za dnů karantény čistá, ovzduší průzračné a nezamořené znečišťujícími částicemi z náhle zastavených automobilů a továren. Vrátíme se zpátky k špinavé, extraktivní ekonomice? Vrátíme se k „normálnímu“ šílenství destrukce světa pro akumulaci kapitálu, k bezcílnému zrychlování ve jménu směnné hodnoty? Ne, musíme jít kupředu, směrem k vytvoření společnosti, založené na výrobě toho, co je užitečné.

Co doopravdy potřebujeme? Právě teď, v bezprostřední přítomnosti, potřebujeme najít vakcínu proti nemoci, potřebujeme ochranné masky, potřebujeme vybavení pro jednotky intenzivní péče. Z dlouhodobého hlediska potřebujeme jídlo, péči a potěšení. A novou kulturu něhy, solidarity a střídmosti.

Síly kapitalismu se budou vší svou zbývající mocí snažit zavést nad společností totalitární systém technologické kontroly — to je jisté. Je tu ale i jiná možnost: společnost osvobozená od diktátu akumulace a ekonomického růstu.

Potěšení

Třetím bodem, nad kterým bych se rád zamyslel, je návrat smrtelnosti jakožto určujícího rysu lidského života. Kapitalismus byl pošetilým pokusem o překonání smrti. Dal lidem zdání nesmrtelnosti tím, že konečnost smrti popřel akumulací abstraktní hodnoty, umělou kontinuitou života na trhu.

Posun od průmyslové výroby k informační práci, od skutečných spojení (conjunction) k plytké "konektivitě" (connections) ve sféře komunikace, je konečnou fází tohoto úprku do abstrakce, hlavní linie kapitalistického vývoje.

V době pandemie jsou skutečná spojení vyloučena — jsme nuceni zůstat doma, vyhýbat se svým přátelům, udržovat si odstup, nikoho se nedotýkat. Nutným důsledkem je obrovské rozšíření času, který trávíme „online“. Všechny společenské vztahy — práce, výroba, vzdělávání — se přemísťují do této sféry, která skutečná spojení vylučuje. „Offline“ výměna není možná. Jaký to na nás bude mít po týdnech a měsících nouzového stavu vliv?

Možná že skutečně hrozí, jak předpovídá Agamben, že se propadneme ještě hlouběji do totalitárního pekla životního způsobu řízeného permanentním konektivitou v digitální sféře. Možný je ale i jiný scénář.

Co když přemíra plytkých elektronických styků kouzlo sítě zlomí? 

Až pandemie opadne (předpokládejme, že se tak stane), je možné, že se prosadí nová psychosociální identifikace: být „online“ znamená být nemocný. Má-li se tak stát, bude nutné tento fenomén aktivně kultivovat a vytvořit společenské hnutí, které bude mladé lidi povzbuzovat k vypínání jejich konektivních displejů jako připomínek času, kdy se lidé cítili osamělí a žili ve strachu. To neznamená vrátit se k dřině průmyslového kapitalismu. Naopak. Znamená to zužitkovat bohatství času, které nám osvobozením od fyzické práce nabízí automatizace výroby, a věnovat jej tělesnému i duševnímu potěšení.

Ohromná úmrtnost, jíž jsme v pandemii svědky, může obnovit náš smysl pro prožívání času v potěšení, spíše než v odkládání radosti na později.

Jistě, na konci pandemie, po dlouhém období izolace, se mohou lidé také zanořit ještě hlouběji do nicoty virtuální konektivity, fyzického odloučení a technologicko-totalitární integrace. To je možné, ba snad i pravděpodobné. Pravděpodobností bychom se ale neměli omezovat. Měli bychom objevovat možnosti, které současnost skýtá.

Může se stát i to, že po měsících neustálé „online“ konektivity lidé vyjdou ze svých domů a bytů a budou toužit po opravdovém propojení. Může se zrodit hnutí solidarity a laskavosti, které lidi povede k osvobození od rodící se digitální diktatury.

Smrt je zpět ve středu pozornosti: dlouho popíraná smrtelnost, která dělá lidi živými.

Z originálu „Beyond the Breakdown: Three Meditations on a Possible Aftermath“, publikovaného na webu E-flux Conversations, přeložil PAVEL BORECKÝ. 

    Diskuse