Z ničeho nic je všechno, co jsme si posledních padesát let mysleli, potřeba od základu přehodnotit. Díky bohu (je snad bůh virus?), že máme na potřebné zamyšlení teď, když se kola starého pořádku zastavila, tolik volného času.

Rád bych se vyjádřil ke třem rozličným tématům. Prvním z nich je konec lidských dějin, který se nyní před našimi zraky zřejmě odehrává. Za druhé mám na mysli volbu mezi pokračováním emancipace od kapitalismu a/nebo bezprostředně hrozícím nástupem technologického totalitarismu. Za třetí pak jde o návrat smrti, jež (konečně) vstupuje zpět na scénu filosofické rozpravy po dlouhém období svého moderního popření a umožňuje tak oživit náš vztah k tělu a životu díky vědomí jejich pomíjivosti.

Tvorečkové

Za prvé: filosofkou, která probíhající virovou apokalypsu nejlépe předpověděla, je Donna Harawayová.

Ta ve své poslední knize Staying with the Trouble tvrdí, že hybatelem evoluce již není člověk, subjekt Dějin. 

Člověk v chaotickém procesu evoluce své ústřední postavení ztrácí, a není to nic, nad čím bychom si měli zoufat, jak tomu činí nostalgičtí obhájci moderního humanismu. Stejně tak bychom neměli hledat útěchu v bludných představách o technologických řešeních, propagovaných současnými transhumanisty a jinými technologickými šílenci.

Lidské dějiny jsou u konce, protože novými hybateli historie jsou od nynějška — jak to Harawayová pojmenovává — „tvorečkové“ (critters). Tímto pojmem míní drobná stvoření, drobné a hravé bytosti, které umí podivuhodné věci — třeba vyvolávat mutace. Zkrátka, například viry.

Byl to Burroughs, kdo viry charakterizoval právě jako hybnou sílu mutace: nejen biologické, ale i kulturní a jazykové.

Tvorečkové neexistují jako jednotlivci. Šíří se jako kolektiv: jako proces bujení.

Rok 2020 by měl být považován za rok, kdy se lidské dějiny rozplynuly — nikoli proto, že by lidé zmizeli z povrchu zemského, ale kvůli tomu, že Země, unavená jejich arogancí, zahájila svou vlastní mikro-kampaň s cílem s cílem zničit jejich Will zur Macht ("vůli k moci"). 

Země se bouří proti tomuto světu, a jejími silami jsou povodně, požáry a také tvorečkové.

Hybatelem evoluce již tedy není sebevědomá, agresivní a silou vůle vládnoucí lidská bytost, nýbrž molekulární hmota, miniaturní proudy nekontrolovatelných tvorečků. Jejich vpád do prostoru výrobních procesů i diskurzivních dějů náhle nahrazuje Dějiny psané muži historií rodu ženského — časem, v němž teleologický Rozum uvolňuje místo Vnímavosti a smyslovému, chaotickému stávání se.

Humanismus byl postaven na ontologické svobodě, již italští filosofové rané renesance ztotožnili s popřením teologického determinismu. Teologický determinismus tak skončil, a virus dnes usedá právě na uprázdněný trůn teleologického boha.