Deník Referendum lze u příležitosti desátého výročí jeho založení ověnčit mnoha lichotivými atributy. Stal se kupříkladu jednou z mála platforem intelektuální levice u nás, která nesklouzává do planého ideologizování, kterého jsme občas svědky v publikacích tzv. nové levice.

Dal prostor mnoha novým, mladým autorům, z nichž někteří vyhráli novinářské ceny a patří dnes do první komentátorské ligy. A je jednou z mála internetových publikací, kde má smysl sledovat i debaty pod články, protože jsou často stejně kultivované a zajímavé jako publikované texty.

Mohli bychom ve výčtu pokračovat, ale cílem tohoto textu je se zaměřit na zásadní roli DR v kritické analýze postupné oligarchizace české demokracie a ochotě odkrývat i analyzovat praktiky miliardářů, kteří se tak či onak angažují v politice a na mediální scéně. Nejde přitom jen o investigativní žurnalistiku, s jejíž pomocí DR soustavně (ba až umanutě, v dobrém slova smyslu) odkrývá pozadí podnikatelských aktivit dnes nejmocnějšího českého oligarchy, Andreje Babiše, jakkoliv publikace Jakuba Patočky a Zuzany Vlasaté Žlutý baron byla sama o sobě zásadním a ojedinělým počinem.

Co je přesně oligarchizace? V nejobecnějším slova smyslu se politickým režimem, pro který se už ve starém Řecku ujal název oligarchie, rozumí vláda několika nejbohatších osob, popřípadě jen jedné bohaté osoby.

Z této definice pak plyne, že oligarchie stojí v ostrém kontrastu vůči demokracii coby vládě lidu. Může si sice řadu základních rysů demokratické praxe podržet jako jakousi fasádu, ale zásadní rozhodnutí jsou ve skutečnosti určována mocí peněz, nátlakem a zákulisními intrikami.

Oligarchizace některých současných demokracií, popřípadě režimů, které měly aspirace fungovat jako demokracie, ale byly oligarchizovány ještě dříve, než se jim fungující demokracii podařilo vůbec ustavit (kupříkladu některé následnické země bývalého Sovětského svazu), je přitom zmiňována autory celé řady prací, které byly v posledních letech publikovány, jako jedna z cest k tzv. iliberální demokracii či diktatuře. Ničí totiž transparentnost rozhodování a podvazuje demokratické rozhodovací mechanismy.

Oligarchie se může projevovat přímo v podobě vlády nejbohatších, anebo jako ovládání politiky těmi nejbohatšími ze zákulisí, v němž se politici stávají jen účinkujícími v jakémsi maňáskovém divadle. Toho lze dosáhnout různými způsoby, od systémové korupce až po ovládnutí médií či privatizaci veřejného prostoru.

Deník Referendum na nebezpečí oligarchizace upozorňoval už dávno před nástupem Babiše k moci. Jeho vyhledávač nabídne při zadání slova „oligarchie“ v současnosti 137 textů, ale o tématu ovládnutí politiky těmi nejbohatšími, včetně kmotrovských struktur, které předcházely dnešní vládě Babiše, se v něm diskutovalo i v mnoha jiných textech.

DR mohl a může tuto roli plnit i proto, že si i po deseti letech zachoval od těch nejbohatších odstup, jakkoliv se v některých momentech kvůli nedostatku financí potýkal s hrozbou zániku. Liší se tím od většiny tištěných, elektronických i vlivných internetových médií u nás, která postupně přešla do rukou nejbohatších českých podnikatelů.

A i když se média vlastněná novodobými miliardáři liší svojí kvalitou i mírou ochoty sloužit cílům svých vlastníků, skutečnost, že je vlastní superbohatí jedinci se specifickými ekonomickými a často i politickými zájmy, tak či onak omezuje to, o čem mohou psát či vysílat. Některá z těchto médií se tuto situaci snaží řešit tím, že dopředu avizují, že mají jakýsi konflikt zájmů, kupříkladu, že se jen těžko mohou otevřeně věnovat kauzám svých vlastníků. U jiných se nedočkáme ani tohoto uznání jejich prekérní situace.

Kritičtější čtenáři, posluchači a diváci si tak musejí sami domyslit, proč se neobjevují v médiích spojených kupříkladu s Babišem žádné kritické texty o něm, nebo kritické texty o jeho podnikatelských, a nyní i politických aktivitách, anebo proč se některé texty přímo snaží manipulovat veřejným míněním v oligarchův prospěch, popřípadě proti jeho politickým soupeřům.

Jisté je, že většina největších médií u nás je už nějakou dobu v rukou několika miliardářů, k nimž nyní v podobě akvizice TV Nova přibude i nejbohatší Čech, Petr Kellner. Nevíme přitom, zda mezi některými z nich nepanuje cosi jako dohoda o neútočení — ať z politických nebo z osobních důvodů (životní partnerkou majitele Czech News Center, dříve Ringier, Daniela Křetínského, je kupříkladu Kellnerova dcera Anna).

Skutečně kritickou a věrohodnou, neboť oligarchickými vazbami nepoznamenanou reflexi celé řady politických a společenských jevů tak nakonec mohou nabízet jen média, která zůstávají vně oligarchy rozparcelované mediální scény. DR je jedním z nich, a i proto byl a je navzdory občasným existenčním potížím (s nimiž se netají) jedním z nejdůležitějších hlasů na české mediální scéně i hlasem občanské společnosti.

Skutečně kritickou a věrohodnou, neboť oligarchickými vazbami nepoznamenanou reflexi celé řady politických a společenských jevů tak nakonec mohou nabízet jen média, která zůstávají vně oligarchy rozparcelované mediální scény. Foto Archiv DR

Role, které se ujal, z něj paradoxně činí pro mnoho čtenářů alternativu k mnohem lépe financovaným médiím vlastněným českými miliardáři. V angličtině se občas používá výraz „to punch above one’s weight.” Může být v jistém kontextu ironicky chápán tak, že ten či onen se snaží prosadit ve vyšší váhové kategorii, než kam svoji reálnou (fyzickou, intelektuální, morální) vahou patří, ale stejně tak se toto rčení používá jako chvála.

V případě Deníku Referendum bychom ho definitivně použili jako chválu. Internetová publikace s málem prostředků a zázemím, které se s mediálními projekty českých oligarchů nedá srovnat, už od svého vzniku úspěšně „rozdává údery“ v té nejtěžší váhové kategorii české žurnalistiky. A vykonal tak pro českou demokracii víc než mnoho jiných médií, která sice mají prostředky na to, aby v nejtěžší váhové kategorii účinkovala, ale mají kvůli svému oligarchickému zázemí více či méně svázané ruce.