↗

„Úsilí jednotlivců, kteří požadují kroky k nápravě nebo k ochraně veřejného zdraví, má skutečný dopad a přispívá ke změně, která se postupně promítá do práce právníků a zákonodárců a následně do zákonů,“ říká Rob Billot. Foto Wolfgang Schmidt

Robert Billot je americký právník specializující se na environmentální právo. Jeho původním zaměřením však bylo zastupování korporací. Mezi lety 1998 a 2011 se intenzivně věnoval případu kontaminace řeky Ohio v Západní Virginii perfluorovanými chemikáliemi firmy DuPont. Odhalil, že chemička po několik desítek let před veřejností i svými zaměstnanci tajila závažná zdravotní rizika spojená s těmito látkami, a po mnohaletém úsilí se mu podařilo dovést hromadnou žalobu proti chemičce k vítězství.

Potvrdilo se, že firma DuPont kontaminovala pitnou vodu pro sedm set tisíc lidí. Rovněž se během soudního sporu podařilo prokázat, že tyto látky způsobují rakovinu ledvin a varlat, nemoc štítné žlázy, preeklampsii neboli vysoký tlak v těhotenství, vysoký cholesterol a ulcerózní kolitidu. V roce 2019 o Billotově případu vznikl film Dark Waters, v němž advokáta ztvárnil herec Mark Ruffalo.

Skupina perfluorovaných a polyfluorovaných látek dnes čítá na dvanáct tisíc druhů sloučenin, z nichž jsou v Evropě dosud zakázány pouze tři. Zbytek není nijak regulován, objevují se ve zboží běžné spotřeby — typicky ve výrobcích obchodních značek Teflon, GoreTex nebo Scotchgrad. Konkrétně tedy v nepromokavém oblečení, jednorázových potravinářských obalech odpuzujících vodu a olej, nepřilnavém nádobí, ale také v kosmetice či lyžařských voscích. Používají se také v hasičské pěně, ale i v mnoha odvětvích průmyslu. Problém s těmito chemikáliemi spočívá nejen v jejich mimořádné toxicitě, ale také v tom, že příroda nezná mechanismus, který by je odboural. Proto je nazýváme „věčnými chemikáliemi“. Dnes je jimi zamořená doslova celá planeta.

Letos v lednu podala na podnět pěti evropských zemí Evropská chemická agentura návrh na kompletní zákaz celé skupiny perfluorovaných a polyfluorovaných látek.

V únoru pak začala skupina osmnácti evropských médií v čele s francouzským deníkem Le Monde zveřejňovat rozsáhlou investigaci, která mapuje zamoření evropského kontinentu perfluorovanými látkami. Na tomto projektu s názvem Věčné znečištění, v originále Forever Pollution, spolupracoval také Deník Referendum. Rozhovor s Robem Billotem na něj navazuje.

V evropském parlamentu začalo šestiměsíční veřejné projednávání navrhovaného zákazu skupiny perfluorovaných a polyfluorovaných chemických látek, označovaných jako PFAS. Co od něj očekáváte?

Jde o součást nesmírně důležité celosvětové debaty o tom, jak toto skupinu chemikálií vymezit, neboli jaké látky zahrnout do zákazu. Mnoha lidem už je dnes známo, že vědecké poznatky hovoří jasně: PFAS jsou zásadní hrozbou pro veřejné zdraví a je třeba okamžitě podniknout kroky k jejich regulaci.

V únoru zveřejnila skupina osmnácti evropských médií investigaci, která odhaluje více než sedmnáct tisíc evropských lokalit kontaminovaných perfluorovanými a polyfluorovanými látkami. Přitom bylo mnoho lidí překvapeno, protože o nich slyšeli poprvé v životě.

Počet kontaminovaných lokalit mě nijak nepřekvapil. Ve Spojených státech se tyto chemikálie dostávají do životního prostředí už desítky let. Úplně stejné firmy je vypouštějí i v Evropě, kde si ale až nyní veřejnost začíná uvědomovat důsledky — tedy, že jsou tyto látky přítomné v půdě, v pitné vodě, nebo že dokonce kolují v naší krvi.

Je skutečně znepokojivé, že rozsah kontaminace začínáme chápat až nyní. Bavíme se přece o chemikáliích, jimž se přičítá mnoho závažných dopadů na lidské zdraví, včetně rakoviny, oslabení imunitního systému a snížené účinnosti vakcín. Proto je váš novinářský projekt zásadní!

Projednávaný zákaz, který chystá Evropská unie, pojímá látky PFAS jako jednu skupinu. To samozřejmě vyvolává obrovský odpor mezi jejich výrobci, zvláště pak ve Spojených státech, kde jsme šli cestou zákazu jedné látky po druhé. Evropa jde proti tomuto zavedenému způsobu pomalé regulace, jaká se prováděla po desetiletí, a výrobci se opravdu urputně brání.

Jaké argumenty podle vás budou zaznívat v evropské debatě o zákazu perfluorovaných látek?

Už zaznívají a v podstatě jsou stejné, jaké jsme posledních třicet let slýchali ve Spojených státech. Tedy že perfluorované a polyfluorované látky jsou pro naši moderní společnost nepostradatelné a obsahují je prakticky všechny výrobky, které používáme. Jedním dechem od jejich obhájců slyšíte: „Takže byste chtěli být bez mobilů, 5G sítě, respirátorů a léků zachraňujících životy?“ Takové argumenty se předkládají i zákonodárcům.

Perfluorované a polyfluorované látky jsou skutečně obsaženy v řadě výrobků.

Jenomže je tomu tak jen proto, že se výrobci těchto chemických látek cíleně snaží dostat je všude, kam se jen dá. Právě taktovým způsobem se výrobci PFAS dostali do pozice, která jim dovoluje argumentovat stylem, že jsou tyto chemikálie příliš důležité, než aby je bylo možné regulovat.

My se ale přece bavíme o veřejném zdraví. Nedávno vyšla studie, která dokládá, že jen ve Spojených státech lze více než šest milionů úmrtí od roku 1999 přičíst na vrub látky PFOA, což je jenom jedna z celé mnohatisícové skupiny perfluorovaných a polyfluorovaných látek. Ekonomické náklady na zdravotní péči nutnou v důsledku dopadů těchto chemických látek jdou do mnoha miliard dolarů.

Dalším argumentem, který můžeme často slyšet, je, že zákaz PFAS připraví mnoho lidí o zaměstnání.

Takto se dá argumentovat vždycky. Na druhou stranu ale můžeme vidět, že vzniká významné průmyslové odvětví, jež se snaží problém kontaminace těmito chemikáliemi řešit. Různé organizace, univerzity a výzkumné ústavy po celé planetě dnes hledají způsoby, jak nás těchto chemikálií zbavit. To vytváří nevídané příležitosti.

Uvedu příklad. Když vědci upozornili, že se některé z těchto chemikálií přidávají na vnitřní stranu sáčků s popcornem do mikrovlnné trouby, podnikli v Dánsku kroky k zákazu těchto sáčků. Následoval povyk, že si nebudeme moct dělat doma popcorn v mikrovlnce a že někteří lidé přijdou o práci. Jakmile se však přestaly tyto chemikálie do sáčků přidávat, byla to otázka týdnů nebo měsíců, než se přišlo na způsob, jak vyrábět stejně funkční sáčky bez jejich obsahu. Sáčky s popcornem se vrátily na pulty. Zákaz jednoduše neznamená ani tak ztrátu pracovních pozic jako spíše podnět pro nová řešení.

Co odpovídáte lidem, kteří argumentují, že zákaz nic neřeší, protože v Číně se tyto chemikálie budou vesele vyrábět dál?

Díky dostupným filmům, knihám i medializaci se konečně zvýšila informovanost a lidé si začali uvědomovat, že nebezpečné látky se vyskytují v mnoha výrobcích. V důsledku toho se spotřebitelé začali ještě před legislativními změnami sami obracet na firmy — na výrobce obalů potravin, prodejce oblečení, výrobce kosmetiky — s požadavkem, aby přestaly tyto chemikálie používat. A to okamžitě.

Právě v době, kdy Evropská unie navrhla zákaz látek skupiny PFAS, přišla skvělá zpráva — původní vynálezce těchto látek, americká společnosti 3M, oznámila, že je do roku 2025 zcela přestane vyrábět. Do hry jednoduše vstupují tržní síly, a to bude mít zásadní dopad.

Během našeho výzkumu jsme se dostali k tisícům dokumentů Evropské agentury pro chemické látky, které dokazují, že zástupci různých průmyslových odvětví sdělují neurčité nebo zavádějící údaje, aby dostali své výrobky na trh. Co na to říkáte vy se svou zkušeností s lobbováním kolem perfluorovaných látek v USA?

Ode dne, když jsem se regulací těchto látek začal před čtyřiadvaceti lety zabývat, jsem neustále poslouchal, že prý nemáme dost důkazů a dat a vůbec prý jsou vědecké poznatky v tomto směru nejednoznačné.

Ale právě proto, že jsme se bohužel po celá desetiletí setkávali jen s dílčími a zavádějícími údaji a informacemi, dostali jsme se do stávající situace. To, že se perfluorované a polyfluorované chemické látky nacházejí kdekoli na planetě, jsme nikdy neměli dopustit.

Mluvil jste o vědeckém výzkumu, který mimo jiné spojuje skupinu PFAS s rakovinou. Nicméně zástupci průmyslu to zpochybňují a tvrdí, že to není prokázáno.

Vědecké poznatky to prokazují — zejména pokud jde o skupinu látek označovaných jako C-8, kam patří také již zakázané látky PFOA a PFOS. Pokud vím, ve vědecké komunitě panuje ohledně jejich spojení s rakovinou shoda.

Nejnovější stanovisko americké Agentury pro ochranu životního prostředí k návrhu limitů pro pitnou vodu je založeno na tom, že látky PFOA i PFOS jsou pravděpodobnými karcinogeny. Zkrátka není o čem debatovat.

A nedá se ani tvrdit, že neexistují důkazy, že by ostatní druhy PFAS — například ze skupiny C-6 — neměly škodlivé účinky. Vezměte si chemikálii prodávanou korporací DuPont pod obchodní značkou GenX, která nahradila PFOA. Když v roce 2012 vyšla první studie jejích účinků na potkany, prokázala, že GenX způsobuje u potkanů stejné typy nádorů jako PFOA: rakovinu jater, slinivky a varlat. Vědecká komunita tehdy zpozorněla: „Moment, vypadá to, že některé z chemických látek, jimiž nahrazujete ty, jež byly zakázány, mají úplně stejnou toxicitu. Jak můžeme vědět, že jen nevytloukáme klín klínem?“ Na základě toho došlo konečně k posunu. Pochopili jsme, že se musíme podívat na perfluorované a polyfluorované chemikálie jako celek.

Jakou radu byste dal evropským politikům ohledně navrhovaného zákazu?

Doporučil bych jim, aby se zajímali o současné vědecké poznatky a vzali si příklad z naší čtyřiadvacetileté snahy o regulaci PFAS ve Spojených státech. Aby dali na to, co víme o jejich zdravotních účincích, zejména v případě PFOA a PFOS. Aby se nenechali zmást a přesvědčit řečmi, že o těchto chemikáliích údajně nevíme dost na to, abychom mohli přijmout vhodná opatření.

Už jste to zmínil, ale zastavit další zamořování prostředí perfluorovanými látkami je jen část řešení. Zásadním problémem je totiž už existující kontaminace z předešlých dekád.

Musíme zabránit tomu, aby se tyto látky nadále dostávaly do životního prostředí. Zbývá ale vyřešit, co uděláme s těmi, které už byly vypuštěny během posledních sedmdesáti až osmdesáti let a které samy od sebe nezmizí. Ostatně právě proto se jim říká „věčné chemikálie“. V půdě, ve vodě i v našich tělech zůstanou, dokud něco nevymyslíme. A s tím pak přijdou nové boje o to, kdo ponese náklady.

Důležité je mít přitom na paměti, že se jedná o chemikálie, které jsou kompletně uměle vytvořené. To z nich dělá něco jako otisky prstů ukazující na viníky, kteří je vytvořili a dostali do spotřebního zboží. Ve Spojených státech právě teď usilujeme v soudních sporech po celé zemi o to, aby firmy, které perfluorované látky vytvořily, nesly odpovědnost za způsobené škody a zaplatily například jejich odfiltrování z pitné vody, odstranění z půdy nebo aby uhradily zdravotní péči poškozeným. Náklady by neměly nést oběti ani vláda.

Schyluje se k obrovské bitvě, protože firmy nadále odmítají odpovědnost za vyčištění nepořádku, který způsobily, a snaží se náklady přenést na celou společnost, na daňové poplatníky, na vládu. Po dlouhá desetiletí přitom nesmírně profitovaly. Náklady na sanaci budou astronomické.

Je namístě zcela zbavovat odpovědnosti spotřebitele a celou vinu svalovat na výrobce?

Několik desetiletí soudních sporů a nekonečné studium dokumentů těchto firem jasně ukazuje, že dobře věděly, co tyto chemikálie způsobují. Ke spotřebitelům se však tyto informace nedostaly.

Třeba taková hasicí pěna — v hasicí pěně A3F, používané při požárech ropy nebo benzinu na celém světě, jsou obsaženy látky ze skupiny C-8, konkrétně tedy již zmíněné a Stockholmskou úmluvou zakázané PFOA a PFOS. Informace o jejich toxicitě se však nedostaly k těm, kdo s nimi pracovali: k hasičům, zaměstnancům letišť, armádním pracovníkům. Mění se to až teď.

Když vás tak poslouchám, říkám si, jak to všechno zvládáte? Tolik náročné práce po tak dlouhou dobu. Není to příliš velká zátěž na jednoho člověka?

Je to obtížné, ale povzbuzuje mě právě to, jak se věci mění. Pokrok je patrný zejména v posledních několika letech, konkrétně po vzniku snímku Dark Waters. Po jeho uvedení se začalo neuvěřitelně rychle proměňovat veřejné povědomí o tomto problému, což postupem času nakonec vede i ke změně zákonů. Nemyslel jsem si, že se někdy dočkám toho, že prezident Spojených států veřejně promluví o problému s PFAS a že na jeho řešení budou vyčleněny miliardy dolarů.

Znovu ale opakuji: Je dobře, že se na celostátní úrovni uznává rozsah problému, ale znepokojivé je, že má být řešen za peníze daňových poplatníků. Považuji proto současnou situaci za obrovskou příležitost konečně změnit celý náš přístup k chemickým látkám. Jde o hrozbu pro veřejné zdraví, o které musíme začít hovořit opravdu otevřeně.

Celé to začalo díky farmáři Wilburu Tennantovi z města Parkersburg, který v roce 1998 navštívil vaši kancelář, a jeho kravám, které umíraly v důsledku otravy perfluorovanými látkami, jež firma DuPont skladovala na sousedním pozemku. Co myslíte, mohl tehdy tušit, že stojí na počátku tak významné změny?

Pan Tennant byl naprosto neoblomný už od chvíle, kdy jsme přišli na to, že se perfluorované látky nacházejí nejen ve vodě, kterou pijí jeho krávy, ale i v pitné vodě v okolí a možná po celé zemi, ne-li na celém světě. Chtěl, aby se o tom lidé dozvěděli.

Stále se ujišťoval, že najdeme způsob, jak o problému informovat veřejnost. Odhalil nebezpečí, které dalece přesahovalo jeho rodinu, farmu i komunitu. Myslím si, že by na sebe mohl být skutečně hrdý. Veřejnost se o problému nejen dozvěděla, ale on sám navíc přispěl ke skutečné změně.

Evropský návrh na zákaz celé skupiny těchto nebezpečných látek nebo i americký návrh normy pro pitnou vodu představují mezníky, v jaké jsme ani nedoufali. Myslím, že za ně skutečně vděčíme právě tomuto farmáři ze Západní Virginie, který se nebál ukázat na něco špatného — i když to znamenalo postavit se proti svému okolí, proti jedné z největších chemických korporací na světě, proti americkému regulačnímu a právnímu systému. Nezalekl se a trval na tom, že takhle to nejde a je třeba to změnit. A měl pravdu. (Wilbur Tennant zemřel na rakovinu v roce 2009, jeho žena o dva roky později — pozn. DR.)

Celá problematika ohledně PFAS je natolik složitá, že může mnoho lidí snadno svádět k popírání jejich škodlivosti.

Pro mnoho lidí je šokující, když zjistí, že chemikálie PFAS jsou ve spotřebitelských produktech, ve vodě, ve vzduchu, v kapkách deště, zkrátka všude. Je snadné podlehnout dojmu, že se s tím nedá nic dělat. I proto si musíme připomínat pana Tennanta — jeho příklad nám ukazuje, že se něco dělat dá, přestože máme pochopitelný dojem, že stojíme proti obrovské, takřka nepřekonatelné síle.

Úsilí jednotlivců, kteří požadují kroky k nápravě nebo k ochraně veřejného zdraví, má skutečný dopad a přispívá ke změně, která se postupně promítá do práce právníků a zákonodárců a následně do zákonů. Koneckonců firmy přestávají perfluorované látky používat ještě předtím, než zákony vstoupí v platnost. Nebýt hlasu jednotlivců, nestalo by se to. Věřím, že to může lidi povzbudit.

JOHANNES EDELHOFF, CATHARINA FELKE, STÉPHANE HOREL, STÉPHANE MANDARD

Tento text je součástí projektu Forever Pollution / Věčné znečištění, který vznikl z iniciativy Le Monde (Francie), NDR, WDR a Süddeutsche Zeitung (Německo), RADAR Magazine a  Le Scienze (Itálie), Investigative Desk a NRC (Nizozemsko), s finanční podporou Journalismfund.eu a Investigative Journalism for Europe (IJ4EU). Následně byl k publikaci a investigaci projektu přizván také Deník Referendum a další evropská média. Podpořeno organizací Arena for Journalism in Europe for crossborder collaboration.