V roce 2020 představila Evropská komise Strategii pro udržitelnost chemických látek, jejímž cílem je „usilovat o životní prostředí bez toxických látek“ využíváním „bezpečných a udržitelných chemikálií“. Strategie nahlíží škodlivost toxických chemikálií pro náš organismus i životní prostředí, a zaměřuje se na to, jak s pomocí stávajících právních předpisů postupně skoncovat s průmyslovým využíváním toxických chemikálií.

Strategie je podpořena také takzvaným Plánem omezení, který byl zveřejněn v dubnu 2022. Evropská unie v něm vůbec poprvé navrhla zákaz celých skupin toxických chemických látek namísto dosavadní praxe dílčích regulací. Uvažování o chemických látkách v rámci celých skupin je účinnou regulační strategií, která by mohla omezit praxi, kdy jedna toxická látka bývá jednoduše nahrazena jen svou chemickou modifikací.

Průtahy s reformou

V říjnu 2022 však politické odhodlání zabývat se toxickými chemikáliemi vzalo v Evropě za své. Z pracovního programu Evropské komise na rok 2023 vyplynulo, že připravený plán na zefektivnění a zdokonalení systému registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, REACH) bude odložen až do konce roku 2023.

Nařízení REACH je přitom důležitý a poměrně složitý právní předpis, který měl být kvůli zrychlení regulace chemických látek reformován už v roce 2022. Jeho reforma spolu s navrhovaným Plánem omezení totiž představovala účinnou strategii proti toxicitě prostředí.

Jedovaté chemikálie se nacházejí všude a ve všem. Některé z těch, které Evropská unie plánuje stáhnout z trhu, se používají například v opalovacích krémech, jednorázových dětských plenkách a plastových výrobcích. Navzdory exponenciálně rostoucímu počtu vědeckých výzkumů, které poukazují na škodlivost některých chemikálií pro lidské tělo i životní prostředí, se zdá, že politici a regulační orgány nejednají s patřičnou naléhavostí.

Evropská environmentální kancelář nedávno zveřejnila zprávu nazvanou The Need for Speed, která přibližuje časový rámec regulačního procesu chemikálií. Úředníci mají na rozhodnutí o povolení látky na trh třítýdenní lhůtu. Ale „v nejlepším případě trvá kontrola jakékoli nově rozpoznané chemické hrozby v rámci takzvaného Řízení o omezení více než dva roky. Nejpomalejší řízení probíhá přes dvaadvacet let.“

Ve výsledku je tak chemická látka povolena k aktivnímu použití na trhu dříve, než vůbec může být zahájen proces jejího hodnocení a regulace. Regulace jedovatých chemických látek je tak mnohdy přijata až léta po zjištění jejich toxicity. Reforma REACH měla tento proces zrychlit a zároveň podtrhovala, že právní předpisy související se životním prostředím zoufale potřebují změnu. I proto její říjnový odklad znamená krok zpět.

Děravý regulační systém

Proč však právě regulace v oblasti životního prostředí tolik zaostávají? Proč jsou chemické látky bez větších problémů uváděny na trh, ale jejich případné vyřazování trvá celá desetiletí? Odpověď je prostá. Regulační proces Evropské unie v oblasti chemických látek je totiž navržen tak, aby napomáhal jejich snadnému uvádění na trh.

Zatímco o povolení určité látky musejí úředníci rozhodnout do zhruba tří týdnů, pro její stažení po prokázání její škodlivosti není stanovena žádná lhůta. To, že regulace toxické látky může trvat tak dlouho, je zkrátka dána jen špatným nastavením regulačního systému.

Vedoucí oddělení chemické politiky Evropského úřadu pro životní prostředí Tatiana Santosová k tomu říká, že „ochrana životního prostředí je podkopávána politickými ideologiemi, ekonomickými zájmy a systémem, který upřednostňuje trh před ochranou lidského zdraví“.

Právě chemický průmysl proto často hraje klíčovou roli při ochromování právních předpisů týkajících se životního prostředí. K plánované reformě REACH Santosová uvádí, že její zdržování má zvláště na svědomí německý chemický průmysl. Zřetelně se zde podle ní ukazuje, že regulační proces není imunní vůči vlivu právě těch, které má regulovat.

David Bond, zástupce ředitele Centra pro podporu veřejných politik na Bennington College, v rozhovoru o PFAS (perfluoroalkylové a polyfluoroalkylové toxické látky, které se nacházejí v mnoha výrobcích každodenního užití, jako je nepřilnavé nádobí, plastové obaly a oděvy) zdůraznil, že „stávající environmentální předpisy vycházejí z odlišné představy o tom, co je toxické“.

Bond uvedl, že PFAS se dnes vyskytují už všude, přičemž v lidském těle a životním prostředí zůstávají navždy a už jen minimální kontakt s nimi může být pro naše zdraví nebezpečný. „PFAS přitom stávající regulační systém zahlcují“, protože platné předpisy nejsou navrženy tak, aby se s rozsahem a závažností jejich kontaminace dokázaly vypořádat.

Ačkoli se předpisy Evropské unie a Spojených států v oblasti životního prostředí výrazně liší, oba regulační systémy jsou neúčinné a pomalé právě proto, že vycházejí z odlišného vnímání toxicity. Evropské ani americké environmentální předpisy také nezohledňují fakt, že toxické chemické látky jako PFAS životním prostředím putují, a mohou se tak dostat daleko od původního zdroje kontaminace. V případě PFAS nejsou proto „limitní hodnoty“ užitečným nástrojem, protože i minimální, ale trvalý kontakt s nimi může přivodit endokrinní poruchy, rakovinu či neplodnost.

V dobách, kdy dnes platné regulace vznikaly, se nepočítalo s tím, že v jednom okamžiku nejsme vystaveni pouze jedné chemické látce. Narůstají přitom obavy, že působení více chemických látek najednou může jejich škodlivé účinky zesílit. Je zřejmé, že environmentální předpisy nejsou navrženy tak, aby na složitost a naléhavost kontaminace toxickými chemikáliemi účinně reagovaly.

REACH je prvním krokem, který dnešní rozsah a závažnost znečištění jedovatými látkami zohledňuje odpovídajícím způsobem. Znamenal by navíc politické uznání, že dosavadní environmentální regulace jsou nedostatečné. A také proto je frustrující, že reforma byla odložena.

Obcházení pravidel

Zachování environmentálních předpisů v současné podobě, a to jak v Evropské unii, tak v USA, je štědrým darem nejen pro globální chemický průmysl, ale i pro další velké znečišťovatele, kterým se daří hlavně díky neúčinným právním předpisům.

Když se kdysi prokázalo, že bisfenol-A (BPA), který se běžně používá při výrobě plastových nádob včetně kojeneckých lahví, způsobuje narušení endokrinního systému a kontaminaci vodních zdrojů, Evropská unie a USA reagovaly tím, že zakázaly některé výrobky s jeho obsahem. A proto, že se environmentální předpisy soustřeďují výhradně na jednotlivé sloučeniny, chemické společnosti jen BPA nahradily „strukturně podobnou chemikálií“, bisfenolem-S (BPS).

Neboť BPS a BPA jsou chemicky takřka identické, mohli výrobci BPS nadále používat. Z právního hlediska je BPS o jinou látkou, která tak nepodléhá stejné regulaci. Nic však nezaručuje, že náhražka je bezpečnější než zakázaná látka.

Řešení problému modifikací chemických látek je přitom docela jednoduché. Navrhuje je Plán omezení, který pracuje s celými skupinami chemických látek, čímž strategie chemických společností významně limituje.

Náhražky však nejsou jediným trikem chemického průmyslu. Existují ještě nebezpečnější postupy. „Chemický průmysl se hodně poučil u toho tabákového — užívá podobnou taktiku dezinformací, popírání rizik, odvracení pozornosti a překrucování“, říká Tatiana Santosová. Regulační orgány během procesu hodnocení od chemických společností vyžadují data, jež firmy běžně „předkládají neúplná nebo zkreslená“, čímž regulační proces dále prodlužují.

Kromě záměrného zpomalování regulačních procesů šíří chemický průmysl dezinformace o bezpečnosti a rizicích používaných látek. Ve zprávě předložené na 48. zasedání Rady OSN pro lidská práva zdůraznil zvláštní zpravodaj pro toxické látky a lidská práva Marcos A. Orellana, jak azbestový, plastový a pesticidní průmysl rozmělňují fakta o toxicitě svých výrobků. Mezi taktiky společností patří zadávání vlastních studií, manipulace s výsledky nezávislých vědeckých studií a potlačování kritiky.

Dezinformační kampaně se snaží nejen ospravedlnit vlastní průmysl, ale zároveň vyvolat nejistotu ohledně nejnovějších vědeckých argumentů. Santosová to popisuje následujícími slovy: „Nejprve průmysl popíral, že chemikálie znečišťují naše životní prostředí a pronikají do lidského těla. Když se prokázalo, že se chemikálie vyskytují v našich tělech a jsou všudypřítomné i v našem životním prostředí, začali zástupci průmyslu tvrdit, že nejsou škodlivé. Když se prokázalo, že látky škodlivé opravdu jsou, prohlásili, že nemůžeme prokázat, že to byly zrovna jejich chemikálie, které škodu způsobily.“

Přestože je škodlivost některých chemických látek prokázána, firmy to urputně popírají a běžně se snaží zdiskreditovat důkazy, které spojují chemický průmysl s kontaminací a škodlivostí. Chemický průmysl neusiluje o velkolepé vítězství, spíše se jen snaží oddálit svou účinnou regulaci.

Boj proti chemickým jedům

Odklad reformy REACH na konec roku 2023 byl v boji proti toxickému znečištění krokem zpět a vyvolal pochybnosti, zda bude reforma vůbec kdy přijata. Protože je naplánována na konec letošního roku, hrozí, že by mohla být s ohledem na volby do Evropského parlamentu v roce 2024 znovu odložena.

Všem uvedeným fiaskům navzdory nás ale mohou trochu konejšit dílčí úspěchy, které naději na bezpečné životní prostředí přece jen mírně probouzejí. Když David Bond hovořil o hnutí proti chemickému znečištění v USA, prohlásil, že „veřejnost krizi vnímá“. Podobně se vyjádřila i Santosová, která řekla, že „lidé si pomalu začínají uvědomovat“, že kontaminace může být sice neviditelná, je ale silně přítomná v našem každodenním životě.

A právě schopnost tuto krizi rozpoznat a přiznat její naléhavost je prvním krokem k tomu, abychom mohli požadovat lepší legislativu, která donutí chemický průmysl vyrábět netoxické a bezpečné chemikálie. V záplavě dezinformačních kampaní a popírání musíme požadovat preventivní legislativu, která přenese důkazní břemeno na výrobce, jenž bude muset to, že jeho výrobky jsou skutečně netoxické, jednoduše prokazovat.

Z anglického originálu Why Is It So Difficult to Regulate Toxic Contamination? publikovaného internetovým magazínem Green European Journal přeložil OTAKAR BUREŠ.