Filosof Michael Marder se ve svém nedávném komentáři zabývá nejen bezprostřední hrůzou, jež se děje v Gaze, ale všímá si také ontologických důsledků toho, co vidíme na záběrech rozvalin pořízených drony. Dovolím si ho obsáhleji citovat:

„Gaza se rychle proměnila ve smetiště, na němž jsou výškové budovy i lidská těla, celé ekosystémy... i ovocné sady poničeny k nepoznání a proměněny ve směs organicko-anorganické suti. Solidarita s životy, místy a světy, které se ocitly na skládce, vyžaduje něco jiného než soucit. Co by to mohlo být?“

Marder navrhuje „nový druh solidarity založený na sdíleném předpokladu biomasy“. Říci „jsem biomasa“ znamená „ztotožnit se s vyhasínajícím životem“. Gazu je tak možno vnímat jako „zhuštěnou a obzvláště nepokrytou verzi celkové planetární tendence“.

Přeměňování veškerého života v pouhou biomasu — v nesourodé haldy organické a anorganické hmoty — probíhá všude, ale v Gaze bylo „urychleno kvůli nejnovějším devastačním technologiím“. Spíše než soucit je tedy zapotřebí solidarita těch, kdo se ocitli na skládce a odváží se prohlásit: „My jsme biomasa.“

Taková představa biomasy odráží postřeh filosofa Leviho Bryanta: „V době, kdy čelíme hrozbě monumentální klimatické změny, je naprosto nezodpovědné vymezovat a vylučovat z našeho myšlení nelidské aktéry.“ A přesto v současných kapitalistických společnostech snahy o mobilizaci výrazné většiny lidí ve jménu našeho společného ekologického postavení setrvale selhávají.

Všichni víme, že jsme součástí přírody a jsme na ní, pokud jde o naše přežití, zcela závislí, a přesto se toto poznání nepromítá do našich činů. Problém tkví totiž v tom, že naše rozhodnutí a naše názory ovlivňují mnohé další síly, jako je neobjektivní mediální zpravodajství, ekonomický tlak na pracující, materiální omezení a tak dále.

V knize Hmota plná života z roku 2010 vykresluje filosofka Jane Bennettová obraz špinavého smetiště, na kterém aktivně působí nejen lidé, ale také hnijící odpadky, červi a hmyz, opuštěné stroje, jedovaté chemikálie a tak dále. Současná Gaza je jedním extrémním případem z celé škály podobných výjevů.

Po celém světě existuje řada rozsáhlých oblastí, především mimo vyspělé západní země, kam se zahazuje „digitální odpad“, a tisíce lidí tu z neuspořádaných hromad třídí sklo, kovy, plasty, mobilní telefony a další umělé materiály. Jednomu takovému slumu, Agbogbloshie, který leží poblíž centra ghanského hlavního města Akkry, se přezdívá Sodoma a Gomora.

Život je v těchto podmínkách naprosto příšerný. Společenství, která v nich žijí, jsou přísně hierarchicky organizovaná a děti v nich musejí vykonávat ty nejhorší práce v extrémně nebezpečných podmínkách.

Protože se však toto vykořisťování biomasy zdá ekologicky atraktivní — ve jménu „recyklace“, dokonale odpovídá požadavkům moderních technologií: „V technologickém věku,“ píše filosof Mark Wrathall, „je pro nás nejdůležitější získat ze všeho co největší užitek.“