↗

Měli bychom přijmout náš jedinečný domov a usilovat o to, abychom objevili novou harmonii skrytou pod tím, co se dnes zdá být jen chaotickou pustinou. Vasilij Kandinskij, Kompozice VII (1913), WmC

Filosof Michael Marder se ve svém nedávném komentáři zabývá nejen bezprostřední hrůzou, jež se děje v Gaze, ale všímá si také ontologických důsledků toho, co vidíme na záběrech rozvalin pořízených drony. Dovolím si ho obsáhleji citovat:

„Gaza se rychle proměnila ve smetiště, na němž jsou výškové budovy i lidská těla, celé ekosystémy... i ovocné sady poničeny k nepoznání a proměněny ve směs organicko-anorganické suti. Solidarita s životy, místy a světy, které se ocitly na skládce, vyžaduje něco jiného než soucit. Co by to mohlo být?“

Marder navrhuje „nový druh solidarity založený na sdíleném předpokladu biomasy“. Říci „jsem biomasa“ znamená „ztotožnit se s vyhasínajícím životem“. Gazu je tak možno vnímat jako „zhuštěnou a obzvláště nepokrytou verzi celkové planetární tendence“.

Přeměňování veškerého života v pouhou biomasu — v nesourodé haldy organické a anorganické hmoty — probíhá všude, ale v Gaze bylo „urychleno kvůli nejnovějším devastačním technologiím“. Spíše než soucit je tedy zapotřebí solidarita těch, kdo se ocitli na skládce a odváží se prohlásit: „My jsme biomasa.“