Na začátku ledna jsme s kolegyní poslankyní Martinou Ochodnickou (TOP09) oznámily, že nebudeme znovu kandidovat do Poslanecké sněmovny. Sněmovna v aktuálním volebním období nejedná efektivně, předvídatelně, což přímo vylučuje možnost skloubit tuto práci s rodinným a osobním životem.

Zpočátku to vypadalo jako fňuknutí dvou ženských, které si nedokážou zorganizovat život. Ale postupně se začali přidávat další: poslankyně i poslanci. Měli odvahu nahlas říci, že organizace sněmovny v tomto období vylučuje zdravé vztahy, psychické zdraví, stojí občany moc peněz a nepřináší dobré výsledky. Ozvali se sněmovní nováčci i dlouholetí politici.

Nebyl to blesk z čistého nebe. Už na podzim 2022, rok po volbách, jsme s Martinou Ochodnickou a Lucií Potůčkovou (STAN) spustily iniciativu za předvídatelnější jednání Poslanecké sněmovny. Vysloužily jsme si přezdívku „vzbouřené matky“, ale mnoho se nám změnit nepodařilo. Snad se jen zmenšil počet sněmovních nocí ve spacáku. K hlubší proměně parlamentní kultury nedošlo.

Zablokovaná změna parlamentní kultury

Je oznámení nekandidovat individuální problém slabých jednotlivců, kteří se neumí přizpůsobit, nebo je špatně nastavení celého systému? Téma se ve veřejném prostoru drží více než měsíc a zřejmě jsme ťukli do velmi citlivého místa, které naši parlamentní demokracii znehodnocuje. Občany nebaví sledovat politiku, která se pro ně stává nečitelným kolbištěm, pouhou karikaturou sama sebe, během níž obdivujeme jen velikost močového měchýře řečníka u pultíku.

Jednací řád Poslanecké sněmovny vznikl v devadesátých letech jako velmi liberální — téměř neexistují časové limity pro vystoupení poslanců a role předsedajícího je definována spíš jeho neformální autoritou než přísně danými mantinely, do kterých by mohl poslance při jejich projevech vmanévrovat. Dlouho k jednacímu řádu i nepsaným pravidlům přistupovali poslanci a poslankyně s patřičným respektem. Obstrukce byly výjimečným nástrojem pro výjimečné situace.

Jinak je tomu dnes. Sněmovna po současném volebním období tak ztratí skvělé lidi jen proto, že se nedokáže náležitě zorganizovat a nechá se brzdit enormním množstvím obstrukcí, které v aktuálním volebním období dosáhly historického maxima. Vláda i s pohodlnou většinou nemůže vládnout a opozice nekonstruktivně exhibuje.

Sněmovna se na změně svých jednacích pravidel může sama usnést, ale doposud tak činila pouze kosmeticky, případně jednorázově, formou takzvaných autonomních usnesení, dodatky k jednacímu řádu. K hlubší reformě parlamentarismu zatím nedošlo, protože na ní nebyla nalezena shoda mezi opozicí a koalicí. Navíc každá změna jednacího řádu platí až od dalšího volebního období. Vyvážit roli opozice a koalice je balancování na ostří nože, kdy nevíte, zda případná zpřísnění pravidel dopadnou na vás, nebo na protivníka. Proto je tak těžké se k nim odhodlat.

Směřování k moderní sněmovně

Pohled do zahraničí ukazuje, že ve chvíli, kdy se parlamenty dostaly do podobných obstrukčních kleští, začaly jednat. Modernizovaly svá pravidla, a to ne primárně proto, aby vyšly vstříc ženám a pečujícím poslancům, ale proto, aby mohly efektivně jednat. Dopad na poslance v pečujících rolích byl pak pozitivním vedlejším efektem.

V našem civilizačním okruhu snad neexistuje parlament, který by neměl omezenou řečnickou dobu. Buď je stanoven jasný limit pro řadové poslance, ministry, zpravodaje nebo poslance prezentující stanovisko klubu, který zpravidla nepřesahuje třicet minut. Druhým přístupem je stanovení doby pro projednávaní daného zákona, s jejímž vyčerpáním se debata končí. Další možností je čas k parlamentní debatě rozdělit podle velikosti politické frakce a je na samotné frakci, jak a kdo čas využije.

Existují parlamenty, které stanovují pevné hlasovací bloky a poslanci a poslankyně tak nemusí pelášit do sálu kdykoli, kdy je svoláno okamžité procedurální hlasování, svolávané prostě jen proto, abychom se překvapovali a zastihli se nepřipravení. Hlasování na dálku, případně zastupitelnost jednotlivých poslanců (během nemoci, mateřské) je pak už takové novátorství, že si na ně u nás ještě počkáme.

Všechno výše uvedené naznačuje, že nepůjde o individuální problém dvou poslankyň, které nestíhají třídní schůzky svých dětí (à propos, během 3,5 let ve sněmovně jsem stihla být pouze na jedné) a měly se na svůj mandát lépe připravit. „Snad věděly do čeho jdou,“ slýcháme. Ne nevěděly, to, co se aktuálně na prknech parlamentu odehrává, je historicky unikátní.

Že půjde o hlubší problém, který je zakotvený ve způsobu jednání sněmovny samotné, naznačuje fakt, že ze sněmovny hlasitě odchází desetina poslanců a poslankyň. Mužů, žen, starších i mladších. Rodičů i bezdětných. Jednání sněmovny se fakticky prodloužilo o stovky hodin oproti předchozím volebním obdobím, navýšil se počet řádných i mimořádných schůzí — a to ještě ani nejsme na konci volebního období.

To vše ukazuje, že problém je v tom, jakým způsobem sněmovna (ne)dokáže regulovat své jednání. A v takovou chvíli je legitimním způsobem ustoupit stranou, pojmenovat situaci a navrhnout cestu, jak ji změnit.

Cestou je poctivá debata o změně parlamentní kultury a směřování k moderní sněmovně. Startujeme ji jednoduchou novelou jednacího řádu, která racionálně omezuje řečnická práva. Jednoduchou právě proto, abychom ji mohli zvládnout schválit ještě do konce volebního období a mohla platit od příštího. Je to taková první pomoc. Hlubší proměna českého parlamentarismu, která je nezbytná, nás teprve čeká a bude součástí debat budoucích poslanců a poslankyň. My jsme udělaly první krok.