Farmář z Pošumaví mi říká: „Nejsou lidi. Peníze mám, ale nemůžu sehnat někoho spolehlivého, šikovného, s papíry na traktor, kdo se domluví česky a neodejde mi v plné sezóně za rodinou nebo na frontu. Přemýšlím, že budu muset farmu utlumit… anebo ji prodat nějakému holdingu.“

Řekni, kde ti lidi jsou

Český trh práce trpí velmi špatným párováním uchazečů o práci s poptávkou zaměstnavatelů. Lidé často setrvávají na pracovních místech, i když jim nevyhovují nebo by jinde měli šanci na lepší plat. Nemají totiž prostředky, které by jim pokryly riziko během změny místa. Po letech inflace má třetina pracujících úspory jen na měsíc a další třetina sotva na čtvrt roku. Úřady práce poskytují zcela nedostatečnou nabídku rekvalifikací, o podpoře v nezaměstnanosti nemluvě.

Proto se zaměstnaní změnám místa vyhýbají, a když už jej měnit musí, berou první práci, která se namane. Krátká doba pro hledání a získání nového zaměstnání pak znemožňuje skutečné párování mezi nabídkami a poptávkami na trhu práce. Není čas najít dobrou práci ani dobrého zaměstnance. Výsledkem je zamrzlý a nákladný trh práce s nespokojenými pracujícími i zaměstnavateli, kteří nemohou sehnat lidi.

Nejsilněji zastoupenou skupinou zaměstnanců jsou lidé k padesáti letům věku. Ti práci mění nejméně. Kvůli sdílenému předsudku „starého psa novým kouskům nenaučíš“ jsou zaměstnavateli, personalisty a ve výsledku bohužel i sebou samými považováni za „špatně zaměstnavatelné až nerekvalifikovatelné“.

Vládní návrh prodlužující zkušební dobu ze tří na čtyři měsíce při současném krácení výpovědní lhůty o měsíc určitě nepodpoří jejich motivaci rozhlížet se po jiné práci ani investovat do vlastního rozvoje, naopak je utvrdí ve stagnaci a úvahách typu „neupozorňuj na sebe, nebuď iniciativní, a hlavně to nějak doklepej“.

Pracovnímu trhu také velmi chybí energie zaměstnankyň — v drtivé většině jde o ženy —, které se věnují péči o děti či o starší rodiče. Nabídka částečných úvazků je z legislativních i daňových důvodů stále velmi omezená, a i proto zůstávají velmi dlouhou dobu mimo zaměstnání a přínosy jejich práce chybí jak v rodinných rozpočtech, tak ve výkonech pro zaměstnavatele. Nepomáhá ani česká migrační a integrační politika založená na šikaně a represi, místo aby stála na inkluzi imigrantů v rámci pracovního trhu.

Vládní novela zkrátka nedává smysl, protože problémem českého trhu práce není nízká flexibilita. Zákon už nyní umožňuje dobrovolnou dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o ukončení pracovního poměru včetně vyššího odstupného výměnou za kratší výpovědní dobu. Zejména ve větších podnicích to bývá právě zaměstnanec, který sedí proti ostříleným manažerům a personalistům, a je v defenzivním postavení.

Naopak v menších firmách si na sebe podnikatel často nevezme riziko přijmout zaměstnance, kterého by pak mohl mít problém propustit a vyplatit. Právě proto zůstává řada menších českých firem v pasti nízkých mezd a produktivity, která brání jejich inovacím a rozvoji, a na trhu se pak vůči velkým podnikům nemůže prosadit.

Konečná jménem pracák

Řešení zásadních problémů trhu práce a hospodářského rozvoje vyžaduje skutečnou podporu schopnosti lidí hledat a získávat kvalifikovanější pracovní místa. K tomu jsou klíčové hlavně informace a čas, protože bez přehledu o svých schopnostech a potenciálu změní práci málokdo.

Potřebujeme proto posílení a rozšíření služeb úřadů práce, které by se měly stát institucemi, kde kvalifikovaní personalisté pomáhají uchazečům a uchazečkám o zaměstnání identifikovat a zvyšovat jejich kvalifikaci, radí jim, jakým způsobem práci hledat, a zprostředkovávají nejvhodnější rekvalifikační kurzy odpovídající skutečným poptávkám zaměstnavatelů.

České „pracáky“ jsou však dnes místo toho obsazeny velmi podhodnocenými, přetíženými a deprivovanými úředníky a úřednicemi, kteří už mnohdy ani nevěří, že mohou uchazečům o práci vůbec pomoci.

Prostředky vynakládané na podporu v nezaměstnanosti na rekvalifikace jsou u nás jedny z nejnižších v Evropě — podpora v nezaměstnanosti dosahovala v půlce letošního roku průměrných 11 379 korun, což prostě není k přežití. Mnoho lidí si dnes o podporu raději ani nezažádá a různě improvizuje. Což je obzvlášť zvrácené, protože na aktivní politiku zaměstnanosti si všichni platíme pojištění ze svého vlastního platu v rámci velmi vysokých odvodů.

Stát nám jednoznačně vzkazuje: zůstaňte tam, kde jste, práci neměňte, my vás nepodržíme, nebo dostanete nanejvýš almužnu, ponižující podmínky kontroly a irelevantní rekvalifikační kurzy — a jako bonus cejch ztroskotance.

Rekvalifikace či pobyt na pracovním úřadě nesmí být profesním otřesem, ale přirozeným, dobře zvládnutelným procesem v kariéře. S ohledem na probíhající digitalizaci a nástup technologií bude většina z nás měnit obor či profesní specializaci i několikrát za život. Role profesionálních kariérních úřadů poskytujících efektivní podporu, poradenství a rekvalifikaci proto bude naprosto zásadní.

Flexibilita v zaměstnání, jistota v nezaměstnanosti

Trh práce nebude nikdy flexibilní, pokud se ho nepodaří rozhýbat „zdola“, tedy právě prostřednictvím lepšího zabezpečení a rozvoje kvalifikace pracujících. Vyšší státní investice do systému rekvalifikací a podpora v nezaměstnanosti se vyplatí, protože lidem, kteří se nebojí hledat a nacházet lepší práci, velmi rychle rostou mzdy, které se státu vrací na zvýšených odvodech.

Celková míra zdanění práce v České republice je neúnosně vysoká, a to i ve srovnání se zdaněním ostatních příjmů — z podnikání, majetku či kapitálových zisků. Není divu, že máme přes milion živnostníků a nespočet různých „dohodářů“ s minimální pracovněprávní ochranou a malou efektivní mírou zdanění. Problém vystihl bývalý spolupředseda Zelených Michal Berg: „Švarcsystém u vysokopříjmových je problém pro stát (který tím ztrácí prostředky na svůj provoz), švarcsystém u nízkopříjmových je problém pro ty pracující (kteří tím ztrácí zabezpečení).“

Ekonomové z vládního Národní ekonomické rady vlády se ve svých doporučeních kabinetu inspirovali dánským systémem pracovního trhu, takzvanou „flexicurity“, která kombinuje pružnost v pracovněprávních vztazích s vysokou podporou při změnách zaměstnání.

Dánský model funguje jako komplexní řešení navazující na dlouhou historii vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanými — v Dánsku jsou dvě třetiny zaměstnaných organizovány v odborech a polovina zaměstnavatelů ve svazech, které spolu vedou dialog a vytvářejí kolektivní smlouvy a sektorové regulace, do kterých stát zasahuje jen minimálně. Systém má tři hlavní pilíře:

1. Flexibilitu v pracovněprávních vztazích — je možné velmi rychle přijímat a propouštět zaměstnané a z pozice zaměstnance měnit zaměstnavatele bez delších lhůt a odstupného.
2. Vysokou úroveň podpory v nezaměstnanosti — dávky činí až devadesát procent předchozího příjmu na velmi dlouhou dobu, podmíněny jsou rekvalifikacemi.
3. Aktivní politiku zaměstnanosti, na kterou vydává Dánsko obří podíl 2,5 procenta HDP — peníze směřují do vzdělávání a rekvalifikací pro nezaměstnané, práce se zranitelnými skupinami, školení či na dotace zaměstnavatelům.

Celý systém vznikl při rozsáhlé reformě veřejného sektoru. Dříve rozdrobené obce a kraje byly sloučeny do větších celků, aby lépe zvládaly plnění svěřených služeb státu. Garantují jej vysoce autonomní pracovní centra, která rychle a účinně propojují uchazeče o zaměstnání s podniky.

Dánský model je nákladný, národnímu hospodářství však zajišťuje ekonomické inovace a široce sdílenou hospodářskou prosperitu a sociální smír. Měřeno celkovou výší odvodů je český model také velmi drahý, dánskou úroveň služeb firmám i pracujícím však ani zdaleka nenabízí.

Chceme-li v budoucnu vytvářet atraktivní pracovní místa pro emancipované zaměstnance a zaměstnankyně, stejně jako kvalifikované pracovní síly pro progresivní podnikatelky a podnikatele, potřebujeme důslednou reformu aktivní politiky zaměstnanosti podloženou důkladnou analýzou. Ne nekoncepční přístup české vlády, která si vybírá právě jen to, co se jí zrovna hodí.

Investice do lidí, ne do betonu

Česká republika je jednou z nejprůmyslovějších zemí světa a čelí zásadním transformačním výzvám. Má-li naše ekonomika začít dlouhodobě prosperovat, musí systematicky zvyšovat přidanou hodnotu svých výrobků, snížit jejich ekologickou stopou a zvýšit kvalitu. Zároveň bude průmysl zaměstnávat menší část populace, která se přesune do dynamičtějšího sektoru služeb — a právě proto je třeba vytvořit efektivní systém vzdělávání a rekvalifikace při zabezpečení všech pracujících.

Pokud to budeme dále ignorovat, budou tu velmi brzy na jedné straně stovky tisíc nezaměstnaných, kteří se nedokážou uplatnit, a na straně druhé stovky tisíc neobsazených pracovních pozic a krachujících firem. S fatálními důsledky pro udržení sociálního smíru, společenské soudržnosti a konkurenceschopnosti naší ekonomiky.

Vláda Petra Fialy vážnost situace nevnímá, protože reálné ekonomice prostě nerozumí. Místo skutečného řešení modernizace ekonomiky proto do parlamentu předkládá novelu zákoníku práce, která jen omezuje ochranu zaměstnanců. Někteří vládní poslanci navíc nadále hodlají prosazovat zcela asociální možnost výpovědi bez udání důvodu.

O prioritách kabinetu ostatně svědčí navrhovaný rozpočet se schodkem přes 230 miliard korun. Zatímco na stavbu předražených dálnic půjde meziročně o 36 procent prostředků více, výdaje ve školství a veřejné sféře porostou pouze o 3,7 procenta! V letech ekonomické stability tak zemi rekordně zadlužujeme stavbami, které nejsou potřeba k ničemu jinému, než k udržování selhávajícího modelu levné exportní ekonomiky ovládané velkými podniky.