České volby do Evropského parlamentu se obvykle vyznačují mimořádně nízkou volební účastí. To jednak ztěžuje měření v předvolebních průzkumech, neboť při standardním vzorku tisíce respondentů, už dva či tři respondenti představují jedno procento, zatímco u voleb sněmovních je to respondentů šest, jednak to vede k poměrně významným zkreslením obrazu rozložení politických nálad ve společnosti. Výsledky Evropských voleb jsou tak často podstatnější ve způsobu, jímž se následně interpretují, než v tom, jak přesně politickou situaci ve společnosti změří.

Každopádně po týdnech i na české poměry mimořádně nudné a bezobsažné kampaně se v pátek a sobotu, 7. a 8. června čeští voliči vypraví rozhodnout svým hlasováním o jednadvacítce europoslanců. Evropským rozměrem voleb se tu zabýváme soustavně a do víkendu k němu vydáme ještě další texty. Zde se nyní zaměřujeme na čtyři základní otázky, jež mohou zdejší evropské volby zodpovědět právě ryze ve vztahu k české politice.

1. Opozice a vláda

Některé poslední průzkumy dokonce předvídají, že by koalice SPOLU mohla předstihnout po sečtení hlasů politické hnutí ANO. Vzhledem ke zcela specifickému složení elektorátu u českých evropských voleb to nelze úplně vyloučit.

Volební účast tu kolísá mezi osmnácti a osmadvaceti procenty, jinak řečeno k volbám se tu vypraví jen zhruba třetina občanů ve srovnání s volbami sněmovními. Lidé k evropským volbám, podobně jako třeba k druhému kolu voleb senátních, chodí hlasovat takřka výlučně s politickou motivací.

To výsledek výrazně zkreslí v neprospěch Babišova hnutí ANO, které zůstává, byť vzhledem ke své reálné politice v principu neprávem, základní protestní volbou proti sociálně bezohledné ekonomické politice vlády Petra Fialy. Masy znechucených lidí jí to ale vyrazí spočítat až ke sněmovním volbám za rok.

V posledních evropských volbách v roce 2019 stačilo politickému hnutí ANO půl milionů hlasů k vcelku přesvědčivému vítězství. O dva roky později mu jeden a půl milionů hlasů, tedy třikrát více, ve volbách sněmovních stačilo jen na těsné druhé místo za trojblokem SPOLU.

Z takovýchto čísel jsou tím vůbec nejdůležitějším a pro vládní koalici nejvarovnějším dva miliony čtyři sta tisíc hlasů, které Andrej Babiš dostal ve druhém kole volby prezidenta. Marně přemýšlíme o nějakém důvodu, jenž by měl lidem, kteří si přáli Babiše prezidentem, bránit v tom, aby jej za rok chtěli svým premiérem.

Každopádně ať už bude výsledek jakýkoli, nadcházející evropské volby budou z hlediska dramatu, jež vyvrcholí sněmovními volbami příští rok, jen vcelku nicotnou předehrou. Vzhledem k tomu, že Fialova vláda si vede špatně úplně ve všem, nejen v ekonomické a sociální politice, máme za pravděpodobnější, že rozdíl mezi ANO a SPOLU bude výraznější, než se nyní některým analytikům jeví. Navíc o tom, jak se budou volby celkově interpretovat, rozhodnou i výsledky dalších subjektů, přičemž zatím vůbec není jasné, kolik jich z českých zemí nakonec do Evropského parlamentu pronikne.

Je stále velmi dobře možné, že na krajní pravici spousta hlasů propadne a úhrnný zisk vládních stran výrazněji převýší mandáty pro opozici. To by se pak interpretovalo, podobně mylně jako po prezidentských volbách, v tom duchu, že vláda si u veřejnosti stojí vcelku obstojně.

Naopak je ale také možné, že krajní pravice zaznamená větší úspěch a že rozdíl mezi vítězným ANO a koalicí SPOLU bude mnohem větší, než se nyní předvídá. V takovém případě by se výsledek voleb interpretoval jako vážné varování pro vládu — opět nepřesně, ale vzhledem k reálnému stavu věcí v zásadě správně.