České volby do Evropského parlamentu se obvykle vyznačují mimořádně nízkou volební účastí. To jednak ztěžuje měření v předvolebních průzkumech, neboť při standardním vzorku tisíce respondentů, už dva či tři respondenti představují jedno procento, zatímco u voleb sněmovních je to respondentů šest, jednak to vede k poměrně významným zkreslením obrazu rozložení politických nálad ve společnosti. Výsledky Evropských voleb jsou tak často podstatnější ve způsobu, jímž se následně interpretují, než v tom, jak přesně politickou situaci ve společnosti změří.

Každopádně po týdnech i na české poměry mimořádně nudné a bezobsažné kampaně se v pátek a sobotu, 7. a 8. června čeští voliči vypraví rozhodnout svým hlasováním o jednadvacítce europoslanců. Evropským rozměrem voleb se tu zabýváme soustavně a do víkendu k němu vydáme ještě další texty. Zde se nyní zaměřujeme na čtyři základní otázky, jež mohou zdejší evropské volby zodpovědět právě ryze ve vztahu k české politice.

1. Opozice a vláda

Některé poslední průzkumy dokonce předvídají, že by koalice SPOLU mohla předstihnout po sečtení hlasů politické hnutí ANO. Vzhledem ke zcela specifickému složení elektorátu u českých evropských voleb to nelze úplně vyloučit.

Volební účast tu kolísá mezi osmnácti a osmadvaceti procenty, jinak řečeno k volbám se tu vypraví jen zhruba třetina občanů ve srovnání s volbami sněmovními. Lidé k evropským volbám, podobně jako třeba k druhému kolu voleb senátních, chodí hlasovat takřka výlučně s politickou motivací.

To výsledek výrazně zkreslí v neprospěch Babišova hnutí ANO, které zůstává, byť vzhledem ke své reálné politice v principu neprávem, základní protestní volbou proti sociálně bezohledné ekonomické politice vlády Petra Fialy. Masy znechucených lidí jí to ale vyrazí spočítat až ke sněmovním volbám za rok.

V posledních evropských volbách v roce 2019 stačilo politickému hnutí ANO půl milionů hlasů k vcelku přesvědčivému vítězství. O dva roky později mu jeden a půl milionů hlasů, tedy třikrát více, ve volbách sněmovních stačilo jen na těsné druhé místo za trojblokem SPOLU.

Z takovýchto čísel jsou tím vůbec nejdůležitějším a pro vládní koalici nejvarovnějším dva miliony čtyři sta tisíc hlasů, které Andrej Babiš dostal ve druhém kole volby prezidenta. Marně přemýšlíme o nějakém důvodu, jenž by měl lidem, kteří si přáli Babiše prezidentem, bránit v tom, aby jej za rok chtěli svým premiérem.

Každopádně ať už bude výsledek jakýkoli, nadcházející evropské volby budou z hlediska dramatu, jež vyvrcholí sněmovními volbami příští rok, jen vcelku nicotnou předehrou. Vzhledem k tomu, že Fialova vláda si vede špatně úplně ve všem, nejen v ekonomické a sociální politice, máme za pravděpodobnější, že rozdíl mezi ANO a SPOLU bude výraznější, než se nyní některým analytikům jeví. Navíc o tom, jak se budou volby celkově interpretovat, rozhodnou i výsledky dalších subjektů, přičemž zatím vůbec není jasné, kolik jich z českých zemí nakonec do Evropského parlamentu pronikne.

Je stále velmi dobře možné, že na krajní pravici spousta hlasů propadne a úhrnný zisk vládních stran výrazněji převýší mandáty pro opozici. To by se pak interpretovalo, podobně mylně jako po prezidentských volbách, v tom duchu, že vláda si u veřejnosti stojí vcelku obstojně.

Naopak je ale také možné, že krajní pravice zaznamená větší úspěch a že rozdíl mezi vítězným ANO a koalicí SPOLU bude mnohem větší, než se nyní předvídá. V takovém případě by se výsledek voleb interpretoval jako vážné varování pro vládu — opět nepřesně, ale vzhledem k reálnému stavu věcí v zásadě správně.

Je totiž třeba říct, že rozložení nálad ve společnosti je pro vládu mnohem, mnohem horší, než může jakýkoli výsledek českých europarlamentních voleb zdiagnostikovat.

2. STAN a Piráti versus SPOLU

Další otázky o stavu české politiky, k nimž výsledky evropských voleb leccos napoví, jsou už podružnější, z hlediska dlouhodobější dynamiky přitom podstatné. Zatím vše nasvědčuje tomu, že o třetí místo soupeří dva partneři ve vládní koalici, kteří ještě v minulých sněmovních volbách kandidovali společně — Piráti a STAN.

Je snadno představitelné, že obě strany dohromady získají více mandátů než celý blok SPOLU. Rozhodne, zda provládní voliči půjdou volit „značku proti Babišovi“, tedy SPOLU, anebo jim bude záležet více na profilu jednotlivých kandidátních listin.

Právě ve vztahu k evropským tématům jsou totiž ideové rozdíly mezi jednotlivými stranami trojkoalice SPOLU snad vůbec nejzřetelnější. Koncept Spolu pro evropské volby kritizovali členové ultrakonzervativního křídla ODS, europoslanec Alexandr Vondra či senátor a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Argumentovat mohli mimo ideových důvodů i tím, že společná kandidatura je v zájmu menších dvou stran, TOP 09 a KDU-ČSL, které by samostatně dost možná pětiprocentní hranici vůbec nepřekročily.

Výsledkem silné pozice ODS ve vyjednávání je kandidátka, kde má nejsilnější vládní strana hned dvě první místa: lídra Alexandra Vondru a jako dvojku další současnou europoslankyni a někdejší Vondrovu partnerku Veroniku Vrecionovou. První pětku kandidátky Spolu uzavírá další občanský demokrat, Vondrův poradce Ondřej Krutílek.

V důsledku požadavků ODS, aby na nižší místa kandidátky koaliční partneři nenominovali známé postavy s teoretickou možností „přeskákat“ díky preferenčním hlasům, se navíc kandidatury vzdali senátor Pavel Fischer a poslanec Hayato Okamura. Vedení TOP 09 pak odmítlo zamýšlenou kandidaturu svého někdejšího předsedy Miroslava Kalouska.

Jenomže i tak se snadno může stát, že voliči kroužkováním pojistí mandáty lídra TOP 09 a trojky na listině Luďka Niedermayera a jedničky lidovců, čtyřky na listině, Tomáše Zdechovského. Lidovci jsou disciplinovaným kroužkováním svých kandidátů proslulí a Luděk Niedermayer v minulých Evropských volbách před pěti lety dostal vůbec nejvíc preferenčních hlasů ze všech českých kandidátů. Není tudíž vyloučeno, že blok SPOLU sice získá pět mandátů, ale na ODS připadnou jen dva.

Také STAN a Piráti stále ještě společně mohou získat více hlasů, a dokonce i mandátů, než celá kandidátka SPOLU. Zejména STAN měl velmi dobré šance využít nesourodosti kandidátky SPOLU k přivábení proevropských vládních voličů. Jenomže takové téma se nepodařilo lídrům STAN Danuši Nerudové a Janu Farskému příliš nastolit. Na první pohled hvězdná kandidátka tak dost možná skončí hluboko pod svým potenciálem v důsledku bezobsažné, ryze marketingové kampaně.

Naproti tomu Piráti se jeví jako přirozená volba pro voličský segment, který si zakládá na ideálu demokracie opřené o silnou občanskou společnost. Europoslanci Pirátů, zejména tandem Gregorová-Peksa, patří k vzácnému úkazu v české politice, neboť se jedná o lidi zvolené do veřejné funkce, v níž se potom i osvědčili.

Vzorovou představitelkou političky ukotvené v občanské společnosti je trojka kandidátky, karvinská aktivistka Zuzana Klusová. Mandáty by zasluhovala jistě celá první čtyřka, takové množství hlasů Piráti však získají jen stěží. Piráty paradoxně může srážet — a některé hlasy k Straně zelených odvát — jejich čím dál ostudnější vládní angažmá. Paradoxně proto, že právě mezi europoslanci má vládní účast Pirátů své nejsilnější kritiky.

Buď jak buď, otázka, jak Piráti a STAN dopadnou a jak budou svůj výsledek interpretovat, je podstatná. Reflexe po volbách nabídne příležitost znovu se zamyslet nad možnostmi a vyhlídkami českého politického středu, který je dnes ve vládě zcela ve stínu ODS, a tudíž nedokáže dostatečně jasně formulovat alternativu jak vůči autoritářské opozici, tak vůči čím dál zřetelněji selhávajícímu Fialovu ansámblu, nota bene je-li sám jeho podružnou součástí.

3. Co se vyklube z hemžení na krajní pravici

První ostrý volební test čeká krajní pravici, která prošla v uplynulých letech během covidové pandemie i v reakcích na válku na Ukrajině četnými proměnami a přeskupováním. Pozice dlouhodobého hegemona české krajní pravice hají SPD, které se pro volby právě i v reakci na vzestup konkurentů spojila s chřadnoucí Trikolorou.

Okamurovy pozice ohrožuje hned trojice vyzyvatelů. Nejradikálnějším mezi nimi je hnutí PRO Jindřicha Rajchla, který na sebe strhl pozornost jako jedna z tváří protestů vůči covidovým opatřením po roce 2020. V loňském roce se stal hlavní postavou velkých protisystémových a proruských demonstrací organizovaných na pražském Václavském náměstí.

Do hemžení na krajní pravici je třeba zahrnout také ideově zcela zpustlou KSČM, pro níž je momentálně životně důležitá obhajoba poslední důležité politické pozice, jediného mandátu v Evropském parlamentu, který drží komunistická předsedkyně Kateřina Konečná. Z toho důvodu komunisté pro letošní evropské volby upozadili svou značku a na svou kandidátku dosadili konspirační influencery a odpadlíky od Rajchlova PRO, Ondřeje Dostála a Petru Rédovou, či agrobarona Zdeňka Jandejska.

A jako by to nestačilo, o podobné voliče se s programem kulturní války proti evropské integraci, zelené dohodě či emisní normě Euro 7 uchází také spojenectví Babišova satelitu hnutí Přísaha Roberta Šlachty s bizarním hnutím Motoristé sobě, jež vede spolupracovník Václava Klause Petr Macinka. Krajně pravicovým demagogům se podařilo vyvolat před volbami asi vůbec největší rozruch, o nějž se staral lídr kandidátky, pravicový influencer a samozvaný předseda českého „Jaguar klubu“ Filip Turek.

Bohužel se zdá, že mandáty může získat každá ze čtyř uvedených krajně pravicových formací, jimž ostatně cestu do politického mainstreamu dláždí skandální rétorika lídra trojkoalice SPOLU Alexandra Vondry či hlavního kandidáta lidovců Tomáše Zdechovského. Ani jeden z nich se od Turka, Konečné či Okamury svými výroky o evropských, ekologických či lidskoprávních prioritách nijak podstatně neodlišuje.

Výsledek evropských voleb bude nicméně zásadní pro další formování krajní pravice, nastaví sílu jednotlivých subjektů před podzimními krajskými volbami. Z hlediska vyhlídek české demokracie je tu snad jen jeden zásadní rozdíl: zatímco Konečná, Okamura či Šlachta si krajně pravicovou pozici osvojují evidentně z oportunismu, Jindřich Rajchl působí jako člověk, který není fašistou jenom naoko.

Právě v evropských volbách se tu na krajní pravici dost možná vylíhnou budoucí partneři pro Andreje Babiše po příštích sněmovních volbách. A je to panečku podívaná!

4. Dění pod čarou ponoru: zpráva o stavu levice a zelených

Ač bychom to Straně zelených přáli sebevíc, pět dní před volbami je prakticky jisté, že na mandáty ani letos nedosáhne. Důvodů je víc — od destrukce značky oportunismem v éře předsedů Bursíka a Lišky až po vlnu nechuti vůči zelené politice, která se nyní valí celou Evropou. Je to nespravedlivé, protože Strana zelených má sympatické vedení a po letech konečně i velmi atraktivní kandidátku.

Naopak další zcela spravedlivá prohra čeká českou sociální demokracii. Vedena matadorem Lubomírem Zaorálkem, který je jedním ze zosobnění hanebné koalice s politickým hnutím Andreje Babiše, dnes jen čeká, zda ji nakonec předstihnou i zelení, anebo zda se udrží nad nimi — v mandáty už snad nikdo nedoufá ani v Lidovém domě duchů.

Také sociální demokraté přitom na svou kandidátku přivedli řadu atraktivních jmen, vyskytují se na ní mladí slibní lidé. A spojili se s hnutím Budoucnost, k němuž je možné cítit jenom sympatie. Druhé místo obsadila stranická místopředsedkyně Daniela Ostrá, na celé kandidátce se nachází velké množství členů Mladých sociálních demokratů včetně jejich předsedy Lukáše Ulrycha, z posledních míst ji podpořili někdejší premiér a eurokomisař Vladimír Špidla, bývalý europoslanec Libor Rouček a někdejší senátor Jiří Dienstbier. Spolupředsedkyně Budoucnosti Klára Školníková figuruje na pátém místě kandidátky.

Jenomže sociální demokraté znovu prohrají, protože dosud nepochopili to základní: lidé k nim zcela ztratili důvěru, poněvadž v nich dnes vidí už jen bezpáteřné oportunisty — a vidí je v nich právem. Nikdo z dnešních předáků, ani Jiří Dienstbier, ani Vladimír Špidla, nemůže říct, že obludnému spojenectví s Babišem kladl veřejně odpor, nikdo nemůže říct, že by se za ně veřejně omluvil, nikdo, a zejména ne předseda Michal Šmarda, nedává jistotu, že by se taková hanebnost už nezopakovala. A snad jako stvrzení vlastního ideového zmaru si sociální demokraté na první místo kandidátky postavili ministra oné ostudné vlády.

Sociální demokraté tak směřují k dalšímu tkvění v bezvýznamnosti, z nějž už pro ně zřejmě žádná cesta nevede, neboť není vidno nikoho, kdo by se měl odvahu vydat po jediné — zcela principiální — cestě, jež jim snad ještě zbývá. To vedle nich se vyhlídky Strany zelených přes další pravděpodobně těžkou prohru jeví jako mnohem slibnější.

Co jí chybí, je příběh, který by důvod stranu volit dal větší části společnosti než jen lidem, pro něž jsou zelené priority stěžejní. Takový příběh tu přitom leží na zemi, jen ho zvednout.

Je to příběh statisíců lidí, kteří se mobilizovali proti vládě Andereje Babiše, ale současnou vládou jsou dnes bezbřeze znechuceni. Poptávka po věrohodné demokratické alternativě k selhávající vládě i k ohavné autoritářské opozici tu bude až do sněmovních voleb v roce 2025 jenom růst. Dost možná nejpodstatnější otázkou pro perspektivy české politiky po letošních evropských volbách tak bude, zda Zelení pochopí svou další prohru nikoli jako stvrzení vlastní beznadějné bezvýznamnosti, ale jako šanci začít tvořit novou, nejen zelenou, nýbrž principiálně občanskou, alternativu.