Před dvěma lety, na jaře 2022, představil Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) novou hodnotící zprávu. V průvodním prohlášení stálo: „Důkazy jsou jasné: je čas jednat.“ Podle autorů zprávy je zásadní co nejrychleji snížit emise skleníkových plynů a zmírnit tempo oteplování. V České republice ale jako kdyby si toho politická garnitura ani nevšimla.

Za méně než dva týdny budou voliči v České republice a celé Evropské unii vybírat nové složení Evropského parlamentu — klíčové instituce, která spoluurčuje budoucnost jedné z nebohatších a nejvlivnějších částí světa a tím i budoucnost globální ekologické politiky jako takové.

V České republice ale jako kdyby se politické strany a hnutí tématu aktivnější klimatické politiky vyhýbaly, nebo se ho dokonce bály. Například Starostové sice naléhavost klimatické krize uznávají, avšak spojují téma klimatu s bezpečností a slibují „ochranu“ před dopady krize. Koalice SPOLU pro jistotu klimatické změny ve svém programu ani nezmiňuje a hnutí ANO svým voláním po přizpůsobení se klimatickým změnám v podstatě prosazuje akceptaci klimatické katastrofy.

Postoj ke klimatické politice stran kandidujících do Evropského parlamentu můžeme podle jejich programů rozdělit do přibližně tří kategorií.

Do první patří Pirátská strana a Zelení, Starostové a Sociální demokracie. Tyto strany respektují výsledky vědeckých studií a ve svých programech podporují aktivní klimatickou politiku.

Do druhé kategorie spadá koalice SPOLU, jejíž program volá po ochraně klimatu, ale situaci naléhavé krize konstatovanou vědci v podstatě ignoruje.

Třetí skupinou jsou strany, které soutěží o co nejradikálnější formulování klimaskeptického programu popírajícího současný stav vědeckého poznání. Jde o aktéry od parlamentních subjektů hnutí ANO a Okamurovy SPD, až po širokou plejádu menších formací jako Motoristé sobě a Přísaha nebo koalice Stačilo!, která kandiduje pod vedením současné europoslankyně za KSČM Kateřiny Konečné.

Respektovat vědecké poznání

„Klimatická krize je největší a nejsložitější výzva současnosti,“ píší Piráti ve svém programu. Přechod na „čistší a udržitelnější ekonomiku“ je podle nich možný jen v prosperující společnosti. Slibují tedy, že budou „klást důraz na to, aby byl přechod na hospodářství s minimem skleníkových plynů pozvolný a proběhl pomocí tržních nástrojů a s co nejmenším dopadem na nejzranitelnější skupiny obyvatel“. Piráti odmítají, aby se na náklady řešení klimatické krize skládali „běžní lidé“. Místo nich mají za transformaci zaplatit uhlobaroni a korporace, které ze znečišťování profitovaly.

Na závažnosti klimatické krize se s Piráty shodnou Zelení. Strana Zelených v programu přímo zmiňuje nutnost snižování emisí skleníkových plynů a uvádí, že „Evropa musí jít dopředu a přijmout ambicióznější cíle odchodu od fosilních paliv a dosažení uhlíkové neutrality.“ Mezi hlavní kroky, které k dosažení těchto cílů má Evropská unie podle Zelených podniknout, je mobilizace veřejných i soukromých zdrojů a zvýšení investic do klimatických cílů tak, aby polovina unijních peněz šla na boj s klimatickou krizí.

Zelení chtějí vytvářet evropskou politiku v oblasti klimatu „v souladu s vědeckými doporučeními Rady EU pro klima“ a zároveň dbát na to, aby taková politika neohrozila „sociální soudržnost“. Zelení tak navrhují zavedení sociálních opatření, která by ochránila zranitelné skupiny obyvatel Evropy v průběhu transformace, a dodávají, že je nutné zavést daň pro půl procenta nejbohatších, kteří v porovnání s ostatními obyvateli kontinentu mají násobně větší emise skleníkových plynů. Podle Strany zelených by taková daň mohla přinést až 213 miliard euro ročně.

Sociální rozměr klimatické politiky snad nejsilněji akcentuje Sociální demokracie: „V důsledku klimatické změny způsobující oteplování planety budou přírodní katastrofy v Evropě častější. Tuto změnu způsobují ti nejbohatší na úkor těch nejzranitelnějších, kteří nejvíce pocítí její důsledky.“ Podle programu SOCDEM musí transformace k udržitelnější ekonomice pomoci střední a nižší třídě, a podpoří proto jen taková opatření, která nepovedou ke zchudnutí občanů unie.

Mezi konkrétní opatření pak SOCDEM navrhuje zavedení jednotné evropské jízdenky hromadné dopravy po vzoru německé devítieurové jízdenky nebo rakouského Klimaticket. Sociální demokraté chtějí rovněž změnit systém emisních povolenek tak, aby znečištění nakonec neplatil koncový spotřebitel, ale fosilní korporace.

Hnutí STAN spoléhá v řešení klimatické krize především na inovace. „Evropská unie se musí stát globálním lídrem v zelených technologiích,“ tvrdí program Starostů. Odvrátit dopady klimatické změny je podle nich možné jedině skrze modernizaci a zavádění čistých technologií.

Přechod na zelené technologie a obnovitelné zdroje energie je Starosty prezentován jako příležitost pro český průmysl a zemědělství, kteří se tak stanou nejen udržitelnější, ale i konkurenceschopnější na světovém trhu.

Ačkoliv ale Starostové vycházejí z vědeckých poznatků o změně klimatu, snaží se v rétorice svého programu zcela zjevně taktizovat. Místo klimatické krize tak zmiňují „klimatickou bezpečnost“ a nabízejí ochranu před vlnami veder, rozpadem ekosystému a klimatickými migranty.

Piráti, Zelení a SOCDEM přímo formulují, že požadují aktivnější klimatickou politiku, varují ovšem před sociálními dopady. Zatímco Piráti chtějí tyto dopady mírnit, SOCDEM a Zelení přinášejí transformativní politiky jako například hlubokou proměnu daňového systému nebo zřízení programů na výstavbu dostupného a klimaticky šetrného bydlení, které by nejen mírnily dopady transformace, ale mohly by v budoucnu vést k solidární Evropě, jejíž hospodářství nepoškozuje životní prostředí a planetární klima.

Klima chránit, ale jen trochu

Program koalice SPOLU si naléhavosti změn klimatu takřka nevšímá a výsledky studií bere jako nutné zlo, které je třeba respektovat. SPOLU tak respektuje, že Evropa musí mít nějakou klimatickou politiku, tato politika ale nesmí jít cestou „nadměrných regulací“. Účinnou ochranu životního prostředí a klimatu jde podle SPOLU očekávat jen od prosperující ekonomiky. Jde tak vlastně o parodii na program ekologické politiky, jehož jedinou výhodou pro SPOLU je, že se na něm zjevně shodli jinak klimaticky odvážný Luděk Niedermayer s klimaskeptickým Alexandrem Vondrou.

Jednou z mála konkrétních zmínek, které SPOLU ve svém programu nabízí, je samostatnost členských států v určování jejich energetického mixu. Ten nejde číst jinak než jako čecháčkovské dupnutí — my si ty jaderné reaktory postavíme! V dekarbonizaci energetiky pak SPOLU vidí příležitost odpoutat se od autoritářských režimu a posílit průmysl skrze inovace a modernizaci.

Plnou parou do katastrofy

Programové návrhy hnutí ANO, SPD Tomia Okamury a dalších pravicových a krajně pravicových subjektů by se dal shrnout jednoduše: plnou parou a se vší parádou do klimatické katastrofy.

Favorit voleb, politické hnutí ANO Andreje Babiše ve svém programu volá po revizi Green Dealu. Ten prý nefunguje a jeho přijetím se „Brusel rozhodl spáchat rituální sebevraždu“. Podle autorů programu hnutí ANO „nikdo nepopírá, že dochází ke změně klimatu, ale receptem musí být adaptace, tedy přizpůsobení se změnám klimatu, které můžeme maximálně zpomalit, nikoli zastavit“. Toto tvrzení ale částečně odporuje kontextu současného vědění i tomu, co víme o dynamice klimatické krize.

Za globální změnu klimatu může celá škála lidských činností, při kterých jsou uvolňovány skleníkové plyny. Čím víc takových plynů bude v atmosféře, tím víc se klimatický systém oteplí a nastane razantnější klimatická změna.

Mezivládní panel pro změnu klimatu tak jednoznačně tvrdí, že adaptační opatření mohou zmírnit dopady změn klimatu, ale pouze při nízkém a středním oteplení. Ve své zprávě panel uvádí, že „při oteplení na úrovni tří stupňů Celsia oproti předindustriální éře bude mnoho evropských ekosystémů, jako jsou pobřežní mokřady, rašeliniště a lesy, vystaveno mnohem většímu riziku vážného narušení než při oteplení o dva stupně“. Abychom se vůbec mohli adaptovat, musíme razantně snížit emise skleníkových plynů.

Autoři programu ANO ale mají pravdu, že změnu klimatu nyní nelze zastavit, nýbrž ji lze významným způsobem zpomalit, přičemž jedině tehdy mohou adaptační opatření zafungovat.

Přístup hnutí ANO se tak podobá řidiči SUV, který své auto směřuje přímo proti zdi, šlape plnou silou na plyn a holedbá se, že má dobré airbagy. Program Andreje Babiše nás tak chce nasměrovat přímo do klimatické dystopie s miliony klimatických uprchlíků, rozvrácených ekosystémů, kolabujícího zemědělství a všudypřítomné nestability.

Okamurova SPD kandidující s hnutím Trikolora pro jistotu navrhuje úplné zrušení „Green Dealu EU“. Zároveň s tím ale v programovém bodu č. 14 zmiňuje i záměr „zrušení evropských dotací na škodlivé nesmysly.“ Myslí tím snad Okamurovo hnutí zrušení dotací pro projekty plynové infrastruktury? Nevíme.

Koalice Stačilo! vedená Kateřinou Konečnou z KSČM chce prosadit „realistický přístup k ochraně klimatu“, což v praxi znamená přehodnocení údajně „nereálného“ termínu útlumu těžby uhlí a výroby elektřiny z něj a zrušení systému emisních povolenek. Podle Konečné je cestou výroba elektřiny z jaderných zdrojů a prodloužení spalování jednoho z nejnebezpečnějších zdrojů emisí — uhlí. Komunistický program tak jde v podstatě na ruku největším uhlobaronům a fosilním korporacím v zemi. U Konečné není divu — dlouhodobě totiž patří mezi miláčky velkého průmyslu, jak před časem upozornily Hospodářské noviny.

Speciální roli v programech klimaskeptických stran hraje údajný „zákaz aut se spalovacím motorem“. Volební koalice stran Přísaha a Motoristé sobě vedená bývalým automobilovým závodníkem Filipem Turkem prohlašuje, že „podpoří všechny snahy o zrušení zákazu spalovacích motorů a budu proti jakýmkoliv novým pokusům tento zákaz prosadit“. Vedle Turka, který za pandemie covidu-19 coby léčivo prodával čisticí přípravky a nyní popírá vědeckého výstupy o klimatické krizi, se za spalovací motory chce postavit i hnutí ANO: „Jsme proti zákazu spalovacích motorů v roce 2035,“ hlásí volební program hnutí.

Evropská komise přitom k roku 2035 počítá s koncem výroby nových aut se spalovacím motorem, nikoliv s jejich kompletním zákazem. Předpokládá přitom, že auta se spalovacím motorem budou na trhu dostupná ještě kolem roku 2050. Portál Reuters uvedl, že prezident Evropské asociace výrobců aut Luca de Meo v únoru na konferenci v Ženevě řekl, že „jako vedoucí představitel automobilového průmyslu nebude argumentovat proti evropské regulaci“. Automobilky tak s koncem prodeje nových aut se spalovacím motorem k roku 2035 zjevně počítají. Turek, ANO a další tak jdou s křížkem po funuse.

Skepse na vzestupu?

I přes ambiciózní plány Pirátů, Zelených, Starostů a SOCDEM je viditelné, že se politické spektrum v České republice vychyluje na stranu klimaskeptiků. Je proto namístě se ptát, zda jsou klimaskeptičtí i čeští voliči. Odpověď je složitá.

Institut 2050 se společností STEM publikovali v roce 2022 studii tuzemského veřejného mínění o klimatické krizi: „Hlavním závěrem celé studie ve zkratce je, že česká veřejnost bude ráda chránit přírodu, krajinu a klima,“ říká Martin Buchtík, sociolog a ředitel STEM. Doplňuje však, že „dokud nebudou změny dostatečně sociálně přijatelné pro různé skupiny obyvatel naší země, pak budou prosaditelné jen velmi obtížně, nebo vůbec“.

Podobné schéma vidíme i v Evropě, kde už od letošních protestů zemědělců rostou obavy z pravicového a klimaskeptického obratu po celé unii, přičemž průzkumy ukazují, že šanci na zisk většího počtu křesel mají skutečně strany pravého středu a subjekty sdružené ve dvou euroskeptických frakcích Evropští konzervativci a reformisté a Identita a demokracie. Oslabit naopak mají zelení a liberálové.

Podle výzkumu centra Jacquese Delorse ale voliči samotní klimaskeptičtí nejsou. Plyne to alespoň z jejich průzkumu voličských nálad v Polsku, Francii a Německu ze začátku tohoto roku. Autoři průzkumů tvrdí, že „většina voličů si stále přeje ambicióznější politiku v oblasti klimatu a podpořila by řadu konkrétních opatření ke snížení emisí“. Veřejnost požaduje konkrétní řešení. Únava a skepse k současné podobě ekologické politiky Evropské unie vychází právě z vágnosti klimatické politiky.

Stávající opatření zkrátka nejsou dostatečně ambiciózní a chtějí především zachovat současnou povahu evropské ekonomiky, která nejenže přispívá ke klimatické krizi, ale i zvětšuje nerovnosti mezi sociálními skupinami po celé Evropě.

Skutečně transformativní klimatická a ekologická politika musí přinést masivní přerozdělování směrem k vytváření zelených pracovních míst, budování udržitelného a dostupného bydlení, posilování veřejné hromadné dopravy a budování stabilní energetiky obnovitelných zdrojů, která bude především naplňovat potřeby lidí a nikoliv generovat zisky energetickým korporacím.

K tomu je potřeba opustit scestnou myšlenku pouhého „zmírňování“ sociálních dopadů transformace. Místo toho je nutné pojmout zelenou transformaci a přechod k udržitelnějšímu modelu výroby a spotřeby jako příležitosti pro vybudování spravedlivějšího společenského a ekonomického uspořádání.

Česká politika ale jako kdyby se takové transformativní politiky bála. Daleko spíše vidíme, že klíčoví aktéři jako Andrej Babiš nebo koalice SPOLU využívají skeptické nálady a snaží těžit jen a právě z nich. Ostatně je to i v jejich zájmu. Například byznys Andreje Babiše je postaven na megalomanském, pro přírodu destruktivním přístupu k zemědělství, politici ODS, ale nyní i TOP09 se na svých výjezdních zasedáních stýkají s uhelným magnátem Pavlem Tykačem.

Tak jako evropská, ani česká veřejnost není klimaskeptická. Chce jen po politicích jasné plány a opatření, umenšení nejistoty a posílení solidárních politik. Formulace takového programu je úkolem pro současnou politickou garnituru. Je proto nadějné vidět, že v některých stranách se takový program začíná alespoň rodit.