V současnosti čelíme značnému úbytku biodiverzity pěstovaných rostlin, které historicky zajišťovaly pestrou škálu odrůd odpovídajících různorodým půdním a klimatickým podmínkám. Za posledních sto let zmizelo podle Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů více než 75 procent genetické diverzity zemědělských plodin. Variabilita je klíčová pro odolnost zemědělství, a to zejména v kontextu klimatických změn. Široká genetická základna pomáhá reagovat na častější extrémy počasí, invaze škůdců či rozvoj nových chorob.

V Evropě se o zachování rozmanitosti starají jak národní genové banky, tak komunitní iniciativy, amatérští uchovatelé semen a organizace sdružující pěstitele v rámci takzvaných neformálních semenářských sítí. Neformální sítě uchovatelů zahrnují jednotlivce, komunitní semenné banky, drobné farmáře, vzdělávací instituce, menší osivářské firmy, semínkové knihovny a řadu dalších aktérů, kteří uchovávají a sdílejí semena mimo komerční trh.

Tyto iniciativy hrají zásadní roli jako doplněk genových bank — zatímco v laboratořích se osivo uchovává ve zmrazeném stavu, komunitní uchovatelé zajišťují, že se vzácné a lokálně adaptované odrůdy nadále množí, vyvíjejí a přizpůsobují měnícím se podmínkám v reálném prostředí. Právě tato dynamická forma uchovávání biodiverzity je dnes nenahraditelná.

V některých evropských zemích, například v Rakousku, Dánsku či Německu, existují právní výjimky, které umožňují omezený prodej takového osiva v rámci neformálních sítí nebo nekomerční výměnu osiva mezi různými aktéry neformálního uchovávání biodiverzity. V České republice takový právní rámec chybí a komunitní uchovatelé se často pohybují v právní šedé zóně. S připravovanou evropskou regulací se tato situace může ještě více zkomplikovat, protože její návrh nerozlišuje mezi komerčním a nekomerčním uchováváním osiva.

Hrozby nové unijní legislativy

Připravovaná legislativa Evropské unie o rostlinném rozmnožovacím materiálu (Plant reproductive material) přináší řadu změn, které mohou zásadně ovlivnit nejen komerční šlechtitele, ale také komunitní iniciativy a neformální sítě uchovatelů osiva. Klíčovým problémem je velmi široká definice „uvádění do oběhu“, která v současném návrhu zahrnuje nejen prodej osiva, ale také jeho bezplatné sdílení i samotné množení osiva.

V praxi by to znamenalo, že například osvětové nebo školní vzdělávací projekty by mohly spadat pod regulaci určenou primárně pro komerční sektor. Z návrhu totiž zatím není jasné, zda se nová regulace zaměří jen na velké producenty osiva nebo zda se bude týkat i malých pěstitelů a komunitních iniciativ. Pokud by platila nejpřísnější interpretace, mohla by být například uchovatelská aktivita vzdělávacích a osvětových institucí považována za nelegální, pokud by nesplňovala administrativní požadavky určené pro komerční subjekty.

Návrh nyní prochází vyjednáváním na úrovni Evropské rady členských států. Existuje tedy stále prostor pro změny, zejména pokud bude dostatečný veřejný tlak na to, aby komunitní uchovávání osiva bylo zohledněno jako nekomerční aktivita sloužící veřejnému zájmu. Pokud by regulace vstoupila v platnost v aktuální podobě, hrozí, že se činnost neformálních sítí stane právně nejasnou nebo přímo nelegální, což by vážně ohrozilo uchování agrobiodiverzity v Evropě.

Role genových bank a nepřístupnost uchovávaných odrůd

Oficiální genové banky v současnosti fungují jako hlavní instituce pro dlouhodobé uchování genetických zdrojů rostlin. Tyto banky shromažďují a uchovávají stovky až tisíce odrůd, včetně těch, které nejsou dostupné na komerčním trhu. Na první pohled by se mohlo zdát, že propojení komunitních uchovatelů a genových bank je přirozeným krokem k efektivnější ochraně biodiverzity. Realita je však jiná.

Přístup k semenným kolekcím je přísně regulován. Podle platné legislativy jsou semena z genových bank poskytována pouze pro vědecké, šlechtitelské a vzdělávací účely, nikoliv pro další šíření a komunitní uchovávání.

Paradoxem zůstává, že v některých případech jsou v genových bankách uloženy odrůdy, které pocházejí přímo z dané oblasti, ale jejich opětovné zařazení do místního zemědělství nebo komunitního uchovávání je prakticky vyloučeno. Tento problém není unikátní pro Českou republiku — podobné restrikce platí i v jiných zemích Evropské unie.

O to zásadnější je, aby nová evropská legislativa dokázala rozlišovat mezi komerčními a nekomerčními aktivitami a otevřela prostor pro komunitní uchování genetických zdrojů. Pokud se tak nestane, můžeme se dostat do paradoxní situace, kdy místní pěstitelé budou uchovávat a šířit spíše zahraniční než původní české odrůdy, protože k místním nebudou mít přístup.

Genetická rozmanitost pěstovaných plodin je základem potravinové bezpečnosti a odolného zemědělství. Je rovněž součástí našeho národního dědictví. Tradiční odrůdy, přizpůsobené místním podmínkám, pomáhají udržet stabilní produkci potravin i v době klimatických výkyvů. Pokud nová legislativa nevezme v úvahu roli komunitních uchovatelů, může dojít k dalšímu omezení přístupu k těmto cenným genetickým zdrojům i k jejich dalšímu úbytku.

Ochrana biodiverzity pěstovaných plodin není jen otázkou minulosti, ale také investicí do budoucnosti. Každý, kdo chce přispět k jejímu zachování, může podpořit iniciativy, jako je Semínkovna, které usilují o právo na semenaření a svobodné sdílení osiva. Ostatně každý, kdo pěstuje plodiny a uchovává semena, se podílí na ochraně rostlinné rozmanitosti a pomáhá udržet tradiční odrůdy v oběhu.

Semínkovna spolu s organizacemi z mezinárodní sítě Let’s Liberate Diversity! se snaží upozornit na rizika nové regulace a zabránit omezování komunitního uchovávání osiva. Nyní je klíčové, aby dala veřejnost jasně najevo, že si přeje legislativu, která biodiverzitu neomezí, ale podpoří.