Švýcarští voliči v nedávném referendu jednohlasně odmítli novou dědickou daň pro superbohaté, jejíž výnos měl jít na klimatická opatření. Byly obavy, že v případě schválení daně superbohatí odejdou ze země, oprávněné?

Legislativní návrh s názvem „Za sociální klimatickou politiku — financovanou skrze spravedlivé zdanění“ byl švýcarským voličům předložen mládežnickou organizací tamější sociálnědemokratické strany. Spočíval v zavedení nové dědické daně s padesátiprocentní sazbou, jejíž výnos by měl být použit k boji s klimatickou krizí sociálně spravedlivým způsobem a k nezbytné restrukturalizaci celé ekonomiky.

Daň by dopadla pouze na velmi majetné osoby, protože dědictví do hodnoty padesáti milionů švýcarských franků (zhruba 1,2 miliardy Kč) mělo být od zdanění osvobozeno. Daň by se uplatnila až na část dědictví přesahující tuto hranici.

Švýcarští voliči však návrh 30. listopadu v celostátním referendu odmítli. Proti nové dědické dani se vyslovilo 78,3 procenta účastníků, tedy o sedm procent více než v podobném referendu před deseti lety. Proti iniciativě se postavila federální vláda, většina politických stran i podnikatelských svazů. Někteří zámožní podnikatelé, například Peter Spuhler, hlavní akcionář společnosti Stadler Rail, dokonce veřejně prohlásili, že by se v případě schválení daně odstěhovali ze Švýcarska a své firmy prodali.

Proč se nebát, že boháči utečou za hranice

Právě riziko odlivu superbohatých do zahraničí kvůli nové dani bylo odpůrci návrhu často prezentováno jako ekonomická pošetilost. Benjamin Mühlemann, spolupředseda politické strany Svobodná demokratická strana: Liberálové, varoval, že přijetí návrhu by znamenalo zničení švýcarské ekonomiky a prosperity a vedlo ke snížení počtu pracovních míst. Podobně se o návrhu vyjádřila švýcarská prezidentka Karin Keller-Sutterová, podle které by nová dědická daň mohla přimět nejbohatší osoby a firmy k odchodu ze země, což by následně snížilo daňové příjmy.

Podobné argumenty se v debatách o daňové politice objevují pravidelně a slouží především k obraně nejbohatších před spravedlivějším zdaněním. Tvrdí se, že bohatí přesunou svůj majetek do jiné země, pokud jim domácí daňové podmínky přestanou vyhovovat; jde o takzvaný odliv kapitálu. Tento motiv se objevuje opakovaně: ve Švýcarsku během diskusí o dědické dani, v New Yorku po zvolení Zohrana Mamdaniho starostou či v České republice, kde Daniel Křetínský hrozil přesunem firmy EP Commodities do zahraničí kvůli dani z mimořádných zisků.

Je ale řada důvodů, proč se domnívat, že alespoň v některých případech jde o čistě účelovou argumentaci a že bohatí nemají až takovou volnost v přesouvání svého majetku a jeho ochraně před zdaněním.

Zaprvé, některý majetek — nemovitosti — doslova nemůže být odsunut do zahraničí. Majetní rentiéři vlastnící rozsáhlé pozemky a rezidence v Ženevě tento majetek nemohou nijak ukrýt před daňovou správou.

Zadruhé, ani movitý majetek, jako jsou továrny či banky, nelze jednoduše přesunout. Tyto podniky jsou často pevně svázány s místní kvalifikovanou pracovní silou, politickými vazbami a sítí dodavatelů.

A zatřetí, daňová zátěž je pro bohaté jen jedním z mnoha faktorů při rozhodování, zda v zemi zůstanou. Roli hraje také politická stabilita, rodinné a kulturní zázemí či kvalita veřejných služeb. Dovedeme-li argument o daních do krajnosti, pak by už žádný miliardář nežil ve Švýcarsku, Norsku ani ve Spojených státech, ale všichni by se tlačili na Haiti, kde se daně vybírají minimálně — což zjevně neodpovídá realitě.

Faktem ale zůstává, že nejbohatší lidé disponují řadou nástrojů, jak se spravedlivějšímu zdanění vyhnout. Patří sem například vlastnictví médií, která mohou veřejnost přesvědčovat, že vyšší zdanění majetku je ekonomická sebevražda, veřejné vyhrožování odchodem ze země i se všemi pracovními místy či ochota politiků zavádět do zákonů mezery, jež oslabují jejich účinnost ve prospěch nejbohatších.

Poradenská společnost Deloitte označila návrh nové dědické daně za projev třídního boje. Skutečný třídní boj se ale ve Švýcarsku — stejně jako v jiných zemích — odehrává z opačné strany: je veden ze strany nejbohatších, kteří vyhrožují odchodem ze země, manipulují veřejným míněním prostřednictvím svých médií a využívají politický vliv k prosazování svých zájmů na úkor zbytku společnosti.

Ekonomická elita se vymaňuje z dosahu demokratických institucí

Podobné projevy moci zároveň ukazují, jak křehká je představa, že žijeme v plnohodnotné demokracii. Pokud může úzká vrstva nejbohatších určovat podobu zákonů hrozbami, mediální kampaní či politickými vazbami, můžeme takový systém vůbec za demokracii označovat?

Tato otázka je možná ještě naléhavější v českém prostředí, v němž několik nejbohatších jednotlivců vlastní většinu klíčových médií a prostřednictvím nich utváří veřejnou debatu o klimatické změně, krizi bydlení, cenách potravin a dalších zásadních tématech.

Tato koncentrace mediální moci však jen odráží mnohem hlubší problém: mimořádně vysokou majetkovou nerovnost. V České republice je bohatství ještě koncentrovanější než ve Švýcarsku, což znamená, že ekonomická elita má větší schopnost určovat rámec veřejné diskuse, ovlivňovat politická rozhodnutí a využívat svého značného mocenského tlaku.

Podle rozsáhlé analýzy rozdělení majetku ve světě, kterou v roce 2023 zveřejnila společnost UBS, vlastní nejbohatší jedno procento Švýcarů 27,3 procenta veškerého bohatství země. V České republice však připadá na nejbohatší procento hned 37 procent celkového majetku, což je nejvyšší koncentrace bohatství v celé Evropské unii.

Důsledky této majetkové nerovnosti vidíme i v české politice, včetně výsledků posledních voleb do Poslanecké sněmovny. Nerovné rozdělení bohatství totiž formuje nejen to, kdo má přístup k médiím či politickému vlivu, ale také to, jaké typy ekonomických opatření jsou vůbec považovány za představitelné.

Zatímco Švýcaři sice odmítli mimořádně vysokou dědickou daň určenou k financování klimatické transformace, většina kantonů přesto vybírá běžnou dědickou daň i daň z majetku, čímž alespoň v omezené míře zajišťuje, že i nejbohatší nesou část nákladů na fungování společnosti.

V České republice nikdy ani žádný pokus o zavedení majetkové daně nebyl — a dědická daň byla zrušena už v roce 2013 během vlády Jiřího Rusnoka. Nicméně už před jejím zrušením šlo o silně vykostěný zákon, který se nevztahoval na přímé potomky, což fakticky popíralo samotný smysl dědické daně.

Česká ekonomická elita nám už dávno dala najevo, že demokratické instituce na ni nedosáhnou; naposledy při účelovém zrušení daně z prodeje akcií. Takové situace odhalují tvrdou realitu: skutečná moc v zemi neleží v rukou voličů ani demokratických institucí, ale v rukou úzké skupiny nejbohatších. Když ekonomická elita dokáže měnit zákony a diktovat společenský diskurz ve svůj prospěch, nejde už jen o drobné nedostatky demokracie, ale o systém, který je de facto oligarchií.