Stát se nesmí stát rukojmím soukromého byznysu

Lukáš Jelínek

Stát bude přebírat soukromé společnosti? Výborně. Zde jsou tři příklady sfér, kam se soukromý kapitál nikdy ani neměl vpustit: vodárenství, železniční doprava, aerolinie.

Dalo se čekat, jaké reakce vyvolá zpráva, podle níž vláda uvažuje, že by stát mohl vstoupit do některých klíčových podniků, dostanou-li se do problémů. Jedni začali strašit zestátňováním a znárodňováním, další si zpozorněli, že Andrej Babiš hodlá ještě víc podepřít Agrofert erárními penězi. Vždyť mezi státem a firmou nedělá rozdíl.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jenže ono se nejedná o specifickou českou cestu. O tom, jak pomoci firmám důležitým pro stát, uvažují i jinde v Evropě, například v Německu nebo Itálii. K podnikům potýkajícím se s ekonomickými problémy patří namátkou aerolinie, dopravní společnosti nebo distributoři vody. Někde je to více dáno zastavením provozu, jinde absencí zakázek, na další adrese zase sníženými personálními kapacitami. A ne všude pomůže kurzarbeit nebo zvýhodněné půjčky.

„Jakkoliv to dneska není věc, kterou bychom řešili od rána do večera, uvědomujeme si, že v určitém čase k tomu může třeba v rámci jednotek společností dojít,“ nechal se slyšet vicepremiér Karel Havlíček. Pravicová opozice varuje před zneužitím krize k posílení státu. S tím, že stát několika firmám nařídil, aby pro něj přednostně vyráběly a aby mu přednostně dodávaly (masky, filtry, vysokotlaké lahve…), se smířila. Bojí se ale toho, aby stát nevsunul nohu tam, kde obvykle vládne neviditelná ruka trhu.

Přitom skutečné riziko je jiné. Státy po koronavirové epidemii budou nuceny si půjčovat a vršit dluhy. To je šance pro velký kapitál, aby si z nich pokusil udělat vazaly ještě větší než dnes. Kdo má plné sýpky, může diktovat těm hladovým.

Už nejen neoliberální ekonomové, ale i šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová volá po rozvolnění pracovněprávní legislativy. Přijde jí nejspíš příliš těsná a svazující zaměstnavatele. Ochrana pracujících v době, kdy se koláč tenčí, je ale jiný horký problém.

Účast státu ve firmách strategických pro jeho chod je v bytostném zájmu nás všech. Když přijdou zlé časy, není možné, aby byly paralizovány klíčové sféry průmyslu nebo služeb a stát musel tu improvizovat za pomoci armády či hasičů, tu se doprošovat pomoci v cizině.

Máme nyní také šanci vést debatu o tom, zda se stát nevzdal lehkomyslně státního vlivu tam, kde měl být setrvale uplatňován. Ba co víc, může se vytvořit příležitost k nápravě chyb. Načrtněme tři oblasti.

První je hospodaření s vodou. Nejprve dal zelenou soukromníkům stát, pak své akcie vodárenských společností rozprodaly obce a města. Teď, když je vody málo, každá kapka je vzácná, a tím pádem i drahá, roní krokodýlí slzy.

Druhou je železniční doprava. Soukromí dopravci vyzobávají na lukrativních tratích sladké rozinky, zatímco ty prodělečné velkoryse přenechávají státnímu dopravci. Kvůli soukromníkům máme chaos v cenách i prodeji jízdenek. Stát místo toho, aby reguloval, zvesela dereguluje, což občas vede k úvahám, zda na tom nejsou některé klíčové figury či přímo partaje ekonomicky zainteresovány.

Třetí jsou aerolinie. V éře globalizace je zvláštní, když si stát náležitě nehlídá možnosti spojení se světem.

Nutné naopak není, aby stát vařil pivo. Českobudějovický Budvar si ponechal, poněvadž mu snáší zlatá vejce. Jistá hokynářská logika v tom tedy je. Ale vlády by neměly myslet jen na výnos firem se státní účastí.

Přednostně by měly zohlednit státní infrastrukturu a její stav. Za míru a blahobytu se může zdát, že leccos lze přenechat privátní sféře, o níž se bůhvíproč traduje, že hospodaří lépe. Když pak ale vypukne válka, začnou řádit živly, viry, nebo nastoupí ekonomická krize, mohou státu zůstat oči pro pláč.

Už proto by Babišovy a Havlíčkovy úvahy neměly spadnout pod stůl. Naopak bychom je měli rozvinout až do těch koutů, kam oba pánové coby reprezentanti světa byznysu, nechtějí dohlédnout.

    Diskuse