Žili jsme si v bublině, obalení v iluzi pohodlí a uvyklí přehlížet problémy vnějšího světa. Pro obyvatele bohatých zemí se stalo snadným začít se cítit povzneseně nad meze hmotného světa.

Bohatství, jež jsme, často na úkor jiných, shromáždili, nás chránilo před realitou. Během života za sklem — našich domovů, automobilů, kanceláří a obchoďáků — jsme přesvědčili sami sebe, že všechny nákazy ustoupily a že jsme dosáhli mety, o niž usiluje každá civilizace: eliminace rizik, která plynou ze života v přírodě.

A najednou se membrána protrhla. Najednou se cítíme jak nazí v trní a vzteky bez sebe, že biologie, kterou jsme pokládali za jednou provždy odstraněnou z našich životů, řádí jak utržená z řetězu.

Až pandemie odezní, jisté pocítíme nutkání do své bubliny se vrátit. Nemůžeme si ovšem dovolit mu podlehnout. Naopak bychom odteď měli s mnohem vnější otevřeností vnímat nepříjemné skutečnosti, od nichž jsme tak dlouho odvraceli zrak.

Planeta trpí četnými neduhy, vedle nichž epidemie koronaviru bledne jako relativně snadno zvladatelná záležitost. Především jeden problém mě v posledních letech trápí nad jiné: jak se uživíme? Dost odpudivé jsou už bitky o toaletní papír, takže bych se nikdy nechtěl stát svědkem podobných bojů o jídlo. Přitom je pro mě čím dál obtížnější představit si, že to dokážeme odvrátit.

Postupně narůstá množství poznatků poukazujících na to, jak rozvrat klimatu ovlivní naše zásobování potravinami. Už teď sužují farmáře sucha, záplavy, požáry a nálety sarančat, jejichž mohutný comeback v posledních několika týdnech je podle všeho důsledkem anomálních tropických cyklonů.

Mluvíme-li o podobných událostech jako o katastrofách „biblických“ rozměrů, naznačujeme, že věci takového druhu patří k éře kdysi dávno minulé a k lidem, jejichž způsob života si těžko dovedeme představit. Nyní ovšem s čím dál četnější frekvencí postihují nás.

Mark Lynas ve své připravované knize Our Final Warning popisuje pravděpodobný dopad každého dalšího stupně oteplení na naše zásobování jídlem. Krajní nebezpečí podle něj přichází při zvýšení teplot o tři až čtyři stupně Celsia oproti preindustriálním dobám. V uvedeném pásmu hrozí, že souběh několika vzájemně provázaných vlivů srazí produkci potravin výrazně dolů.

Venkovní teploty začnou být pro lidi nesnesitelné, což znemožní farmaření napříč Afrikou a jižní Asií. Dobytek pojde vedrem. I v mnoha zemích mírného pásu začnou teploty překračovat kritické meze tamních plodin, rozsáhlé zemědělské oblasti vyschnou na prach a lze čekat údobí prachových bouří podobných tomu, jaké trápilo americký středozápad ve třicátých letech. Ačkoli se v moderních dobách ještě nikdy nestalo, aby neúroda postihla souběžně celý svět, teď se takový scénář stává pravděpodobným.

Souběh narůstu světové populace, úbytku půdy, vody k zavlažování i opylovačů může dovést svět k strukturálnímu hladomoru. Dokonce i dnes, třebaže je jídla na světě v úhrnu nadbytek, v důsledku nerovnoměrné distribuce majetku a moci jsou na světě stovky milionů podvyživených. V případě úhrnného nedostatku jídla by mohly hladovět miliardy.

Lze čekat, že tak jako vždy v podobných situacích budou někteří syslit, tentokrát budou v globálním měřítku mocní brát jídlo od úst chudým. I kdyby všechny země dodržely své závazky v rámci Pařížské dohody, což se teď jeví jako nepravděpodobné, svět stejně směřuje ke globálnímu oteplení v hodnotách mezi třemi a čtyřmi stupni Celsia.

Žili jsme si v iluzi bezpečí, a tak děláme pramálo, abychom hrozící katastrofu předvídali, či snad dokonce odvrátili. Popsaná existenční hrozba jen zřídka proniká do našeho vědomí.

Každý sektor potravinářství přitom tvrdí, že pracuje udržitelně a že nepotřebuje žádné změny. Když se však snažím proniknout k podstatě věci, setkávám se s odporem, zlobou a s výhrůžkami, jaké nepamatuji od časů své kritiky války v Iráku. Všude plno posvátných krav, ale myšlení pomálu. Uvažovat bychom přitom potřebovali o rozvoji nových způsobů produkce potravin, včetně laboratorních.

To se ovšem bavíme jen o jedné z přicházejících krizí. Narůstající odolnost bakterií vůči antibiotikům je potenciálně stejně nebezpečná jako jakákoliv nová nemoc. Způsobuje to i marnotratnost, s jakou se s cennými antibiotiky nakládá na mnoha dobytčích velkofarmách.

Tam, kde na se na malém prostoru tísní obrovské množství dobytka, antibiotika se aplikují preventivně ve snaze přecházet jinak nevyhnutelným chorobám. Někde ve světě se ovšem používají nejen jako prevence, ale také pro podporu růstu. Nízké dávky antibiotik se běžně přimíchávají do krmných směsí. To je samozřejmě ta nejlepší cesta, jak bakteriální rezistenci vybudovat.