Žili jsme si v bublině, obalení v iluzi pohodlí a uvyklí přehlížet problémy vnějšího světa. Pro obyvatele bohatých zemí se stalo snadným začít se cítit povzneseně nad meze hmotného světa.

Bohatství, jež jsme, často na úkor jiných, shromáždili, nás chránilo před realitou. Během života za sklem — našich domovů, automobilů, kanceláří a obchoďáků — jsme přesvědčili sami sebe, že všechny nákazy ustoupily a že jsme dosáhli mety, o niž usiluje každá civilizace: eliminace rizik, která plynou ze života v přírodě.

A najednou se membrána protrhla. Najednou se cítíme jak nazí v trní a vzteky bez sebe, že biologie, kterou jsme pokládali za jednou provždy odstraněnou z našich životů, řádí jak utržená z řetězu.

Až pandemie odezní, jisté pocítíme nutkání do své bubliny se vrátit. Nemůžeme si ovšem dovolit mu podlehnout. Naopak bychom odteď měli s mnohem vnější otevřeností vnímat nepříjemné skutečnosti, od nichž jsme tak dlouho odvraceli zrak.

Planeta trpí četnými neduhy, vedle nichž epidemie koronaviru bledne jako relativně snadno zvladatelná záležitost. Především jeden problém mě v posledních letech trápí nad jiné: jak se uživíme? Dost odpudivé jsou už bitky o toaletní papír, takže bych se nikdy nechtěl stát svědkem podobných bojů o jídlo. Přitom je pro mě čím dál obtížnější představit si, že to dokážeme odvrátit.

Postupně narůstá množství poznatků poukazujících na to, jak rozvrat klimatu ovlivní naše zásobování potravinami. Už teď sužují farmáře sucha, záplavy, požáry a nálety sarančat, jejichž mohutný comeback v posledních několika týdnech je podle všeho důsledkem anomálních tropických cyklonů.