↗

Současná krize nám připomíná naši zranitelnost a také to, že jsme součástí přírody, na jejíž kondici jsme životně závislí. Ilustrace Aïda Amerová, Axios

Žili jsme si v bublině, obalení v iluzi pohodlí a uvyklí přehlížet problémy vnějšího světa. Pro obyvatele bohatých zemí se stalo snadným začít se cítit povzneseně nad meze hmotného světa.

Bohatství, jež jsme, často na úkor jiných, shromáždili, nás chránilo před realitou. Během života za sklem — našich domovů, automobilů, kanceláří a obchoďáků — jsme přesvědčili sami sebe, že všechny nákazy ustoupily a že jsme dosáhli mety, o niž usiluje každá civilizace: eliminace rizik, která plynou ze života v přírodě.

A najednou se membrána protrhla. Najednou se cítíme jak nazí v trní a vzteky bez sebe, že biologie, kterou jsme pokládali za jednou provždy odstraněnou z našich životů, řádí jak utržená z řetězu.

Až pandemie odezní, jisté pocítíme nutkání do své bubliny se vrátit. Nemůžeme si ovšem dovolit mu podlehnout. Naopak bychom odteď měli s mnohem vnější otevřeností vnímat nepříjemné skutečnosti, od nichž jsme tak dlouho odvraceli zrak.

Planeta trpí četnými neduhy, vedle nichž epidemie koronaviru bledne jako relativně snadno zvladatelná záležitost. Především jeden problém mě v posledních letech trápí nad jiné: jak se uživíme? Dost odpudivé jsou už bitky o toaletní papír, takže bych se nikdy nechtěl stát svědkem podobných bojů o jídlo. Přitom je pro mě čím dál obtížnější představit si, že to dokážeme odvrátit.

Postupně narůstá množství poznatků poukazujících na to, jak rozvrat klimatu ovlivní naše zásobování potravinami. Už teď sužují farmáře sucha, záplavy, požáry a nálety sarančat, jejichž mohutný comeback v posledních několika týdnech je podle všeho důsledkem anomálních tropických cyklonů.

Mluvíme-li o podobných událostech jako o katastrofách „biblických“ rozměrů, naznačujeme, že věci takového druhu patří k éře kdysi dávno minulé a k lidem, jejichž způsob života si těžko dovedeme představit. Nyní ovšem s čím dál četnější frekvencí postihují nás.

Mark Lynas ve své připravované knize Our Final Warning popisuje pravděpodobný dopad každého dalšího stupně oteplení na naše zásobování jídlem. Krajní nebezpečí podle něj přichází při zvýšení teplot o tři až čtyři stupně Celsia oproti preindustriálním dobám. V uvedeném pásmu hrozí, že souběh několika vzájemně provázaných vlivů srazí produkci potravin výrazně dolů.

Venkovní teploty začnou být pro lidi nesnesitelné, což znemožní farmaření napříč Afrikou a jižní Asií. Dobytek pojde vedrem. I v mnoha zemích mírného pásu začnou teploty překračovat kritické meze tamních plodin, rozsáhlé zemědělské oblasti vyschnou na prach a lze čekat údobí prachových bouří podobných tomu, jaké trápilo americký středozápad ve třicátých letech. Ačkoli se v moderních dobách ještě nikdy nestalo, aby neúroda postihla souběžně celý svět, teď se takový scénář stává pravděpodobným.

Souběh narůstu světové populace, úbytku půdy, vody k zavlažování i opylovačů může dovést svět k strukturálnímu hladomoru. Dokonce i dnes, třebaže je jídla na světě v úhrnu nadbytek, v důsledku nerovnoměrné distribuce majetku a moci jsou na světě stovky milionů podvyživených. V případě úhrnného nedostatku jídla by mohly hladovět miliardy.

Lze čekat, že tak jako vždy v podobných situacích budou někteří syslit, tentokrát budou v globálním měřítku mocní brát jídlo od úst chudým. I kdyby všechny země dodržely své závazky v rámci Pařížské dohody, což se teď jeví jako nepravděpodobné, svět stejně směřuje ke globálnímu oteplení v hodnotách mezi třemi a čtyřmi stupni Celsia.

Žili jsme si v iluzi bezpečí, a tak děláme pramálo, abychom hrozící katastrofu předvídali, či snad dokonce odvrátili. Popsaná existenční hrozba jen zřídka proniká do našeho vědomí.

Každý sektor potravinářství přitom tvrdí, že pracuje udržitelně a že nepotřebuje žádné změny. Když se však snažím proniknout k podstatě věci, setkávám se s odporem, zlobou a s výhrůžkami, jaké nepamatuji od časů své kritiky války v Iráku. Všude plno posvátných krav, ale myšlení pomálu. Uvažovat bychom přitom potřebovali o rozvoji nových způsobů produkce potravin, včetně laboratorních.

To se ovšem bavíme jen o jedné z přicházejících krizí. Narůstající odolnost bakterií vůči antibiotikům je potenciálně stejně nebezpečná jako jakákoliv nová nemoc. Způsobuje to i marnotratnost, s jakou se s cennými antibiotiky nakládá na mnoha dobytčích velkofarmách.

Tam, kde na se na malém prostoru tísní obrovské množství dobytka, antibiotika se aplikují preventivně ve snaze přecházet jinak nevyhnutelným chorobám. Někde ve světě se ovšem používají nejen jako prevence, ale také pro podporu růstu. Nízké dávky antibiotik se běžně přimíchávají do krmných směsí. To je samozřejmě ta nejlepší cesta, jak bakteriální rezistenci vybudovat.

Ve Spojených státech, zemi, kde žije 27 milionů lidí bez zdravotního pojištění, začali někteří lidé užívat antibiotika pro zvířata, například pro okrasné ryby, která se prodávají bez předpisu. Farmaceutické korporace přitom investice do vývoje nových léčiv zanedbávají.

Jestliže přestanou antibiotika účinkovat, chirurgické zákroky se stanou prakticky nemožnými. Smrtelné nebezpečí začnou znovu představovat porody. Bezpečná nebude už ani chemoterapie. A infekce, na něž jsme spokojně zapomněli, se znovu vynoří jako smrtící hrozby. Jsou to otázky, o niž bychom měli diskutovat aspoň stejně často jako o fotbale. Ale opět, málokdy na ně vůbec přijde řeč.

Naše mnohočetné krize, z jejichž bohatého výčtu jsem zde uvedl jen dva příklady, mají společný kořen. Dobře to lze ilustrovat na příkladu reakce organizátorů půlmaratonu v Bathu, masové akce, která se konala 15. března, přestože mnoho lidí požadovalo její zrušení. „Už je příliš pozdě celou akci zrušit nebo odložit. Závodiště stojí, infrastruktura je připravená, stejně tak naši dodavatelé,“ prohlásili pořadatelé. Jinými slovy, náklady v akci utopené převážily její možné budoucí dopady, tedy šíření nákazy a možná úmrtí, která mohla způsobit.

Nebo si vezměme dobu, po kterou Mezinárodní olympijský výbor rokoval, než došel k samozřejmému rozhodnutí Olympiádu odložit… Svědčí to o podobném typu úvah. Alespoň však nakonec dospělil k správnému rozhodnutí.

Zato náklady utopené ve fosilním průmyslu, v současném způsobu průmyslového zemědělství, v bankovnictví, v soukromém zdravotnictví a v dalších odvětvích brání urychleným transformacím ekonomiky, které tolik potřebujeme. Systém je nastaven tak, že peníze jsou důležitější než životy.

Jsou dvě cesty, po nichž se můžeme vydat, jakmile současná krize pomine. Mohli bychom ještě znásobit své úsilí v popírání reality, k čemuž už mnozí míří. Titíž lidé, kteří zpochybňují hrozící rozvrat klimatu, se teď podobně snaží zlehčovat rizika koronaviru. Jen se podívejte na Jaira Bolsonara, brazilského prezidenta, který prohlásil, že to není nic než „drobná chřipka“. Média a opozice volající po karanténě jsou zřejmě součástí spiknutí proti němu.

Anebo by to mohla být chvíle, kdy si znovu uvědomíme, že jsme omezeni biologickými a fyzikálními faktory, že životně závisíme na obyvatelnosti naší planety. Už nikdy bychom neměli naslouchat lhářům a popíračům. Už nikdy bychom neměli dovolit, aby konejšivá faleš zastírala nepříjemnou pravdu. A nemůžeme si už dovolit, aby nám vládli lidé, kteří staví peníze nad životy lidí. Koronavirus nám připomíná, že jsme součástí přírody.

Z článku Covid-19 is nature's wake-up call to complacent civilisation publikovaného deníkem The Guardian pro Deník Referendum přeložil JAKUB KRAHULEC.