Spontánně bych předpokládal, že etymologicky je sekta produktem secese.

Vyznavači (leckdy spíše oběťmi) tzv. sekt jsou především lidé, kteří v běžném náboženském či spirituálním prostředí postrádají jasné, nejlépe osobně dané záruky vlastní spásy. Pro ně uvěří, vyznají své viny, promění se...

Problémem je, že běžně jde o (takřka) individuální vztah typicky osamělého, již starého submisivního člověka (myslícího na svou bývalou bezbožnost a konec svých dnů) k (duchovně) dominantnímu jedinci, který někdy, žel, koná, s přirozeností člověku nemálo vlastní, zištně.

Divná, plevelná označení -- alternativní k čemu?

K [dnes u nás neexistujícímu] náboženskému hlavnímu proudu? K vyznáním, která jsou u nás tradiční? Nebo k náboženstvím, které se díky ekonomické moci a politické chamtivosti svých věřících rozšířila po celém světě a díky téže moci se prohlásila za souznějicí s civilizací, racionalitou nebo slušnými mravy?

Ivan Štampach zachází s označením alternativní mnohem uměřeněji než Zuzana Marie Kostićová (Alternativní spiritualita: hledání smyslu a naděje v bolestiplném světě), ale pořád je zvětšelý pytel, do kterého se hází jak skupinka pomatených magorů od Kutné Hory nebo tokijského metra nejen spolu s Etty Hillesum, ale také nějakou desítkou religionizit marignálních společenství v našem prostředí. A pokud bych vzal vážně Zuzanu Marii Kostićovou, tak také řada materialistických pověr bez Boha, bohů, posvátna či ducha svatého i světského, které se jakožto pseudověda šíří v pozdní západní společnosti.

Může být v nějaké alternativní morálce absolutní zlo alternativním dobrem?

Opravdu? Vy si myslíte, že by se náboženství mělo prosazovat prostřednictvím moci a tím, že legitimuje chamtivost svých věřících?

V dějinách se toto spojení s expanzí mocichtivosti a chamtivosti několika náboženstvím přihodilo -- a už od Ašóky v třetím století před naším letopočtem to vyvolalo, tehdy v buddhismu, očistnou reakci (ahinsa).

V každém náboženství se skrývá příležitost pro lidi, kteří dávají rozkazy typu: "Spalte tu knihovnu! Buď je v těch knihách něco jiného než v Koránu, pak jsou škodlivé, nebo totéž, pak jsou zbytečně."

nebo "Zabte je všechny! Bůh své věrné pozná." (riziko, které náboženství sdílí s moderními ideologiemi včetně ateismu, jen jsou lépe vybavena k jeho překonání).

Ke cti náboženství, jimiž se dotyční fanatici zaštiťovali, obě dokázala udržet proti svým fanatickým proudům charakter náboženství lásky a svobody.

Jenomže pojmový pytel "alternativní spirituality" funguje jen za podmínky, že položíte důraz na to fanatické riziko domácích náboženství.

Zcela intolerantně odmítám přijmout představu, že by existoval nějaký alternativní duch -- je jen jeden a proto se mohou lidé z různých koutů světa, věr, racionalit atd. navzájem domlouvat anebo alespoň přít s porozuměním.

A tento duch zavazuje -- opět generálně, věřící, jinak věřící i nevěřící -- a je třeba ho bránit proti mediální pavědě, materialistickým pověrám okořeněním instantními výtažky z moudrosti východu, fanatickému překrucování náboženské víry.

Ano, jsem nevěřící (nejsem ateista, protože výpovědi "Bůh je"/"Bůh není" jsou obě záležitost víry), ale to neznamená, že si neošklivím bezduchost a hřích proti duchu (hřích, duše a duch dávají dobrý smysl i bez náboženské víry -- řekněme, že si je od náboženství půjčuji, ale tato trojice historicky předchází takřečená vyšší náboženství)

"Může být v nějaké alternativní morálce absolutní zlo alternativním dobrem?" - Pane Nusharte (a zároveň je to tak trochu i odpověď na pana Profanta), viděl jsem svého času v české televizi reportáž o jedné (české) sektě jakýchsi satanistů. - Zde je ovšem nutno hned připojit, že to byli satanisté jaksi "počesku", kde za démonickým vlastním Satanem vždy dobrácky vykukuje starý dobrý český čert. Skuteční satanisté by nad nimi asi jen s útrpností pokrčili rameny.

Ale to jen tak mimochodem. Pro nás je v tuto chvíli významné a rozhodující, že jejich vůdce (jednalo se ovšem zřejmě jenom o jakýsi malý houfec) na otázku reportéra, co ho vlastně přivedlo k satanismu, odpověděl že na Satanovi ho přitahuje především jeho síla. Že v oficiálních (tedy zřejmě především křesťanských) církvích už nevidí žádnou sílu, žádnou energii, nýbrž už pouze vyčpělost, mechanické vykonávání rituálů.

A ještě jednu věc řekl onen mladý muž: že oni svůj satanismus nechápou, nepojímají jako něco absolutně negativního, destruktivního; nýbrž naopak že v Satanovi spatřují pravou sílu, pravý zdroj života.

On sice asi přímo nepoužil pojem "alternativní", nicméně vzhledem ke všem okolnostem je možno právem učinit závěr, že právě o to se jednalo: oproti přežilým, vyčpělým strukturám a rituálům oficiálních církví postavit alternativní projekt, vitální a inspirující.