Velkopáteční obřady mají začít každou chvíli, a přestože chrám nabízí stovky míst k sezení, je naplněn k prasknutí. Kdo nepřišel včas, má smůlu. Muži v pečlivě vyleštěných botách a perfektních oblecích a ženy ve svátečních šatech se tísní v bočních lodích a postávají ve dveřích. V katedrále svatého Petra v samém centru marockého Rabatu přichází nejtišší bohoslužba v roce, která má připomenout Kristovo ukřižování.

Při pohledu na počet věřících je snadné zapomenout, o jak novou a neobvyklou věc se jedná. Jen v rabatské katedrále se dnes konají bohoslužby každý den s výjimkou pondělí, v hlavním městě jsou další tři katolické kostely, jeden pravoslavný a několik těch protestantských. V o poznání větší Casablance je křesťanských svatostánků doslova nepřeberně, stejně jako křesťanů. Přitom ještě před pár desítkami let zely prázdnotou a rozpadaly se před očima.

Křesťanství v Maroku jako by odjakživa provázely extrémy. V prvních stoletích po Kristu se prudce rozšířilo mezi berberskými kmeny, aby následně na dlouhou dobu zase zmizelo po sérii arabských expanzí. Maroko, místo umučení svatého Marcela, se naopak stalo epicentrem expanze do křesťanského Španělska a domovem válečnických islámských dynastií. Jeho historii až do 19. století spoluformovali spíše židé než křesťané, většina z nich se usídlila po vyhnání ze Španělska (1492) a Portugalska (1496).

Křesťanství a křesťané se samozřejmě vrátili s kolonizátory. Jak s těmi španělskými, tak s těmi francouzskými; právě z období na oko sekulárního francouzského protektorátu pochází většina velkolepých svatostánků včetně velkolepé rabatské katedrály svatého Petra, postavené ve stylu art deco a dominující náměstí Al Joulane. Ne, že by byly určené pro Maročany — navštěvovala je převážně privilegovaná třída Francouzů, kterých žilo v zemi na půl milionu, a v Casablance podle odhadů představovali přes polovinu všech obyvatel.

Marocká nezávislost proběhla o poznání klidnějším způsobem než ta v sousedním Alžírsku. Francouzi nebyli k odchodu nuceni násilím — a přesto se většina z nich rozhodla odejít. Několik málo kostelů, které po sobě zanechali, bylo zničeno nebo přeměněno v mešity a kulturní centra. Většina prostě jen zavřela brány.