Velkopáteční obřady mají začít každou chvíli, a přestože chrám nabízí stovky míst k sezení, je naplněn k prasknutí. Kdo nepřišel včas, má smůlu. Muži v pečlivě vyleštěných botách a perfektních oblecích a ženy ve svátečních šatech se tísní v bočních lodích a postávají ve dveřích. V katedrále svatého Petra v samém centru marockého Rabatu přichází nejtišší bohoslužba v roce, která má připomenout Kristovo ukřižování.

Při pohledu na počet věřících je snadné zapomenout, o jak novou a neobvyklou věc se jedná. Jen v rabatské katedrále se dnes konají bohoslužby každý den s výjimkou pondělí, v hlavním městě jsou další tři katolické kostely, jeden pravoslavný a několik těch protestantských. V o poznání větší Casablance je křesťanských svatostánků doslova nepřeberně, stejně jako křesťanů. Přitom ještě před pár desítkami let zely prázdnotou a rozpadaly se před očima.

Křesťanství v Maroku jako by odjakživa provázely extrémy. V prvních stoletích po Kristu se prudce rozšířilo mezi berberskými kmeny, aby následně na dlouhou dobu zase zmizelo po sérii arabských expanzí. Maroko, místo umučení svatého Marcela, se naopak stalo epicentrem expanze do křesťanského Španělska a domovem válečnických islámských dynastií. Jeho historii až do 19. století spoluformovali spíše židé než křesťané, většina z nich se usídlila po vyhnání ze Španělska (1492) a Portugalska (1496).

Křesťanství a křesťané se samozřejmě vrátili s kolonizátory. Jak s těmi španělskými, tak s těmi francouzskými; právě z období na oko sekulárního francouzského protektorátu pochází většina velkolepých svatostánků včetně velkolepé rabatské katedrály svatého Petra, postavené ve stylu art deco a dominující náměstí Al Joulane. Ne, že by byly určené pro Maročany — navštěvovala je převážně privilegovaná třída Francouzů, kterých žilo v zemi na půl milionu, a v Casablance podle odhadů představovali přes polovinu všech obyvatel.

Marocká nezávislost proběhla o poznání klidnějším způsobem než ta v sousedním Alžírsku. Francouzi nebyli k odchodu nuceni násilím — a přesto se většina z nich rozhodla odejít. Několik málo kostelů, které po sobě zanechali, bylo zničeno nebo přeměněno v mešity a kulturní centra. Většina prostě jen zavřela brány.

Nový domov

Netrvalo dlouho a Francouzi se začali vracet. Dnes jsou v Maroku, kde podnikají nebo do něj alespoň odchází na důchod, opět nejpočetnější komunitou cizinců. Příslušníky starší generace je skutečně možné zahlédnout v marockých kostelích, Francouzi zároveň tvoří podstatnou část duchovenstva a nejvyšší hierarchie. V tomto koloniální církev přetrvává, ačkoli na konci minulého roku nebyl do role rabatského arcibiskupa poprvé jmenován Francouz, ale salesián ze Španělska.

Zdaleka nejvíc křesťanů však tvoří příchozí z opačného konce světa — ze subsaharské Afriky. Právě desítky tisíc studentů a „ekonomických migrantů“ z Konga, Mali nebo Burkiny Faso znovu zaplnily opuštěné kostely. Právě kvůli nim se staví nové svatostánky, třeba v Oujdě, Safi či Ouarzazatu, a renovují se ty staré.

Přirozeně se to netýká pouze kostelů. Jen katolíci mají po celém Maroku patnáct základních a středních škol, které vzdělávají dvanáct tisíc studentů. Společným úsilím zdejších protestantů a katolíků také vznikl prestižní institut Al Mowafaqa určený ke studiu křesťanské teologie a religionistiky, který se zároveň soustředí na mezináboženský dialog s mizejícím judaismem a samozřejmě s všudypřítomným islámem. Jeho studenti tak vedle řečtiny nebo staré hebrejštiny studují klasickou arabštinu a čtou Korán.

Limity tolerance

Jak křesťané, tak muslimové v Maroku v poslední době zjišťují, že dialog je potřebnější než kdy dříve. Zatímco muslimské autority v zemi se musí vypořádávat s extrémními interpretacemi islámu, pronikající pod vlivem saudských petrodolarů a džihádistické propagandy, křesťané bojují s nejasně nastaveným systémem, který je při různých příležitostech diskriminuje.

Minimálně od Arabského jara v roce 2011 se Maroko snaží navenek vystupovat jako moderní a tolerantní země. Odpovídá tomu i ústava přijatá v témže roce, jež občanům papírově garantovala svobodu vyznání. Zároveň však potvrdila islám v roli oficiálního náboženství. Marocký král se dodnes prohlašuje za přímého potomka proroka Muhammada, Maročané s výjimkou židů jsou automaticky považováni za muslimy, stejně jako děti ze smíšených partnerství. Na rozdíl od řady států sice žádný trest za odpadnutí od islámu neexistuje, ovšem právně něco takového fakticky není možné.

Být křesťanem za takových okolností může být prekérní. Problémy se zpravidla netýkají zahraničních věřících, ti mohou svou víru vyznávat otevřeně, i když se ji nesmí pokoušet šířit. Trestní zákoník za pokus o konverzi muslima teoreticky ukládá jeden až tři roky vězení, zpravidla je viník obvykle prostě deportován ze země; například v roce 2010 bylo z těchto důvodů vypovězeno sto padesát a v roce 2011 tři sta cizinců.

Mnohem horší je to pro rozené Maročany, kteří se rozhodli změnit náboženství. Zaprvé proto, že oficiálně uznané církve je s největší pravděpodobností ani nepokřtí. Zadruhé mohou být různě popotahováni autoritami. Pro ilustraci může sloužit říjnový incident, kdy policie zadržela pár v Marrákeši kvůli „podezření z konverze ke křesťanství“; mladého učitele a jeho snoubenku někdo udal za to, že se pravidelně objevovali na nedělních bohoslužbách. Po výslechu byli propuštěni.

O společenských dopadech konverze samozřejmě ani nemluvě. Islám může být v mnoha rodinách čistě tradiční a nepříliš prožívaná záležitost, leč bývá považován za neoddělitelnou součást marocké identity.

Sebevědomější budoucnost

Kvůli citlivosti celé otázky nikdo přesně neví, kolik Maročanů konvertovalo ke křesťanství. Odhady se divoce různí od dvou až do pětačtyřiceti tisíc osob. Z výše zmíněných důvodů se většina z nich ve společnosti tajných pastorů schází v bezpečí domova a o svém náboženském životě otevřeně nemluví.

Ale i to se v poslední době mění. Přes nepříjemnosti a právní komplikace se už nestává, že by konvertovaným křesťanům mělo hrozit vězení, část z nich se proto rozhodla vyjít na veřejnost. Nejviditelnější iniciativou je založení Národní koalice marockých křesťanů, jež si loni vymínila slyšení u státní Komise pro lidská práva a žádá o svobodnější prostředí včetně možnosti užívat křesťanské hřbitovy, dávat dětem křesťanská jména a navštěvovat bez obav kostely.

Jestliže bude současný vývoj pokračovat, může se stát, že africké imigranty na některém z příštích velkopátečních obřadů ve výrazně větším počtu doplní i sami maročtí věřící.