Kdo si v neděli dopřál sledování televizního přenosu liturgie z Náměstí sv. Petra v Římě, viděl nejprve mohutný průvod zachmuřených starců s vysokými špičatými čepicemi. V rukou drželi ozdobené palmové ratolesti. Měli nám zpřítomnit zástupy jeruzalémských obyvatel, kteří podle biblického příběhu zaníceně vítali přicházejícího Ježíše jako syna Davidova, tedy jako potomka a pokračovatele starozákonního krále.

Dnešní kmeti hrající ritualizované, a proto značně utlumené nadšení vyjádřené v uměřených, až těžkopádných gestech a v nostalgicky laděných zpěvech mohou mít na mysli leccos. Možná starosti svých vysokých vatikánských úřadů, možná mocenské hry v rámci chobotnice, jíž je římská kurie. Možná i trochu snahy propojit se vnitřně s obřadem a trochu (poněkud povznesené) solidarity s utrpením světa.

Jeruzalémští obyvatelé mohli hledat a v Ježíšovi nalézat reprezentanta ztracené moci, toho, který se postaví do čela národních šiků. Snad doufali, že společně pod jeho velením vyženou římské okupanty a nastolí říši, jíž budou zástupci národů vděčně přinášet dary.

↗

Ježíš očekávání zklamal. Nevyvolal povstání, nevyhnal okupanty a nepostavil se do čela národních šiků. Repro DR

Spojení nábožensko-politického očekávání s jarním motivem v té předpokládané době Ježíšova veřejného působení v 1. století, to je už ve své době dávným mytologickým motivem. Mladý, silný, zdatný a expanzivní král reprezentuje, ale vlastně i umožňuje jarní rozpuk přírodních sil. Není jen vůdcem lidu, ale i hlavou přírodního dění.