Kdo si v neděli dopřál sledování televizního přenosu liturgie z Náměstí sv. Petra v Římě, viděl nejprve mohutný průvod zachmuřených starců s vysokými špičatými čepicemi. V rukou drželi ozdobené palmové ratolesti. Měli nám zpřítomnit zástupy jeruzalémských obyvatel, kteří podle biblického příběhu zaníceně vítali přicházejícího Ježíše jako syna Davidova, tedy jako potomka a pokračovatele starozákonního krále.

Dnešní kmeti hrající ritualizované, a proto značně utlumené nadšení vyjádřené v uměřených, až těžkopádných gestech a v nostalgicky laděných zpěvech mohou mít na mysli leccos. Možná starosti svých vysokých vatikánských úřadů, možná mocenské hry v rámci chobotnice, jíž je římská kurie. Možná i trochu snahy propojit se vnitřně s obřadem a trochu (poněkud povznesené) solidarity s utrpením světa.

Jeruzalémští obyvatelé mohli hledat a v Ježíšovi nalézat reprezentanta ztracené moci, toho, který se postaví do čela národních šiků. Snad doufali, že společně pod jeho velením vyženou římské okupanty a nastolí říši, jíž budou zástupci národů vděčně přinášet dary.

↗

Ježíš očekávání zklamal. Nevyvolal povstání, nevyhnal okupanty a nepostavil se do čela národních šiků. Repro DR

Spojení nábožensko-politického očekávání s jarním motivem v té předpokládané době Ježíšova veřejného působení v 1. století, to je už ve své době dávným mytologickým motivem. Mladý, silný, zdatný a expanzivní král reprezentuje, ale vlastně i umožňuje jarní rozpuk přírodních sil. Není jen vůdcem lidu, ale i hlavou přírodního dění.

Ježíš očekávání zklamal. Nevyvolal povstání. Připustil, že je králem, ale deklaroval, že jeho království není z tohoto světa. Nepotřebuje uzavírat koalice s temnými silami, aby prosadil svůj program. Neřeší financování svého hnutí a nezavděčuje se sponzorům. Nemá jednoduché recepty na složité otázky soukromého a veřejného života.

Ježíš je prapodivný král. Je o něm řečeno, že je tichý a pokorného srdce. Je knížetem pokoje. Nepotřebuje satanské rakety, jako ty, o kterých slýcháme v posledních dnech, nepotřebuje radary na pokrytí vlastních útočných plánů. Nemobilizuje legie, a to ani legie andělů, i když to snad aspoň někteří nechápající z jeho učedníků očekávají.

Horlivé nedělní oslavné volání Hosana jako přání záchrany a vítězství během několika dní, ještě do konce týdne, střídá nenávistné volání Ukřižuj. Římský prefekt Pontius Pilatus dopřeje veřejnosti chvíli přímé demokracie. Má-li vládnout lid, proč by koneckonců také neměl vynášet rozsudky? Lid nejlépe ví, kdo je vinen a jak s ním zatočit.

Zákonodárnou, výkonnou a soudní moc davu obvykle někdo formuje. Vychytralá forma diktatury čerpající (pochopitelně že nepřímo) inspiraci u antických Řeků dává lidu iluzi, že vládne. Ujímá se jeho nespokojenosti a předstírá, že ztělesňuje jeho vůli. Despotický, vojácký úředník, doložený i historicky, v tomto příběhu manipuluje shromážděnou veřejnost, která si vyžádá propuštění Barabáše a Ježíšovu popravu.

Rozkvět přírody versus přirozený úbytek sil

Letos je rozpuk jarních sil opožděn. Před rokem v tuto dobu už byly trávníky pestře protkané sedmikráskami, pampeliškami a modřenci a některé keře, například odkudsi z Asie imigrovaná zlatice, už byly v plném květu. Sledujeme pozorně výroky mrakopravců, kteří ukazují vědecký ráz svých věšteb tím, že obsahují mnoho čísel, tabulek a grafů. Teploty příznivé rozkvětu, tedy nad 10° C, zatím přicházejí jen sporadicky.

Rozkvět přírody nám symbolizuje vzdor proti přirozenému úbytku sil, jako bychom inspirováni bylinami a dřevinami dokázali na neúprosném čase vyvzdorovat návraty mládí. Přitom konflikt mládí a stáří není jen cyklický. Stárneme jako jednotlivci a jsme střídáni mladou generací. Jenže lidstvo jako celek stárne jednosměrně a neodvratně. Kus tíže stáří spočívá totiž v břemeni paměti. A paměť lidstva je tak nabita drastickými zkušenostmi, že skutečná obroda je čím dál tím méně snadná.

Velikonoční či svatý týden nám ukazuje, kudy vede cesta k vítězství sil života. Duchovní tradice a školy lidstva bývají nositelkami naděje. Nechtějí připustit, že zkáza a zmar má ve všem vždy poslední slovo. Dny křesťanského svatého týdne však po toužebném volání zástupů nabízí dva zvláštní dny. Je to Velký pátek, ze kterého nám politici jaksi nedopatřením udělali sváteční den.

Velký pátek je den, kdy je oltář holý a svatostánek prázdný. Zvony utichnou. Liturgie Bílé soboty je značně redukována. Tyto dva dny se neslaví eucharistie, slavnost s chlebem a vínem poskytujícím podíl na životě Zmrtvýchvstalého. Bůh je mrtvý, protože jsme ho, jak správně lidem vyčítá poutník v Nietzschově Zarathuštrovi, zabili.

Velkým pátkem a Bílou sobotou jako by do nejvnitřnějšího bytí křesťanů prorazil ateismus. Jakoby se zrovna tam ukazuje jeho vnitřní pravdivost. Musíme naplno prožít, že veškerá skutečnost kolem nás, ale i v nás je pomíjivá, prázdná a způsobující utrpení. Potřebujeme zemřít dřív, než náš život skutečně skončí. Jsme tlačeni k uznání, že náš pobyt je bytím ke smrti.

Liturgický jásot noci na Boží hod velikonoční, nadšené tisíceré opakování, že Kristus vstal z mrtvých ve východní liturgii (letos o týden později) by byl nepoctivý, kdyby nebylo jasné, že týž Kristus právě smrtí smrt překonal. Jeho smrt není nějaké nedopatření, které muselo být rychle překonáno. Je stejně trvale přítomno jako život. Porážka je vítězstvím.

Ve starostech, nejasnostech, zápasech a zklamáních osobního, a stejně tak společného, občanského života nám tyto symboly mohou posloužit. Nechceme-li je interpretovat nábožensky (a to se stává stále těžším), můžeme je vidět jako zpodobení věkovité zkušenosti. Můžeme vidět, že v samé vnitřní struktuře a dynamice života je vepsán realismus spojený s nadějí.